Věra Šmejkalová (* 1927)

 Věra Šmejkalová

„Jestli by se někdo měl dostat do nebe, tak určitě ta moje ségra.“

Vyprávění o sestře, která se stala obětí heydrichiády, a jejím dítěti, jež se narodilo v nacistické věznici

 

Anna Vaňková – Sekáčová - matka

Ludvík Vaněk 11. 9. 1909 – 15. 10. 1942

Josefa Sekáčová-Vaňková 18. 3. 1912 – 26. 1. 1943

Věra Sekáčová-Šmejkalová *1927

Ludvík Vaněk *2. 11. 1942

MUDr. Břetislav Lyčka 24. 5. 1903 – 21. 7. 1942

 

Věra Šmejkalová, rozená Sekáčová, se narodila 27. června 1927 v Praze jako nejmladší dítě v rodině Sekáčově. Měla dvě starší sestry Jarmilu a Josefu a jednoho bratra. Otec zemřel, když bylo Věře pět let. Matka Anna Sekáčová pak vychovávala děti sama. Prostřední Josefa se před válkou provdala za Ludvíka Vaňka. „Před válkou byl velice činný jako sokol, i na svatbu šel se sokolským odznakem a sestra normálně pracovala jako úřednice. Ale politicky před válkou žádnou činnost neměl nikdo z nich. On v tom Sokole hodně pracoval, pak už prostě dělal u toho Svědínka, dělal dílovedoucího, a co je zajímavý, on tam měl rodiče, v těch Ouběnicích, a otec mu nechal na zahradě postavit domek, aby měli kde bydlet. Bylo to malý, ale bylo to nádherně vybavený. Jednak měl možnost v tý fabrice, aby mu to vybavili, a jednak to uměl nakreslit a postarat se o to. Dole bylo přízemí s obývákem a pak se šlo nahoru, tam měli ložnici, a když jste šla nahoru, tak jste to neviděla, ale když jste šla dolů, tak před vámi na tom schodišti byl takovejhle velkej nápis černej a zlatě tam bylo: A stejně umřeme.“

Ludvík Vaněk pracoval jako dílovedoucí v továrně na nábytek v Bystřici u Benešova. Za války se zapojil do sokolské odbojové organizace Jindra, jež mimo jiné pomáhala parašutistům, kteří posléze spáchali atentát na Reinharda Heydricha (27. 5. 1942). Vaňkovi ve svém domě ukrývali doktora Břetislava Lyčku, který chodil atentátníky Kubiše a Gabčíka ošetřovat do krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. „A oni tam bydleli. Tenhleten doktor Lyčka a učitel Kotrba se u mé sestry a  u mého švagra v tom domku v Ouběnicích u Tomic schovávali. Ale byli tam moc dlouho, byli tam asi čtrnáct dnů, což nebylo dobře. A ten učitel Kotrba mu jel do Prahy pro falešný papíry a tam někde v tom lese mělo přistát letadlo. Tak to bylo plánovaný z Anglie, že ty atentátníci zase měli odletět, že jo… No a když ten Kotrba vystupoval v Tomicích na nádraží, gestapo už po nich šlo, už se to nějak proventilovalo. Ona tam byla týden předtím pouť, tak je asi někdo udal. A oni ho ti gestapáci obstoupili a udělali u něj prohlídku a našli tam prostě ty falešný papíry na toho Lyčku a řekli mu: ,Ty nás k tomu Lyčkovi dovedeš.‘“

Učitel Kotrba zavedl gestapo přímo do domu Vaňkových a gestapáci dům hned obklíčili. Kotrba měl vyvést Lyčku ven, ale místo toho se oba vevnitř zastřelili. Když přišla Josefa domů, byli již oba mrtví. Ludvík byl v tu dobu v továrně, kde rovněž šířil protistátní činnost. Josefu tedy zatkli přímo v domě a pro Ludvíka dojeli do práce. Spolu s ním zatkli i mnoho dalších pracovníků. Josefa Vaňková byla v tu dobu v pátém měsíci těhotenství.

„Odvezli je napřed do Terezína, z Terezína odvezli manžela dřív do Mauthausenu, kde ho 24. října popravili. Sestru nechali jako těhotnou porodit a na ten porod ji přivezli do pankrácké věznice. Co je velice zajímavý – z té pankrácké věznice přišla k nám v noci, já ji pamatuju jak dnes, přišla k nám dozorkyně, Němka. Dřív bývaly toaletní papíry hnědý, takhle se skládaly, ještě to bylo možná do šedesátých let. A na tom jednom papíře byl od sestry dopis, že prostě je tam a že se jí 2. 11. narodil chlapeček, který má modré oči a po tátovi že mu říká Ludvík, a že jestliže se nevrátí, tak aby ho maminka vychovala stejně jako nás…“

Německá dozorkyně byla u Sekáčů dvakrát. „Jednou přinesla to napsaný, my jsme jí za to dali mejdlo. Určitě ale nepřišla kvůli tomu mejdlu, to byla velice hodná ženská, a potom by bejvala po válce jako dozorkyně skončila špatně, ale prostě takovej papír jsme podepisovali, že všem takhle strašně pomohla. Když matka věděla, že (Josefa) musí někde rodit, tak věděla, že ji převezli sem na Pankrác do vězeňské nemocnice, tam byl nějaký lékař, Navara se jmenoval. Matka byla u toho Navary a říkala, že tam je někde dcera, že by ji ráda navštívila, nebo že o ní musí vědět, že ji určitě vyšetřoval. On to popřel, říkal, že nic neví, ale říkal: ,Paní, nestarejte se o to radši.‘ Víte, že po válce měl Malej dekret? (Malý retribuční dekret z roku 1945, trestající provinění proti národní cti v době nacistické okupaci, pozn. ed.)  Skočil z okna, ale rozbil si jenom nohy a přežil to. Ono to je těžký, on tam byl předtím, tak se tam nějak držel i potom, ale nebyl zlej, ale dělal, co chtěli, ale nepřiznal to, že je tam. My jsme to věděli od té dozorkyně. Taky podle ní jsme mu (dítěti) potom vystavovali ten rodnej list. A to, že jsme podepsaly listy, ji zachránilo, že byla jenom odsunutá, protože opravdu plno lidem pomohla. Já si ji pamatuju jak dneska, protože tenkrát za války, já to nikdy neměla, ale hodně se to nosilo, jako malý děti špičatou čepici takhle zavázanou pod bradou. Měla hnědou, tlustý brejle, byla malá, měla takovej hnědej kabát, no ošklivá byla. Ale hrozně hodná. Sestra jí řekla, kam má jít, našla si tu adresu, do tý fabriky Helady za náma přišla hodně pozdě večer a přinesla to napsaný na tom hnědým toaletním papíře.“

Na konci vzkazu bylo několikrát zdůrazněno, že jej mají spálit, což také matka s Věrou udělaly. Josefa byla popravena 26. 1. 1943 v plynové komoře v Mauthausenu. V březnu přišli rodině úmrtí oznámit. „V pátek večer k nám přišel gestapák, takovej úplně typickej v tom koženým kabátě, se štětkou na klobouku a přišel k nám večer, my jsme seděli takhle kolem stolu, a co bylo zajímavý, že moje matka byla svobodná Vaňková, jinak jsme byli Sekáčovi, a sestra se provdala zase za Vaňka, sestra byla provdaná Vaňková. A von tam nesl úmrtní list, ale nechtělo se mu do toho. Seděl u toho můj dvacetiletej brácha a mně bylo patnáct. A pořád říkal: ,No, to je zajímavý. Vy jste byla svobodná Vaňková a dcera taky Vaňková.‘ Prostě mlel takový úplný zbytečnosti, prodlužoval to. No a potom tam sáhnul a vytáhnul ty – bohužel to má můj synovec, asi takovýhle A5 papíry byly ty úmrtní listy. Vytáhnul to a říkal: ,Ona zemřela, tady je její úmrtní list, podepište mi to.‘“ Matka spadla pod stůl, no, tam už prostě byla úplně mimo. Ten brácha řikal: ,Dejte mi to, já vám to podepíšu sám.‘ Už aby odešel. A on říkal: ,Ne, já to potřebuju od matky.‘ No, tak: ,Mami, prosim tě, podepiš to.‘ No, tak to podepsala a on šel a říkal, že brácha musí jít před ním, když mu šel otevírat, protože se bál, aby mu nic neudělal.“

Od té chvíle se Sekáčovi snažili Josefino dítě najít. Vedle toho museli neustále docházet na výslechy včetně patnáctileté Věry. Anna Sekáčová se chodila denně ptát do Petschkova paláce. „Došla do ,Pečkárny‘ přímo, nesla prádýlko a říkala: ,Někde mi tady rodila dcera, dyť bude potřebovat i tohle nebo to?‘ ptala se. ,No, pani, my nic nepotřebujeme.‘ Matka tam nesla dva kufry, v jednom nesla oblečení všechno možný, v jednom nějaký jídlo, no, a voni řekli: ,Támhle to postavte, když to bude potřebovat, tak si to vezme.‘ A maminka říkala: ,Můžete mně aspoň říct, co se narodilo?‘ A on říkal: ,Paní, já u toho nebyl.‘ Kdybychom neměli ten papír vod německý dozorkyně, tak jsme nevěděli vůbec nic.“

V té době rodina bydlela v naturálním bytě při továrně Helada. Měli jej zdarma, protože otec, který tam pracoval, tak záhy zemřel. Žila tam i přítelkyně Josefy, Naďa Kadlecová, provdaná Jeníková. Na masážích se seznámila s ošetřovatelkou z Thomayerovy nemocnice, která v tu dobu sloužila jako lazaret pro německé vojáky. Dozvěděla se, že pracuje u nějakých dětí. Postupně se s ošetřovatelkou spřátelila a zároveň jí svěřila, že její kolegyně hledá nějaké dítě, a jestli by se na ty děti nemohla jít podívat. Dětí tam bylo šestnáct a nebylo o nich známo nic – ani jména. Naďa Kadlecová se s nahým dítětem nechala vyfotografovat, protože si byla jistá, že to je hledaný Ludvík. To se odehrálo přibližně v březnu 1945, kdy se situace trochu uvolnila. Anna Sekáčová s Věrou měly děti potkat „náhodou“ na vycházce.

„…načež řekla, že prostě půjde s těmi dětmi jako na procházku, a řekla, asi kde v tom kopci, někde za těma stromama, abychom tam někde čekaly, že vona půjde s těma dětma a že nám ukáže teda, o kterým si myslí, že by to mohl být on. Já si na ně pamatuju jako dnes. Šli takhle zleva, my jsme tam stály s maminkou za nějakým keřem, oni takhle šli. Ty děti byly oblíknutý! Kabátky měly z vojenskejch dek, kalhotky měly z takový sypkoviny a na hlavě měly červený rádiovky. No a takhle šly, já jsem tenkrát ještě viděla moc dobře. A poslední šel za z tý cestičky jako nahoru na tu travičku, nebo nešel, tam lez po čtyřech. Nezved tu nožičku. Já jsem řikala: ,Mami, ten poslední je náš.‘“

Hned na konci války, 11. května 1945, si pro Ludvíka přišly. Neměl žádné doklady, pouze na krku měl pověšený plechový nápis: GT 57. Co to znamenalo, není jasné. GT byla zkratka gestapa. Zpětně mu byl vystaven rodný list a pak na něj mohla rodina začít dostávat potravinové lístky. Rozuměl německy i česky, ale nemluvil. „Víte, co bylo také zvláštní, když jsme ho přinesli domů, tak absolutně vůbec nemluvil. Ale česky i německy rozuměl, to jsme zkoušeli. Kdo ví, co se tam v noci s těma dětma dělo, nebo jak. My neměli postýlku, tak ho matka dala na velkou postel a tady jsme mu takhle srolovali velkou deku prošívanou. V noci máti rozsvítila, on seděl uprostřed pokoje na zemi, přelezl to, seděl tam, nebrečel a seděl.“

Ludvík byl silně podvyživený, měl křivé nohy a nafouklé břicho. Bratr Anny Sekáčové byl lékárníkem v Kopidlně. Jela tam s Ludvíkem na tři měsíce. Živili dítě nejrůznějšími vitaminy a léky. Hrozně se ale bál fotografa. „A ten můj strejda ho naučil, první jeho slovo bylo ,eště‘. Škrtal mu sirky, ono se mu to líbilo a chtěl další a on říkal: ,Řekni: Eště, eště!‘ Tak jeho první slovo bylo eště.“

Pořád měl hlad. Když je našel, jedl i slupky od brambor. „…když se najedl, tak z konečníku vytlačoval takovejhle kopec střev. Já jsem s ním nikdy nechtěla bejt sama doma, já se bála, aby nechtěl jít na nočník. Prostě bylo to strašný. Takhle jsme ho dali vždycky na ruce, plácli na něj osušku a nesli ho k doktorovi Pavelkovi, to byl náš lékař, který nás znal odjakživa, a ten na něj plácnul kus vazelíny a nacpal mu to zpátky a řikal, že až to dítě zesílí, takže se to bude muset nějak operativně přišít.“

Díky pobytu v Kopidlně a velkému množství vitaminů, které dostával, nakonec malý Ludvík na operaci nemusel. Bylo ale nutné, aby jedl rozmačkanou vařenou mrkev. Musela se vařit čtyři hodiny. V poválečném Československu to bylo nedostatkové zboží. Anna Sekáčová však sehnala padesátikilový pytel. Posléze mu vařili samé pudinky. „Byl u profesora Manna a na zádech tady někde měl takovouhle jizvu. A ten profesor říkal, že mu dělali nějakou zkoušku nebo že je možný, že prostě bude mít nějaké následky. Neměl. On má dneska šest vnoučat, je zdravej jako řípa, má tři dcery.“

Po válce se rodina musela z Helady vystěhovat, podnik byl znárodněn. „Kdyby matka bejvala šla, tak jí určitě museli dát byt. Jenomže říkala: ,Tady je špatnej vzduch.‘ My jsme měli chalupu za Benešovem blízko Konopiště. ,Já se vodstěhuju s Ludvíkem na chalupu, tam bude na čerstvým vzduchu.‘ Jenomže tam nebyl autobus, dodnes ani prodejna a matka ho nosila na zádech a pak měl jít do školy. A škola byla až v druhý vesnici a já jsem se mezitím provdala, dostali jsme byt, tak jsem si je vzala k sobě.“

Do školy šel Ludvík v pěti letech. Šest mu mělo být až v listopadu, ale bylo mu doporučeno, aby šel hned. Musel se toho učit najednou o dost víc než ostatní děti. Byl šikovný a talentovaný, takže ostatní rychle dohnal. „Učitelka nám říkala: ,Prosím vás, prohlížejte mu, co nosí do školy, protože on má dvě špulky a u nich nějaký strojek a já kreslím na tabuli a všechny děti se dívají, co on tam dělá.‘ Tak mu to babička sebrala, on si to udělal znova a měl to v křoví u školy. Anebo si namaloval žákovskou knížku. Nejspíš tam měl sardele nebo já nevím, ale kdybyste viděli, jak si ji namaloval a babičku tam měl podepsanou. Sekáčová Anna. Měl ji strčenou u nás pod vanou.“

Problémy s trávením měl Ludvík až do deseti let. „Tak bylo ještě za Zápotockého, tak jsme napsali, protože moje maminka měla jenom starou penzi, a na něj jsme dostávali tři sta korun jako jeho sirotčí důchod. To bylo opravdu, no… Tak tenkrát jsem napsala, že má takové a takové potíže a že moje matka také, protože to byla jeho poručnice. A víte, co nám odepsali? Že prošetřili jeho případ, že všechny děti dostávají tři sta korun, ale k jeho mimořádnému případu, že bude dostávat tři sta deset. Ne! Takhle to bylo: on dostával tři sta deset a že vzhledem k jeho mimořádnému případu mu bude těch tři sta deset ponecháno.“

Ludvík bydlel doma do 21 let, kdy se sám oženil. To už byla paní Šmejkalová vdaná a měla dceru Ivanu. Anna Sekáčová se o něj pečlivě starala. Byl tím jediným, co zbylo po její dceři. „Byly jedny Vánoce, kdy už jsem měla tu dcerku, Ivanu, ona dostala kočárek a on dostal kolo. Seděli jsme kolem vánočního stromku. Ta holka byla menší než on, my jsme si s ní asi hráli kolem toho kočárku, nebo já nevím, prostě najednou vyletěl do předsíně a říkal: ,Já nic nechci, já chci maminku.‘ To bylo hrozný.“

Událost měla dopad na celou rodinu, i na dceru Věry Šmejkalové, protože Ludvíkovi se všichni věnovali o něco víc, především babička. „Já jsem potom byla nervově nemocná, ještě než šla Ivana do školy, se mi to stalo na dovolené. Byli jsme nahoře u Máchova jezera, mě začala bolet strašně hlava, jeli jsem na výlet autobusem a skákalo to. Druhý den jsme chtěli jít k jezeru a Jirka povídá: ,Prosím tě, jak tam půjdeš, dyť máš tady samý boláky.‘ A já povídám: ,Prosím tě, já se přikryju ručníkem.‘ Byli jsme na tom výletě, normálně jsme šli spát a potom Iva ráno volala: ,Maminko, čůrat!‘ Já jsem vstala, a jak jsem vstala, tak jsem spadla zpátky do postele a už jsem se nepostavila na nohy. Odvezli mě do Prahy do nemocnice a pak jsem byla nemocná, bylo to psychoneurotické. Nakonec jsem se z toho dostala, ale to všechno byly následky.“

Věra Šmejkalová se starala o rodinu, matku i synovce Ludvíka. Ludvík sám o těchto událostech nikdy nemluvil ani se svými dětmi. Na Josefu vzpomíná Věra v nejlepším, i když přemítá, bylo-li vůbec heydrichiády potřeba, když kvůli ní zahynulo tolik lidí. „Víte, kolikrát si říkám, ona měla takový dva nádherný prstýnky. Jeden dostala od něj s takovým modrým safírem a druhej takovej bílej a já jsem vždycky říkala: ,Ten druhej je takovej krásnej!‘ A ona na to: ,Kdyby se se mnou něco stalo, tak jsou tvoje.‘ Ona ta moje starší sestra byla taková přesná, ale Josefína, ta všechno rozdala. Vím, že od něj jednou dostala takovou nádhernou krokodýlí kabelku a stříbrný nahoře uzávěr a stejný boty. Já jsem říkala: ,To je tak krásný, Jožko!‘ Ona říkala: ,Tak si ty boty vem.‘ Nechala si kabelku a dala mi boty. Když jsme jednou šly okolo cukrárny, tam bydlel můj muž v tom domě, kde byla ta cukrárna dole. Tam byl výbornej cukrář, my jsme se tam všechny tři zastavily, ty moje dospělý sestry a já malá. A ony na mě: ,A co bys chtěla, Věruško?‘ No a já jsem si řekla, že když už si mám přát… Nejdražší byla za 2,50 mandlová kostka, ostatní byly za korunu padesát. Tak jsem ukázala na tu kostku a ta starší sestra říkala: ,Tak běž, Jožka, běž to koupit.‘ A ona říkala: , Jo, ty bys kupovala, ale za cizí, viď? Pojď, já ti ji koupím.‘“

Naposledy se se sestrou viděla v červnu 1942. „Než se to stalo, v tom červnu se to stalo, tak to už začaly prázdniny. Pamatuju se, že já jsem tam měla rande, s kamarádem jsme se měli někde sejít u lesa. Ona mě tam šla doprovodit, už s tím břichem, no a tam jsme se viděly naposled. Šla se mnou až k tomu Jardovi.“

 

Zpracovala Marie Novotná