Josef Šmoldas

„Byl jsem úplně u vytržení, když jsem viděl staré Řekyně v černém, jak sedí na zápraží. V ruce držely přadénko a pořád předly vlnu. Fascinovalo mě to. A chlapi seděli a jenom v prstech přebírali korálky na šňůře. Všichni pěstovali zeleninu a byli takovou uzavřenou komunitou. Změnilo se to, až do Zlatých Hor přijely jejich děti. Mladí Řekové prošli uprchlickými tábory a tam se naučili dobře česky. Takže ti zapadli okamžitě. Já jsem měl ve třídě deset řeckých spolužáků a to byli fajn kluci a holky.“

„Bylo to v roce 1959, když se tady objevily ženijní jednotky se spoustou techniky. Poprvé jsem tenkrát viděl tolik nákladních tater, stojedenáctek a buldozerů pohromadě. Říkal jsem si: Co tady asi budou dělat? Co se bude dít? Pak přišel Kvapil, bavil se s otcem a říkal: ,Jarošu, budou bourat baráky označené čísly. Pojď se mnou, vezmi kýbl s vodou, nějaká ta čísla umyjeme. Jsou to pěkné baráky a já bych nechtěl, aby Zlaté Hory o ně přišly.‘ Ten chlap zachránil několik domů, které by jinak zbourali. Ty by skončily. Tenkrát jsem pochopil, že se ve Zlatých Horách začíná dít něco velkého. Na náměstí lehlo najednou asi deset baráků a začaly se stavět nové.“

„Tou dobou se rekordy dělaly v celé republice. A nejen v republice, ale v celém socialistickém sektoru. Přišlo to tenkrát z Ruska. Režim nastavil povinnost zařadit se do lajny, a tak všechny závody musely dělat rekordy. Fungovalo to tak, že přišlo nařízení odněkud zeshora, třeba z vlády na podnik, a podnik oslovil závody. U nás to fungovalo tak, že vedoucí dolu svolal poradu, osádka nastoupila a on řekl: ,Chlapi, je tu možnost si více vydělat, když se vytvoří rekord. Závodu to nahoře pomůže a vy si vyděláte peníze.‘ Kdyby to řekl jenom mně, tak bych se na to vykašlal. Vydělávali jsme si hodně a nemělo smysl celý měsíc se honit, abych měl o tisícovku více. Ale chlapi na to sami naskočili."