Radek Slavík

„Když už jsem se tam dal, tak jsem chápal, že to je vojenský režim nějakým způsobem. Že tam jsou prostě nějaká pravidla, které se musí dodržovat. Takže to jsem dodržoval, že to přežiju a pak snad budu dělat, co jsem si vysnil, toho kriminalistu. Samozřejmě v té době, to bylo v době před revolucí. Revoluce 17. listopadu. Byla velká demonstrace, kde jsem nebyl, protože jsem byl ve třetím ročníku, tak tam jezdili ti mladší. To samozřejmě jsme vnímali… my jsme byli jako vojáci. My jsme dostali rozkaz, nebo ti kluci dostali rozkaz, tak museli jet. Ale vím, že spousta s tím nesouhlasila. I já jsem s tím nesouhlasil. I když jsme… museli jsme tam jít, nebo museli. Já jsem tam 17. listopadu nebyl. A hlavně se mi to příčilo, protože jak jsem říkal předtím, byl jsem vychováván v jiném duchu, být rovný, nikomu neublížit a tohle, to jsem nemohl dělat.“

„Vzpomínám si na jednu věc, kdy jsem narazil. Když jsem studoval na gymnáziu v Jihlavě, tak jsem se z hecu s klukama vsadil, že se nechám ostříhat na ježka, ale ono to bylo téměř do hola, a měl jsem s tím potom ve škole docela velké problémy. Takže to je moje hlavní vzpomínka na toto období [normalizace]. Člověk si nemohl dělat, co chtěl. Ale to se mě to osobně dotklo. Jinak jsem jiné zkušenosti vyloženě špatné neměl. Samozřejmě jsme nemohli říkat, co jsme chtěli. Nebo jsme museli být v lajně. Nebylo to jednoduché, ale toto se mě přímo osobně dotklo. A lidi kolem mě, profesoři, v té době jsem chodil do hudební školy, tak ti učitelé mi dali hodně najevo, že takhle se to nesmí dělat.“