Věra Smržová

„Můj dědeček, tatínkův otec, byl nasazen do Vroutku u Podbořan jako správce vozového parku, protože v Praze jezdil se sentinelem. Dlouhá léta žil ve Vídni, takže uměl plynně německy, takže pak mohl být ve Vroutku, to byly ještě Sudety. Byl tam nasazený nebo z nějakých podobných důvodů. Tatínkovi přišla zpráva, že ho jedna německá rodina zavraždila. Dost drastickým způsobem. Po práci šel do hospody na náměstí, do kulturního domu. Každý večer po práci si chodil posedět a popít. U cesty pod školou – dodnes vím, kde ten dům stojí – provozoval ševcovskou živnost Němec, měl dvě dcery. Nevím, z jakých důvodů si na něj počkali, a šídly a jiným ševcovským nářadím ho ubodali. Vykrvácel. Když ho našli, tak se pochopitelně vědělo, že to byli oni. Celou rodinu na hřišti u lesa zastřelili, na místě, to se s tím nedělaly žádné dlouhé štráchy. Tam je zakopali. Dědeček byl tedy mrtvý a tatínek jako odškodnění dostal možnost se do Vroutku přestěhovat. Byl také zámečník a strojník, tohle černé řemeslo. Že by dostal nějaký konfiskát po Němcích, barák i s dílnou. Že tam jsou k mání. Že by se tam mohl usadit a vést tam svou živnost. Naši se domluvili, že to udělají. Do Vroutku jsme se odstěhovali v roce 1946.“

„Tatínek taky říkal: ,Ten rudej hadr na sebe nevezmeš! Jak to uvidím, tak uvidíš, co bude!‘ Takže jsem pionýrkou nebyla. Abych se dostala na školu, musela jsem být. Přišel za mnou ředitel a řekl mi: ,Hele, tátu nech být, my to obejdeme. Skousla bys, kdybys byla učitelkou?‘ – ,To jo, to bych mohla.‘ Vstoupíš tajně do pionýrské organizace, šátek si budeš nechávat ve škole a přihlásíme tě na pedagogickou školu.‘ Tak se i stalo. Já jsem tajně pionýrkovala, šátek byl ve škole a bylo to dobré. Udělala jsem přijímačky, odešla jsem do Karlových Varů, bydlela jsem na internátě a tam se mi líbilo. Ale! Přišla puberta, změna všeho, teď do vás ze všech stran něco hustili, takže já jsem úplně... Ne, že bych přestala věřit, to ne, ale někam jsem to zatlačila. Protože jsem se přihlásila do souboru, museli jsme jezdit na všelijaké politické schůze, zpívat jim, tancovat a nosit praporky. Na pajdáku jsme museli podepsat, že se necháváme vyškrtnout z církve – všichni, kdo jsme byli věřící. Účastnili jsme se třeba pochodů na 1. máje. Teď mi připadá, že jsme byli blázni. Museli jsme hned vstoupit do Svazu mládeže a stát se pionýrskou vedoucí, protože jsme studovali práci s dětmi. Každý měl v některé škole jeden oddíl – takže ještě šátky. Tatínek kdyby to viděl! Ale on to ví... Šli jsme v průvodu a všichni dokola zpívali: ,Ptala se Zuzana Kuby, Kuby...‘ Takhle jsme šaškovali, ale my jsme byli šťastní.“