Miloslava Smolařová

* 1951

  • Všechno jsme pašovali. Zvlášť, když jsem měla Matěje malýho, tak v tom východním Německu byly strašně pěkný takový botičky a můj tatínek byl strašně jako takový přísný, ten by mi to vůbec nedovolil. Tak jsme tam jezdili s maminkou a vždycky jsme řekly, že jedeme koupit jenom nějaký potraviny, to se v malým mohlo. A aby to tatínek nevěděl, tak jsme mu dávaly třeba do rukávu bundy jsme mu daly malý botičky, tady jsme mu daly malou bundičku, že jo on si to svlíknul v autě a jeli jsme do toho Chebu, protože tam bydleli rodiče. A teď jsme přijeli na hranice a ty celníci řekli, ať vylezeme, že nám budou prohlížet auto. A teď teda táta chtěl tu bundu, ale my jsme mu ji nechtěly dát, protože jsme věděla, že když si ji obleče, tak z toho vypadnou ty boty. Takže jsem se tam s ním: „Ne, vždyť je teplo.“ „Ne, vždyť je strašná zima, dej mi tu bundu!“ Teď jsme se tam různě handrkovali a on: „Dej mi tu bundu!“ Já jsem říkala: „Ne, je teplo, to by ses zpotil a potom by ti tady v tom autě bylo špatně.“ NO ale táta mi to vyrval a teď teda tam do toho strčil tu ruku a vypadly jedny botičky, strčil druhou ruku, vypadla bundička. Teď to bylo takový, protože já jsem se tam rozbrečela, teď táta se strašně rozčílil, to vypadalo, že nás zabije na těch hranicích. A ty celníci byli teda, to jsme měli strašně velký štěstí, protože tam viděli jako uřvanou mladou paní a teď úplně běsnýho, protože ten to nehrál, ten byl opravdu takhle běsnej. „Vy jste mi řekly, že nebudete kupovat takovýhle kraviny, co jste to koupily, zavřou nás tady!“ Tak jako teda sice ty boty nám sebrali, všechno nám teda sebrali, ale nechali nás jet, jakože jsme z toho neměli další polízanici.

  • "Hodně jsem četla odmala. Ale zase k dispozici bylo strašně málo knížek. Já jsem se ke kvalitní literatuře vlastně dostala až na vysoké škole a takovou cestou spíš neoficiální. Protože žádné knížky, které by mě bavily, nevycházely. Ale sháněli jsme takové sešitky světové literatury a tam byly třeba věci, které nevycházely knižně. Takže jsem se dostala třeba k Hellerově Hlavě XXII, nevím, jestli vám to něco říká, to je taková velice báječná knížka, která tady ale nevycházela. Nebo potom k takové všelijaké samizdatové literatuře."

  • "Nicméně všichni, úplně všichni, každé první pondělí v měsíci jsme byli až do večera ve škole a celé odpoledne jsme měli takzvané politické školení učitelů. Kde nás školil školník, který uměl počítat asi do deseti, a nevím, jestli se nepodepisoval křížky. To byl takový primitivní typ člověka, který do nás hustil takové ty dějiny marxismu-leninismu. Ale copak jako že nám to povídal, teď jsme museli být ticho, na nás tam řval, proč se bavíme. A potom nás vždycky na konci roku zkoušel a tam nám kladl otázky. To bylo ponižující, strašné, hrozné to bylo."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 13.12.2021

    (audio)
    duration: 01:03:29
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Život je boj, ale krásný boj

Miloslava Smolařová, 2021
Miloslava Smolařová, 2021
photo: žákovský tým

Miloslava Smolařová se narodila 18. února 1951 v Chebu, kde také prožila své mládí a zažila invazi v srpnu 1968. Vysokou školu odešla studovat do Prahy a díky tomu se také dostávala k samizdatové literatuře a zajímavým filmům. Jako učitelka musela neustále čelit nátlaku ke vstupu do KSČ a účastnit se povinných politických školení. Stejně jako mnoho jiných, i ona jezdívala do východního Německa a potají dovážela oblečení pro děti. Při jedné takové cestě na to celníci na hranicích přišli, naštěstí to pro Miloslavu nemělo žádné následky. V roce 1995 si splnila svůj sen a založila soukromou základní školu Univerzum, která na Praze 9 funguje dodnes (2021).