The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Snížková (* 1931)

• narodila se 16. října 1931 v Cholticích u Přelouče

• v dětství prodělala tuberkulózu, s kterou se léčila až do svých dvaceti let

• její otec František Petráň bojoval v 1. světové válce a v roce 1938 byl mobilizován

• za německé okupace působil v odboji v pardubické skupině doktora Bartoně

• pomáhala otci rozmnožovat protinacistické letáky

• v roce 1948 se účastnila XI. Všesokolského sletu jako dorostenka

• v rámci kolektivizace zemědělství byla matka nucena vstoupit do JZD

• v roce 1952 maturovala na UMPRUM a získala umístěnku do Státního souboru písní a tanců

• později pracovala jako oděvní návrhářka

• v roce 1969 manžel Ivan Snížek odsoudil vstup vojsk Varšavské smlouvy, následovaly perzekuce

• věnovala se arteterapii a ergoterapii v psychiatrické léčebně

• v roce 2024 žila v Praze

A tak malá Věra točila, zatímco on na cyklostylu rozmnožoval protinacistické letáky, které se pak roznášely po celém Pardubicku. František Petráň pracoval pro odbojářskou skupinu doktora Josefa Bartoně, ke kterému se chodili léčit členové výsadku Silver A. Když lékaře za heydrichiády zatkli a zastřelili, ještě dlouho žili Petráňovi v hrůze z prozrazení. „Báli jsme se hrozně. To byla úzkost za celou válku, to se nedá vypovědět,“ vzpomíná Věra Snížková. 

 

 

V dětství jsem se nakazila tuberkulózou

Věra Snížková, rodným příjmením Petráňová, se narodila 16. října 1931 Cholticích u Přelouče jako druhá dcera Františka a Ludmily Petráňových. V osmi letech se nakazila plicní tuberkulózou od svého otce, který si nebezpečnou nemoc přivezl jako nechtěný suvenýr z první světové války. Celé dětství až do svých dvaceti let pak pravidelně chodila na kontroly, než ji oficiálně prohlásili za vyléčenou. To jí ale nebránilo být aktivní, nespoutané dítě. „Já všude lítala, no hrozný. Lékař říkal: ‚Já dřív spravím tyčkovej plot než tebe!‘“ vzpomíná se smíchem pamětnice.

 

Tatínek přivezl z mobilizace stříbrnou tabatěrku a hrozny

Když byla v září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, otce povolali do Krupiny na Slovensko. Pak ale 29. září mocnosti podepsaly Mnichovskou dohodu a 5. října abdikoval prezident Edvard Beneš. „Když se to zrušilo, dostal od svojí roty stříbrnou tabatěrku s věnováním. Jako dárek, že tam skončili a odešli domů,“ vypráví pamětnice, která má s otcovým návratem z mobilizace spojenou hezkou vzpomínku. „Pamatuju se, že přivezl ze Slovenska hrozny vína. Dal je na skříň, aby se hned nesnědly.“ 

Jinak ale vládla po demobilizaci pochmurná nálada, protože muži byli připraveni se Německu bránit. „Měli jsme dobré zákopy, všechno. Byli jsme dobře zásobený, na válku připravený. Ale bylo to prostě všechno zrušený. Ti vojáci to těžce nesli, byli z toho hrozně nešťastný. Byli ochotný tenkrát položit životy. Vojsko ale muselo kapitulovat a rozpustit se a nato nás zabrali Němci,“ hořce vzpomíná Věra Snížková, jejíž otec ještě dlouho střežil uniformu jako vzácný artefakt. „To jeho vojenské oblečení s čepicí s kšiltem viselo pak v Cholticích na chodbě ve skříni, přetažené černým suknem, aby se na to nepřišlo, že měl československou uniformu.“ 

 

Za války se žilo co nejtišeji

Vyhlášení protektorátu brzy následovalo zavedení přídělového systému a povinných dodávek na rostlinnou i živočišnou produkci, které se týkaly právě takových velkých hospodářství, jaké měli i Petráňovi. „Žilo se špatně, odvádělo se. Mléko, obilí. Tatínek, protože byl výborný matematik, tak na úřadě všechno pomáhal přepočítávat. A když se narodilo tele, muselo se odvézt. Mamince se jednou podařilo zatajit telátko. Nějak se to prostě ututlalo. Přišel řezník, stáhl to, rozporcoval a maminka to všechno zavařila,“ vzpomíná Věra Snížková na těžký život za okupace. Žilo se prý co nejtišeji a věci se dělaly tajně. 

„Měli jsme takový velký rádio a celou válku jsme poslouchali Anglii, Volá Londýn. Bylo to večer, samozřejmě se to nesmělo. A maminka seděla těsně u toho rádia a najednou si vzpomněla: ‚Ježišmarjá, nemáme zavřený vrátka u vrat!‘ Měli jsme normální vchod do obytné části a pak byla velká otevírací vrata, protože se jezdilo s obilím, se slámou, se senem. A tam byly dvířka. Ty vrata byly zastrčený závorou, ale ty dvířka se musely zamykat. Tak já jsem musela vyběhnout a zamknout, aby nepřišli Němci a nezavřeli taťku,“ vypráví pamětnice. Zabijačka na černo a tajné poslouchání rozhlasu však nebyly jediné protiněmecké činnosti rodiny Petráňových. 

 

Točila jsem klikou pro pardubické odbojáře

Otec Věry Snížkové se totiž s německou okupací smířit nehodlal a zapojil se do domácího odboje, který se v kraji soustřeďoval kolem charismatické postavy doktora Josefa Bartoně. Tento pardubický odbojář se angažoval v Petičním výboru Věrni zůstaneme a od ledna 1942 aktivně pomáhal členům výsadku Silver A, konkrétně radistovi Jiřímu Potůčkovi, kterého léčil ze zápalu plic a kterému po poruše radiostanice Libuše zapůjčil své amatérské zařízení. „Maminka s námi dětmi k němu jezdila na prohlídky. Byl úžasný, ten doktor Bartoň,“ vzpomíná pamětnice na dětského lékaře, pro něhož s otcem rozmnožovala protinacistické letáky. Musela být u všeho, i kdyby to byla činnost trestající se smrtí.

„Taťkovi vozil na kole jeden hoch z Máteřova, takovej osmnáctiletej, originál letáky. A my jsme je s tatínkem rozmnožovali.“ Cyklostyl schovávali vzadu ve skříni v místnosti, která se na statku využívala jako kancelář. „Já si na to budu vždycky pamatovat, protože jsem točila klikou, on to vkládal a odebíral listy. Pak se to vozilo do Pardubic a roznášelo po celém pardubickém okrese.“ Dětské nadšení však v červnu 1942 vystřídala hrůza a strach. To když se po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha rozběhla rozsáhlá vlna zatýkání a represí, nazývaná jako heydrichiáda.

 

Popravili je na Zámečku

MUDr. Josefa Bartoně zatkli 20. června 1942. „Měli jsme hrozný strach, protože přišli na tu skupinu doktora Bartoně. V Pardubicích se říkalo na Zámečku, byl tam park. Tak jeho jako prvního sebrali a pak další. A zastřelili je na tom Zámečku.“ Nechvalně proslulá Larischova vila s přilehlou oborou, kterou za okupace obsadila Schutzpolizei a zřídila si tam střelnici, se stala za heydrichiády místem věznění, mučení a poprav téměř dvě stě osob. 24. června právě sem přivezli obyvatele nedaleké vypálené obce Ležáky, aby je téhož dne popravili. 2. července tam zastřelili i doktora Bartoně. 

„Měli jsme hrůzu z toho, jestli někdo neprozradí tátu. Protože to byly takové hrozně smutné dny. Ale ten doktor Bartoň naprosto nezradil, neřekl na nikoho nic,“ vypráví pamětnice dojatě. Vzpomíná i na lékařovu ženu Emilii Bartoňovou, která byla zatčena spolu s manželem a zavražděna v Osvětimi, a děti Ivana a Elišku, které si vzali k sobě lidé ze sousedství. Tragédie, která postihla Bartoňovy a mnoho dalších rodin, byli oni ušetřeni, až do konce války se však už nezbavili strachu. Jediným zdrojem informací a také nadějí bylo poslouchání Londýna. „Pavel Svatý,“ vzpomíná Věra Snížková na pseudonym exilového rozhlasového komentátora Prokopa Drtiny, „mluvil moc hezky a dodával odvahu.“ 

 

Osvoboditelé vystříleli všechny daňky v choltické oboře

Blížící se konec války ohlásily spojenecké bombardéry, které se v roce 1944 celkem třikrát snesly nad Pardubice. Sirény prý byly slyšet po celém okrese, ale u Choltic naštěstí nespadla ani jedna zatoulaná bomba. Jediné, co padalo, byly padáky: „Chodili jsme do zahrady a koukali jsme, jak letadla krásně letí. A oni jestli nás viděli, jak lidi byli venku, tak tam shazovali padáky. Takový to bylo nádherný bílý hedvábí. A z toho se šily halenky.“ 

Stranou zůstaly Choltice i při osvobozování. „Tatínek chtěl samozřejmě pátého jít střílet do Prahy, protože ‚Praha volá,‘ že jo. Jenže maminka začala plakat, že ho nepustí,“ vzpomíná pamětnice. Jediní dva choltičtí občané padli, a to když se snažili útočit na ustupující Němce. Těch bylo přitom v městečku poměrně hodně, sídlili na místním zámku Thun-Hohensteinů a jeden výše postavený byl dokonce ubytovaný u Petráňů v obývacím pokoji. Než dorazila Rudá armáda, aby je na zámku vystřídala, byli všichni pryč. 

„Takový to bylo plný spěchu, když projížděli Rusáci na těch tancích. My byli všichni venku. Naproti nám bydlel pekař Tůma a ta paní Tůmová vzala konev s rybízovou šťávou, zastavila tank a těm Rusákům nalejvala. A lomili jsme rukama, co se všechno bude dít. A dělo se,“ netají se pamětnice svou nechutí k tehdejším osvoboditelům. „Taťka jim dělal tlumočníka. Jezdili džípem do Pardubic do Hobé likéry a tam fasovali plný auto chlastu. Pak je zase odvezl do zámku, oni se ožrali, zastřelili koně, rozporcovali, udělali salám. To byly pijatiky těch Rusů, prostě bylo po válce a teď se likvidovali sami.“ Na choltickém zámku stříleli do obrazů, v oboře vybili všechnu zvěř. Když po dvou třech měsících odtáhli, všichni si oddechli. Tehdy ještě netušili, že je čeká jen pár let svobody. „Klement Gottwald to zaprášil. ‚Vracím se z Hradu,‘ řekl první slova na Staromáku. A šlo to všechno do háje.“ 

 

Chcem Beneše na Hradě, ne v růžové zahradě!

Komunistický převrat v roce 1948 znamenal pro rodinu, v níž maminka volila lidovce a tatínek sociální demokraty, velkou ránu. Poslední vzepětí svobody zažila tehdy šestnáctiletá Věra na XI. Všesokolském sletu v Praze, jehož se účastnila jako dorostenka. „Stáli jsme u Slávie na nábřeží a všechno, co se v průvodu dospělých volalo, si tatínek zapisoval. ‚Chcem Beneše na Hradě, ne v růžové zahradě!‘ To byly hesla jedno za druhým,“ vzpomíná nadšeně pamětnice. Také si dobře vybavuje bílé plastové kroužky z Ameriky, s kterými na stadionu cvičily a jejichž umělý materiál viděla poprvé v životě. Pak už ale přišla tvrdá padesátá léta. 

 

Maminku vydírali, aby vstoupila do JZD

„Milada Horáková, to jsme všechno věděli. A bolelo to u srdce. To byly hrozně smutný dny,“ vzpomíná Věra Snížková, která mezitím vystudovala rodinnou školu a získala papír na dámskou krejčovou. Tím, že se jí pak podařilo přestoupit do 3. ročníku na UMPRUM v Praze, měli ale komunisti její matku v hrsti: „Maminka to musela prodat, byla v JZD. Oni jí vyhrožovali, že mě z Prahy vezmou z Umprumky. Maminka to oplakala, ale musela do družstva a dělala jim velkou drůbežárnu. To byly nešťastný léta. Nedalo se nic dělat, bylo to zlý.“

Po maturitě v roce 1952 dostala pamětnice umístěnku jako vedoucí dílny do Státního souboru písní a tanců v Praze. Po dvou letech vzala místo oděvní návrhářky v pražských Nuslích v závodu Mira, díky čemuž se na jednom školení v Náchodu seznámila se svým budoucím manželem, Ivanem Snížkem. V roce 1957 se vzali a odešli do Havlíčkova Brodu, kde manžel pracoval pro Pletařské závody PLEAS. Po osmi letech strávených doma s dvěma dětmi se začala pamětnice věnovat arteterapii a ergoterapii na psychiatrické klinice. Pak ale přišla další rána – 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy a ve velkých podnicích začaly probíhat prověrky.

 

Děti nám nepustili na gymnázium

V roce 1969 Ivan Snížek rezolutně odmítl schválit vstup vojsk: „Ředitel Pargáč přišel do Pleas jako komunista a chtěl manžela za tajemníka. No samozřejmě, že ho při prověrkách vykoupal! A manžel přišel domů a hrozně se smál. Já povídám: ‚Co je?‘ ‚Nejdřív mi řekli, že můžu být jako komunista, a pak mě vyhodili.‘ Sesadili ho na úplně obyčejný místo, takže pak dělal úředničinu.“ Ještě vážnější důsledky z toho však vyplývaly pro jejich děti – nedostaly se na gymnázium.

„Dcera to oplakala, co jsme komu udělali. Synovi taky přišlo, že nebyl přijat, ale to jsme věděli už před zkouškama,“ vypráví Věra Snížková. „Pan ředitel Brabenec otevřel šuplík, vytáhl lísteček a řekl: ‚Nemáte šanci. Petra Snížka a syna školníka nesmíme přijmout. Od komunistů zákaz.‘ Tak dostal papír, že přes počet nebyl přijat.“ Nakonec to ale nedopadlo až tak tragicky – syn se k vysněné novinařině dostal přes tiskařinu, které se vyučil, a dceru na gymnázium přijali druhý rok poté, co pamětnice přesvědčila komunistického úředníka. 

„Pozvala jsem si ho na ulici. On vyšel z budovy a já se s ním začala hrozně hádat. ‚Je to druhý rok, syn je v učení a odmítl jít dělat znovu zkoušky, že už to vzdal. A dcera? Všechny už jsou ze třídy umístěný, jenom moje dcera tam není. Jak to, že se tam nemůže dostat, když má vyznamenání celá léta?‘“ Nakonec dceru pustili na gymnázium v Chotěboři; posléze vystudovala i vysokou školu. 

Konečné zadostiučiní přinesl manželům Snížkovým až listopad 1989, na který přijeli do Prahy z Havlíčkova Brodu. „Co ty klíče a to všechno – to bylo tak krásný, že to bude všechno dobrý,“ vzpomíná pamětnice, jejíž manžel byl po revoluci jmenován ředitelem podniku, kterému zasvětil svůj život. V době natáčení žila Věra Snížková v Praze.