The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Šlegr (* 1942)

• narodil se 13. května 1942 v Lužné u Rakovníka

• vystudoval obor mechanik sdělovacích a zabezpečovacích zařízení

• pracoval jako mistr na učilišti, poté na šachtě a pak jako hlavní mistr na učilišti

• skautem se stal až v roce 1968 – zástupce vůdce 7. chlapeckého oddílu

• po zákazu skautingu roku 1970 přešel s oddílem pod TOM

• v roce 1989 se opět vrátil ke skautům

• byl výchovným zpravodajem ORJ Ústí nad Labem

• zúčastnil se seniorské lesní školy

• je držitelem dvou vyznamenání – bronzová a stříbrná Syrinx

Skauting začal foglarovkami

Jako pro mnoho kluků jeho generace, začal i pro Pavla Šlegra skauting foglarovkami neboli knížkami od Jaroslava Foglara – Jestřába. V 50. a 60. letech nebyly tak snadno k sehnání, proto založili spolu s kamarády jakýsi neoficiální spolek, kde si tyto knížky vyměňovali a půjčovali. Kromě toho se také snažili prožít alespoň některá dobrodružství popsaná v knihách – chodili společně do přírody, učili se různým tábornickým dovednostem, lovili bobříky.

To všechno však nebyl pravý skauting. Proto když přišel rok 1968 a s ním i uvolnění a obnovení činnosti Junáka, neváhal Pavel Šlegr ani minutu. Přestože mu bylo již 26 let (což je na začínajícího skauta poměrně hodně), rozhodl se do Junáka vstoupit a věnovat se práci s dětmi.

Tehdejší střediskový vedoucí, Jiří Hanauer – Hrášek, jej přijal. Měl však několik podmínek: Pavel Šlegr musel absolvovat jakési kolečko po oddílech, které ve středisku začaly fungovat. S každým oddílem se zúčastnil několika schůzek a výprav a měl tak možnost vidět a zkusit si na vlastní kůži, co znamená a jak vypadá práce s dětmi v oddíle.

Ve stejnou dobu jako Pavel přišel do střediska mimo jiné i Roland Sýkora – Rolf. Ten skautoval již krátce po válce, v letech 1945–1950, a nyní se chtěl do skautské činnosti opět zapojit.

Aby vše proběhlo tak, jak má, složili někdy na přelomu června a července 1968 do rukou Hráška svůj skautský slib. V létě se pak měli jet podívat na skautské tábory. Kvůli pracovním povinnostem však tyto návštěvy odkládali na srpen, kvůli událostem z 21. srpna 1968 se však ten rok na žádný tábor již nedostali.

Kromě skautského slibu měl střediskový vůdce ještě jednu podmínku, a to složení vůdcovské zkoušky. Protože však Pavel i Rolf byli již starší a zkušenější, povolil jim vést oddíl a přitom získávat nové zkušenosti s tím, že až jim vyprší dvouletá zkušební doba u oddílu, nechá je vůdcovskou zkoušku složit.

 

Vznik 7. chlapeckého oddílu Ústí nad Labem

Dne 16. září 1968 tedy mohl vzniknout 7. chlapecký oddíl. Do oddílu se hned v prvních dnech jeho fungování přihlásilo 32 chlapců různého věku (od vlčat až po skauty), jejichž počet postupně ještě narostl. Rolf se stal vůdcem oddílu, Pavel jeho zástupcem. Společně rozdělili kluky do čtyř družin a začala pravidelná oddílová činnost. Jednou týdně družinové schůzky, jednou měsíčně oddílová a samozřejmě víkendové výpravy.

Oddílová činnost se rozběhla naplno. První společné Vánoce, které uspořádali v lese u ozdobeného stromečku. První skauti, kteří začali plnit stezky a připravovat se na skautský slib. Zimní výpravy, zimní táboření se stavbou iglú.

Na jaře 1969 začali Pavel a Rolf řešit tábor. Protože věděli, že nemají dostatečné vybavení ani finance k jeho získání, rozhodli se uspořádat tábor putovní, takzvaný puťák. Naplánovali trasu vedoucí Českým středohořím, přičemž měli v plánu zastavit se na několika tábořištích oddílů a středisek z okresu Ústí nad Labem.

Nezapomenutelným zážitkem se stala zejména návštěva Třebušína pod Kalichem, kde měli tábor skauti z Terezína. Pavel, Rolf i jejich svěřenci v tomto táboře viděli ztělesnění svých představ o dokonalém táboře. Snažili se zapamatovat si co nejvíce věcí, aby za rok byl jejich tábor co nejvíce podobný tomuto. Nedaleko od tábora terezínských skautů si dokonce vyhlédli nádherné místo, ideální pro jejich záměry, kde chtěli tento svůj vysněný tábor za rok postavit. To ještě netušili, jaké s tím budou problémy.

Jaro 1970 – předzvěst konce

Nějaké zprávy se k uším skautských vůdců dostávaly už od zimy na přelomu let 1969 a 1970. Na jaře už bylo všem jasné, že další zákaz skautského hnutí se nezadržitelně blíží. Snažili se na to co nejlépe připravit a vymýšleli různé alternativy, co se skautskými oddíly a jak zachránit tábor.

Aby vůbec mohli tábor pořádat, museli se zavázat, že od nového školního roku přejdou pod hlavičku jiné organizace. Pavel Šlegr to udělal za všechny, a tak tábor roku 1970 proběhl pod hlavičkou 7. chlapeckého oddílu, přestože polovina účastníků tábora patřila do jiných oddílů.

„Boural se tábor. Všechno se naložilo na auta, odjelo to do Ústí. Byl příjemný, slunečný den. To bylo asi ve dvě hodiny odpoledne. Ještě stál vlajkový stožár a na něm státní vlajka. Dole jsme měli obyčejné jehlany, už bez podsad. Vůdce tábora říkal:,Bratři, za patnáct minut se tady sejdeme, stáhneme vlajku, podřízneme stožár a ráno pojedeme domů.ʽ Pak se zatáhlo nebe, neskutečně. Přišlo to od Milešovky. Přehnalo se to přes středohoří, a jak ten den byl hezkej, tak během několika minut průtrž mračen, šílená bouřka. Mraky se táhly po tom poli, to bylo děsivý úplně. To byla ta tečka.“

TOM a 7. oddíl Stopa

V září 1970 se skauti sešli naposledy. Jako skauti už dál fungovat nesměli, ale vůdce střediska i oddílů se snažili přijít na různé možnosti, jak pokračovat dál.

Roland Sýkora – Rolf odmítl vstoupit do Pionýra a společně se sedmi skauty založil turistický oddíl pod ústeckou chemičkou, kde ale dál působili jako skauti. Bylo to velice odvážné rozhodnutí, kluci, byť všichni již skautského věku, mohli kdykoli něco prozradit. Tento oddíl se snažil i nadále nosit skautské kroje a naplňovat skautský program. Není divu, že Rolfa díky této činnosti sledovali a vyslýchali. Přesto svůj malý oddíl uhájil celých pět let, jeho činnost byla ukončena až roku 1975.

Nejvíc dětí přešlo pod vedením Pavla Šlegra pod krajský Dům dětí a mládeže, kde založili Turistický oddíl mládeže (TOM), konkrétně 7. oddíl Stopa. Ředitel DDM, Pavel Drexl, byl kamarádem Pavla Šlegra, a přestože situace nebyla jednoduchá, dokázal tento oddíl přežít téměř 20 let až do roku 1989. Ba co víc, zájemců bylo tolik, že postupně vznikly oddíly tři, 5. oddíl pro nejmladší, 6. oddíl pro ty větší a 7. oddíl pro nejstarší.

Na činnosti těchto oddílů měl obrovský podíl také velmi dobrý přítel Pavla Šlegra, se kterým se znal již od skautů. Luboš Pavlán, skautskou přezdívkou Pes, sice nesměl díky jedné zprávě (analýze o činnosti Junáka v Ústí nad Labem) pracovat s dětmi, protože o něj ale Pavel Šlegr a jeho spolupracovníci stáli, vymysleli pro něj speciální funkci. Jako bývalý voják se stal instruktorem pro pozemní výcvik a při oddíle fungoval jako normální vedoucí.

I činnost Pavla Šlegra byla samozřejmě sledována. Byl dokonce i třikrát u výslechu, nikdy to však nebyla žádna oficiální akce. Otázky se pokaždé ubíraly stejným směrem – zda zná nějakého Rolanda Sýkoru, zda se s ním stýká a zda ví něco o jeho současné činnosti. Pavel a Roland byli ale předem domluvení, a tak odpovědi Pavla Šlegra byly jednoznačné – ano, zná jej, ale už delší dobu se s ním neviděl, a o jeho současné činnosti tak neví nic.

„Zazvonil mi doma telefon: ,Přijeďte ke mně ve čtyři hodiny.ʽ Tak jsem tam přišel, měl jsem se hlásit u nějakého poručíka nebo majora, už si ty hodnosti nepamatuju, byl jsem tam třikrát, do žádný kanceláře mě netáhl, seděli jsme ve vestibulu u stolku. Ptal se mě na Sýkoru, co dělá, co nedělá. A my už jsme byli dopředu domluvení, že nevím, neviděl jsem. Ano, znám ho, byli jsme spolu, ale už jsem ho neviděl, já mám svých starostí dost. V tomhle duchu jsme odpovídali všichni vzájemně.“

Vítězství ve všech závodech

Stejně jako se skautským oddílem i teď pořádal Pavel Šlegr schůzky, výpravy i tábory. Samostatnou kapitolou v činnosti 7. oddílu Stopa pak byly závody. Existoval závod, který se jmenoval Pionýrská stezka odvahy (vlastně to byl takový převlečený Svojsíkův závod). Kluci, naučení a vycvičení ze skautu, vyhráli v prvním ročníku okresní i krajské kolo.

7. oddíl Stopa dostal na starosti připravit a vybudovat trať celorepublikového kola. Jako místo byly zvoleny Tiské stěny a hlavním konstruktérem se stal Luboš Pavlán – Pes. I toto kolo kluci ze 7. oddílu vyhráli a stali se tak prvními vítězi poháru. Závod pak probíhal ještě několik dalších let. Protože ale 7. oddíl vyhrával pořád dokola, bylo jeho vedení, tedy Pavlovi Šlegrovi, taktně naznačeno, že už by se dalších ročníků účastnit neměli, aby nechali vyhrát také někoho jiného.

Oddílu to ale radost nezkazilo a vymysleli pro sebe v tomto směru jinou službu. Stali se jakousi pořadatelskou službou pro další ročníky závodu, ať už šlo o technické zajištění akce, vymýšlení disciplín nebo o dozor na stanovištích. Sami sobě říkali „černá rota“ podle černých baronů (příslušníků PTP – Pomocných technických praporů, kteří nosili černé výložky a podle nichž napsal jeden ze svých nejznámějších románů Josef Škvorecký).

 

Tábory na Slovensku

Kromě činnosti u TOM se Pavel Šlegr zapojil ještě do jednoho podniku spojeného s dětmi a mládeží, a to bylo pořádání táborů. Jeho kamarád Luboš Pavlán pracoval jako skladník u Československých drah. Postupně se vypracoval do vedoucí pozice a společně s dalšími nadšenci se podařilo dosáhnout toho, že Československé dráhy vybudovaly u slovenské Štrby (nedaleko Štrbského plesa) tábor pro děti.

Pro pořádání tábora ale potřebovali vedoucí. Nemohli ovšem dopustit, aby se na jednom táboře sešli Pavel Šlegr i Luboš Pavlán, přece jenom dva bývalí skautští vůdcové na jednom táboře, to by bylo moc. Pavel a Luboš si tedy turnusy rozdělili a jezdili na střídačku.

Táborový program podléhal samozřejmě také kontrole, musel být dopředu vypracován a schválen, nicméně jeho přesné plnění už nikdo nekontroloval, a tak místo celotáborové hry o Slovenském národním povstání bojovali kluci a holky o Alvarezův poklad.

Po roce 1989

7. turistický oddíl mládeže Stopa v Ústí nad Labem udržel Pavel Šlegr až do roku 1989. Když se dozvěděl, že skauti opět obnovují svou činnost, neváhal ani chvíli a zapojil se do dění. K práci s dětmi už se nevrátil, jak sám říkal, byli tam už mladší. Zapojil se však do výchovy nové generace rádců a vůdců. Obzvlášť rád vzpomíná na první skautské sliby těch vůdců, které byly složeny 21. dubna 1990 v Sebuzíně.

Společně s dalšími zkušenými vůdci pořádal rádcovské kurzy, byl členem mnoha zkušebních čekatelských i vůdcovských komisí a nějakou dobu také výchovným zpravodajem ORJ Ústí nad Labem.

Společně s Lubošem Pavlánem – Psem si splnili ještě jeden sen, zúčastnili se lesní školy. Byla to vůbec první seniorská lesní škola (a podobná tohoto druhu také poslední). Na tuto akci vzpomíná Pavel Šlegr velice rád, a dokonce se může pochlubit i jedním unikátním počinem. Až na této lesní škole totiž získal svou skautskou přezdívku, a to podle své velké záliby pro vojenskou historii. V rámci lesní školy měl totiž předvést něco, co ho baví, rozhodl se tedy vyprávět právě něco z historie vojenství a přivezl s sebou na ukázku historickou výzbroj americké armády, které se přezdívalo „yankeeská armáda“. Odtud tedy přezdívka Yankee. A protože lesní škola byla svým zaměřením vodácká (přestože mnoho frekventantů byli suchozemští skauti), prošel Pavel Šlegr – Yankee pravým vodáckým křtem a byl přijat do vodáckého cechu (přestože sám je suchozemský skaut).

Pavel Šlegr – Yankee dnes není registrován u žádného oddílu, je však příznivcem klubu dospělých skautů v Ústí nad Labem a pravidelně se účastní jeho akcí. Za svou dlouholetou činnost, především pro oldskauty, byla Pavlu Šlegrovi – Yankeemu udělena dvě vyznamenání – bronzová a stříbrná Syrinx.

 

Nahrála a zpracovala: Lucie Černá (Indi), indi.lucka@email.cz

 

Použitá literatura

90 let skautingu v Ústí nad Labem. Almanach 1921–2011. Ústí nad Labem 2011.

LEŠANOVSKÝ, Karel: Stručné dějiny českého skautingu v období 1968-1970: tehdejší události a jejich důsledky. Praha 2003.