„Tatínek dostal horečku a on se přátelil v Dachau s Josefem Čapkem, který tam byl taky od začátku. A kdyby Karel Čapek ještě žil, tak by tam byl taky. A Josef Čapek tátovi zachránil život. On zjistil, že tatínek zmizel, a zeptal se jednoho německého dozorce, o kterém se vědělo, že to není esesák, ale že je nabraný z kriminálu – taky tatínek říkal, ,není Němec jako Němec‘ – tak se ho zeptal, jestli neví, co je s tátou. A on říká: ‚Ten umírá.‘ A řekl Čapkovi, že dostal horečku a že už má přes čtyřicet. Ale Čapek, když ho zavřeli, tak měl připravenou tašku a propašoval do Dachau léky a především léky proti horečkám. Po tom Němci tatínkovi ty léky poslal. Dohodli se, že ho Němec ukryje, tatínek říkal, že byli někde za nějakým komínem, a že mu řekne, kolik toho má vzít. S jiným Čechem pak zařídil, že se bude hlásit na apelplacu, až budou volat tatínkovo číslo. Tohle Čapek zorganizoval a tatínka tím zachránil.“
„Není pravda, jak teď bylo zase v novinách, že Čapek zemřel na tyfus. Nikoliv. Čapka Němci zabili, to mi říkal tatínek. Z Dachau udělali tábor převážně pro církevní činitele, také v Dachau bylo po válce postaveno několik modliteben různých církví. Buchenwald se budoval, byl dostavěn a všechny Čechy převáželi z Dachau do Buchenwaldu, protože byl veliký. Tátu i Čapka tam převezli taky. A Čapek žil ještě do března 45. V březnu ho Němci někam odvezli a vrátili ho do krematoria do Buchenwaldu. Oni ho zabili.“ – „Říkala jste, že tvrdil tatínek, že Josef Čapek nezemřel na tyfus…“ – „Píše se na tyfus. Tatínek neříkal, na co zemřel, ale výslovně mi řekl: ‚Zavraždili ho, Bergen-Belsen.‘ A protože asi Bergen-Belsen neměl krematorium, tak ho museli spálit tady.“ – „Ale teoreticky je přeci možné, že ho odvezli do Bergen-Belsenu, kde se nakazil tyfem, zemřel na tyfus a pak ho převezli zpátky, ne?“ – „No jo, ale to by umřel – to ne, to proběhlo nějak rychle tohle. To by nebyla tak rychlá smrt.“
„Estébáka jste nepoznala. My jsme nepoznali ani toho, který nastupoval 1. července do Berlína spolu s námi, a teprve v 70. roce, dávno potom, kdy byli všichni – i on – vyhozený, se přiznal slovy, opakuju: ‚Romane, já jsem veliká svině.‘ Seděl u nás u skleničky vína, bavili jsme se, my jsme se scházeli jako kamarádi i s jeho manželkou. Roman ještě říká ‚prosím tě, co to povídáš‘ a tak. ‚Ne, já se ti musím přiznat, mě hryže svědomí. Já jsem byl estébák nasazenej na tebe. Proto jsem jel stejnej den s tebou do Berlína, protože já jsem měl povinnost tě hlídat a podávat zprávy.‘“ – „A v té době, kdy tam jel, předstíral, že je kamarád?“ – „Celý roky byl kamarád! Oni byli spolupracovníci. Přitom Milan Tokár byl o kolik let mladší než my. Tak o dvacet.“
„Když nás okupovali, když sem přijeli Rusové, ona se šla jako zdravotní sestra hlásit do nemocnice na pomoc. Vracela se domů, oni nepotřebovali pomoc, a proti ní na mostě – my jsme bydleli tenkrát na nábřeží – stál s tím jeho kvérem Rusák. Zastavil ji a zval ji někam. Ona se musela učit ruštinu, to bylo povinně ve škole, musela maturovat, byla výborná žákyně, tak se učila všechno dobře jako kdysi maminka, tak mu perfektně rozuměla a zase mu perfektní ruštinou řekla, aby si šel hledat do Moskvy, a ne do Prahy. A on na ni namířil a “suči“, nebo jak to Rusové říkají. Šel tam naštěstí nějaký jejich důstojník a viděl to. Pochopil, o co jde, skočil k nim, obrátil zbraň a rána šla do vzduchu.“
Miloslava Smolíková se narodila 24. května 1927 v Načeradci jako Miloslava Veckerová. V pěti letech přišla o maminku, která zemřela na zánět srdečního svalu, a v jedenácti letech o tatínka, kterého pro jeho explicitní nesouhlas se zabráním Sudet a nacistickou okupací odvedlo v březnu 1939 gestapo. Otec Václav Vecker byl vězněn nejprve v koncentračním táboře Dachau, kde se spřátelil s Josefem Čapkem, a poté v Buchenwaldu, kde se zapojil do vězeňského odboje. Po válce Miloslava vstoupila do KSČ a vdala se za Romana Smolíka, který pracoval v tiskovém odboru na ministerstvu zahraničních věcí. Po politických procesech v 50. letech již ovšem Smolíkovi s režimem nesouhlasili a byli sledováni jako „nepřátelé”. Mezi lety 1966 a 1968 žili ve Východním Berlíně, kde Roman Smolík pracoval jako tajemník na velvyslanectví. V roce 1968 zde zorganizoval protestní akci proti sovětské okupaci a následně o práci přišel, byl obžalován z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a pomoci k vniknutí na území republiky a společně s Miloslavou vyloučen z KSČ. Pamětnice pracovala jako sekretářka, za války v Masarykově sociologické společnosti, po válce na ÚV KSČ a po roce 1968 v Domě železničářů na Vinohradech. V roce 2018 žila pamětnice v Domově Sue Ryder v Praze-Michli, zemřela 28. května 2021.
