The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. Josef Šnejdar (* 1926  †︎ 2021)

• narodil se 19. dubna 1926 ve Věteřově u Kyjova

• od roku 1937 studoval gymnázium při jezuitském internátu ve Velehradě

• za okupace vstoupil do dvouletého jezuitského noviciátu

• pokračoval ve studiích neoscholastické filosofie v Brně

• jako člen jezuitského řádu byl vychovatelem v Biskupském gymnáziu v Brně

• v roce 1950 byl v rámci Akce K internován v Bohosudově

• po půl roce internace narukoval na vojnu k PTP

• v polovině padesátých let ho přijali do podniku Keramos jako plánovače

• v roce 1956 pod nátlakem podepsal spolupráci s StB

• od roku 1957 se v podniku v Průmstav vypracoval na pozici stavbyvedoucího

• v letech 1960 - 1965 večerně vystudoval stavební inženýrství

• v roce 1965 spolupráce ze strany StB ukončena

• v letech 1979–1981 působil jako hlavní stavbyvedoucí při stavbě Paláce kultury v Praze

• v letech 1981–1983 řídil rekonstrukci Národního divadla

• odmítl čestné členství v KSČ

• v 80. letech se stal kandidátem ekonomických věd v oboru odvětvové a průřezové ekonomiky

• byl jmenován docentem pro obor ekonomika a řízení stavebnictví

• od 17. ledna 1991 byl náměstkem na tehdejším ministerstvu výstavby a stavebnictví

• 28. července 2021 zemřel v Písku

Nejdřív válka, pak komunistický převrat a nakonec listopad 1989. Dějinné události někdy s osudy lidí hrají nečekanou, někdy až krutou hru. Josef Šnejdar se připravoval na život řeholníka. V roce 1950 byl ovšem spolu s dalšími řeholníky a kněžími internován Státní bezpečností v Bohosudově a následně nastoupil na vojenskou službu k Pomocným technickým praporům.

V polovině padesátých let ho jako bývalého člena jezuitského řádu kontaktovala Státní bezpečnost (StB) a pod výhrůžkami a vydíráním ho donutila k podpisu spolupráce. Tajná policie nakonec jeho „služby” vyhodnotila jako pro sebe nedostatečné a spolupráci s ním v roce 1965 ukončila. Tehdy si Josef Šnejdar mohl asi jen těžko představovat, že pod jeho vedením jako hlavního stavbyvedoucího vyrostou takové stavby jako Palác kultury nebo Nová scéna Národního divadla. Listopad 1989 ho zastihl ve funkci na ministerstvu stavebnictví. Sametovou revoluci vzhledem ke své minulosti vítal s nadějí i obavami.

Víra jako jediné bohatství

Josef Šnejdar se narodil 19. dubna 1926 ve Věteřově u Kyjova do chudé, věřící rodiny, ve které byly tři děti a kterou živilo malé hospodářství. „Měli jsme maličké hospodářství, a co jsme tam měli, to jsme jedli. Neměli jsme vodu ani záchod, byla tedy špatná hygiena. Elektřinu k nám zavedli, když mi bylo osm let. Žili jsme velmi liturgicky po celý rok, od svátku ke svátku, každou chvíli jsme se měli na co těšit. Víra byla naše jediná opora,“ vzpomíná pamětník.

Josef se dobře učil, rodiče chtěli podpořit jeho talent a lepší životní perspektivy a v roce 1937 ho v jeho jedenácti letech poslali na Velehrad do klasického gymnázia s jezuitským internátem. Otec tvrdě pracoval, aby synovi zaplatil školu i internát.

Student v jezuitském řádu

Za války však školu s internátem obsadili Němci, a tak se Josef ve svých šestnácti letech rozhodl vstoupit do dvouletého jezuitského noviciátu. Připravoval se tam na život jezuitského řeholníka se vším, co to obnášelo: tedy i s celibátem a tvrdou výchovou. „Postil jsem se, bičoval se, měl jsem takový řetěz, který strašně bolel. Studovali jsme askezi,“ vzpomíná Josef Šnejdar, který se také musel na dlouhá léta rozloučit se svými rodiči, sourozenci, přáteli. „Podstatou bylo, že jezuita se musí oprostit od všech statků, příbuzných, známých. Nakonec jsem rodiče neviděl osm let. Bylo to moje odvážné a tvrdé rozhodnutí a nebylo to nic snadného,“ vypráví pamětník.

Když na konci noviciátu složil sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, přešel na filosofický institut Tovaryšstva Ježíšova v Brně, kde studoval neoscholastickou filosofii, ontologii, metafyziku, etiku, psychologii, kosmologii, dějiny filosofie. „Bylo to namáhavé na paměť a zkoušky byly velice tvrdé, ale zvládl jsem to,“ říká. Na škole se mu dostalo také vědomostí o zrůdnosti nacismu i ideologii komunismu Sovětského svazu, což ho připravilo na celoživotní konfrontaci s komunistickým režimem, který na celé čáře zvítězil v roce 1948.

Církve a únor 1948

V roce 1946 šel Josef Šnejdar poprvé k volbám, které vyhráli komunisté. On volil lidovce, což byla v jeho rodině letitá tradice. „Vítězství komunistů ve volbách bylo překvapení, ale jezuité se domnívali, že je to přechodné období po vítězství Sovětů nad Němci, ale spletli se,“ vypráví pamětník. V té době byl vychovatelem na biskupském gymnáziu v Brně.

Ještě v únoru 1948, kdy už k lidu mluvil Gottwald, jezuité podle vzpomínek Josefa Šnejdara věřili, že změna režimu církve výrazně nepoznamená. „Gottwald mluvil smířlivě ještě po únoru 1948 a mysleli jsme si, že nám, církevním lidem, neublíží,“ vypráví pamětník.

Tyto naděje však vzaly zasvé během února a března roku 1950, když komunisté zinscenovali monstrproces s devíti představiteli řeholních řádů a odsoudili je za údajnou velezradu, špionáž pro Vatikán a protirežimní odboj. Cílem byla jejich diskreditace, snížení jejich důvěryhodnosti v očích veřejnosti. „Byli mezi nimi tři jezuité, všichni mí spolubratři, jeden z nich, páter Šilhan, byl můj vychovatel. Byl to zlatý člověk, učil mě psychologii a etiku,“ vzpomíná Josef Šnejdar. Tehdy ještě netušil, že „zločincem“ se stane také on.

Akce K

Akce K byla pečlivě připravovaná, nezákonná a násilná likvidace klášterů a mužských řeholních řádů. Proběhla v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a během ní bylo internováno přes 2300 řeholníků a zavřeno na 220 řeholních domů. Josef Šnejdar to prožil na vlastní kůži.

„Ze 13. na 14. dubna o půlnoci vrazili do mého pokoje dva esenbáci se samopaly, prohlédli celý pokoj, musel jsem se převléct do civilních šatů, pak mě jako zločince vedli po chodbách dolů, kde shromáždili ještě ostatní kněží a řeholníky. Nesměli jsme s nikým mluvit, pořád do nás strkali, abychom byli odloučení. Zavedli nás dolů do autobusu, tam nás posadili po jednom na sedadla, vepředu a vzadu seděli vždy dva esenbáci s automaty namířenými na nás jako na zločince. Okna byla zatažena záclonkami, aby nás nikdo neviděl, a my jsme neviděli ven, kam jedeme. Asi po třech hodinách můj zpovědník páter Šepner zkolaboval. Spadl na zem, nechali ho tam asi hodinu nebo dvě ležet, než přijeli k nějaké nemocnici, a potom ho odnesli saniťáci ven,“ vypráví.

Internace v Bohosudově

Autobus s řeholníky a knězi dorazil do Bohosudova do dřívějšího bývalého vyhlášeného internátního gymnázia. „Ta budova byla strašně ponurá. Tam nás přivezli, ubytovali nás asi po čtyřiceti, bylo to strašné. Večer jsem se díval na staré kněze. Nevěděli, jak se mají vysvléct, nevěděli, jaká má být hygiena, nevěděli, v čem spát, nevěděli nic. Bylo to hrozné. Celé to období šesti měsíců, co jsme tam byli, jsme byli neprodyšně uzavřeni. Nikdo s námi nemluvil. Proč jsme tam, jak dlouho tam budeme, co máme dělat…, byla to tma, nicota. Mám dobrou paměť, ale z těch šesti měsíců si nepamatuji nic. Nemůžu z hlavy vydolovat jedinou vzpomínku. Co jsme jedli, jak jsme prali nebo jak jsme se umývali. Byla to úplně existenciální doba. Říkal jsem si: ‚Jsem, ale neexistuji,“ vzpomíná pamětník. Víra mu v internaci tuto beznaděj a zoufalství překonat nepomohla, ale silně věřil ve změnu situace. Nemohli tam mít knížky, rodičům mohl jen napsat korespondenční lístek, že žije.

Vojna u PTP

Po půl roce stráveném v internaci musel narukovat na vojnu, jakožto politicky nespolehlivý k Pomocným technickým praporům (PTP). Dřel jako závozník, ruce měl do krve rozedřené od cihel, pracoval manuálně ve výrobně betonu, a nakonec i jako úkolář. Vysloužil si přezdívku Ježíšek.

O Vánocích 1950 se mohl poprvé vypravit na dovolenou domů k rodičům, které neviděl celých osm let. „Bylo to moc hezké shledání, dobře mě přijali. Rodiče jsem miloval, ale díky přísnému systému a řádu na internátní škole jsme se odcizili a nechyběli mi. To odcizení bylo cílené. Bylo nutné oprostit se od rodiny pro budoucí řeholní službu,“ vysvětluje pamětník.

Občan druhé kategorie

Do civilu odešel až po třech letech v roce 1953, a jak říká, stal se z něj občan druhé kategorie. Bylo mu 27 let a dosud žil v izolovaném světě internátu, kláštera a vojny. Neměl ponětí o skutečném světě a vstup do něj byl krutý. Po mnoha letech studií získal jen kvalifikaci pomocného stavebního dělníka, a to díky vojenské službě u PTP. Ocitl se v zoufalé situaci, nemohl najít práci, až mu tatínek pomohl najít místo úkoláře u pozemních staveb.

Josef Šnejdar však dlouhodobě pracovat ve stavebnictví nechtěl. Toužil se uplatnit intelektuálně. Přihlásil se na filosofickou fakultu v Brně, kde mu shovívavý profesor pozměnil kádrové materiály v jeho prospěch, a dostal doporučení na studia do Prahy, kde se lépe „ztratí“. Dostal se na Vysokou školu ekonomickou, avšak zásahy v jeho kádrových materiálech se provalily a ze školy ho krátce po nástupu vyhodili. Nepomohlo ani odvolání u prezidenta Zápotockého.

Peníze, které si vydělal u PTP, docházely, bydlel v Praze v podnájmu a opět zoufale hledal jakoukoli práci. Odevšad ho jako bývalého řeholníka a „pétépáka“ vyhodili. Nakonec ho zaujal inzerát, v němž závod Keramos hledal úkoláře.

Keramos a Průmstav

„Velice nerad jsem tam šel, ale neměl jsem už peníze a nějak jsem musel začít. Přišel jsem tam, a když jsem jim vylíčil, jak jsem k tomu úkolářství přišel, vzali mě jako svého člověka. Vedoucí osobního oddělení byl bývalý německý voják, který pracoval s Němci v Norsku, paní sekretářka měla muže zavřeného jako fabrikanta a celý závod Keramos byli ‚soukromí stavební podnikatelé,‘ reakcionáři non plus ultra. Tam se nepracovalo, tam se nadávalo, podvádělo, kradlo, no a do této společnosti jsem zapadl. Všichni tam byli psanci,“ vypráví pamětník.

Po zrušení Keramosu pro neefektivnost se už jakožto stavební technik, za něhož se směle prohlásil, dostal do Průmstavu. Zapracoval se a připravoval stavby. Ale i tady si ho nakonec režim našel. Když se pořádaly zájezdy, například do Drážďan, dostával z ministerstva do dokladů razítko, že nesmí vycestovat.

Josef Šnejdar si počínal šikovně a postupně se vypracoval, až za ním jednoho dne přišel ředitel, který nad ním držel ochrannou ruku. Nabídl mu zodpovědnou funkci hlavního stavbyvedoucího na problematické stavbě sídliště Milín. Šlo o dvacet obytných bytů a 246 bytů, školu, školku, pět rodinných domů a celou infrastrukturu. Stavba vázla a byly na ni velké stížnosti. Josef Šnejdar měl za úkol stavbu převzít a sídliště dostavět.

„Měl jsem trochu obavy. Moje jediná kvalifikace byla PTP. Ale byl jsem mladý a nerozvážný a šel jsem do toho,“ říká pamětník. Psal se rok 1957 a v roce 1959 sídliště předával. „Povedlo se mi to postavit. Jezdil tam ministr stavebnictví a Milín bral jako vzor toho, jak se řídí velká socialistická stavba. Ti původní stavaři byli soukromí stavitelé a uměli stavět jeden dva domky, ale sídliště neuměli. Já byl bez předsudků a nedělalo mi to problém. Rád jsem věci organizoval ke spokojenosti investorů,“ vypráví.

Po tomto úspěchu se dostal k další zajímavé práci – řídit areál v Suchdole, kde se stavěla Vysoká škola zemědělská, chemický výzkumný ústav a veterinární ústav. Stále neměl kvalifikaci, ale stavbu rozjel. Dostal však strach, že si naložil příliš. I lidé z ministerstva se zajímali o jeho vzdělání a podpořili ho v tom, aby si ho doplnil. Zatímco tedy pět let stavěl areál v Suchdole, po večerech studoval stavební fakultu, kterou absolvoval v roce 1965.

Nátlak a vydírání ze strany StB vyústilo k podepsání spolupráce

V polovině padesátých let byl ale Josef Šnejdar postaven před těžkou životní zkoušku. Jako bývalý člen řádu jezuitů samozřejmě neunikl pozornosti Státní bezpečnosti. Podle archivního svazku č. 573734, který se nachází v Archivu bezpečnostních složek ČR, vedeného na spolupracovníka pod krycím jménem „DVOŘÁK“ byl na jméno Josef Šnejdar zaveden v listopadu 1956 osobní svazek.

Sám Josef Šnejdar uvádí, že byl v listopadu 1956 zatčen. Při výslechu a po pohrůžkách a vydírání, že bude prozrazen jeho vztah se ženou, kterou nechtěl kompromitovat, sám přiznává, že spolupráci nakonec podepsal. Podle informací obsažených ve svazku (arch. č. TS-573734 MV) bylo vázání DVOŘÁKA ke spolupráci s orgány StB uskutečněno od 8.00 hodin 4. listopadu do 17.00 hodin 5. listopadu 1956 v místnosti ministerstva vnitra v Praze za přítomnosti por. Šubrta, npor. Turka, kpt. Šmardy a por. Stejskala. Podle spisu měl pamětník tajné policii donášet na bývalé členy řádu jezuitů.

„Pro mne to bylo opravdu strašné rozhodování. Byl jsem v hrozné, bezvýchodné situaci. Nakonec jsem souhlasil, že se stanu spolupracovníkem, abych kryl ženu, kterou jsem miloval. Chtěli, abych donášel na jezuity. Ale já jsem se s nikým nestýkal. Ze začátku mi poručík Šubrt telefonoval a říkal mi, že se musíme sejít. Měli jsme několik schůzek, vždycky v nějaké kavárně. Mluvili jsme o politice, hospodářství, ale nikdy jsem jim nic neřekl o žádných lidech,“ přibližuje okolnosti podpisu spolupráce a dalších kontaktů s StB Josef Šnejdar s tím, že se Státní bezpečností prakticky nespolupracoval a nikdy jim nic podstatného neřekl.

V roce 1965 sama StB spolupráci s Josefem Šnejdarem ukončila. Jeho spolupráce s StB vyšla najevo po roce 1989. Nejprve poté, co se zveřejnily takzvané Cibulkovy seznamy a následně po schválení lustračního zákona v říjnu 1991. Josef Šnejdar vedl od ledna 1991 katedru „Ekonomika a organizace” na stavební fakultě ČVUT a lustrační zákon se tak na něj vztahoval. Negativní lustrační osvědčení pro výkon veřejných funkcí Josef Šnejdar nezískal.

Pražské jaro a pád do normalizace

V době Pražského jara se stal předsedou podnikové rady pracujících a usiloval o post ředitele dvanáctitisícového podniku Průmstav. Chtěl zmodernizovat řízení. Avšak po odstoupení Alexandra Dubčeka museli podnikovou radu rozpustit.

Při politických prověrkách v roce 1971 se mu vymstilo, že byl proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do země a také že chtěl údajně zavést do podniku kapitalistický systém řízení a jako předseda podnikové rady pracoval proti socialismu. Soudruzi v podniku mu velkoryse nabídli, aby dal výpověď, což ovšem odmítl. „Řekl jsem jim, že výpověď nedám, protože se mi v Průmstavu líbí. Ale v duchu jsem si říkal, kam bych se v době normalizace s takovým posudkem vrtnul, kde bych začínal? Tak jsem čekal, zda dostanu výpověď. Ale za týden mi přišlo, že jsem jmenován samostatným výzkumným pracovníkem na podnikovém ředitelství,“ vypráví pamětník.

Měsíc dva se, jak říká, poflakoval po podniku, až ho napadlo do Průmstavu zavést počítače. Tento záměr také v roce 1976 dokončil. Zároveň ale také publikoval mnoho textů do odborných časopisů o stavebnictví. Psal učebnice a technické knihy. Mimo jiné byl nepřítelem paneláků, místo panelů prosazoval monolity. Byl zván na odborné přednášky a domníval se, že nic nového ho už nečeká.

Hlavní inženýr pro výstavbu Paláce kultury

V roce 1975 komunistická vláda rozhodla, že postaví rozsáhlou neofunkcionalistickou budovu v Praze 4 Nuslích – Sjezdový palác, později známý pod názvem Palác kultury [dnes Kongresové centrum], který měl být dokončen v roce 1981. „Stavba byla náročná a problematická, hrozilo, že Palác nebude dostavěn. Na stavbě se vystřídali čtyři ředitelé a všichni to postupně vzdali, nebyli schopni to uřídit. V roce 1979 byla stavba na odpis,“ vypráví pamětník a vysvětluje, jak enormní parametry stavba paláce kultury měla. Soudruzi nechtěli stavbu svěřit nestraníkovi. Avšak nakonec jako hlavního stavbyvedoucího Josefa Šnejdara navrhli.

„Řešilo se to na nejvyšší úrovni za přítomnosti tajemníka ústředního výboru KSČ Kempného, který měl stavbu na starosti, byl to stavební inženýr. Byl tam také místopředseda vlády Rázl a několik zmocněnců ministrů. Chtěli od ředitele Průmstavu, aby dodali někoho, kdo by byl schopen stavbu dovést do konce. Ale já byl bývalý jezuita, byl jsem zavřený a byl jsem u PTP. Rázlovi to nevadilo, avšak zmocněnec ministra byl proti. Říkal: ‚No soudruzi, zbláznili jste se? Přece nám nějakej flanďák nezachrání Palác kultury před krachem! To přece nejde! Vždyť si to uvědomte! Víte, co by to bylo pro disidenty a reakcionáře, jak by se vám smáli?!‘“, vypráví pamětník.

Stavbu ale na starost dostal a povedlo se mu ji v termínu zdárně dokončit. „Podařilo se to díky tomu, že jsem stavbu dostal pod kontrolu. Probral jsem všechny dodavatele, zavedl jsem dispečink, vysílačky na pracoviště, takže jsem věděl o každém pohybu na stavbě. Zavedl jsem speciální finanční fond a dobře jsem zaplatil dělníky, takže nebyly absence,“ namátkou pamětník vyjmenovává opatření, která stavbu zachránila. Před koncem stavby mu navrhli čestné členství v KSČ. Odmítnout to bylo riskantní, ale přesto odmítl.

Řád práce pro nestraníka

Palác kultury předal v plánovaném termínu, byl slavnostně otevřen 2. dubna 1981 za účasti prezidenta Gustava Husáka. Josef Šnejdar za stavbu dostal Řád práce, ačkoli s režimem byl stále na štíru. „Přebíral jsem ten řád se smíšenými pocity. Na jedné straně jsem cítil zadostiučinění, co jsem dokázal. Na druhé straně ale tak se strachem, jaké to pro mě bude mít v životě následky. Zda mi budou vyčítat, že jsem sloužil komunismu. Ale to není pravda. Byl jsem celý život proti komunismu. V životě jsem neřekl ‚čest práci‘ a ‚soudruhu‘ jen těm nejvyšším, kterým jsem tak říkat musel. Nikdy jsem nezklamal sám sebe, jsou ale lidi, kteří toho dovedou využít. Po sametové revoluci jsem s tím měl určité problémy,“ říká.

Rekonstrukce Národního divadla

Ještě téhož roku Josef Šnejdar dostal další velký projekt – a to sice rekonstrukci Národního divadla a dostavbu okolí. Tehdy se diskutovalo o tom, zda zachovat Národní divadlo jen jako muzejní objekt, ve kterém by se hrálo jen při slavnostních příležitostech, tento návrh ale neprošel. Rozhodovalo se také o stavbě Nové scény. Josef Šnejdar prosazoval, aby se Nová scéna postavila, a to především z technických důvodů.

„Bylo třeba tam něco postavit, protože jinak by se ta provozní a restaurační budova naklonily, bylo by nutné ten prostor zatížit. Dále se řešilo, že se Nová scéna postaví až po rekonstrukci staré budovy. Ale to bylo nepraktické. Do Národního divadla by lidé chodili na představení kolem špinavého, hlučného staveniště… Takže to také neprošlo a Nová scéna se postavila tak, jak jsem prosazoval. Vše jsem nakonec opět zvládl v termínu v září 1983,“ vypráví pamětník.

Vzpomíná, že neměl problémy s nejvyššími komunisty, ale s komunisty na středních pozicích. „Ti nejvyšší, jako byl třeba Kempný, Kapek a někteří ministři nebo Rázl, ti mě brali s jakýmsi pochopením. Kapek mi přezdíval „Farář“. Ten se mě ptal, že prý jsem byl farářem. Já jsem mu odpověděl, že jestli tím myslí 40 měsíců u PTP ve farářské rotě, tak jsem byl farářem. Spřátelili jsme se. Problémy jsem ale měl s místními, středními partajníky a různými předsedy maličkých organizací podniků, straníci z podniku, ti se mohli zbláznit, když jsem měl být něčím jmenován. Ti trpěli velkou závistí, byli nepřátelští a bojovali proti mě. Ti pod nimi, to byli chudáci. Ti nahoře bojovali o moc. A na těch papalášských žranicích, co padalo protistátních a protisovětských vtipů – od nejvyšších funkcionářů… To bylo lepší zapomenout,“ vypráví Josef Šnejdar.

Odklon od církve

K myšlence na život v klášteře se po propuštění z PTP do civilu již nikdy nevrátil. Pohltily ho starosti o přežití a nový život. „Teprve až po mnoha letech se mi začaly vracet vzpomínky a přemýšlel jsem o své minulosti, svých omylech a chybách, hledal jsem, kým doopravdy jsem. Do kostela chodím velmi málo, ve Věteřově mi to bylo přirozené. Sleduji ale mše z Vatikánu, to mě vždycky dojme. Za věřícího se nepokládám. Jsem spíše filosof. Mám rád hudbu a umění a k poznání docházím spíše intuitivně, polo-mysticky, řekl bych. Ale víra jako taková, se mi zdá, je neodůvodněná. Hinduisté, islamisté, buddhisté a všichni, kteří neuznávají křesťanského papeže, přece nemohou být špatní a nemohou být odsouzeni do pekla.“

V roce 1957 se poznal se svou ženou, ale svůj vztah potvrdili sňatkem až v roce 1981. Žili spolu 63 let až do její smrti. Vychovali spolu adoptovanou dceru. Josef Šnejdar dožil v Písku v domově pro seniory Světlo. Zemřel 28. července 2021.