Jaroslav Šmitmajer

„Měl jsem takovou epizodu. Dělal se mnou tam velice starý Žid a já jsem se staral o tu vykopanou zeminu. Teď tam přišel šéf gestapa Jökl. Viděl, že Žid má lopatu a já že jezdím kolcem. Vtrhl tam mezi nás a dal pokyn, že já budu tou lopatou pracovat a ten Žid bude jezdit tím kolcem. No totiž vyjet s tím kolcem nahoru na tu haldu, to bylo pro něho úplně nemožné, poněvadž on byl senilní. A to ten Jökl dobře věděl. Tak připravil, že já jsem mu naložil a jel jsem na tu haldu. A jeho zmlátil, že zůstal samozřejmě v bezvědomí. A odešel, nezajímalo ho nic. Zavolal tam někoho, aby tam přišli. A naštěstí, když jsme se k němu vrátili, tak jsme ho narovnali a posadili ke zdi. Ale stejně do večera zemřel. To byla epizoda, aby se vědělo, jak se žilo v Terezíně. Nebo jsem zažil, jak na márách nesli mrtvého v bedně čtyři trestanci uprostřed dvora. Tak tomu jednomu od těch már praskli … ono to bylo zpuchřelý, jedna jim spadla z těch már a ten mrtvý vypadl z té bedny. Gestapák, co šel za nima, to viděl, vyskočil k nim, zmlátil je tam hned všechny. Tomu, jak to upadlo, tak ten byl v bezvědomí. Šoupli ho k tomu mrtvému, … zkoumali, zda je mrtvý, nebo není mrtvý. Nesli ho do toho prostoru, kde dávali ke spalování mrtvý.“

Tam jsem byla na cele s hudebním skladatelem Karlem Rudolfem, velice známý hudební skladatel oper. A ten skladatel tam byl asi dva roky na Pankráci velice tvrdě vyslýchán a nemohli z něho nic vytlouct.Další, který byl se mnou na cele, byli jsme tří, Janský se jmenoval. Myslím, že byl z Radotína a byl to lékárník. Proč toho Rudolfa týrali to jsem se jaksi nedozvěděl, já jsem to už zapomněl, ale byl tak tvrdě vyslýchán, že když ho přivezli z pečkárny po tom výslechu, tak jsme ho vždycky dávali dohromady, páč měl už všechny zuby vytlučené. Neměl ani jeden. To z něj nějak nevytloukli.Ale proč vám to říkám: Karel Rudolf měl takovou výsadu, že každých čtrnáct dní mu mohla na Pankrác manželka přinést prádlo čisté a on jí dal špinavý prádlo zpátky. Taková pro Pražáky výsada. Nebo jenom pro něj – to nevím. A on toho využíval tak, že skládal hudbu k opeře Dlouhý, široký, bystrozraký, k této pohádce. Ta byla zhudebněná. Taky jsem ji slyšel v rozhlase po válce. Žádný klavír neměl, ani housle, nic. Prostě to takhle zhudebňoval s použitím živočišného uhlí. To psal na kloset papír, stočil to vždycky do takový ruličky a jak mají trenýrky gumu, tak ji odpáral a tam to vždycky nacpal v té gumě. A teď se s tím špinavým prádlem zpět zase v těch trenýrkách čistých kloset papír, aby mohl. Takhle složil celou operu na tom Pankráci. Vrátil se z pankráckého vězení a přežil to asi jenom půl roku.“

„A tady máte důkazy, kdy jsem byl pozván k soudu v těch Drážďanech. Tak jsem dostal takovýto přípis. Na celu mi ho přinesli, kde mně oznámili, že 8. Novembera 1944 v deset hodin budu souzený za Vorbereitung zum Hochverrat, to je příprava k velezradě. Za to byl trest smrti. Každýmu to takhle napsali. Takže člověk měl obrovské obavy, když jste k tomu soudu přišli. A tady jsem měl: ‚Hanzlík und zwei andere.‘ Čili dva další. Takhle jsem dostal německý předvolání k soudu.“

„Oni, když ze mě nemohli nic vytlouct, tak mi řekli, že pan Hanzlík, který se mnou spolupracoval, řekl, že mi dával letáky – jak dlouho, všechno a takové věci. Že mi dal i zbraň. Prostě lhali. A já jsem pořád odmítal, tak nakonec mi přinesli jeho protokol, který sepsali s ním. To byl falešný protokol, kde bylo napsáno, že mi předal zbraň, že mi soustavně předával letáky: ‚Tady to máte černý na bílým. On vás udal. Tak jak to chcete zapírat?‘ Povídal jsem: ‚Je mi líto, ale tohle není pravda.‘ Odmítl jsem to, to mě stálo strašný výprask. Postavil mě ke zdi, abych si to přitom rozmyslel. A já jsem do té zdi koukal, oni za mnou chodili, mluvili tam německy. A za chvilku na mě zařval: ‚Tak co?‘ A já jsem se, jak na mě zařval, otočil od té zdi. A to byla velká chyba, poněvadž jsem se neměl ani hýbat. A praštil mě hlavou do té zdi a způsobil mi, že mi rozbil nos, tekla krev. Měl jsem pocit, že mám zlomený nos, ale naštěstí to dopadlo dobře. Těch ran s tím bičíkem, o tom ani nebudu mluvit, to každý prodělal, kdo byl mezi těmi lotry. A tahání za uši, za vlasy, kopání, to bylo normální. Bylo spousta takových, kteří tyto výslechy třeba nepřežili. Já jsem byl ještě mladý, tak já jsem leccos mohl. To teda do smrti nezapomenu. Tak jsem ještě měl takovou epizodu, ale to nebude uvádět. Snad mi pomohla částečně. …otec byl hajným. A byl přeložen do Jaronína na hájovnu, kde byl německý hajný, který šel do důchodu. A než šel do toho důchodu, tak měl tři syny a – on byl teda Čech, ale manželka byla Němka – ten jeden z těch jeho synů právě pracoval na tom gestapu v Budějovicích. V tom týrání, jak mě tam vyslýchali, tak se nadevřely dveře a já jsem ho v těch dveřích uviděl. A on mě určitě poznal, zavřel rychle a to týrání zastavil, poněvadž on byl představitelem toho gestapa. A tím pravděpodobně ukončil to další týrání. Mně pak podstrčili protokol, který jsem podepsal, kde jsem měl přiznán pouze jeden leták. Odtud jsme odjeli ta skupina k místům, které bych nikomu nepřál, k místům, kde se čekalo na další postup situace, která byla horší než v některých koncentračních táborech. Velice tvrdý poměry.“

„Největší úkol, který jsme provedli, byl, že… V té době, v roce 1944, myslím, se připravovala taková věc, že se vysídlí oblast Prácheňska pro účely vojenské armády jako cvičiště. Cvičiště už bylo uděláno v oblasti Sedlčanska a totéž mělo vzniknout tady v jižních Čechách. A bylo to už vyhlášeno i protektorátním rozhlasem, že se to připravuje. Byl teda vydán leták, kterým jsme vyzývali občany, že až se tato příležitost zveřejní, abychom protestovali, abychom odporovali a znemožnili tu okupaci nebo vyhnání z tohoto prostoru pro německou armádu. Tento leták samozřejmě byl ilegální a velmi těžko se roznášel. To mělo ovšem obrovský význam, poněvadž leták ovlivnil rozhodnutí protektorátní vlády, která pak jednala s německými orgány o tom, že ten prostor není vhodný vysídlit pro účely německé armády. A nějakým způsobem právě tento leták a strach z toho odporu těch lidí přece jenom zabránil tomu, že k tomu nedošlo. Takže to byl velice důležitý akt, který jsme tenkrát provedli na Písecku, Protivínsku a té oblasti.“