The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Sokol (* 1959  †︎ 2021)

• narozen 9. prosince 1959 v Pardubicích

• otec Lumír signatářem Charty 77

• po návratu z vojny se zapojil do aktivit pardubického undergroundu

• organizoval koncerty v Pardubicích a okolí

• opakovaně vyslýchán StB

• pracoval v tiskárně, kde tajně kopíroval dokumenty

• po incidentu během koncertu v Rosicích odsouzen k podmíněnému trestu

• v listopadu 1989 stál u zrodu pardubického Občanského fóra

• od roku 1990 provozoval Pardubickou nezávislou agenturu

• v roce 1993 založil Radio Panag

• vedl pardubický klub Ponorka

• zemřel 24. března roku 2021

Lumír Sokol se narodil 9. prosince 1959 v Pardubicích do dělnické rodiny. Otec Lumír Sokol pracoval jako elitní zámečník pro vojenskou výrobu v podniku Tesla Pardubice, tamtéž jako letovačka a elektrotechnička byla zaměstnána i matka. Od narození bydleli společně se sestrou a rodiči v Černé za Bory a ve druhé třídě základní školy se všichni přestěhovali do Dašické ulice v Pardubicích, protože otci přidělili podnikový byt na sídlišti.

Jako první vzpomínku z raného dětství zmiňuje Lumír Sokol útěk z domova do nedaleké mateřské školy v Mněticích. Po malém Lumírovi bylo dokonce vyhlášeno pátrání v místním rozhlase, zatímco on si s dětmi hrál v mateřské škole. Dobrodružná dětská povaha hrála velkou roli i na základní škole Studánka, kam chodil od roku 1966: „Byl jsem velký grázlík.“ Z toho důvodu ho posléze přeřadili na jinou, ve své době experimentální Základní školu Bratranců Veverkových. Tam se mu líbilo, protože měl kolem sebe více podobně zaměřených kamarádů. Také se začal věnovat veslování a atletice pod vedením známého pardubického trenéra Jiřího Čecháka.

V roce 1968 bylo Lumírovi osm let. Vzpomíná si ale na zážitky s armádou, jako by to bylo dnes: „Z Černé za Bory jsme jezdili k babičce na Slovany, to je pardubická čtvrť, a v lese leželi polští vojáci, nebyli to Rusové, jak jsem někde později četl. A tam měli tanky zakopané a různé bojové vozy a hlídky po té silnici. A táta, ten je úplně nesnášel, pro něj byl rok 1968 v podstatě trauma, tak na ně hrozil. Dodneška si pamatuju ta slova. Jeli jsme s malou ségrou na kole a on na ně hrozil: ‚Chlapi, vy to odserete, vy to odserete!‘ Vojáci na něj koukali, byli oblíknutý jako bojováci.“ S kamarády vojákům posléze obraceli ukazatele, aby jim co nejvíce ztížili orientaci. 

Už někdy od šesté třídy si kladl otázky, na které mu ve škole nedokázali odpovědět, a pomalu dospíval k jakési revoltě vůči společnosti – což dával spolu s kamarády najevo svými dlouhými vlasy: „Na základní škole dostat vlasy až přes límec, to bylo umění.“ Učitelé s takovým projevem samozřejmě nesouhlasili, varovali rodiče na sdruženích, ale v konečném důsledku s nikým nic nezmohli. A co na to rodiče? „S mámou jsem měl peklo. Ale otci to bylo jedno, toho zakázané věci zajímaly.“ Otec pamětníka Lumír Sokol sám podepsal Chartu 77 (v seznamu signatářů najdeme jméno Lubomír Skol, pozn. red.). Aktivněji se nezapojoval, spíše se „neustále stavěl proti autoritám, proti komunistickým vedoucím“. Společně s partou lidí, která byla ovlivněna rokem 1968 a následnou normalizací, vedl v dílnách politické diskuse a půjčovali si samizdatovou literaturu, kterou posléze otec nosil domů.  

Mladý Lumír se tedy kromě dívek a sportu postupně začal zajímat také o hudbu a literaturu – líbila se mu muzika jako Blue Effect, texty Václava Hraběte zpívané Vladimírem Mišíkem nebo poezie Františka Gellnera. Díky neoficiální literatuře od otce si tvořil kritické myšlení: „Ujasňoval jsem si, kdo to byl Stalin, kdo Lenin, kdo Engels, ale i světoví filozofové, třeba J. J. Rousseau.“ Pamětník si zpětně uvědomuje i ono „masírování“ dětí komunistickou ideologií, které bylo podle něj až „nad míru“. Jako dítě o tom všem zpočátku také pochyboval: „Z prvopočátku jsem viděl nějakou prosocialistickou spravedlnost, ale posléze už jsem to viděl jinak.“

Spolu s několika dlouhovlasými kamarády založili tajnou společnost, trio s názvem „Trio syfilis boys“, aniž vlastně v té době věděli, co to skutečně znamená. Přezdívka „Zilvar“, pod kterou je pamětník znám především v prostředí undergroundu, vznikla ve dvanácti třinácti letech na veslařském soustředění na Seči-Ústupkách. Ve vagoně, kde bydleli, byla pouze jediná kniha, Bylo nás pět od Karla Poláčka, a tu si jako malý kluk mezi tréninky četl. Toho si všiml trenér a nazval pamětníka „Zilvarem“ podle legendární postavy Zilvara z chudobince právě z této knihy. Od té doby toto jméno pamětníka provází.

Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás

Do roku 1978 navštěvoval střední odborné učiliště a vyučil se strojním zámečníkem. Tzv. vlasatců bylo ve třídě ještě asi pět šest a konflikty s vedením se začaly přiostřovat. Došlo to až tak daleko, že vlasatcům dávali peníze na ostříhání, ale ti je raději propili v protější hospodě. Na učilišti si Lumír našel kamarády, se kterými se schází dodnes. Společný zájem měli hlavně o hudbu – nejdříve o hardrockové kapely sedmdesátých let jako Deep Purple, Uriah Heep, Slade aj. Přes kamaráda Martina Slabého a jeho staršího bratra se dostal do kontaktu s dalšími lidmi, kteří sháněli nahrávky kapel tzv. art rocku. „Nebylo jednoduché nahrávky sehnat, parta kolem Ládi Zumra, Štefana Drenka, Petra Slabého v takzvaném „M“ klubu za záchodkama dělala audiovizuální pořady. Tam odsud pak získával nahrávky a to prezentoval své partě a mladší generaci.“

Šikana vlasatých mladíků vládla po celou dobu normalizace. To máničky klidně zatkli na ulici a nutili je do stříhání, ale za jeho časů už to nikdo moc neřešil. „Těch lidí bylo víc. Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,“ říkalo se. „My jsme se vyčleňovali z té šedi tím, že jsme ty vlasy nosili a nosili jsme v té bigbeatnický éře somradla, čím roztrhanější, tím lepší, samozřejmě, džíny superky, to muselo být. Člověk se vyčleňoval z té šedivé společnosti, což teda ona opravdu šedivá byla, tam nebylo moc možností.“

Pardubické rockotéky

Po vyučení si Lumír dodělal dálkově maturitu na střední průmyslové škole strojní, kterou opustil roku 1981. Kolem roku 1978, 1979 se společně s ostatními vlasatci silně postavil proti nové hudební disco vlně. „Disco se hrálo všude. I Travolta pro mě byl nepřijatelný. A tak jsme si dělali svoje vlastní rockotéky.“ Tuto akci organizovali původně pro pár spolužáků či sportovce a probíhala nejčastěji v pardubickém lese na Dubině nebo v hospodě u Capoušků v Pardubičkách, protože jinam je nepustili. Pro Lumíra byly rockotéky revoltou i zábavou zároveň: „Člověk se tam bavil se spoustou lidí o věcech, které ho tenkrát zajímaly.“ Postupem času se akce stala vyhlášenou a chodili tam lidé z celých Pardubic a okolních vesnic, mohlo tam být občas i „150 až 200 lidí, ale někdy už zase jen padesát“. Zde se také zrodil základ budoucí Lumírovy kapely Oscar Band.

Vedle rockoték navštěvoval společnost okolo podniku Galanta, což bylo sídlo tzv. Dražkovské party kolem kapely Dotace, později Var 03 Universal. „Tito lidé chodili také zároveň do podniku U Čápa, hlavně ty první máničky od toho sedmdesátého roku. Pardubické skupiny vlasatců měly mezi sebou určitou kontinuitu,“ říká pamětník. Jednou přišel zahrát na rockotéku Jim Horáček (písničkář a harmonikář František Horáček vystupující pod pseudonymem Jim Čert, pozn. red.) z party od Zelené žáby, protože jim zavřeli hospodu Kučerku a tím zrušili naplánované vystoupení: „To byl můj první větší styk s undergroundem v Pardubicích.“ Vliv na Lumíra mělo také seznámení s Pepou Čechem, který pocházel z Úhřetické Lhoty, protože kousek odtamtud ve Skalici měl statek již zmíněný Jim Horáček: „Tam jsem začal přičichávat k tomu undergroundu a k těm opravdovým máničkám.“

Máničky k sobě měly vždycky blízko

Hned po maturitě, v roce 1981, nastoupil Lumír na obávanou vojenskou službu, která mu překvapivě otevřela další dveře do českého  undergroundu. Na vojnu se sjeli lidé z celé republiky a vlasatci či podobně smýšlející si k sobě vždy dokázali najít cestu. Za nimi jezdili zase další lidé, třeba z České Skalice a dalších měst, a komunity se propojovaly. Hlavní roli v tom hrály hospody. V těch se totiž plánovalo, co se bude dít – v Pardubicích třeba U Čápa, Zelená žába, Zlatá štika, U Kohoutků: „Tam prostě když člověk přišel, tak věděl, že tam někoho najde.“ 

Kontakty, které v nich Lumír získal, posléze naplno využil po návratu z vojny a s těmi samými lidmi je ve spojení dodnes. Vzpomíná si třeba na Standu Pitaše, Vajgla, Rychnováky, kluky z Vysokého Mýta a Homo Ludens Band, hořickou partu, Hudební hluch. První cesta z vojny vedla rovnou do Skalice za Jónou, zpěvákem a saxofonistou skalické Prasečí farmy, kde se začaly plánovat první akce a výjezdy: „Máničky k sobě měly v té době blízko. Ale to zase musím říct, že dneska taky.“

Oscar Band a svatby naoko

V roce 1985 se Lumírovi společně s Viktorem Martínkem zrodil v hlavě nápad založit vlastní kapelu Oscar Band a napsat rockovou operu podle tehdy kultovní knihy Plechový bubínek od Güntera Grasse. Původně plánovaná rocková opera však padla především na libretu, což byl problém, a tak začali skládat jednotlivé písně. V únoru roku 1986 se uskutečnila první zkouška a první koncert na statku Na Májovce č. 2 ve vsi Brloh u Přelouče, kterou spolupořádali s vlasatci z Přelouče: „Mnozí považují akci Májovka č. 2 za předěl v tom, jak pořádat rockové koncerty na nezávislé undergroundové scéně.“ Už se totiž nejednalo o malou akci – pamětník sehnal profesionální aparaturu, kapel tam bylo asi deset a stovky návštěvníků: „Byl to takový předěl druhé vlny undergroundu, někdo říká třetí.“ Na tuto akci nebylo potřeba žádné povolení, protože se pořádala na soukromém pozemku, a proběhla bez problémů.

Podobné akce se často konaly pod záminkou něčí svatby. Lumír vzpomíná, že vždy musel obstarat nějaký doklad kvůli Státní bezpečnosti a VB, někdy ho požadoval i hostinský. Nezřídka ho hned další den po akci odvezla StB k výslechu. Aparaturu pamětník zajišťoval od skupiny Pátý kolo, zvučil Honza Král („dvorní zvukař undergroundu“) a také bylo potřeba vybrat nějaké drobné do klobouku, protože už v té době si kapely říkaly o peníze, což dát z platu 1800 korun nebylo tak snadné. Co se alkoholu týče, na hospodských akcích bývala zavírací doba v deset hodin, pak už návštěvníkům nenalili, a jednou, vzpomíná Lumír, se ve Stojicích musel hostinský dokonce otáčet pro další sudy. A co se pilo? Nejvíce to levné. Pivo, víno, zelená. Občas někdo přivezl i pár konopných semínek z Holandska, ale „nebylo to zdaleka tak rozšířený jako dnes“.

Jako „známou firmu“ Lumíra často předvolávali k výslechům na StB. Vždy když se někam chystal, Státní bezpečnost mu zabavila pas – poprvé už na učilišti. Jednou se mu podařilo odcestovat do Maďarska na koncert britské kapely Motorhead a jako sportovec se asi třikrát dostal do Polska.

Především před vojnou uvažoval společně s kamarádem Jirkou Křepelkou o emigraci, ale nakonec si to díky přijetí na školu rozmyslel. Zmíněný kamarád Jirka nakonec na vojnu nastoupil a pokusil se neúspěšně překročit hranice. Nakonec „dostal Sabinov“, vojenské vězení. „S postupem času si myslím, že bych o hodně přišel. Život v undergroundu mě naplňoval a bavil,“ říká pamětník.

Co pro Lumíra osobně znamená onen fenomén undergroundu? „To je spíš pocitová věc. O máničkách, o kamarádství, o přátelství, taky o tvoření si nějakého světonázoru, vlastně o tvoření si jakéhosi kritického pohledu. To znamená na umění, hudbu, muziku, politiku, to, co se děje ve světě. Přetvářet ty své názory, neměnit svůj základní princip uvažování, ale nechat se poučit a nenechat do sebe vstoupit nový věci, nový trendy, ale pořád to vidět ze svojí pozice a nenechat se příliš ovlivňovat.“

Výslechy a donášení v undergroundu

První větší výslech a zadržení na několik hodin čekaly pamětníka tedy po vojně. Hodně akcí „se věšelo“ i na fotbal a sportovní akce a jednou je právě někdo nahlásil. Dostal předvolání k soudruhu kapitánovi Pospíšilovi a nejprve tři až čtyři hodiny seděl v nějaké kukani. Při výslechu dostával otázky na styky s Chartou 77 a s konkrétními lidmi, nic zásadního však neprozradil a byl propuštěn. Další výslechy už nedokáže ani spočítat. Pojily se s uspořádanými akcemi a Lumír na nich zaujal pozici diskutéra. Snažil se Státní bezpečnosti vysvětlit, že to dělají špatně, a mluvil pouze o lidech, u kterých bylo jasné, že na akci skutečně byli. Vzpomíná například na akci SPUSA (Společnost přátel USA), to byl velký zásah, a na paní profesorku Stibicovou, kterou „téměř psychicky mučili“.

K němu samému se ale chovali korektně. Jestli na Lumíra osobně byli nasazeni tzv. tajní, neví. Zmiňuje postavu Zdeňka Ingra, člověka z pardubické undergroundové komunity, a jak se později ukázalo, spolupracovníka StB. „Přes něj byl kontakt na chartisty, chodil si k němu i pro časopisy Vokno, ale pak má člověk špatný pocit, že po roce 1989 se přišlo na to, že byl de facto estébák a všechno věděl. Těch lidí bylo však více a donášelo se.“

Vokno, Voknoviny...

Po vojně kolem roku 1984 zamířil Lumír pracovat do tiskárny Domu techniky pod vedením šéfa a kamaráda a později také aktivisty Občanského fóra Milana Vítů. Kopírovací stroje značky Minolta sloužily k tisku oborových materiálů, přednášek, ale později také k množení tajných materiálů nejprve Jazzové sekce a později Informací o Chartě, tzv. Infochů, nebo i samizdatové literatury – třeba Ginsbergova Kvílení. Minolt, kopírovacích strojů, „totiž v Pardubicích moc nebylo, třeba tři“.

Postupně začal množit i nejrozšířenější samizdatovou kulturní revue Vokno. Samotný tisk byl ale mnohdy dosti problematický, hlavně pro prvních deset čísel, protože byla ve špatném stavu a špatně se kopírovala. Proto se z nich vybíraly jen některé zajímavé články nebo to, co vůbec okopírovat šlo. Poté přišla na řadu distribuce na hudebních akcích, čímž se Vokno rozšířilo po celé zemi. Nebylo jich ale mnoho, pamětník dostal třeba dva tři výtisky od Ingra nebo Františka Stárka Čuňase, které rozdal nebo uložil do svého tajného archivu u rodičů ve sklepě.

A rozdíl mezi Voknem a Voknovinami? Vokno bylo o poznání objemnější, články od umělců, hudebníků a filozofů tvořily kolem osmdesáti až sto stran, informovalo o tom, co se v undergroundu děje, a zpětně hodnotilo uspořádané akce. Voknoviny vycházely až později a tvořilo je pouze několik stránek aktualit, co se stalo před týdnem, a byli zde uvedeni i redaktoři a jejich adresy, pokud si pamatuje. Vůdčí osobnosti Vokna – Ivan Magor Jirous a František Čuňas Stárek – kvůli jeho tvorbě a distribuci strávily několik let za mřížemi. 

Lumíra si kvůli Voknu předvolali k výslechu někdy v únoru 1989, kdy probíhal další proces s Františkem Stárkem. Tentokrát se ale stíhaných zastalo více lidí, psaly se protestní rezoluce na úřady. Pamětník množil také podpisový arch za jejich osvobození. Sám se dodnes diví, jak to, že na něj nepřišli, a nedokáže si to vysvětlit. Jen ví, že byl ve svazku StB uveden jako „Káně“. Podle evidence Archivu bezpečnostních složek byl Lumír veden jako nepřátelská a prověřovaná osoba.  

V dnešní době nám možná může připadat zvláštní, že se hudební, byť soukromé akce obešly bez nevole sousedů: „Lidé koukali na 200 mániček, ale většinou to prošlo, protože lidé to asi vcelku respektovali, že se mladí baví.“ Na akci byl každý víkend někde. V hudbě je důležité podle pamětníka rozlišovat alternativu a underground: „Bylo to kousek od sebe, na akcích hráli i punkeři. Lidé vyjadřovali pocity tou svou muzikou.“ V undergroundu byli hudebníci i nehudebníci a úrovně kapel byly různé. „Třeba Naše žití visí na vlásku byli nemuzikanti, ale také tvořili, ale ve druhé vlně undergroundu byly i porovnatelné skupiny s Plastiky. VKN byli výborní muzikanti nebo v první vlně i Aktual.“

U Václava Havla na Hrádečku

Havlova slavná esej Moc bezmocných byla pro Lumíra „klíčovou záležitostí, kde pochopil, co se děje a co znamená socialismus a establishment“. Tuto klíčovou postavu celého disentu poprvé potkal letmo na chodbě soudu během známého procesu s představiteli Jazzové sekce. Podruhé se přes kamaráda Standu Pitaše dostal přímo na Havlovu chalupu na Hrádečku u Trutnova, zažil zde v roce 1988 oslavu narozenin Olgy Havlové. „Nijak zvlášť jsme se nestýkali, neměl jsem tu možnost“, ale na Hrádeček vzpomíná rád. Jeli tehdy dvěma vozy a ani to nebylo tak o alkoholu jako spíše o diskusích. Lumíra taktéž uchvátila ohromná knihovna – od filozofických publikací přes dějiny po kompletní samizdat včetně výtisků Vokna, knih z 68 Publishers a kazety s nahrávkami. „Měl tam prostě všechno, co mě zajímalo.“

Hnali nás svinským krokem

Na sklonku osmdesátých let přijel Oscar Band hrát na svatbu Standy Pitaše do Šonova. Při návratu do Pardubic na akci odvedenců v Rosicích v hospodě U Skalů nastal konflikt s příslušníky VB, potažmo StB, která koncert zrušila bez relevantního vysvětlení, i když měli povolení. Lumír se ale nedal a začal lidem říkat, aby neodcházeli. Vše nakonec vyústilo v soud a podmínku dva roky a šest měsíců. Ani to však pamětníka neodradilo od pořádání dalších akcí: „Člověk netušil, že se to zhroutí. To vypadalo ještě tak na tisíc let.“

V době demonstrací v lednu 1989, pro které se vžil název Palachův týden, se nad Lumírem vznášel Damoklův meč v podobě podmínky. Zúčastnil se demonstrace 28. října téhož roku v Praze: „To nás hnali svinským krokem. Tam jsme utekli do metra, viděl jsem, jak tlučou lidi, psi tam byli. Podobné snímky jako jsou z Albertova. Jela tam celá parta z Pardubic, plný vlak.“ O tom, co se v Praze stalo 17. listopadu, se lidé na venkově dozvídali postupně. O víkendu se vraceli ze zrušené hudební akce v Rychnově a jeli do Chvaletic, kde zrovna vystupovala tehdy začínající skupina Lucie. Od té se poprvé dozvěděli více informací a o celém průběhu dění od Albertova po Národní třídu a také to, že se chystá stávka umělců a hudebníků. V neděli dorazili do Pardubic a lidé se začali večer scházet u divadla: „Tam mě ještě s Milanem Dernerem, pozdějším novinářem v listu Chrudimsko, parta lidí vystrčila na popelnice, abychom řekli, co o tom vlastně víme.“

Demonstrace v Pardubicích ozvučené kapelní aparaturou

V pondělí vzniklo pardubické Občanské fórum (OF) v místním divadle. Tam také probíhaly první mítinky a k ozvučení sloužila i aparatura Lumírova Oscar Bandu. Když je vedení divadla vyhodilo, OF získalo útočiště v blízkém bytě paní Karáskové. Pamětník se od počátku v Občanském fóru angažoval, dostal na starosti kulturu, styk s veřejností a s ohledem na pozici v tiskárně i výrobu propagačních materiálů...

Dalším útočištěm OF se stalo obydlí Františka Vítů, ředitele pardubické galerie. Poté se přestěhovali do LTC, tenisového klubu, a pustili se do práce naplno. Společně s Mírou Strouhalem zakládal rockovou sekci při OF, což byla první platforma, kde se mohly prezentovat pardubické a okolní kapely, pořádaly se i akce a ještě v té době byla potřeba různá povolení.

Lumír brzy z Občanského fóra vystoupil a přidal se k Republikánské unii. Důvod byl prostý – rozdílné názory a lidé dříve sloužící oné druhé straně: „Po pádu vlády bylo mnoho lidí, kteří se chtěli angažovat.“ Souběžně se snažil postavit na vlastní nohy, spoluzaložil Radio Panag, což bylo ve své době druhé rockové rádio, které bohužel po několika měsících skončilo. Provozoval hotel Mědínek v Kutné Hoře. V roce 1992 otevřel hudební klub Žlutý pes a později další klub Ponorka.

Underground znovu žije

Listopadové události Lumíra tolik nepřekvapily. „Směřovalo to k tomu, ale člověk si nemohl být ničím jistý. Když jsme chodili z jednání OF, loučili jsme se tak, že kdybychom se už neviděli, tak to stálo za to. Než padla vláda, nic nebylo jisté. Proto jsme se loučili s tím, že nás mohli odkráglovat.“ Po vydání pasu hned odcestoval do Itálie, a mohl tak využít nově nabyté svobody. „Ale člověk ztratil nepřítele,“ dodává Lumír Sokol.

Co se stalo s undergroundem po sametové revoluci? „Po devadesátém roce se to rozpadlo, undergroundové akce se začaly znovu dělat až kolem roku 1996.“ Nyní, v roce 2019, se však podle Lumíra underground znovu probouzí. Kluby i kapely (např. Prasečí farma) se znovu dávají dohromady, organizují se akce po hospodách a doslova „přichází nová fáze undergroundu“. Také pamětník v roce 2019 vydal novou desku kapely Oscar Band a zase pořádá koncerty. Na druhé straně se mu nelíbí žabomyší spory lidí z undergroundu kvůli rozdílným politickým názorům a nerespektování názorů druhých.

Velké téma představují nyní také sociální sítě. Jako majiteli pardubického klubu Ponorka mu pomáhají s propagací, ale zároveň na nich vidí, že „lidé se začínají jednostranně zaměřovat a nevnímají názory ostatních. Člověk neví, kde je dnes pravda.“ S tím se pojí Lumírův vzkaz nastupujícím generacím. „Když mi vysokoškolák řekne, že přečetl za život dvě knížky, tak kde bere kritické myšlení?“ Doporučuje, aby se mladí lidé zabývali literaturou, poezií, věcmi, které mají svou hodnotu, protože z mobilu si těžko vytvoří vlastní názor a myšlenku: „To je takové moje motto, začít na knížkách!“

Lumír Sokol zemřel 24. března roku 2021.