The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Smetana (* 1950)

• narozen 12. října 1950 v Praze

• koncem šedesátých let se začlenil do tehdejší pražské komunity “mániček”

• v téže době se seznámil s Milanem Knížákem a Ivanem Martinem Jirousem

• od roku 1967 pracoval jako jevištní technik kapely The Primitives Group

• během demonstrací proti okupaci v srpnu roku 1969 byl zatčen a na několik týdnů uvězněn

• na podzim roku 1969 začíná pracovat pro The Plastic People of the Universe

• v roce 1973 se stává prvním bubeníkem kapely DG 307

• na podzim téhož roku se s částí undergoundové komunity stěhuje na hrad Seeberg

• začátkem roku 1977 roznáší Chartu mezi jednotlivé signatáře

• během sametové revoluce se účastní tzv. garážových schůzí v Československé televizi

• od poloviny 90. let pracoval v začínající TV Nova jako rekvizitář

• ve stejné době strávil několik měsíců v uměleckém squatu na periferii Berlína

• v roce 2013 odešel do důchodu a o několik let později zakládá galerii PZ na Smíchově

.

Ze smíchovských ulic k Maďarské kultuře

Vladimír Smetana se narodil 12. října 1950 do rodiny bývalého baletního mistra. Společně se dvěma mladšími sestrami vyrůstal ve smíchovském bytě v ulici Na Bělidle. Maminka vystřídala několik zaměstnání, nakonec však pracovala až do důchodu ve skladu textilu Československé televize. Vladimírův tatínek působil v padesátých a šedesátých letech v kartografickém oddělení Akademie věd. Jeho taneční kariéru přerušila ještě před narozením syna tramvajová nehoda, při které přišel o část chodidla. Dědeček z matčiny strany byl bývalý československý legionář. Jako mnoho jiných vojáků bojujících za první světové války pod naším praporem na východní frontě se domů vracel komplikovanou oklikou přes střední Asii a Turecko. Příchod těchto mužů do nově vzniklé republiky je datován až počátkem dvacátých let. Podobně tomu bylo i v případě Miloše Vítka, Vladimírova dědečka, který se později stal drážním strojvedoucím.

Období dospívání bylo výrazně ovlivněno silniční nehodou, při které byl Vladimír ve svých deseti letech poražen motocyklem. Následující týdny strávil v kómatu. Traumatický zážitek se zásadním způsobem projevil i na studijních výsledcích, a tak se po vystřídání několika základních škol a ukončení povinné docházky přesunul na knihvazačské učiliště. Zde se seznámil s Quidem Machulkou, který v té době začínal psát svou beatnickou poezii. Společně s dalšími vrstevníky záhy zjistili, že kulturní i mentální prostor není limitován pouze hranicemi železné opony, ale že to, co se děje v zapovězeném světě západní Evropy, je pro mladé bytosti toužící po svobodě ducha i těla mnohem přitažlivější, než komunistická propaganda. Vladimír se v této části nahrávky pozastavuje nad školními nepříjemnostmi způsobenými chlapeckou módou dlouhých vlasů a dodává: „Tenkrát jsme už uhýbali z jakési oficiální roviny a začali tak trochu zlobit.“

Z jeho vypravování je ovšem jasně patrné, že láska k neoficiální hudbě a literatuře nevznikala natruc většinovému uspořádání společnosti v socialistickém Československu. Šlo spíše o kauzálně podmíněný úkrok, jehož výsledkem mělo být rozšíření Vladimírovy osobní svobody uvnitř nově vznikající subkultury. Pražské jádro podobně smýšlejících mladých lidí se v druhé polovině šedesátých let začalo scházet na schodech Národního divadla, aby se později mohlo přesunout o několik stovek metrů níže k Maďarskému kulturnímu středisku sídlícímu v ulici Na Příkopech. Obě místa byla pod drobnohledem veřejné i tajné bezpečnosti.

Žádná politika, jenom hudba!

Během roku 1967 se Vladimírův zájem upřel také na program smíchovského Music f Clubu, kultovního stánku předokupační Prahy, ve kterém tehdy bujely kořeny psychedelického rocku. Sedmnáctiletý mladík uhranutý hudbou Franka Zappy, The Fugs či nekonečnými klávesovými sóly Raye Manzareka se začal pravidelně objevovat pod pódiem. Hudba proudící ze zesilovačů mu voněla snad vším, co totalitní Československo postrádalo. A dělo se to jen pár kroků ode dveří, které znal už jako malé dítě, a za kterými byl ukryt jeho domov.

Nejvýraznějším zjevením české rockové scény konce šedesátých let byla kapela The Primitives Group v čele s divokým frontmanem Ivanem Hajnišem. Smíchovský klub byl jejich domovským stánkem. Vladimír se s nimi poměrně záhy seznámil a zapojil se do dění jako rekvizitář. To znamenalo i úzkou spolupráci se Zorou a Janem Ságlovými, kteří pro Hajnišovu partu vytvářeli scénografii. Jedním z jejich vrcholných počinů se staly festivaly Bird feast a Fish feast, které se v první polovině roku 1968 odehrály právě v Music f Clubu. Obě akce byly zasvěceny přírodním živlům. U první z nich šlo o vzduch, ta druhá glorifikovala vodu. Jako základní výtvarné prvky byly užívány rybí i ptačí ostatky. Slepičí peří dovezené z drůbežárny v natlakovaných balících se po uvolnění kovových lanek rozletělo po celém hledišti a pokrylo jej nepřetržitou vrstvou sahající do výšky kolen.

Z tohoto období je i Vladimírova kultovní přezdívka Hendrix. Během letní brigády v pekárně se mu podařilo vydělat dostatek peněz na nákup cívkového magnetofonu Sonet duo. Právě na tomto přístroji si poprvé přehrál pásku s extatickými sóly jistého černošského kytaristy ze Spojených států. S očima navrch hlavy se poté vydal mezi primitivní hudebníky a donekonečna jim vypravoval o tom nevšedním zážitku. V určitou chvíli se kapelu dokonce snažil přesvědčit, aby jeho skladby nacvičila a hrála na koncertech. „Kdepak, takového sólového kytaristu, jako byl Jimi, tam opravdu neměli,“ uzavírá s hořkým úsměvem celou příhodu.

Organizátoři dění v Music f Clubu byli rovněž zaangažováni v redakci časopisu Pop Music Expres, jehož éra byla nuceně ukončena až v létě roku 1970. Vladimírovi a jeho kamarádům to otevřelo další příležitost pro občasnou brigádu spočívající v pouličním prodeji periodika. Balíky tiskovin šly rychle na odbyt. Nejlépe se prodávalo v pasáži Alfa u Václavského náměstí. Vladimír tam postával s kamarádem Martinem Haníčkem a v zápalu prodeje pokřikoval po kolemjdoucích slogan: „Pop Music Expres. Žádná politika, jenom hudba!“

Ruské samopaly a babí léto za mřížemi

„Dva vojáci šli tenkrát kolem nás a já jsem zrovna řekl něco nevhodného. Odvlekli mě rovnou na štáb a zachránit mě musel až můj táta. Běžel tam tenkrát v podvlíkačkách a v županu.“ Těmito slovy popisuje Vladimír obraz, který jej dokáže dodnes zneklidnit. Celý incident se odehrál týden po příjezdu sovětských tanků do Prahy. Sotva zletilý mladík se díky své verbální neopatrnosti ocitl v lokálním štábu okupantské armády, kde na něj mířily samopaly. Nerozuměl skoro ničemu, co na něj uniformovaní chlapi křičeli, věděl jen, že je k smrti vyděšený. Náhle zapomněl na barikády u budovy Českého rozhlasu. Tolik se lekl osobní katastrofy, na jejímž okraji se v té chvíli ocitl.

Podobný respekt vůči ztrátě svobody je patrný také z událostí, které Vladimíra potkaly o rok později při protiokupačních demonstracích. 21. srpen 1969 jej zastihl ve Františkových Lázních, kde tenkrát krátkodobě přebýval. Na základě poslechu zpráv z rádia se spontánně rozhodl, že se vydá do Prahy a aktivně projeví svůj nesouhlas se setrváním vojsk Varšavské smlouvy na našem území. Sbalil si tedy nejnutnější věci a vyrazil na vlak. Cenzurované zprávy, které se k němu éterem donesly, ovšem zcela zamlčely podrobnosti o brutálně represivní reakci policejních složek vůči všem demonstrujícím.

Nepřiměřené zásahy si nakonec vyžádaly pět obětí a Vladimírovi bylo hned po příjezdu na Hlavní nádraží jasné, že bude lepší se uklidit někam, kde mu dají zelenokošiláči s obušky pokoj. Zamířil proto rovnou do hospody jménem Ovocný trh, ve které už popíjel Quido Machulka a několik dalších známých. Po několika pivech se společnost rozhodla změnit lokál. Nasedli proto na tramvaj číslo devět, na jejíž zadní plošině se vytvořila jakási davová euforie. Cestující, posíleni kolektivní sebejistotou, se na Jungmannově náměstí vyrojili ze zadního vozu a během nepatrné chvíle jej rozhoupali a převrátili na bok.

Většině těch, kteří se na onom manifestačním aktu podíleli, se podařilo utéct. Velká část zúčastněných však byla policií zadržena a odvlečena na stanici v Bartolomějské ulici. Do té nešťastné skupiny patřil i Vladimír, který byl druhého dne převezen do ruzyňské věznice. Následovaly výslechy, při kterých přišel o několik zubů. Podrobněji se pozastavuje i nad tím, jak mu bachaři ořezávali jeho máničkovskou hřívu tupým nožem. Za jednotlivé prameny tehdy škubali tak, že se mu po celé hlavě objevily podlitiny. Ve vězení si dohromady odseděl několik týdnů a propuštěn byl až začátkem října díky psychiatrickému posudku, odkazujícímu k jednání v afektu. Zkušenost to však byla výrazně zdrcující. Vladimír často hovoří o strachu, který v něm surovost a ztráta svobody dokázaly vyvolat, a ovlivnit tak jeho život v následujících letech.

Keep Together

Po emigraci uměleckého vedoucího Eguena Fialy do zahraničí se kapela The Primtives Group pozvolna rozpadla. Na podzim roku 1969 se kytarista (později klávesista) Josef Janíček společně s rekvizitáři a pyrotechnikem přesunuli k začínajícímu seskupení The Plastic People of the Universe, jejichž manažerem a hlavním guru byl Ivan Martin Jirous. V podobné době se začalo formovat i hnutí Aktual, iniciované Milanem Knížákem. Mezi vůdčími osobnostmi obou částí tuzemského undergroundu panovala počátkem sedmdesátých let určitá řevnivost. Vladimír mluví o tom, že na sebe Jirous s Knížákem pravděpodobně žárlili. Na jeho aktivním zapojení do obou vrstev tehdejší subkultury to však nemělo výraznější dopad.

Vladimírovo pravé předloktí je ozdobeno dodnes patrným tetováním. Zhotovil jej Knížák po svém návratu ze Spojených států (pravděpodobně na podzim roku 1970) pomocí pampeliškového mléka. Zvěčněným slovem je samozřejmě název onoho utopicky-undergroundového hnutí, které Vladimíra inspirovalo k vytvoření několika autonomních happeningů navazujících na Knížákovy realizované koncepce. První z nich je akce Keep Together, vzniknuvší jakožto manifestace pospolitosti v Prokopském údolí. Účastníci se vzájemně svázali provázky a podobni procesí vystoupali na kopec Ctirad. Během pochodu celá společnost tiše bručela. Happening se odehrál bez Knížáka, na místě se však seznámila řada klíčových osobností včetně Pavla Zajíčka a Ivana Martina Jirouse. K tvůrčí spolupráci s Aktualem se Vladimír dostal ještě jednou, a to v roce 1977, kdy ve Františkových Lázních zorganizoval dřevorubecký happening s názvem Take Leave Off, při kterém byl na vyhaslém čtvrtohorním vulkánu, Komorní Hůrce, obřadně vztyčen opracovaný smrkový kmen jakožto memento opěvující společnou práci.

Během roku 1973 byla z iniciativy Pavla Zajíčka a Milana Hlavsy založena kapela DG 307. Dalšími členy původní sestavy byl Ivan Čeleda hrající na basovou kytaru a Vladimír, který se ujal postu bubeníka. Situace kolem celého projektu se však velmi rychle vyostřila. Provokativní hudební projev a nespoutaná Zajíčkova poezie přitáhla intenzivní pozornost StB a zapříčinila tak jakýsi exodus celé kapely na hrad Seeberg, ležící v Ašském výběžku. Zde vznikla unikátní komunita, trvající skoro půl roku. Skupina mániček byla zaměstnána Státními statky v Chebu, které měly objekt hradu ve správě. Jejich úkolem byla běžná údržba budovy, se kterou si tehdejší systém nevěděl příliš rady.

Na Seebergu se během několika měsíců objevila řada osobností pražského kulturního života, které sem přijížděly na opakované návštěvy. Výjimkou nebyl ani básník Milan Koch, prohledávající středověká sklepení pod vidinou objevení ukrytého pokladu. Jediným výsledkem jeho snažení však bylo nalezení jakýchsi nacistických dokumentů a zostření dohledu pohraniční stráže, která pojala podezření, že si zde beatnický básník hodlá vykopat tajnou chodbu do Německé spolkové republiky. DG 307 však na Seebergu nezkoušeli, ani nekoncertovali. Hudebníci se oddávali spíše kolektivnímu soužití, které podpořil i fakt, že zde Pavel Zajíček přežíval se svou ženou a tříletou dcerou Michaelou, jež tehdejšího bubeníka kapely nazývala přízviskem Teta Hendrix.

Komunitní život na středověkém hradě byl symbolicky uzavřen Vladimírovou svatbou s jeho první ženou Libuší. Mladým manželům se o několik měsíců později narodila dcera Veronika. To už však bylo v době, kdy skupinu hradních obyvatel vystěhovaly místní úřady pod záminkou nezodpovědného přístupu k výkonu zaměstnání. Vladimír pak ještě několik měsíců zůstal v přilehlé vesnici Ostroh a vykonával práci cestáře. Nakonec se však i on přesunul do Františkových Lázní, kde společně s Charliem Soukupem našel místo dřevorubce. Část vydělaných peněz posílal do Prahy své ženě a dceři, sám se však do hlavního města vrátil až po překotných událostech roku 1977.

Přátelé v emigraci a odchod do ústraní

Po zpolitizovaném procesu s lidmi kolem kapely The Plastic People of the Universe a následných dopadech estébácké akce Asanace se Vladimír přestal aktivně angažovat v dění tehdejšího undergroundu. Charlie Soukup i Pavel Zajíček byli nevybíravými prostředky donuceni k emigraci, další část přátel seděla ve vězení a Vladimír byl už v té době několikanásobným otcem, který si dobře pamatoval, jakých surovostí se tajní i veřejní policisté dokážou dopustit. Díky pomoci maminky mohl nastoupit do Československé televize jako rekvizitář a vydělat tak dostatek peněz na uživení svých dětí. I zde ho však opakovaně vyhledávala tajná policie a přemlouvala ke spolupráci. „Vždycky si mě zavolali nahoru k šéfovi a ptali se mě, zda jsem pořád v undergroundu. Odpovídal jsem jim většinou tak, že už žiju svůj život, ale že na nikoho donášet nebudu,“ říká Vladimír a doplňuje další příhody, kdy mu bylo vyhrožováno rozvrácením rodiny.

Při rozhovorech o dění v osmdesátých letech vychází najevo, jak se z máničky Hendrixe postupně stával táta Hendrix. O této transformaci svědčí koneckonců i titul jeho vzpomínkové knihy Od dospívání k dozpívání, která byla vydána v roce 2016. Předrevoluční dekáda je však pro Vladimíra stále naplněna živým zájmem o undergroundové dění. Seznámení s bratry Topolovými, vznik kapely Půlnoc či počátky klubu Na Chmelnici jsou však už popisovány mnohem více z pozice zapáleného diváka, než někoho, kdo stojí přímo v centru dění.

Oslavy ve stínu revoluce

„Bylo to veliké uvolnění. Najednou byl Zappa v Kriváni. To jsem si nikdy nedokázal představit. Jsme s ním vyfoceni společně s Alenou. V ruce držím kafe, mluvím s ní a kousíček od nás stojí samotný Zappa. Skoro to vypadá, jako bychom si ho ani nevšímali,“ vzpomíná na jedno z neobyčejných porevolučních setkání Vladimír. Z jeho vyprávění je patrný silný energetický náboj, který mu vědomí znovunabyté svobody poskytlo. Podobnou atmosférou oplývá i vyprávění o tzv. garážových schůzích v Československé televizi či pozdější setkání s Allenem Ginsbergem v klubu Na Chmelnici. Zde se znovu projevuje kauzální a dravá touha po svobodě, která ve Vladimírově životě hrála vždy dominantní roli a převyšovala tak veškeré politické dění.

Evidentní rozbuškou této revoluční euforie byl silvestrovský večírek roku 1989. Nápad vznikl mezi svátky, kdesi v Krkonoších, když se na horské chatě setkal Vladimír s Jáchymem Topolem a nabídl jemu a jeho přátelům svůj smíchovský byt k oslavě Nového roku. Slovo dalo slovo a za několik dní se sousedům Smetanových houpal lustr nad hlavou. V bytě prý tenkrát bylo několik stovek lidí včetně knížete Schwarzenberga či Václava Havla, který se objevil na pár okamžiků v doprovodu svého osobního strážce.

Vídeň, Anglie, Toskánsko a život v berlínském squatu

Otevření hranic znamenalo pro Vladimíra šanci bezmezného cestování do zemí, o kterých se mu za mladých máničkovských let ani nesnilo. Záhy se vypravil také do Vídně, kam v polovině osmdesátých let emigrovala tehdejší přítelkyně s jeho dvěma dětmi. Mladší dceru neviděl skoro pět let, a proto se jí vše snažil patřičně vynahradit. Dodnes vzpomíná na společné chvíle, které strávili na výletech po Praze, nebo na dvoje prázdniny v toskánské vile Svatopluka Karáska. Počátkem devadesátých let se s Dinem Vopálkou (zpěvákem kapely Umělá hmota) rovněž vypravil na cestu do Velké Británie, kde se po letech setkal se svým řeckým přítelem, kterému se z totalitního Československa podařilo uprchnout. Výlety do západní Evropy jsou pro Vladimíra dodnes stěžejní a věnuje jim také patřičnou pozornost ve své autobiografické knize.

Poslední z jeho spanilých jízd se odehrála v polovině devadesátých let. Iniciačním okamžikem bylo hodinové propuštění z postu rekvizitáře v televizi Nova kvůli smeknutému klobouku přímo do kamery během přímého přenosu. Následné hospodské setkání se sochařem Ivanem Tlustým, který se zrovna chystal na několikaměsíční rezidenci v berlínském squatu, jej přimělo k tomu, aby se k výletu připojil a pokusil se v Německu vydělat peníze. Nakonec se pro něj našla práce při Tlustého umělecké produkci. Vytvářeli tedy společně půl roku sochy, chodili do místních barů a nakonec vše uzavřeli vernisáží. Vladimírovi se po návratu podařilo nastoupit na post rekvizitáře, z něhož byl prve vyhozen, a vydržel zde až do důchodu.

Přátelé, kteří nás opouštějí

Stalo se dobrou tradicí Vladimírovy vizáže, že na svých dlouhých vousech nosí pro zkrášlení sponky ve tvaru berušek. Zvyk se započal na pokyn jistého televizního produkčního, který mezi řečí prohodil cosi o neupraveném zevnějšku undergroundového zaměstnance. Ten proto obešel pražské galanterie a nakoupil červené berušky, kterými se od toho dne zdobí. Na pohřby má připravenu speciální, černou. Musel ji v posledních letech použít hned několikrát. Když umřel Mejla, Magor nebo básník Milan Kozelka. Nejvíce však vzpomíná na prvního ze jmenovaných, Milana Hlavsu. Starý rekvizitář chodí na Malvazinky a rozsvěcí svíce na hudebníkově hrobě, občas s sebou donese plastovou figurku indiána. „Podél zdi a doleva,“ říká s jiskrami v očích, když popisuje cestu k místu jeho posledního odpočinku.

S podobnou péčí chodí navštěvovat i Pavla Zajíčka, kterého před lety stihla už čtvrtá mrtvice a způsobila jeho ochrnutí na polovinu těla. Galerie PZ, tak se jmenuje výstavní prostor ve sklepě smíchovského činžáku, jenž Vladimír založil a dodnes provozuje. Nese jméno po básníkovi, se kterým kdysi započal příběh DG 307. Teta Hendrix vypočítává na prstech životní zlomy a úspěchy Zajíčkova života a po chvíli dojatým hlasem dodává: „Je to můj přítel.“