The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marieta Šmolková (* 1921  †︎ 2022)

• narozena 10. srpna 1921 v Teplicích

• židovská rodina, vlastnili továrnu na porcelán v Dubí

• po rozvodu rodičů žila s otcem, sestra s matkou

• podzim 1938 – uprchla z Dubí do Brna

• podzim 1941 – transportována s matkou a sestrou do ghetta Terezín

• září 1944 – transportována do Osvětimi

• září 1944 – duben 1945 – nucená práce v táboře Öderan v Sasku

• květen 1945 - osvobozena se sestrou v Terezíně

• otec válku přežil, matka zemřela v Osvětimi

• 1954 – svatba s Jaroslavem Šmolkou

• práce cizojazyčné korespondentky v podniku zahraničního obchodu

• od roku 1983 vdovou

• zemřela 23. února 2022

Chodily jsme do stejné školy, jedly jsme stejné jídlo.

Marieta Blochová se narodila 10. srpna 1921 v Teplicích, ale vyrůstala v městečku Dubí u Teplic, tedy v německém pohraničí. Její otec Artur Bloch zdědil po svém otci továrnu na porcelán. „Můj dědeček s babičkou měli jedenáct dětí, šest děvčat a pět kluků. A volba padla na mého otce, že on by měl vést tu porcelánku, s tím, že ale všem do té doby neprovdaným sestrám dá vybavné.“Marieta se narodila do židovské rodiny, kde se mluvilo německy. „Vždycky jsme si byli vědomi toho, že jsme Židé, ale nikdy jsme toho moc nedodržovali.“Marieta si vzpomíná, že v rodině vždy slavili největší židovský svátek Jom kipur, tedy Den smíření. Během toho to svátku musí člověk držet půst a vyvarovat se zábavy, aby se mohl plně soustředit jen na své myšlenky a modlitbu. „Tatínek se trestal tím, že nezapínal rádio, což pro něj byl větší trest, než že nejedl.“

Rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm let. Jako důvod jejich rozvodu Marieta vidí jejich hodně odlišné povahy. Otec byl spíše mlčenlivý samotář, který k životu společnost moc nepotřeboval a vystačil si se čtením a posloucháním rozhlasu. „Maminka byla o patnáct let mladší než tatínek a měla ráda svoje kamarádky a lidi okolo sebe.“Rozvodem rodičů byla Marieta oddělena i od své starší sestry Hany. Rodiče se tak dohodli, že Hana se odstěhuje s maminkou do Teplic a Marieta zůstane s otcem v Dubí. Až mnohem později se dozvěděla, že šla k tatínkovi, protože matka věděla, že její sestra je podobný typ jako otec, oba jsou nemluvní, a že Marieta, která byla více po matce, donutí tatínka ke komunikaci. „Maminka se přestěhovala ke své mamince do Teplic a za rok se provdala za lékaře.“ Maminka svého manžela doktora Viktora Hahna poznala při porodu Mariety.Otec si vzal ženu z Prahy, která se za ním přestěhovala do Dubí. Manžela maminky znala Marieta odjakživa a vždy ho oslovovala ,strejdo‘a tatínkova nová žena byla Marietě také velmi blízká a se sestrou jí neříkaly jinak než ,teto‘. „Vlastně najednou jsem měla jakoby dvoje rodiče.“

Ve 30. letech byla obrovská nezaměstnanost, a to až taková, že některé Marietiny kamarádky musely chodit každý den k někomu na oběd, protože jejich rodiče prostě neměli peníze na to, aby jim mohli dát najíst. „Muselo to pro ně být strašný, ale něco jíst musely.“Marieta si nevzpomíná, že by pociťovali jakýkoliv antisemitismus do okamžiku, než se v Německu stal kancléřem Adolf Hitler. Ani poté se v Dubí proti židovským občanům neprojevovali nijak nenávistně. „Nedělaly se žádné rozdíly, chodili jsme do stejné školy, jedli jsme stejné jídlo.“Jediné místo, kde Marieta pocítila nespravedlnost, byla škola, kde patřila k nejlepším žákyním, ale učitelé vždy našli nějaký důvod, proč lépe ocenit její spolužačku s německým původem. Jednoho dne přišli kluci od nich ze třídy do školy hrozně vyčerpaní a až po mnoho letech se Marieta dozvěděla, že byli v noci v Drážďanech, kde je cvičili na lehce ozbrojenou jednotku, aby mohli zasáhnout v Dubí, až budou nacisté potřebovat. Tito kluci potom později v ulicích vykřikovali ,Sieg heil‘[1].

Před oknem visela vlajka s hákovým křížem

Po absolvování čtyř tříd gymnázia nastoupila Marieta Blochová na obchodní akademii. „Na začátku třetího ročníku tatínek volal do školy, aby mě pustili domů, když se dozvěděl z rádia, že Němci budou obsazovat pohraničí.“V září 1938 utekla s tatínkem a jeho ženou do Prahy. „Utekli jsme s ničím, jen s noční košilí a věcmi na mytí.“ Útočiště našli v bytě matky tatínkovy nové ženy, ale byt byl příliš malý na to, aby se tam vešli čtyři lidi. Nakonec se tedy rozhodlo, že Marieta odjede za matkou, strýcem a sestrou do Brna. „Maminka se stejdou odešli z Teplic už v květnu 38. roku.“

V Brně strýc pronajal vilu, jenže tu si vybral velitel brněnského gestapa a rodina se musela přestěhovat do jediného pokoje a zbytek poskytnout jemu. Bylo jasné, že situace v Československu není pro ně už bezpečná, a tak se rozhodli emigrovat do Anglie. Těch pár měsíců druhé republiky proto trávili učením se angličtiny a přípravou na budoucí zaměstnání. Podařilo se jim zařídit místo pokojské pro Marietu a ošetřovatelky pro Hanu. „Já jsem chodila v Brně do anglického ústavu a učila se šít.“ Měli už všechno připravené, dokonce ušité oblečení pro dívky do práce. Čekalo se jen na to, až bude Marietě osmnáct a až mamince a strýci dorazí potvrzení, že nedluží státu daně. Bohužel už emigrovat nestihli. Dne 15. března 1939 vyhlásil Hitler nad Československem protektorát a hranice se pro Židy zavřely. „Pak už byl protektorát, o kterém jsme se dozvěděli tak, že ráno, když jsme se probudili, tak před oknem visela vlajka s hákovým křížem.“

Přestěhovali se tedy do Prahy ke zbytku rodiny a čekali, co se stane. Stále se všichni učili anglicky a Marieta se učila šít, protože pořád doufali, že se jim přeci jen nějak podaří emigrovat. Nejprve bydleli v bytě v Podolí, odtud je ale vyhnali, takže se Marieta, Hana, maminka a strýc přestěhovali do Pařížské ulice. Zde bydleli všichni v jediném pokojí, kam se vešla jen jedna postel a navíc byl jejich pokoj průchozí do koupelny, která byla společná pro dalších čtrnáct lidí. Během protektorátu už v Československu platily tzv. norimberské zákony, takže Židé například nemohli nakupovat ve stejných obchodech jako jiní lidé nebo nesměli vycházet večer z domu. Marieta však vzpomíná hlavně na to, jak k nim byli v té době lidé solidární, takže se i všechna ta nespravedlivá omezení dala snášet. „Tatínkova druhá žena nebyla Židovka, a tak bylo pravděpodobný, že nějak ochrání otce, proto najali velký být s tím, že až my odjedeme, že by tam byli s tetinou maminkou, s maminčinou matkou a s otcem doktora Hahna.“ Všechno samozřejmě dopadlo úplně jinak. Marieta se sestrou, maminkou a strýcem nikam odjet nemohli a Marietina babička a otec strýce nečekaně zemřeli. „Naštěstí ani jeden nevěděl, že jsme šli do koncentráku.“ 

V prosinci roku 1941 jim přišlo předvolání do koncentračního tábora. Dne 11. prosince šli Marieta, Hana, jejich maminka a strýc před Veletržní palác a odtud byli odvezeni do Terezína. „Byli jsme druhý transport do Terezína.“

Ležela jsem v těch kasárnách a čekala, až to přejde

Když do Terezína v prosinci 1941 dorazili, byli tu jako jedni z prvních. Pevnost postavená na konci 18. století se změnila v židovské ghetto. Terezín ještě nebyl na nové obyvatele připraven. Nebyly tam ani postele, a tak Židé museli spát v kasárnách na zemi. „Směli jsme si sebou vzít 50 kg z Prahy. Měli jsme s sebou i nějaké ložní prádlo, tak jsme do jedné cejchy nacpali tu slámu a měli jsme to místo matrací.“ Hned po příjezdu byli rozděleni podle pohlaví, takže Marieta, Hana a jejich matka šly do jedněch kasáren a jejich strýc do jiných. „Tehdy nebylo ještě dovoleno se nějak scházet. Tak jsme nevěděli nikdy, co se s ním děje, a on nevěděl, co se s námi děje.“Po pár měsících byla určena denní doba, kdy se smělo pohybovat po ghettu, takže mohla rodina být vždy alespoň na chvíli po hromadě.

„Ukázalo se, že to, že jsme tam byli mezi prvními, byla určitá výhoda, protože jsme ještě spoluorganizovali život v tom ghettu.“  Strýc získal místo šéflékaře v ženských kasárnách, takže bydlel ve stejném domě jako jeho rodina. Jednotliví lékaři museli vždy obcházet jednotlivé domy a tam zjišťovat, jestli se někde nevyskytla nějaká infekce. To, co zjistili, pak chodili nahlašovat šéflékaři. Marieta pracovala jako zapisovatelka těchto hlášení. Hana, která byla diplomovanou zdravotní sestrou, vypomáhala v Terezíně jako ošetřovatelka. Infekcí se v ghettu pochopitelně vyskytovalo mnoho. „Já sama jsem tam měla záškrt, a to ještě nebyla žádná izolace. Ležela jsem v nějakém malém pokojíku v těch kasárnách a čekala, až to přejde, protože nic jiného nešlo, moc léku nebylo.“

Po čase začaly z Terezína odjíždět transporty „někam do Polska“ . „Nikdo nevěděl kam, nikdo nevěděl proč, ale každý tušil, že to bude horší než v Terezíně.“Do transportu se dalo dostat z nejrůznějších důvodů. Stačilo třeba jen to, že někdo zapálil vařič, což ohrožovalo elektrické připojení v celém městě, protože elektrická síť zde nebyla budována pro takové množství lidí. „To je vlastně odsoudili k smrti za to, že zapnuli vařič.“Všichni se proto snažili chovat co nejvzorněji, aby je minulo zapsání do transportu, a to i přesto, že vlastně nikdo netušil, kam vlaky odjíždějí. „Některým těm odvezeným se povedlo dostat nějaké zprávy. Tedy ne do Terezína, ale do Prahy a z Prahy pak do Terezína.“ Pak měli lidé v Terezíně už reálné důvody, proč se snažit neopustit Terezín, a to se ještě obecně nevědělo o snad nejhorším nacistickém vynálezu ‒plynových komorách. Marieta se na žádné seznamy nedostala, jenže pak jednoho dne se na seznamu do transportu objevilo jméno její maminky a strýce Viktora. „Se sestrou jsme mohly i nadále zůstat v Terezíně. My jsme nebyly v transportu, ale maminka se strejdou byli v transportu. My jsme se k nim dobrovolně přihlásily a šly jsme s nimi.“Na konci září 1944 tak Marieta Blochová nastoupila se svou rodinou už do druhého transportu, který končil v polské Osvětimi.

Bylo jasný, že tohle není určený k přežití.

Okamžitě po příjezdu do Osvětimi oddělili vojáci opět strýce Viktora od rodiny, a to bylo také naposledy, kdy ho viděly. „To, co jsme nevěděly, a až po válce jsme se to dozvěděly, že strejdu hned po příjezdu zastřelili.“ Potom následovalo oddělování mladých, a tedy práce schopných žen od těch, které nacističtí lékaři uznali už za neužitečné. „Maminka vypadala docela mladě, a tak tou první kontrolou prošla s námi na barák.“ Starší ženy putovaly pak rovnou do plynových komor. Všem ženám, které prošly kontrolou, ostříhali hlavy dohola a rozdělili je do kasáren. V místnostech byly třípatrové palandy. „Nám přidělili postel až úplně u stropu. Normálně tam leželi čtyři vojáci, ale nás tam leželo osm, takže jsme musely ležet na boku, abychom se tam jako sardinky vešly.“

V koncentračním táboře v Osvětimi byly podmínky ještě mnohem horší než v Terezíně. Na rozdíl do Terezína, který sloužil spíš jako pracovní tábor a jako místo, kde bylo možné držet Židy pod kontrolou, byla Osvětim tábor určený primárně k fyzické likvidaci židovského obyvatelstva. „Jediný jídlo byla nějaká polívka. A k té jsme nedostaly ani lžíci, nic. A z té polívky jsme se každá nějak napila, těch osm lidí, a někdy to šlo jednou dokola a někdy… Zkrátka my jsme jedna vůči druhý byly velice disciplinovaný a solidární. Nestalo se, že by si tam někdo vylovil kousek nějaký brambory.“Po pár dnech v Osvětimi byl každý k smrti vyčerpaný z nedostatku jídla a psychické zátěže. „Bylo jasný, že tohleto nejde přežít a že to taky není určený k přežití. Naopak.“

Po týdnu v Osvětimi byly ženy poslány k další kontrole, které velel proslulý lékař SS Josef Mengele. „Mengele je ten, který ukázal doleva, nebo doprava ‒život, nebo smrt. A ten nepustil maminku s námi na práci.“Marieta a Hana se musely tak rozloučit i se svou matkou, která zůstala v Osvětimi. Až po válce se setkaly s jednou maminčinou známou, která byla lékařkou v Ústí nad Labem a v Osvětimi shodou okolností pracovala jako ošetřovatelka. „Ta nám po válce řekla, že maminka dostala úplavici, ty strašný průjmy a tak, takže ji dali na marodku. A že se ona snažila, aby maminka byla na posteli, poněvadž některý taky leželi na zemi. A tam asi o čtrnáct dní později zemřela.“

Věděla jsem, že vyrábím zmetky

Dalším transportem se dostaly Marietta a Hana do německé továrny ve městě Öderan. Öderan je městečko nedaleko československých hranic, na německé straně Krušných hor. Ve městě byla veliká textilní továrna. „Ty textilky za války přeměnili na výrobnu munice a zbraní.“Sestry sem dorazily právě v době, když začínala zima, která je v Krušných horách vždy velmi tuhá. Měly na sobě jen to, co vyfasovaly v Osvětimi, což byly letní šaty a letní boty. V tom, v čem přijely, byly po celou dobu. Každý den před směnou a po směně musely všechny nastoupit ven, kde je počítali, takže každý den stály dvě hodiny ve sněhu. „Ale zase to byl jediný čas, který jsme mohly strávit na čerstvém vzduchu, takže nám to až tak hrozně nevadilo.“

Marieta a Hana Blochovy pracovaly pro továrnu, která vyráběla munici pro armádu státu, který je naprosto bezdůvodně donutil opustit domov, který je oddělil od rodiny a který s nimi zacházel, jako kdyby nebyly lidi. Marieta proto chtěla alespoň malinko přispět k německé porážce, a tak schválně šidila svou práci. „Já taky, abych něco udělala pro vlast, pro svou vlastní vlast, tak jsem vždycky nechala ten stroj běžet. Věděla jsem, že vyrábím zmetky. Moje sestra měla stroj, který vyráběl až po mně, a vždycky říkala: ,Věděla jsem přesně, od koho tohle to je.‘“Práce byla náročná a příděly jídla byly pořád minimální. „Měli jsme dvanáctihodinové směny. Vždycky jeden týden jsme pracovali ve dne a druhý v noci.“ Občas se našli i lidé, kteří jim pomáhali. Například jeden německý dělník vždy oddělil část svého přídělu jídla a položil to vedle stroje nějakého Žida, Židé dostávali příděly menší.

„Pak tam nastěhovali italský válečný zajatce. Ti přeci jenom měli víc práv než my. My jsme neměli žádný práva.“ Některé židovské dívky navázaly kontakty s Italy a ti jim zprostředkovávali zprávy z války. Tímto způsobem se dozvěděly, že se chystá mírová konference v San Francisku. „Tak jsme se tak naivně domnívaly, že když mírová konference, tak bude mír, ale ony to byly jenom přípravy na to, jak ukončit tu válku.“Pro ně tedy válka stále nekončila, ale v momentě, když už začínalo být i některým Němcům jasné, že válku asi nevyhrají, naložili židovské dívky do vlaku. Dne 20. dubna 1945 nastoupily Marieta a Hana do již posledního, ale nejtvrdšího transportu.

Neměly jsme nikoho, kdo by nás v tomhle stavu schoval

„Naložili nás na dobytčáky. Dvě stě do jednoho vagonu, což znamenalo, že jsme nemohly sedět na zemi, protože jsme se nevešly. Tak jsme se dohodly, vždycky některý stály a některý seděly.“ Na cestu dostaly každá misku s polévkou. Některé mísy daly do rohů vagonu, aby tím alespoň částečně nahradily záchody. V té době bylo vyhlášené válečné nařízení, podle kterého nesměly vlaky stát ve stanici déle než dvacet čtyři hodin. Vlak proto vždycky zastavil v nějaké stanici, pár hodin tam zůstal a zase jel do jiné. Tak to trvalo několik dní. Postupně se vlak dostal přes hranice a jednoho dne zastavil v zastávce Dubí u Teplic, kde sestry vyrůstaly. Marieta s Hanou se rozhodovaly, jestli se nepokusí o útěk, ale nakonec si to rozmyslely. Věděly, že vypadají hodně nápadně. Z Osvětimi měly vyholené hlavy a bílý pruh přes oblečení jako označení vězeňkyň. „Neměly jsme nikoho, kdo by nás v tomhle stavu schoval.“

V další stanici k jejich vlaku připojili luxusní vagon, kde byli vysocí němečtí důstojníci. „A připojili jejich vlak k našim dobytčákům a popojížděli s námi. A třeba v Lovosicích přišla americká letadla a letěla hodně nízko, chtěli vědět, co je to za vlak, a když nás viděli, tak zase odletěli. Ti důstojníci přesně věděli, proč chtěli být připojeni k tomu vlaku.“ Poslední dny už neměly dívky ve vlaku vůbec nic k jídlu. V jedné stanici jim lidé alespoň zanesli do vagonu kbelíky s čajem, takže se mohly napít. V Lovosicích je alespoň na chvíli vyvedli ven a poskytli jim hadice s vodou, aby se mohly umýt, což po osmidenní cestě v nepředstavitelně nehygienických podmínkách skutečně ocenily. „Tam jsme viděly, že je opravdu konec války. Viděly jsme německý vojáky, jak zahazují svoji zbraň a jdou nahoru do Krušných hor, aby se dostali do Německa.“Nakonec je vlak dovezl do Litoměřic, kde je konečně vyložili, a pěšky šly do Terezína.

Najednou se nám zdálo, že všechno můžeme

V Terezíně se opět setkaly s otcem. Toho nakonec opravdu jeho nežidovská manželka dokázala poměrně dlouho ochránit před transportem do Terezína, ten ho ale nakonec stejně neminul a v prosinci 1944 byl do ghetta převezen také. Tábor byl pořád ještě pod německým velením. „Na prvního máje někdo vyvěsil československý prapor, ale byli tam ještě Němci. To ještě nebyl konec války.“Němci přikázali vlajku opět sundat. Za týden na to už ale válka konečně skončila, Němci odjeli a vystřídal je švýcarský Červený kříž. Během tří dní dorazilo do Terezína 15 tisíc Židů z koncentračních táborů. První, co bylo potřeba se všemi udělat, bylo odvšivení, protože vši si přivezli skoro všichni. Následovalo složité řešení různých infekčních chorob, jako byly skvrnitý tyfus nebo úplavice. Po pár dnech dorazila do Terezína Rudá armáda a převzala od Červeného kříže správu nad táborem. Jejich zdravotnická organizace se jmenovala Červený půlměsíc. „Tak z jedné strany odjížděl švýcarský Červený kříž, který reprezentoval ten mezinárodní, a z druhé strany přijížděl ten Červený půlměsíc.“

Po pár dnech projíždělo Terezínem auto s partyzány, a když projížděli kolem Mariety a jejích tří kamarádek, tak jim nabídli, že je svezou do Prahy. „Tak jsem se sestrou honem domluvila, že ona by zůstala v Terezíně s tatínkem, přeci jenom byla ošetřovatelka a věděla o tom víc než já.“ Aby mohly opustit terezínské ghetto, musely dívky získat potvrzení od hygienika o tom, že nemají žádnou infekční chorobu. „Všechno se nám najednou zdálo, že můžeme, tak o půlnoci jsme budily tohohle vysokýho funkcionáře, že potřebujeme to potvrzení.“Hygienik jim potvrzení nakonec vydal a ony odjely z Terezína do Prahy, kde právě končilo Pražské povstání. „To už se z ní jenom kouřilo, ale už se nebojovalo.“Marieta vzala své tři kamarádky do bytu manželky svého otce. Teta se divila, proč bere domů tři cizí dívky. „Ale pro mě nebyly cizí! To byly holky, který potřebovaly někde bydlet. Dvě byly Vídeňačky a jedna byla Brňačka a nikdo z rodičů jim nepřežil.“ Kamarádky pak ještě pár měsíců žily s nimi v bytě v Praze.

Poté, co se vrátily židovské dívky z koncentračních táborů, tak měly všechny jen pár centimetrů dlouhé vlasy, které jim stihly narůst od chvíle, kdy jim je v Osvětimi vyholily. Trochu tragikomické je, že se tyto účesy po válce dívkám v Praze líbily a stalo se trendem se ostříhávat tzv. na kluka. Marieta neměla ani v Praze moc času na odpočinek. Musela shánět auto a potom benzín, který byl po válce téměř nedostupný. Nakonec se jí povedlo oboje sehnat a ona mohla dojet pro otce a sestru do Terezína. Otec si z Terezína přivezl těžký zápal plic, na jehož následky o čtyři roky později zemřel. „Tak to byl konec války pro mě, jenže jsem nevěděla, že se maminka a strejda už nevrátí.“

To byla moc těžká doba

Koncem války však nekončily pro Marietu problémy. Začalo totiž vypořádávání Československa se vším německým, a aby se zjistilo, kdo je ten ,pravý‘Čech, tak se vytáhly údaje ze sčítání lidu z roku 1930. Tehdy lidé jako jednu z informací udávali svou národnost a přímo ve formulářích ke sčítání bylo napsáno, že národnost se má vyplnit podle rodného jazyka. „Tak tatínek tam popravdě napsal ,němčina‘.“A podle toho po válce stát určil, že Blochovi jsou Němci, a pozastavili jim československé občanství, což byl dost velký problém, protože to značně komplikovalo třeba možnost nalézt zaměstnání. A zrovna zaměstnání Marieta potřebovala, protože její otec byl těžce nemocný a pracovat už nemohl, takže Marieta nemohla ani pokračovat ve studiu a musela jít shánět práci. „To byla moc těžká doba.“ Měla pocit, že jí k práci pomůže, když se naučí těsnopis, a tak se rychle doučila český, anglický a německý těsnopis. V práci ho pak sice nevyužila, ale hodil se jí jinak. „Když jsem si dělala poznámky, tak jsem chtěla, aby to po mně nikdo nečetl, tak jsem využila ten těsnopis.“Nakonec se jí povedlo najít zaměstnání v Podniku zahraničního obchodu, kde jim nevadilo, že nemá československé občanství, takže už v říjnu 1945 nastoupila do podniku, kde zůstala dvacet osm let a vypracovala se z korespondentky na zástupkyni ředitele útvaru, z čehož rok a půl útvar ředitele neměl, takže ho vedla ona. Až po třech letech stát uznal, že se Blochovi neprovinili vůči republice, a československé občanství jim vrátil.

Přišel sám a vážil třicet osm kilo

Marietin tatínek měl v Americe přítele, který objevil článek o tom, že příbuzný Blochových admirál Bloch byl obviněn za to, že zavinil katastrofální útok japonských letadel na americkou pevnost Pearl Harbor. Ten kamarád pana Blocha poslal ten článek svému mladšímu bratrovi a ten ho donesl k Blochům. Mladší bratr se jmenoval Jaroslav Šmolka a Marieta si ho za pár let vzala za muže. „Tak tím, že obžalovali admirála Blocha, tak tím jsem poznala svého manžela.“ Jaroslav Šmolka byl také Žid a také prošel koncentračními tábory. Nacisti jej připravili o manželku a dvě malé dcerky. „Přišel sám a vážil 38 kilo.“ Vzali se až v roce 1954, protože Jaroslav dlouho váhal, byl totiž o dvacet jedna let starší než Marieta. „Já už jsem v té době neměla otce ani matku, takže on byl pro mě zase trochu jako rodič, někdo, kdo měl rozum. A on zase postrádal ty svoje děti, takže já jsem byla pro něj i tak trochu dítě.“

Jaroslav Šmolka pracoval jako matrikář v židovské obci. V roce 1950 komunistický režim zestátnil všechny církevní matriky. Jaroslava si vzali jako správce i do státních služeb. Byl zvyklý sedět v synagoze na své židli a u svého stolu, a tak se domluvil se židovskou obcí, že zapůjčují židli a stůl státu. StB této nevinné záležitosti využila a obvinilo Jaroslava, že židli a stůl ukradl. „Manžel měl klíč od zahrady, kde jsem bydlela s tetou. Jednou řekl: ,Dneska jsem ten klíč vyhodil do kanálu, kdyby mě zavřeli, aby nezkoumali, odkud ten klíč je.“ Nakonec z toho nevzešly pro Jaroslava ani pro Marietu žádné následky, ale bylo to pro někoho, kdo už jednou prošel nespravedlivou a krutou šikanou ze strany státu, určitě hodně stresující. Navíc to bylo v době politických procesů, kdy byli Židé znovu perzekuováni. „Tehdy byl vysloveně antisemitismus. Z těch dvanácti popravených bylo jedenáct Židů.“

Hned po svatbě se Marieta přestěhovala k Jaroslavovi do podkrovního bytu v Židovském Městě v Praze, kde měli naprosto neuvěřitelnou vyhlídku na město. „On vždycky říkal s oblibou, že pro jednoho to byl moc hezký byt a pro dva už je trochu moc malý. Ale my jsme se vždycky vraceli k tomu oknu. Mockrát jsme to mohli vyměnit za větší, modernější, ale nemohli jsme se rozloučit s tím rozhledem.“

Mně vlastně pomohlo, že jsem byla za války zavřená

Marieta a Jaroslav Šmolkovi nikdy nevstoupili do komunistické strany, i když jim to oběma nabízeli. Když to nabízeli Marietě, tak po ní chtěli, aby donášela na lidi od nich z podniku, ale s tím, že by o tom, že tohle pro stát dělá, nesměla nikomu říct ani slovo. „A já jsem říkala, že to nejde, protože jsme si s manželem slíbili, že si budeme říkat jenom pravdu a všechno, co se nás týká, si budeme vzájemně říkat.“Když režim neuspěl v tom, aby Marietu dostal do strany, tak jí alespoň nabídli, aby dělala tzv. soudce z lidu. Tato funkce s sebou nenesla v podstatě žádnou zodpovědnost, a tak ji Marieta přijala. Soudce z lidu byl v podstatě jen figurkou, která dodávala celému soudnímu procesu dojem toho, že socialismus dává možnost obyčejným lidem se podílet na běhu státu. Marietě tato práce přišla poměrně zábavná, protože většinou soudila jen rozvody a drobné delikty. „To byla docela zajímavá zkušenost, jak se někdy lidi rozvádějí úplně zbytečně.“

V šedesátých letech, v době, kdy se poměry v republice značně uvolnily, se Marietě a Jaroslavovi podařilo vyjet na několik týdnů do New Yorku. Jaroslav tam měl totiž bratra a ten mu poslal letenku a Marieta dostala výjezdní doložku na přímluvu svého kolegy. V New Yorku Marieta našla velmi výhodnou zakázku pro podnik, kde pracovala, a tak jí tam, po návratu zpátky, šéf poslal znovu, aby zakázku dojednala. „Takže já jsem se vlastně v tom roce 1965 do Ameriky podívala dvakrát.“Marieta v Americe obdivovala především to, s jakým nasazením tam lidé pracovali. Když to srovnávala se situací v Československu, kde lidé v pracovní době dělali většinou vše, jen ne to, za co byli placeni, tak bylo celkem pochopitelné, že je USA tak ekonomicky úspěšná země. Za tu výhodnou zakázku, kterou v Americe dojednala, získala Marieta Šmolková v roce 1968 dokonce státní vyznamenání za vynikající práci.

V roce 1968 byly uvolněné poměry v Československu rázně ukončeny invazí vojsk Varšavské smlouvy. Marieta a Jaroslav to zjistili v momentě, kdy v Praze na Můstku viděli přijíždět ruské tanky. „Nám to tak strašně připomínalo to obsazení republiky v osmatřicátém roce. Zkrátka my jsme z toho byli úplně špatný.“V práci se pak Marieta podílela na psaní plakátů protestujících proti vstupu vojsk na území Československa. „Druhý den už byl každý opatrnější.“ Začaly nemilosrdné prověrky, na základě kterých se vyhazovali odpůrci režimu, ale i přívrženci reformního komunismu. „Všechny vyhodit nemohli, protože někdo musel taky pracovat. A mně v tom pomohlo vlastně to, že jsem byla za války zavřená.“

Ta jeho laskavost a dobrota byla chybou

Marieta Šmolková velmi ráda cestuje a také už za svůj život navštívila mnoho zemí. Ještě na konci osmdesátých let jela do Jižní Ameriky na svatbu dcery manželova příbuzného a pak během 90. let jela do Ameriky ještě dvakrát. Sametová revoluce jí samozřejmě potěšila, už jen z toho důvodu, že cestovat se konečně mohlo bez omezení. „Tenkrát mě mrzelo hlavně, že se toho nedožili můj manžel a sestra, že tu radost mám jenom sama.“Na porevoluční roky vzpomíná Marieta jako na dobu velmi radostnou, kdy byl snad každý nadšený z náhlé svobody, ale přijde jí škoda, že se té dobré nálady ve společnosti nevyužilo k tomu, aby se učinily i méně populární, ale nutné kroky. Viníka toho vidí hlavně v prezidentu Václavu Havlovi, který pod heslem ,my nejsme jako oni‘nechal komunistickou stranu legitimní. „Byl sympaťák. Byl statečný v době, kdy to nebylo lehký být statečný. To všechno uznávám. Ale jako státník podceňoval to, že ta jeho laskavost a dobrota může být i chybou.“

Nakonec se vždy ukáže, že je dobře, že to tak bylo

Marieta a Jaroslav Šmolkovi měli velmi krásné a šťastné manželství. Oba se věnovali naplno svému zaměstnání, a tak ani neměli děti. Jaroslav se dožil poměrně vysokého věku – osmdesáti tří let, ale jelikož mezi ním a Marietou byl opravdu velký věkový rozdíl, je Marieta Šmolková už téměř třicet let vdovou. Jaroslav zemřel doma v jejich bytě s krásným výhledem „Těsně před smrtí za ním přišel synovec a on mu řekl, aby mě neopustil, a tahle ta rodina mě neopustila a neopouští a je to veliký štěstí, že je mám.“A tak Marieta v žádném případě nezůstala sama a rodina manželova synovce jí dokonale nahradila vlastní děti.

Marieta Šmolková stále žije v židovském městě v Praze. Podle jejího názoru teprve v současnosti vymizel z české společnosti antisemitismus, takže může to malé množství Židů, co zde přežilo 20. století, konečně žít v klidu. „Říká se, že i v ostatních státech Evropy je větší antisemitismus než zde.“ V životě Mariety Šmolkové se stalo velké množství náhod. Jednou takovou náhodou je i setkání s jejími příbuznými, kteří žijí v Izraeli. Tito lidé se přátelili s její sousedkou, a když přijeli do Prahy na návštěvu, tak zjistili, že ve stejném domě žije jejich příbuzná. Marieta je pak i navštívila v Izraeli. „Věřím, že některé věci se dějí bez našeho přičinění. Někdy v náš prospěch a někdy v náš neprospěch, ale nakonec se vždycky ukáže, že je to dobře, že to tak bylo.“

[1]CENTROPA: http://centropa.org/index.php?nID=30&x=PXVuZGVmaW5lZDsgc2VhcmNoVHlwZT1CaW9EZXRhaWw7IHNlYXJjaFZhbHVlPTU1Nzsgc2VhcmNoU2tpcD0w