The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Emil Šneberg (* 1931)

• narozen 8. září 1931 v Praze do rodiny vojáka a veterána

• bydleli nejprve u ruzyňských kasáren, otec měl na letišti obchod

• válku prožili ve Vokovicích

• po boku otce se účastnil Pražského povstání

• v pražských ulicích přemalovávali německé nápisy

• spolu s otcem provedl odminování letiště

• zažil i poslední boje s Němci, kteří se ukrývali v Šáreckém údolí

• od prezidenta Beneše obdržel spolu s otcem Československý válečný kříž

• po válce vstoupil do armády a absolvoval Vojenskou leteckou akademii v Hradci Králové

• po absolutoriu služebně zařazen, mj. u 15. stíhacího sboru v Praze

• v závěru aktivní kariéry důstojníka se stal náčelníkem štábu v Praze

• dnes je členem Československého svazu bojovníků za svobodu

Pro čtrnáctiletého kluka, vychovaného v rodině vojáka, musel být konec války na barikádách neskutečné dobrodružství. Pokud by se ale jeho život dal definovat jedním slovem, bylo by to určitě „letectví“.

Emil Šneberg se narodil 8. září 1931. V průběhu války i na jejím konci byl vlastně ještě dítě. To, co tehdy prožil, se ale za dětské zážitky rozhodně označit nedá. Jeho otec, bývalý aktivní pilot z první světové války, zastával názor, že výchova má být přísná, až vojenská. Sám vycházel z toho, co ho životní zkušenost naučila. Do rakousko-uherské armády narukoval v roce 1914 a zřejmě i pro své předchozí zkušenosti byl poslán do letecké školy. Na tu dobu se jednalo o dost výjimečnou situaci, protože českých pilotů v rakouské armádě mnoho nebylo. „Během války byl třikrát sestřelen. Po jednom pádu byl vážně raněn, popálen, měl zraněnou nohu. Nakonec se z toho ale dostal.“ Emil i jeho sourozenci jsou otci za přísnou a svědomitou výchovu dodnes vděčni. Od pěti let navštěvovali Sokol a všichni hodně sportovali, z čehož těží celý život. Díky skvělé kondici jsou i v pokročilém věku on a jeho čtyři sourozenci v dobrém zdravotním stavu. Z dnešního pohledu je skoro nepředstavitelné, že za otcem chodili s maminkou z Nuslí na ruzyňské letiště pěšky. „S kočárkem jsme nesměli do tramvaje, takže jsme se vždycky chytili a pochodovali za otcem na Ruzyň. A ve večerních hodinách zase zpátky.“

Otec dostal v roce 1937 za válečné zásluhy na doporučení Československého svazu letců do správy prodejnu v odbavovací hale letiště Ruzyně. Dětství má tak Emil spojené s vůní letadel, vyhlídkovými lety, hangáry a letadly, o kterých umí dodnes poutavě vyprávět a také je rozpozná jen podle zvuku motoru. Letiště mu bylo druhým domovem i poté, co se rodina musela vystěhovat do Vokovic, kde prožili druhou světovou válku.

Dne 5. května 1945 k nim přišel soused a společně vyrazili do ulic přetírat německé nápisy. Situace už byla uvolněná, na tramvajích vlály československé prapory a nikdo už neřešil kluky, kteří přemalovávají barvou německé názvy ulic. Ještě před pár dny by je za něco takového čekalo zatčení.

S otcem, který pro něj byl v každém ohledu vzorem, pak Emil prožil mnoho dramatických událostí, zejména v okolí ruzyňského letiště nebo přímo na něm. Nejprve se zapojili do jednání s Říšskou pracovní službou. S jejími lidmi se dohodli, že do druhého dne opustí objekt, který obývali, a přestanou mířit samopaly do oken civilních budov. Potom se Emil s bratrem dostal do jakéhosi skladu německé armády, kde sebrali výzbroj, pušky a náboje. Získali tak pro všechny vzácnou výzbroj. Druhý den šli tábor Říšské pracovní služby zkontrolovat. Většina Němců už byla pryč, jak bylo dohodnuto. Zhruba dvacet pět jich tam ale zůstalo a likvidovali dokumenty. Skupina, ve které byl i Emil s otcem, vytvořila rojnici a vyhnala je. Němci prchli a skrývali se v údolí Divoké Šárky.

Při následné obhlídce letiště našel Emil s otcem kabely, které vedly do šatny francouzské restaurace. Ke kabelům byl připojen černý budík, nařízený na třetí hodinu. „Na nic nesahej, to je nařízený na vyhození,“ řekl mu otec, než kabely z budíku odpojil. Výbušnina byla uložena v zelených bednách, které odnesli do garáže na vyhlídkovém prostoru. Později podle knihy letů zjistili, že Němci odletěli jen půl hodiny před jejich příchodem.

Jakmile bylo letiště a blízké okolí vyčištěno, začali budovat barikády. Celkem v oblasti vzniklo šest barikád a Emilův otec byl velitelem jedné z nich. Na barikádě bylo ještě i v posledních dnech povstání dost rušno. „Kulky nám lítaly nad hlavou, jen to hvízdalo. Když tam padla kulka, jen to tak tupě bouchlo.“ Ukrývající se Němci po nich stříleli z kopce u Džbánu na vzdálenost 800 metrů. Většinou byli zakopaní v Šáreckém údolí, což ztěžovalo vyčištění oblasti ještě několik následujících dnů.

Po válce vystudoval Emil reálné gymnázium a přihlásil se do armády. Vzhledem ke své zálibě v letadlech nemohl skončit jinde než u letectva. Po absolvování Vojenské letecké akademie (VLA) v Hradci Králové byl přidělen jako pilot k 15. stíhacímu sboru v Praze. Následně působil v Bratislavě a po ukončení aktivní kariéry se stal náčelníkem štábu letecké armády v Praze. Ještě v důchodovém věku chodil vypomáhat s různými organizačními záležitostmi na letiště v Praze-Kbelích. Dnes je aktivním členem Československého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS).

O svých zážitcích z posledních válečných dní plukovník Emil Šneberg vypráví i téměř sedmdesát let po válce se zápalem. Vlastní také mnoho dokumentů, které se k povstání vztahují, například nákresy letadel i ručně rozkreslených situací kolem barikád.

Za deaktivaci časované bomby a odminování letiště obdržel společně s otcem od prezidenta Edvarda Beneše vyznamenání Československý válečný kříž