Anastasie Slaněc

„Když přijeli do Tunelné, tak on povídá: ‚Pojď, půjdeme do Tunelné a možná si na něco sednem.‘ Ona byla děvočka a on byl už mužskej. A ona se bála s ním. A ona povídá: ‚Ne, já půjdu pěšky.' A on šel a akorát na ty pekaře padl. A oni ho tam zabili. Co mu tam dělali... Věsili ho na strom, oči mu vypíchali, nos mu odřezali. Zesměšňovali ho. Našli ho tam až za pět dnů.“

„Tatínek měl sestru v Novorossijsku, ona byla tam vdaná, tenkrát slavili říjnovou, svátek byl takovej, v listopadu to bylo, 7. listopadu. Její muž, strýček Jára Krepsů, tam pracoval v kolchozu. Poprosil předsedu, aby mu dal volno, že pojede do Pavlovky. Když přijeli domů, nějaký Čech – i se Čech jmenoval – strýček Jára ho neměl rád a něco na něj napovídal. A dodnes se o strýčkovi Járovi neví. Různí lidé jsou mezi Čechy i mezi Rusy.“

„Ty pavlovskej kostelíčku, stojíš na pěkným vršíčku. Vycházejí z tebe panny, ty jsou jako andělové. Jedna vyšla jako máslo, až se na ni srdce třáslo. Druhá vyšla ještě lepší, to bude má z nejmilejší. Už je, chlapče, už je léta, máma tě nechce za zeťa. Já tě nechci za milého, nech toulání darebného. Já toulání nezanechám, rači vám vrata rozsekám. Vrata nový, jasanový, pověz mně, všechno kdo k vám chodí. K nám zachodil podvodníček, vzal od mého srdce klíček. Vzal od mého i od svého, nenechal tu od žádného. Jeden hodil do rybníčka, hledala ho má matička. Druhej hodil jez do trní, to bylo mé potěšení. Mámo, mámo, nemyslete, že si vezmu, co vy chcete. Já si vezmu, co budu chtít, já s ním musím do smrti žít.“

„A Chalupů měli dceru, No, oni měli hodně dětí, nu nejmladší dcera si vzala komsomolce. Němci jí za to, že měla komsomolce, vzali celou rodinu. I strejčka i tetu i mámu i tátu i babičku a ještě jednoho strejčka. A malinkou holčičku, bylo jí asi rok. I dvě sestry. I všechny vezli do sadu v Supsechu asi tři kilometry od Varvarovky. I vykopali tam jámu a zaživa je tam položili a zakopali, zaživa. Za to, že byla vdaná za komsomolce.“

„Och, světe, přesvěte, ty panuješ, ty falešnou lásku nemiluješ. Počal jsem milovat své mladosti, vojna mě přivedla do žalosti. Za milou jsem dostal holku milou, po straně šavličku ocelivou. Po straně šavlička ocelivá, vždyť je má Nanynka uplakaná. Proč vy mě, tatíčku, nerad máte, že vy mě od sebe vyháníte. Nevyhánějte mě, já půjdu sám, sednu na koníčka, budu husar. Sednu na koníčka na vraného, pojedu do boje do širého. Rukujou vojáci z Uher do Čech, každýho tam čeká jeho otec. Můj šedivý otec taky půjde, ale mě smutného víc nenajde. Kterak mě má najít na tom světě, když už na mým hrobě tráva kvete. Vyrost na mém hrobě karafiát, aby každej věděl, že jsem byl voják.“

„A potom přišli Kozáci, no Kozáci, Němci. No, i Rusi byli mezi nimi, vzali je do zajetí a museli jim sloužit. A u nás na bytě byli mladí oficíři, jednomu bylo asi třicet let, Emil se jmenoval, a druhý byl drobet starší, byl Igonka, Bylo mi deset let. Tenhle Igonka zastonal a on byl takový nevelký oficír. I povídá: ‚Maminko, schovejte to!‘ On byl Čech a byl u Němců. Vzali ho do armády a taky zůstal u Němců. Válka, že je válka. Povídá: ‚Dejte mi pod postel pytel s něčím, oni ke mně nepůjdou.‘ Tak babička vzala a pytel pšenice mu tam položila, a tak nám pytel pšenice zůstal. A tak nám pomohl.“

„Smrt plave po vodě, nový líto k nám jede. Na červený vejce, na žlutý mazance. Jakej je to mazanec bez koření a vajec. Paní mámo krásná, dejte lžičku másla, bude-li to maloučko, přidejte nám vajíčko. Na to mísu mouky, napečeme vdolky, pozveme taky vaše pacholky. Svatej Petr jede k nám, k nám, k nám, po věnečku veze nám, nám, nám. A ty, svatá Markýto, dej nám pozor na žito, na pšeničku, na zelí, ať nás pán Bůh podělí. Fiala, růže vykvěct nemůže, až jí pán Bůh pomůže na té svaté hoře. Otoč se, mísku, dej nám po penízku, otoč se, koši,dej nám po groši.“

„Zelí, kukuřici jsem musela – všechnu kukuřici, co jsme sebrali z pole, měli jsme 70 sotek zahrady – všechno jsem musela donést na ramenou až dolů Němcům. Co jsem stihla pod střechu nastrkat, zelí (...), jenom na tom jsme žili.“