The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šnejdar (* 1928)

• narozen 14. listopadu 1928 v Brně

• pochází z velmi chudé rodiny

• v roce 1945 nasazen na kopání zákopů na Slovensku

• vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• pracoval jako konstruktér ve Vítkovických železárnách a stal se autorem řady patentů a vynálezů

• v 70. letech vedl stavbu stroje na překládání zeminy v Brazílii

• pracoval pro OSN na výzkumu rudy v Mosambiku

• nikdy nevstoupil do KSČ

• jeho koníčkem bylo cestování, projel všechny země světa

• je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako nejzcestovalejší Čech

Kluk z chudé rodiny se naučil pět jazyků, vystudoval vysokou školu, projel všechny země světa a stal se autorem řady patentů a vynálezů. Kdyby se narodil v jiné době a v jiném státě, velmi pravděpodobně by z něj byl bohatý a vážený podnikatel. Jenže on prožil svůj produktivní život v socialistickém Československu, a tak se častěji než s obdivem setkával s udáními a nepochopením.

Miroslav Šnejdar se narodil 14. listopadu 1928 v Brně. S rodiči žil v České Třebové, v domě, kde se tísnila řada jeho dalších rodinných příslušníků. „Pamatuju si z dětství velké zimy. My neměli ani na dřevo. Když jsem byl malý, naši prý se mnou leželi pod peřinou a zahřívali mě, abych neumřel. Měli jsme komůrku asi tři krát čtyři metry, v ní jsme žili. Když se narodili další dva bratři, tak jsme se tam už nevešli. Spal jsem pak s bratrem v komoře, kde se dávalo sušit dřevo. Nebylo tam okno, jen takový otvor. Nebyla tam ani střecha, jen na latích položené desky. Takže když jsme si šli lehnout, dovnitř foukal sníh.“

Miroslavova máma zemřela při třetím porodu. Jeho otci bylo tehdy dvacet sedm let, měl dva malé syny, kojence a žádnou práci. Tak si domů rychle přivedl ženu ochotnou se o domácnost aspoň trochu starat. Miroslav na tu dobu vzpomíná nerad. Vybavuje si nekonečnou bídu i to, jak ho otec posílal, aby u příbuzných žebral o vajíčka a něco k jídlu. Navíc se měnil svět, na který byl zvyklý. Dosud měl kamarády mezi Čechy i Němci, kteří v České Třebové tehdy také žili. „Němci začali být jiní. Nadávali nám, házeli po nás všechno možné. Začali být pyšní. Hitler jim sliboval všechno možné,“ vybavuje si.

Začala druhá světová válka. Už v době jejího blížícího se konce byl Miroslav v roce 1945 poslán k Bratislavě kopat zákopy proti blížící se východní frontě. Když válka skončila, vrátil se domů. Všímal si, že vztahy mezi obyvateli České Třebové se dál měnily. V únoru 1948 veškerou moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. V rodině se často vedly diskuse o politice. Jeden ze strýců byl nadšený komunista, jiný měl názory přesně opačné. Miroslav si začínal uvědomovat, že komunisté se chovají jinak, než jak voličům slibovali. Například ho šokovalo, že jeho bratranec nosil pistoli. Když se ho ptal proč, dotyčný mu vysvětlil, že ji má, protože chodí přesvědčovat zemědělce, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva.

 

Ze soustružníka vysokoškolák

Miroslav velmi toužil vymanit se z chudého prostředí. Jeho otec tvrdil, že vzdělání není potřebné, že ho nebude dál živit a nutil ho, aby si našel dělnickou práci. Miroslav se vyučil soustružníkem. Našel si místo v továrně na armatury, která už byla znárodněná a ovládali ji komunisté. „Chtěl jsem na průmyslovku, ale musel jsem si našetřit, abych se během studia uživil. Tak jsem dělal u soustruhu na sto padesát procent i na víc. Okamžitě za mnou přišli, že jim kazím normy. Že nesmím dělat víc než na sto padesát procent, protože fabrika jede na sto třicet procent. A že někdo dělá méně, takže se to zamíchá. Ale že kdybych dělal na víc, už by to bylo poznat. Nakonec jsem dělal dvě směny na sto padesát procent, k tomu jsem si přibral úklid a dělal jsem různé zlepšováky. Dřel jsem tvrdě. Za dva a půl roku jsem si jako učeň vydělal tolik, že by za to byla dvě nová auta. To bylo něco nebývalého. Nikdo by mi to nevěřil, ale já si vedl všechny příjmy a výdaje. Mám vše doloženo,“ vypráví.

Nakonec se na střední průmyslovou školu dostal. Souběžně s ní si udělal i večerní kurz pro pracující zakončený maturitou. Přihlásil se na Vysokou školu báňskou v Ostravě. „Cestou jsem si ve vlaku přečetl Rudé právo. To se mi pak při přijímačkách hodilo, protože se vyptávali na politickou situaci,“ shrnuje. Byl přijat. Při studiu nepřestával vydělávat peníze. Dřel v dolech, vykládal vagony, pomáhal při obsluze vysokých pecí. Oženil se a v Ostravě se po ukončení školy usadil.

 

Vynalézal jsem nové stroje

Stal se konstruktérem, začal se učit jazyky. „Chtěl jsem dělat nové stroje. Podával jsem jeden zlepšovací návrh za druhým a dostával jsem čím dál více peněz. Například jsem do Nové huti místo stroje, který vážil dvacet pět tun, vymyslel zařízení, které vážilo tři tuny a dělalo úplně to samé. Tehdy se budoval socialismus bez ohledu na to, co co stojí. Zpočátku mi vůbec nevěřili. Nakonec jim došlo, jaké má moje řešení úspory, a tak mi poslali čtyřicet tisíc korun jako odměnu. To byly tehdy obrovské peníze. Poslali to do podniku, na konstrukci. Takže to přišlo k šéfovi. Když viděl, že mám dostat takové peníze, urazil se. Začal tvrdit, že mi tu práci zadal podnik. Já jsem říkal: ‚Jak jste mi to mohli zadat, když je to vynález?‘ Nakonec zasáhla strana. Komunisté řekli, že to mám chtít udělat zadarmo nebo za menší odměnu. Tak jsem řekl, ať mně dají aspoň deset tisíc. Dali. Tak jsem přišel o třicet tisíc,“ vypráví.

Vystřídal poté ve Vítkovických železárnách několik pracovních pozic. Měl tolik nápadů a rozpracovaných vynálezů a zlepšovacích návrhů, že začal načerno zaměstnávat několik kresliček. Ty ženy pracovaly na jeho nápadech a on je za to tajně platil. Vlastně tak za socialismu nelegálně podnikal. Mezitím se naučil anglicky, německy, rusky, portugalsky a španělsky na tak vysoké úrovni, že byl schopen tyto jazyky používat při obchodních jednáních i v technické oblasti. Získal také titul kandidáta věd (CSc.).

„Soustředil jsem se například na odstranění těžké práce žen, které braly vzorky žhavého materiálu. Nakonec to nebylo dobré. Ony totiž za to dostávaly přídavky. Když jsem tam dal stroj, tak o ně přišly. Vlastně jsem jim zničil výdělek. Tak se stalo, že do stroje daly tlusté prkno, aby ho zničily,“ vzpomíná.

Stal se vedoucím vývojové konstrukční kanceláře, ve které pracovalo devět lidí. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy z jeho devíti podřízených sedm uteklo do zahraničí, takže oddělení zrušili.

 

Příliš schopný, proto vadil

Jeho obrovské pracovní nasazení, nové nápady, jazyková vybavenost a touha se dál vzdělávat nebyla mnoha jeho kolegům po chuti. Nechápali, proč je tak aktivní, iniciativní. Byla sedmdesátá léta, období normalizace, trendem bylo spíše nevyčnívat, v klidu v práci přežívat a co nejrychleji z ní mizet domů. „Měli mě za blázna,“ podotýká Miroslav.

Jenže jemu se hrnuly stále nové příležitosti, jak ukázat, co uměl. Stačilo, že do Vítkovických železáren přijel z Brazílie zájemce o stroj a hned ho přidělili k Miroslavovi, protože byl jedním z mála, který se s ním byl schopen domluvit. A ihned Brazilce přesvědčil, že mu vyprojektuje stroj, který bude stejně výkonný, ale o čtvrtinu levnější než ten, pro který původně přijel. Výsledek? Miroslava si Brazilci vyžádali a skutečně v Brazílii postavil obrovský překladač zeminy, který sám vyprojektoval. Spolu s ním tam byli vysláni technici z ostravských Hutních montáží. Miroslav má dodnes schované udání, které na něj tito kolegové poté poslali. Stěžovali si, že špatně reprezentuje socialistickou zemi a kazí morálku.

„Byl jsem vedoucím stavby toho stroje, který jsem vynalezl. Byl atypický, jediný na světě. Měl jsem tam s sebou z Česka asi osm lidí. Dva z nich byli staří strejcové, kteří dříve montovali stroje v Sovětském svazu. Oni chtěli na stavbě založit komunistickou buňku. Tak jsem řekl, ať si ji udělají beze mě. Napsali domů, že jsem proti komunismu. Oni byli z Ruska zvyklí pít. Já to zarazil. Vždyť v Rusku bylo dvacet pod nulou, ale v Brazílii čtyřicet nad nulou. Jsem viděl, jak tam jeden balancuje na nosníku, takže jsem řekl, že buď přestanou chlastat, nebo je pošlu ihned domů. Takže tak jsem kazil morálku, tu jejich morálku,“ vzpomíná.

Několikrát se setkal s nabídkou ze strany Státní bezpečnosti, aby donášel na kolegy z práce, ale odmítl. Nikdy se nestal členem komunistické strany, přestože mu to ve Vítkovických železárnách mnohokrát nabízeli. „Nechtěl jsem. Mělo to hodně důvodů, mimo jiné jsem nikdy nezapomněl, co všechno slibovali u nás v České Třebové a pak se chovali úplně jinak,“ shrnuje.

 

Projel jsem všechny země světa

Miroslav poté získal práci pro Organizaci spojených národů. Podílel se na výzkumu rudy v Mosambiku. Díky tomu mohl čím dál více rozvíjet svůj koníček – cestování. Ve volném čase jezdil na pochody v různých zemích světa, bral ženu a tři děti na dovolené do zahraničí. Získávat výjezdní doložky mu dávalo práci, tak se často stával členem různých expedic a spolků, jako byl například Svazarm, díky nimž se za socialismu do zahraničí dalo jet snadněji.

Miroslav si stanovil cíl, že projede všechny země světa. K tomu si dával další úkoly, například že navštíví všechna města světa, která měla nad milion obyvatel. Stal se z něj sběratel cestovatelských rekordů. Je zapsán v Guinnessově knize rekordů jako první Čech, který projel všechny státy světa. Všechny své cesty má pečlivě zdokumentovány, jeho cestovatelský archiv je úctyhodný.

Miroslav díky své práci v zahraničí vydělal hodně peněz. Byl placen ve valutách, což bylo za socialismu velmi výhodné. Měl tedy našetřeno do penze a i v ní chtěl dál co nejvíce cestovat. Dozvěděl se, že v důchodu by odpadlo složité vyjednávání s úřady a žádání o povolení na každou cestu. Odešel tedy do penze předčasně a za uspořené peníze podnikal další cesty. V té době byl rozvedený a spřátelil se s Jarmilou, také nadšenou cestovatelkou. Bylo mu přes sedmdesát, když začal novou životní etapu. Našel lásku i parťačku na společné cestování. Projeli řadu zemí světa, než paní Jarmila těžce onemocněla a byla upoutána trvale na lůžku. Miroslav se o ni poté několik let staral až do její smrti v roce 2019.

 

Spal jsem jen pět hodin denně

V době natáčení se Miroslav chystal na další zahraniční cesty. „Je mi devadesát dva let a pořád vyrážím na cesty. Jde to. Dokud to půjde, budu cestovat. Celé dětství a mládí jsem po tom toužil, tak se toho teď přece nevzdám. Prakticky jsem pětatřicet let spal jen pět hodin denně, jinak jsem pořád pracoval. Měl jsem doma kancelář, pořád jsem dřel. Překládal jsem, vymýšlel jsem zlepšováky, chtěl jsem vydělávat peníze. Ze všech sil jsem chtěl žít jinak než můj táta. Už nikdy jsem nechtěl žít tak jako v dětství,“ vysvětluje.

Nechápe mladé lidi, kteří podle něj nevyužívají možností, které jim dnešní doba a mládí přináší „Většina mých příbuzných má tlustá břicha. Nechápu to. Vždyť stačí cvičit denně půl hodiny. Ani je moc nebaví cestovat, hýbat se. Já vždycky mladým říkám: Važte si toho, že nemáte s cestováním takové potíže, jako jsem měl já. Nehlídá vás žádná policie, nepotřebujete žádné doložky, neměníte žádné valuty, bony. Nemusíte se bát udání. Můžete jet, kam chcete. Tak jeďte. Učte se jazyky, cestujte. K tomu se trochu starejte o své tělo, mějte dobrou mysl a bude se vám po devadesátce dařit tak dobře jako mně,“ shrnuje.