The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Přemysl Sobotka (* 1944)

• narozen 18. května 1944 v Mladé Boleslavi

• v letech 1962–1968 studoval všeobecné lékařství na Univerzitě Karlově

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy ošetřoval raněné na chirurgickém oddělení liberecké nemocnice

• dva roky studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML)

• během sametové revoluce zakládal místní Občanské fórum, účastnil se demonstrací, angažoval se při generální stávce

• v letech 1990–1996 byl radním Liberce

• v roce 1991 se podílel na vzniku liberecké Občanské demokratické strany (ODS)

• v letech 1996–2016 byl senátorem

• v letech 2004–2010 byl předsedou Senátu Parlamentu ČR

• v roce 2024 žil v Liberci

Když se na lékařské fakultě učil válečné chirurgii, nebral přednášející příliš vážně, neuměl si totiž představit, že by kdy mohl být vystaven takové situaci. Přemysl Sobotka se ovšem mýlil, hned v prvním roce svého působení v liberecké nemocnici přesně takové okolnosti nastaly. Ráno 21. srpna 1968 se ozvaly výstřely z města a sanitky začaly přivážet postřelené osoby.   

Odmítal jsem vstoupit do Pionýra

Přemysl Sobotka se narodil 18. května 1944 v Mladé Boleslavi, ale od roku 1945 žil s rodinou v Liberci. Jeho otec Zdeněk Sobotka se narodil roku 1917, působil jako středoškolský profesor, byl velký sokol a sportovec, v roce 1936 dokonce reprezentoval Československo na letních olympijských hrách v Berlíně ve skoku vysokém. Během druhé světové války byl totálně nasazen v mladoboleslavské Škodovce. Po osvobození začal učit v Liberci na textilní průmyslové škole. Ovšem nedlouho po komunistickém převratu musel ze svého místa odejít. Jako jeden ze zakladatelů libereckého Sokola a zastánce prvorepublikových hodnot se novému režimu znelíbil. Byl nucen každého půl roku měnit své učitelské působiště a mohl už vyučovat jen na školách základních. „Brzy ho tak znal snad celý Liberec,“ říká jeho syn. Během pražského jara se Zdeněk Sobotka podílel na založení místního Klubu angažovaných nestraníků (KAN). To zapříčinilo, že ho po invazi ze školství komunisté vyřadili úplně. Nějakou dobu pak působil jako vychovatel na internátu odborného učiliště a později jako dělník v tiskárně. Matka, která byla nejprve v domácnosti, po převratu nastoupila jako dělnice do barvírny. Později pracovala jako úřednice v nemocnici.

Přemysl Sobotka prožíval spokojené dětství, vyrůstal společně s o dva a půl roku starším bratrem Zdeňkem. Když byl na prvním stupni základní školy, zažil smrt Stalina a Klementa Gottwalda. Vzpomíná na tryzny, které se tehdy napříč republikou konaly. On sám se jedné z nich se školou účastnil, ovšem jakožto chlapec, který nebyl v Pionýrské organizaci, stál jen opodál. Jeho rodina zastávala protirežimní postoj a své děti vychovávala v tomtéž duchu. Otec dával Přemyslu Sobotkovi od raného věku číst knihy, které komunisté zakazovali. Členem Pionýra se nikdy nestal, až později kvůli možnosti dalšího studia vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSM). 

Zazněly výstřely, vyjely sanitky, Rusáci tam stříleli do lidí

Po ukončení základní školy nastoupil Přemysl Sobotka v Liberci na jedenáctiletou střední školu, která se později reformovala do všeobecně vzdělávací střední školy (obdoba dnešního gymnázia). Už během studia ho inspiroval jeho strýc, který pracoval jako lékař na plicním oddělení v kolínské nemocnici. „Chtěl jsem po jeho vzoru pomáhat lidem,“ vysvětluje. Právě díky němu se tedy rozhodl pro své další životní kroky a po maturitě v roce 1962 nastoupil ke studiu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově. Vzpomíná, že z jeho ročníku se na medicínu dostalo všech 18 lidí, kteří se přihlásili. 

První dva roky na lékařské fakultě byly podle jeho slov velmi náročné a naplněné pouze neustálým učením. Později se ovšem mohl zapojit do studentského života. Začal také působit jako pomocný vědecký pracovník tělovýchovy, díky čemuž mohl v zimě na šest týdnů jezdit na hory, kde učil mladší ročníky lyžovat. V létě pak jezdil na vodu a se spolužáky také hrál volejbal. Na fakultě prožil i pražské jaro. Uvolněnou atmosféru vítal, ovšem, jak říká, úplně nevěřil, že by byla komunistická strana reformovatelná. I přesto se účastnil některých akcí na podporu reformistů. V březnu 1968 řada vysokoškolských studentů, včetně Přemysla Sobotky, po abdikaci Antonína Novotného navrhovala do úřadu prezidenta republiky Čestmíra Císaře. „Já osobně jsem se zúčastnil [demonstrace] před prezidentskými volbami, kdy hlavním kandidátem byl generál Svoboda. No a my študáci, bylo nás asi deset tisíc, jsme táhli Prahou a skandovali jsme: ,My nechceme Svobodu, my chceme Císaře!’ Ale samozřejmě oba byli komunisté,“ vzpomíná.

V červenci roku 1968 Přemysl Sobotka odpromoval a nastoupil do liberecké nemocnice na chirurgické oddělení. Tam ho také zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Měli jsme puštěný dráťák, udělali jsme rychle vizitu ráno, no a všichni vyděšení, co se děje. Před půl osmou zazněly výstřely z města, vyjely sanitky, Rusáci tam stříleli do lidí. Začali nám to vozit,“ vypráví a pokračuje: „To se musela odehrávat nádherná solidarita pacientů, kteří o berlích opouštěli špitál, aby uvolnili pro ty zraněné postele. Celý špitál se seběhl na chirurgii, operovalo se a najednou v půl jedenácté znovu vyjely sanitky. No a to je ta populární hrůzná fotografie, jak tank naráží do podloubí a zasypává to lidi. Další zranění. Byla to děsná zkušenost, kterou jsme absolvovali.“ Vzpomíná, že s některými tehdejšími pacienty, které v nemocnici zachránili, se po sametové revoluci osobně znovu setkal.

Společnost se snažila přežívat

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastavila obrodné procesy a nastoupila normalizace. V září roku 1968 započal Přemysl Sobotka roční vojenskou službu ve Stráži pod Ralskem, odkud se později přemístil k obci Hrdly na Litoměřicku. Tam měl jako lékař svou ordinaci, kde mnohokrát na marodce schovával své přátele, aby se nemuseli účastnit vojenských povinností. Často (asi jednou za 14 dní) se mu také dařilo načerno jezdit domů. Po roce se vrátil do liberecké nemocnice, kde v roce 1970 přestoupil na rentgenologické oddělení. Na období normalizace vzpomíná jako na léta, kdy se společnost snažila přežívat. On sám se soustředil převážně na rodinu, sport a práci. Od roku 1958 byl ženatý a v roce 1970 a 1975 se manželům narodily dcery Věra a Martina. V roce 1979 se pak oženil podruhé.

Na Západ se poprvé podíval až roku 1988, kdy odjel do Itálie s volejbalovým týmem. V té době studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML). Učinil tak podle svých slov proto, aby mohl kariérně růst, aniž by vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Po dvou letech jeho studium přerušila sametová revoluce. Osudný pátek 17. listopadu strávil na chalupě s přáteli. „Netušili jsme, že se něco děje. Až potom v neděli večer vystoupil tehdejší ministr školství a sdělil, že byly nějaké nepokoje. To už bylo jasné, že se něco děje, něco je ve vzduchu a něco se hýbe,“ vypráví. Když se v pondělí ráno vrátil do práce, sešel se u sebe v pracovně se svými kolegy. „Přišli Petr Čermák, Alois Kafka, Radek Janoušek a začali jsme říkat, že to nemůžeme takhle nechat. [...] Odpoledne jsem potkal svého kamaráda, spolužáka z gymplu, Vláďu Pekuláše, a tak jsme se dali dohromady. ,Musíme něco dělat, to takhle nejde.’ A začali jsme se scházet,“ popisuje. 

Přemysl Sobotka tak stál se svými kolegy u založení místního Občanského fóra v Liberci, účastnil se demonstrací a několikrát řečnil před davy. Angažoval se také při generální stávce, kdy v nemocnici přerušili práci a vyšli před budovu promluvit k lidem. Po pádu režimu dál pracoval ve zdravotnictví, od roku 1991 působil jako primář liberecké rentgenologie. V letech 1990–1996 zastával funkci radního města. V roce 1991 se pak podílel na vzniku liberecké Občanské demokratické strany (ODS). Ve volbách v roce 1996 byl v obvodu Liberec za ODS zvolen do Senátu Parlamentu České republiky, kde působil jako místopředseda. Své místo obhájil i o dva roky později, v roce 2004. V letech 2004–2010 byl předsedou Senátu. V prvních přímých prezidentských volbách v roce 2013 neúspěšně kandidoval za ODS. Působil také jako zastupitel Libereckého kraje a náměstek hejtmana pro zdravotnictví. V roce 2024 žil v Liberci.