Marie Sněhotová

„My bydlíme kousek, tak jsme tam šli s manželem. Byli jsme v šoku. Tam jezdilo jedno hasičské auto za druhým. Snažili se to uhasit , ale nešlo to. Požár se šířil dál. Až po páté už to dohořívalo. Ta věž spadla, to se úplně zbortilo, i loď. No a pak přijel pan biskup v šest ráno. Tak jsme byli rádi, že mezi nás přišel a slíbil, že se postará, aby byl kostel vybudovaný. A zase byly rozepře. Někdo chtěl kamenný, že je to bezpečnější než dřevěný. Jiní chtěli, aby byl zachován. Pan biskup byl také pro to, aby byl zachován ten původní. Manžel už byl v důchodu, tak tam strávil s dělníky hodně dnů, jak se stavělo, jak se tesaly trámy a jak se to stavělo.“

„Vzpomínám, maminka byla věřící a tatínek chodil do kostela, ale ne moc. Soused pan Kaloč ho přemluvil, říkal, že se bude mít, že v socialismu bude vše dobré. Tak se nechal zviklat a volil v roce 1946 komunisty. To mi bylo osm let, ale slyšela jsem, jak se rodiče dohadují mezi sebou a nebylo to nic příjemného. Pak přišel únor a tatínek okamžitě vystřízlivěl, když viděl, co se děje. A pak z něho toho kapitalistu udělali. Tak jsme žili skromně. To nebylo žádné bohatství.“