The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Sochora (* 1927)

• narozen 16. března 1927 v Tichově

• vyrůstal a dospíval v pasekářské osadě na Valašsku

• za druhé světové války se přidal k partyzánskému hnutí

• stal se svědkem vypálení Ploštiny

• účastnil se i osvobozovacích bojů

• roku 1949 byl zatčen a odsouzen jeho otec za podporu skupiny Světlana

• rodinu postihla i kolektivizace

• pamětník celý život pracoval u Pozemních staveb

• roku 2021 žil v Újezdu u Valašských Klobouk

Valašsko se stalo na sklonku druhé světové války útočištěm partyzánské brigády Jana Žižky. K více jak dvaceti skupinám tří oddílů a pěti praporů se živelně přidávali mladí chlapci i otcové početných rodin. Na druhou stranu je potřeba říci, že mnohdy neměli – především pasekáři, kteří žili vysoko v kopcích na mýtinách nad vesnicemi – na výběr. Když se soumrakem dorazila do dřevěné chalupy skupina zmrzlých a hladových vyzbrojených mužů, odmítnout bylo těžké. Když pak byly 19. dubna 1945 vypáleny osady Na Ryliskách a sousedící Ploština mezi obcemi Drnovice a Pozděchov, bylo zase těžké být partyzánem. Podle Františka Sochory (*1927) sledovali členové skupiny Ploština zběsilé nelidské počínání gestapa a protipartyzánské jednotky z vrcholu kopce Klášťov. Že proti přesile čítající na 200 ozbrojených mužů se psy nepodnikli nic, jim nedokázala řada pozůstalých po upálených obětech zapomenout.

 

Pasekáři jako rukojmí

Pasekářské osady jsou pro Valašsko typické od Zlína až k Rožnovu pod Radhoštěm. Jejich obyvatelé získávali místo na dřevěnici a pole mýcením lesů. Generace spřízněných rodin žily pospolu odkázány jedna na druhou. František Sochora vypočítává na prstech jedné ruky věci, pro které se muselo sejít z kopců do vesnice a které si nedokázali zajistit sami – petrolej, sůl, cukr, ocet a třeba také mýdlo – jinak byli soběstační. Když ale na podzim 1944 přes Velké Karlovice přešla partyzánská brigáda na Moravu a před Vánoci se její část dostala už i na Ploštinu (zformovala se 5. prosince 1944), uživit tolik krků navíc bylo obtížné. „Na nákupy se chodilo až do Pozděchova, odkud byla moje maminka. Partyzánů u nás bylo pak i třicet. A toliké živit a vařit pro ně... Ale vlajkaři pak nosili i slivovici nebo zabitou jalůvku. A když přinesl, aby se zavděčil, chtěl potvrzení,“ říká František Sochora, když vypráví o tom, jak se pro partyzány zajišťovalo jídlo. Podotýká také, že i sami partyzáni se snažili nebýt jen přítěží, a tak když získali například cukr nebo tabák, odsypali i mamince.

Sochorovi poskytli azyl členům oddílu Ploština, který se dělil na tři čety. Na velitele jedné z čet Nikolaje Kostina vzpomíná pamětník takto: „Měl jsem gramofon, takú trúbu velikú. A Nikolaj říkával: ‚Zahraj, zahraj!‘ Tož jsem měl plotnu [desku] Hej, panímámo. A on zpíval: ‚He, panímámo, nač tu dcéru [máte]‘, rusky. Musel jsem ji pořád hrát.“ Z doslechu zná také, co se říkalo o nehodě, během které se Nikolaj Kostin smrtelně zranil a vlastní rukou ukončil svůj život. František Sochora v té souvislosti vyslovuje domněnku o záměru ruského partyzána Grigorije (Grišo) Slepcova získat místo velitele: „Na Ploštinu donesli pancéřové pěsti, u nějakého Zichy. Ostatní po něm chtěli, aby jim vysvětlil, jak se s tím manipuluje. A vypadalo to, že Grišo, který ho zastupoval, měl něco za sebou a měl strach, že na něj Nikolaj něco prozradí, nebo co. Tak ten Grišo říkal Kostinovi: ‚Vysvětli nám, jak se s tím manipuluje, však tam není náboj.‘ Nikolaj tam cosi manipuloval a vybuchlo to. A ještě se sám zastřelil.“ Otec pamětníkovy budoucí ženy František Šašina mu pak zhotovil prostou rakev a pochovali ho „v hoře“, jak se říká. Po válce bylo jeho tělo uloženo na hřbitově v Újezdu.

Pamětník si také pamatuje partyzány Vasilije Petroviče Nastěnka, Alexandra (Sášu) Kotljarova, partyzána řečeného Timošenko nebo zástupce velitele brigády Petra Fjodoroviče Buďka, který u nich v chalupě dokonce oslavil narozeniny a partyzánky Naďa a Tina pomáhaly mamince smažit řízky.

Mohlo by se zdát, že partyzáni spokojeně popíjeli a živili se po chalupách. Ne všude jim ale lidé otevřeli dveře a tam, kde ano, bylo třeba dodržovat konspiraci. František Sochora, kterému bylo na jaře 1945 čerstvě 17 let, velice dobře chápal, že o svém zapojení do partyzánské skupiny nesmí s nikým nepovolaným mluvit. I rodiny pasekářů se před sebou měly navzájem na pozoru. Kam partyzáni chodí, se obecně vědělo. Bylo ale třeba hlídat ty, kteří odbojáře nepodporovali nebo byli v podezření, že by je mohli udat. V zápisu z kroniky Újezda z roku 1945 stojí: „Koncem ledna 1945 přijel do sousední obce Loučky oddíl německého vojska zvaný Jagdkommando, který měl za úkol pochytat nebo postřílet partyzány ve zdejším kraji. Tento oddíl ze strachu [po partyzánském varování] nikdy je v lese nehledal a procházel se ve dne pouze po polích. Asi v polovině března 1945 byl tento oddíl odvolán.“ To, že hlídky do hor nechodily, potvrzuje i František Sochora a ve stejném duchu mluví i další pamětníci. Jiná situace ale byla s provokatéry nastrčenými gestapem – ti se v horách pohybovali po jednom nebo dvou a testovali, zda je pasekáři přijmou a případně propojí s partyzány.

 

Křik a pláč se nesl daleko

Příběh ploštinské tragédie je příběhem zrady. Právě díky dvěma konfidentům gestapa Oldřichu Baťovi ze Zlína a Františkovi Machů z Újezdu byli obyvatelé Ploštiny a přilehlé paseky Na Ryliskách vyvedeni ze svých domovů a společně s dalšími, které gestapo ve své štvanici přihnalo na Ploštinu, upáleni. Vše začalo okolo jedné hodiny po poledni 19. dubna 1945. Ze tří stran se k Ploštině začaly stahovat jednotky SS se psy – celkem na dvě stě mužů vyzbrojených kulomety, granáty a pancéřovými pěstmi. Předehrou tragédie na Ploštině se záhy po příjezdu nacistů do Újezdu, ze kterého později pokračovali k Vysokému Poli a na Ploštinu, stala bezcitná vražda nevinných lidí. Nedaleko újezdské radnice byl ve svém kočovném obytném voze zabit brusič Ladislav Rangl s manželkou Vlastou a zetěm Rudolfem Pflegrem. Jen náhodou přežily dvě malé děti, z čehož to mladší jen těsně minuly střely, které matku – držící ho v náručí – zabily.

„Před druhou hodinou odpoledne projela vesnicí (Vysoké Pole) dvě veliká nákladní auta obsazená německými vojáky. (...) Na rozcestí k Drnovicím vojáci slezli a auta se vrátila. Současně postupovaly jiné čety Němců od Pozděchova a Horní Lidče. (...) Po opuštění aut postupovali Němci bojově k pasekám Ryliska (náležící k Vysokému Poli) a Ploštině (náležící k Drnovicím). Cestou vzali všechny muže, které potkali nebo kteří tam pracovali na poli,“ píše v kronice obecné školy ve Vysokém Poli na stránce 58 Štěpán Cenek, řídící učitel. Vojákům a gestapu sekundovali výše zmínění konfidenti gestapa Baťa a Machů.

„U všech pasekářů zrovna obědvali nebo po obědě odpočívali partyzáni, aby se spánkem posilnili na noční výpravu,“ líčí řídící učitel Cenek. „Bylo jich asi 45. V poslední chvíli byli upozorněni na blížící se nebezpečí. Rozhodli se, že se pokusí dostati se po skupinkách bez boje za zužující se kruh nepřátel, aby prý se tito nemstili na pasekářích a obyvatelích blízkých vesnic. Pasekáře však nevzali s sebou a ponechali je osudu.“ Partyzáni se bez jediného výstřelu ztratili v lese protilehlého kopce Klášťov, kde zalehli. Na Ploštině se mezitím dostalo ke slovu to nejhorší, čeho je člověk schopen. Ti pasekáři, kteří včas viděli, co se blíží, utekli. Kdo to nestihl nebo byl přiveden, skončil smrtí v plamenech.

„Akorát jsme chtěli s rodiči zaorávat brambory. Už jsme měli zapřáhlé krávy a podívali jsme se k Ploštině, jaké řady vojáků tam šly ze tří stran. Měl jsem dalekohled a viděl jsem, že měli i psy, asi dvacet. U každého chrásta byl kulomet a pes. Mysleli jsme si, že možná i nás budou vypalovat, tak jsme naložili peřiny a co šlo, a že pojedeme do Tichova do dědiny. Pozorovali jsme [co se tam děje] a slyšeli jsme – to bylo hrozné –, jak lidé křičeli o pomoc. Jak je živé nechali uhořet. To bylo nářku...,“ říká František Sochora.

Rodiče jeho budoucí manželky Boženy Šašinové byli na poli a schovali se v lese, kde strávili i noc. Jejich děti, které krátce před vypálením jejich stavení byly samy doma, včas utekly a doběhly až do Vysokého Pole k příbuzným. S rodiči o sobě navzájem nevěděli a shledali se až na druhý den, kdy už z jejich stavení zůstal jen komín.

Běsnění na Ploštině si vyžádalo dvacet čtyři obětí. Všichni zatčení museli nejprve přihlížet rabování, kterého se účastnili i oba konfidenti, a podle svědků upozorňovali členy SS na cennosti a schované potraviny. „Každý musel proskočit přes okno. Některého střelili, některého ne. Někteří živí uhořeli,“ říká František.

„Po požáru byl nalezen v jednom spáleništi řetězový kruh, v němž byly ostatky šesti upálených mužů; byli asi tímto řetězem za živa obepjati a pak upáleni,“ líčí řídící učitel Cenek. Jediným, kdo se z plamenů zachránil, byl Jan Machů z Vysokého Pole, kterého nezasáhla střela a povedlo se mu zadem z hořícího stavení proplížit a pod závojem kouře zmizet v lese. I jeho obsáhlé svědectví přepsal krátce po tragédii učitel v kronice Vysokého Pole a připojuje popis na závěr: „Po dokonané zkáze, před soumrakem, táhly čety opilých vítězů s hojnou kořistí zpět. Na dvou vozech vezli obilí, zabité vepře, drůbež i králíky a za vozy hnali několik kusů hovězího dobytka.“

Druhý den se sešli pozůstalí a lidé z okolí včetně Františka Sochory na Ploštině. Znovu se ozýval nářek a pláč. Z vyhořelých trosek domů vynášeli ohořelé ostatky obětí a poznávali je pouze podle zbytků oděvů, bot nebo zubů. Mezi těmi, kteří zaplatili na Ploštině životy, bylo sedm obyvatel Vysokého Pole, devět z Drnovic, pět z Tichova, dva z Pozděchova a jeden z Lačnova. Dvacet tři mužů a jedna žena, Anastázie Zichová. Jejich ostatky byly uloženy v jedenácti rakvích na újezdském hřbitově čtyři dny po tragédii.

 

Vydržet...

Kruté počínání nacistů pokračovalo ve stejném duchu i pár dní poté v Prlově a na Vařákových pasekách. Fronta se blížila, ale s ohledem na další nevinné oběti ne dost rychle. Podle dokumentů nalezených po osvobození v sídle gestapa ve Vizovicích – a záměr nacistů zmiňuje i František Sochora – chtěli nacisté v trestání podporovatelů partyzánů pokračovat a vypálen měl být v dalším sledu například i Tichov.

Přeživší z Ploštiny a Rylisek se neměli kam vrátit. Jejich domy byly zničeny do základů. Z archivních fotografií čiší ještě dnes beznaděj. Co před tragédií pasekáři neuchránili, shořelo. Dobytek, který ve Vysokém Poli nacisté nakonec vypustili, pochytali místní a vraceli rodinám. Ty se zprvu uchýlily především k příbuzným, později po osvobození jim byly přiděleny prozatímní dřevěné domky. V těch strávily dvě zimy, než vznikla nová Ploština. Svědectví o jejím budování a také životě v provizoriu podává pamětník Josef Ruman, kterému v době vypálení byly dva roky, ale na dvoupokojové skromné bydlení si pamatuje.

Na místě, kde dříve stávalo stavení Hanulákových, nechal z darů zbudovat újezdský farář Vladimír Růčka kapli Bolestné Matky Boží, která tam stojí dodnes. 19. srpna 1945 pak proběhla první tryzna za oběti tragédie. Vladimír Růčka (sám podporovatel partyzánů a člen odboje, za komunismu pak téměř dva roky vězněn na Mírově) pak také sepsal a nechal vydat jako jeden z prvních svědectví o neštěstí pod názvem Ploština žaluje.

Pokud se ale ještě vrátíme do doby po vypálení Ploštiny, vzpomíná František Sochora na atmosféru a změnu postoje k partyzánům, která pochopitelně přišla. Zmiňuje především necitelná slova Grigorije Slepcova alias Gríši, který když se druhý den po tragédii na Ploštině s jednotkou ukázal, místo aby vyslovil soustrast pozůstalým, prohlásil s pokrčením ramen k plačícím ženám: „To ničego, to válka.“

Během závěrečných bojů (k osvobození došlo 2. května 1945) se partyzáni připojili k rumunské osvobozovací armádě v Příchově. „Šli jsme s nimi na paseky, kde byli Němci. Byla přestřelka – tam jsme je postříleli i je tam pochovali. Já jsem střílel vždy do vzduchu. Neměl jsem na to povahu, [někomu ublížit]. Nechtěl jsem mít na svědomí něčí život a někomu ho zkrátit,“ říká pamětník. I přesto, že se necítil odpovědný za činy druhých partyzánů, byl po válce coby člen brigády vystaven odsudkům ze strany pozůstalých nebo jejich vzdálenějších příbuzných a na zábavě v Tichově proti němu místní použili i násilí. „Vlajkaři mě zbili za to, že jsem byl partyzánem. Nás pasekářů tam byla taková parta, tož to byla bitka veliká. Napřed si vypili, aby měli kuráž, a jak jsme šli domů, začali nás bít palicí. Ještě že mi oko nevypíchli. Mstili se, mstili,“ říká František Sochora.

Účast v odboji s sebou nesla po válce ale i privilegia. Partyzáni měli například nárok obsadit domy ve vysídleném pohraničí. Jednu takovou cestu podnikl i František a se strýcem se jel podívat na grunt nedaleko Znojma. Rodičům se ale jeho plány nelíbily, proto musel stavení, které už se strýcem obsadili, nakonec přenechat jiným. Předpokládalo se, že jednou převezme hospodářství doma. Vše ale nakonec skončilo jinak. O kolektivizaci, která přijde a změní hospodaření a soukromé vlastnictví od základů, zatím mnoho lidí nemělo ponětí.

 

Světlana

Stejně tak lidé po válce netušili, kam se jen za pár let otočí směřování politiky obnoveného Československa. Ti stejní lidé, včetně Josefa Vávry řečeného Staříka, hlavy odbojové skupiny pojmenované po jeho dceři Světlaně, ti, kteří bojovali za války proti nacismu, se po komunistickém puči začali znovu organizovat. „Přišli [bývalí partyzáni], že nás jdou navštívit. Bylo to za čtyři roky po válce. Pochodili po všech těch pasekářích, kde za války pobývali. Z každé dědiny pak někoho pozavírali. Ze Světlany jsme znali Zámečníka, Aloise Masaře, Zvončáka, Lenharta, Matúše. Ty jsem znal osobně, ale bylo jich víc. Co chtěli podnikat, nepověděli,“ říká pamětník. Brzy po jejich návštěvě následovalo zatčení Františkova otce Františka Sochory st. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že jeho největším proviněním bylo, že partyzánům daroval starou zbraň, kterou ukrýval od války, a vyslovil tak podporu ozbrojenému puči, na který nikdy nedošlo a který zůstal jen ve stádiu plánování. Je třeba podotknout, že dodnes není přesně známo, jak velkou roli v samotném jádru Světlany sehrála StB, která se do skupiny infiltrovala a záhy po jejím vzniku triumfálně usvědčila ve třech procesech desítky lidí – oběti zmanipulované justice byly buď popraveny, nebo podobně jako Františkův otec skončily s vysokými tresty. 

Když František Sochora vzpomíná na zatčení svého otce, říká: „To byla katastrofa, to se ani nedá vyprávět. Celý barák převrátili vzhůru nohama. Tatínek musel jít ven. Tam, jak jsme měli komoru, byly schodky – musel si tam sednout a jeden u něho vartoval. A začali. Jak byla kamna a v nich dvířka, kterými se vymetalo, tam svítili, jestli tam nejsou schované zbraně. Peřiny rozřezali noži, hrnce zpřevraceli, ve stodole slámu přehazovali křížem krážem. Hledali zbraně – a měl jsem [jednu] – schovanou na střeše. Tu nenašli.“ Poté, co od čtyř od rána do deseti hodin takto „úřadovala“ policie u Sochorových, odvezli otce do vazby do Uherského Hradiště. Tam podstoupil kruté výslechy obnášející mučení elektrickým proudem pod vedením vyšetřovatele Aloise Grebeníčka. O tom, co otec během vazby a následného sedmiletého věznění prožil, se nikdy mezi blízkými moc nešířil. Po podmínečném propuštění roku 1957 u něj ještě řadu let přetrvával strach, že by se musel vrátit zpět a vše prožít znovu.

 

Museli jsme pak s tím režimem žít a snášet všechno dobré i zlé

„Občané zdejší obce stále ještě nedůvěřivě pohlížejí na družstevní myšlenku. Největší brzdou je, že v okolí nemáme vzorných družstev a že místní občané, kteří odešli do pohraničí a pracují v družstvě a pracují špatně, haní družstevní velkovýrobu. Naopak ti občané družstevníci, kde se jim práce daří, nemají odvahu, aby v Újezdě veřejně pochválili, lépe řečeno pravdivě zdůvodnili přednosti zemědělské velkovýroby,“ stojí v zápisu z roku 1954 v kronice Újezdu. Na tuto dobu nevzpomíná František Sochora nejraději. Otec byl stále ve vězení a s matkou byli na všechno sami. Vzdorovat vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD) ale nakonec nemělo smysl. „Chvíli jsem v JZD nebyl, nechtěl jsem, ale když jsem viděl, že by děti pronásledovali, že by je nevzali do škol, tak jsem vstoupil,“ říká. Členství v KSČ ale pamětník nikdy nepřijal. Mimo jiné také proto, že byli s manželkou praktikující křesťané a znali případy pronásledování věřících. „Museli jsme pak s tím režimem žít a snášet všechno dobré i zlé,“ říká závěrem o životě v totalitě.