Pavel Šmíd

* 1964

  • „V celém obchodním domě, v celém tom baráku jsem byl jediný, kdo byl ochoten se účastnit aktivit Občanského fóra. Obcházel jsem prodavačky, pár chlapů bylo také v údržbě, ale nikoho jsem ke generální stávce nepřemluvil. Jako agitátor jsem totálně selhal. A měl jsem z toho takové nervy, že jsem tenkrát začal kouřit. Já jsem stávkovat mohl, ale musel jsem si to odpracovat, takže jsem stávkoval pitoreskním způsobem. Jediní, kteří vyvěsili prapor, byli nakonec hospodští v restauraci. Ta také patřila pod obchodní dům. Jinak se nikdo nepřidal. Revoluci v Havířově se mi tedy nepodařilo rozdmýchat.“

  • „Pamatuji slogan té doby: ‚Mladou krev do Prahy.‘ Takže z okrajových částí Moravy, ale nejen z Moravy, jezdila spousta lidí, nejen středoškoláci, ale také učni. A všichni jezdili najednou. Když se v půl třetí vyjíždělo z Krnova, tak v půl desáté, s přestupem v Olomouci, když se to podařilo, dorazil člověk, pochopitelně vestoje, na hlavní nádraží v Praze. A byly situace, že lidé stáli i v kupé. Nedej bože, aby se něco stalo. Jedny Velikonoce, byl pátek 13., a tehdy to nebyl volný den, jsem se vracel z Prahy do Krnova. Zastavilo se to už u Kolína. Všichni jsme museli vystoupit z vlaku a počkat si na další. Celé to množství lidí se muselo vejít do už plného vlaku a jelo se dál. Myslím, že se navíc muselo jet přes Brno, protože byla ještě nějaká další komplikace u České Třebové. Dostal jsem se domů ve čtyři nebo ve dvě ráno, přitom jsem z Prahy vyjížděl ve dvě odpoledne. Na přestup z Olomouce do Krnova byly dvě minuty. A to nemluvím o tom, co se tam všechno dělo, jak tam učni vyváděli, pili i souložili. Člověk byl rád, že odtamtud vylezl a žil.“

  • „Kolaborantů tam bylo hodně, tedy kolaborantů v tom smyslu, že s Rusy kšeftovali, s naftou a různými výhodami, které sovětská vojska měla. Ale protože jsem bydlel na úplně opačném konci Krnova, tak jsem s nimi moc do styku nepřišel, až na to, že po náměstí se občas prošli důstojníci. Byli naprosto nezaměnitelní v těch obrovských kabátech a obrovských brigadýrkách s gramofonovými deskami. A měli pucfleky. Vždycky šel za nimi jeden nebo dva vojáčci a tahali nákupy. Byli na druhém konci Krnova blízko kasáren, kde měli svoje sídliště a obchody. A jestli se tomu dá říct kolaborace, tak moje budoucí tchyně tam taky chodila nakupovat.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.07.2022

    (audio)
    duration: 01:40:35
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 01.09.2022

    (audio)
    duration: 01:25:03
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Bál jsem se, že komunisté tady budou navěky

Pavel Šmíd / 1996
Pavel Šmíd / 1996
photo: Archiv pamětníka

Pavel Šmíd se narodil 18. března 1964 v Krnově. Otec pracoval jako barvíř v textilní fabrice, po roce 1968 byl vyloučen z komunistické strany. Matka učila na základní škole. Pamětník absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Poté se několikrát marně hlásil na vysokou výtvarnou školu. Po vojně pracoval jako výtvarník v obchodním domě Budoucnost v Havířově. Ve druhé polovině osmdesátých let žil v Ostravě a stal se součástí tamní neoficiální výtvarné scény. Se svojí ženou Helenou pořádal bytové výstavy a intenzivně se věnoval grafické tvorbě. Roku 1989 v Ostravě spoluzakládal uměleckou skupinu Přirození. Jejími členy byli například Jiří Surůvka, Petr Pastrňák nebo Daniel a Jan Balabánovi. Po pádu komunistického režimu se dostal na Akademii výtvarného umění v Praze. Vystudoval malbu v ateliéru Jiřího Sopka. Přivydělával si jako kulisák, později patinoval kulisy u filmu. V roce 2023 žil v Praze, věnoval se volné tvorbě a měl za sebou asi tři desítky samostatných výstav.