The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Maria Soldaťjuková (* 1935)

Dodnes se u nás lidé bojí

  • narozena 29. července 1935 v ukrajinské obci Pohořelice (dnes Pryvilne)

  • dětství prožila v Mirohošti na Volyni

  • čeští předci

  • strýc v gulagu a ve vyhnanství

  • učitelka dějepisu v SSSR

  • pět let učila dějepis v Unhošti v Československu

  • členka spolku volyňských Čechů Stromovka

  • žije v Dubně na Volyni v Rovenské oblasti

Maria SOLDAŤJUKOVÁ

 

Dodnes se u nás lidé bojí

 

Vzpomínky Marie Soldaťjukové jsem natáčel v roce 2010 na Ukrajině. Tato Ukrajinka s českými kořeny žijící ve městě Dubně na Volyni je členkou spolku volyňských Čechů Stromovka a její vyprávění je dnes v době krymské krize možná ještě aktuálnější než před lety.

 

Směsice národů

 

Maria Soldaťjuková, rodným příjmením Bondarčuková, se narodila 29. července 1935 v obci Pohořelice (dnes Pryvilne) v Dubenském újezdu na Volyni v tehdejším Polsku. Zatímco otec byl ukrajinské národnosti, matka pocházela ze smíšené česko-německé rodiny. „Myslím, že se po porážkách v husitských válkách odstěhovali do východní Haliče, ale protože tam neměli půdu, odešli nakonec sem,“ vypráví výbornou češtinou pamětnice, jak se podle ní dostali její čeští předci na Volyň.

 

Dětství Maria prožila v Mirohošti v části zvané Závale, kde vedle sebe žili čeští a ukrajinští obyvatelé. Otec tam pracoval ve mlýně pana Flandery a rodina bydlela v podnájmu u paní Knopové. Na území Volyně žilo mnoho národností, a tak místní lidé často ovládali několik jazyků. Matka uměla česky, ukrajinsky a německy, otec mluvil rusky, ukrajinsky, polsky, česky a jidiš. Marie se často stýkala s českými dětmi, a tak se čeština již od dětství stala jejím druhým jazykem.

 

Smrt maminky

 

V září roku 1939 vpadla do východního Polska Rudá armáda a Mirohošť se rázem stala součástí Sovětského svazu. Marii tehdy byly pouhé čtyři roky. Přesto ví, jak režim s obyvateli Mirohoště zacházel. „Občas se lidé ztráceli. Myslela jsem si, že Čechy nevyváželi, ale není to pravda. V Mirohošti bydlel jeden pán a vyvezli ho na Sibiř. Oženil se tam, měl dvě dcery a ty se později přestěhovaly do Čech.“ V Mirohošti se také okamžitě začal zakládat kolchoz. „Nikdo do něj moc nechtěl. Tak ho třeba zavřeli do sklepa, ať si tam posedí, ochladí se a pak napíše žádost o vstup do kolchozu. To byly takové ,dobrovolné‘ kolchozní zážitky.“

 

V roce 1941 začala Maria chodit do školy. Ještě téhož roku ale Volyň obsadily jednotky wehrmachtu. Ze školy se stal lazaret pro raněné vojáky a děti pak místo vyučování zůstávaly doma. Před ústupem sovětských jednotek prý příslušníci NKVD ještě stačili ve vězení v Dubně postřílet 22 občanů Mirohoště. Příchozí vojáci wehrmachtu zase málem zastřelili Mariina otce, který v té době dělal ředitele mlýnu, kam ho jako dělníka dosadila sovětská moc. „Když přišli Němci, tak ho propustili, a protože na ně mluvil židovsky a byl takovej zrzavej, tak řekli ,Jude‘, a chtěli ho zastřelit. Dcera majitele mlýna Flanderová uměla dobře německy a řekla, že táta není Žid, ale Ukrajinec. Já jsem se později s paní Flanderovou setkala. Děkovala jsem jí, že mi zachránila tátu.“

 

Maria jinak nemá na německou okupaci mnoho vzpomínek. Vypráví, jak jejich dům na konci vesnice často navštěvovali ozbrojení muži buď z řad banderovců, nebo sovětských partyzánů. Nikdo z nich prý ale rodině neublížil. Vzpomíná také na místní Židy, které nacisté poslali do ghetta v Dubně a většinu z nich pak jednotky SS Einsatzgruppe za hranicemi města hromadně popravily.

 

Nejhorším obdobím války pro rodinu bylo paradoxně osvobození. Ustupující německé jednotky bombardovaly místní železnici a jedna z bomb zabila matku pamětnice. „Před naším domem stál tank a Němci na něj hodili pumu. Netrefili ho, ale skoro to dostal náš dům a maminku to zabilo.“

 

Boj za nezávislost

 

Maria tak zůstala sama s mladší sestrou a otcem, kterého sovětská moc opět dosadila na místo ředitele mlýna. Většina mužů z Mirohoště pak narukovala do sovětských jednotek. Ukrajince odváděli do Rudé armády, zatímco Češi vstupovali do československého vojska. V obci zůstali jen ženy, děti a starci. Po válce se Ukrajinci a někteří Češi z armády vrátili, ale v roce 1947 prakticky všichni Češi reemigrovali do Československa. „To jsme brečeli. Zvali nás na návštěvu a dělali hostiny,“ vzpomíná Maria a dodává, že do opuštěných domů se nastěhovali lidé ze Slovenska. „Stalin říkal, že se tady moc dobře bydlí, moc dobře žije, že metrák pšenice stojí šest rublů. Bylo to v sedmačtyřicátém roce a to byl hladomor.“ Dnes už prý nikdo z nich v obci nebydlí. Jakmile jim to bylo umožněno, vrátili se zpět na Slovensko.

 

Hladomor na Ukrajině, o kterém se pamětnice zmínila, postihl Sovětský svaz v letech 1946–1947, kdy na následky sucha a kolektivizace zemřely dva miliony lidí. „Tady na západní Ukrajině jsme to necítili. Měli jsme tady ještě vlastní pole, ale na východě jim to už všechno sebrali a dali do kolchozu. U nás se sbíraly peníze a chleba a mělo se to poslat na východ, ale Sověti to nedovolili.“

 

Za války i po válce v okolí operovala Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), jejímž členům se zkráceně říkalo banderovci podle velitele Stěpana Bandery. UPA vyhlásila boj za osvobození Ukrajiny proti všem nepřátelům. V rámci tohoto boje také proběhly etnické čistky. Zaplatily je životem tisíce nevinných obětí, zejména Poláků. Sovětská NKVD se po příchodu na Volyň snažila zlikvidovat osoby podporující oddíly UPA. Strýce pamětnice kvůli tomu poslali do gulagu a potom do vyhnanství. Na Ukrajinu se už nikdy nesměl vrátit a zemřel tisíce kilometrů od domova ve městě Prokopjevsk v Kamerovské oblasti. „Z celé rodiny to byl nejlepší strejda. Nikomu nic zlého neudělal a nikoho nezavraždil,“ dodává Maria Soldaťjuková, podle níž má každý národ ve svých dějinách něco, za co by se měl stydět. Domnívá se, že problém banderovců je přenášen i do dnešní doby [natočeno v roce 2010 – pozn. aut.] a mnoho lidí tak prý vnímá i obyvatele prosazující zájmy Ukrajiny. „Já myslím, že když Češi mají rádi svou řeč, jsou vlastenci. Když mají rádi svou vlast, jsou vlastenci. Když mají rádi Němci svou řeč, jsou patrioti, a tak dále. A když Ukrajinci mají rádi svou vlast, jazyk, tak jsou banderovci, nacionalisté. Ve světě se tak vůči nim chovají. Na jedné straně byli lidé, kteří chtěli pro Ukrajinu něco udělat, a na straně druhé byli lidé, kteří chtěli expropriovat [vyvlastňovat – pozn. aut.].“

 

Učitelkou dějepisu v SSSR

 

V roce 1952 nastoupila Maria na univerzitu ve Lvově. Jak sama říká, měla ten správný proletářský původ, ale několik jejích kolegyň muselo právě kvůli třídnímu původu školu předčasně opustit. Marie studovala pět let „historii“. „Učili jsme se marxismus-leninismus, historii SSSR a všechno bylo jedno a totéž. Všechno bylo marxismus-leninismus. Když tam byl pramínek světla, tak to byli staří učitelé, co učili latinu, polštinu, němčinu nebo bulharštinu, kteří nám říkali předmětné věci,“ vzpomíná Maria, která ovšem tehdy ještě komunistické ideologii důvěřovala. „Věřila jsem, že je možné komunismus vybudovat. Nebudu říkat, že jsem něco tušila. Ale žáci mě přivedli na to, abych přemýšlela. Jeden žák ze Lvovské oblasti se mě ptal, jestli je pravda, že tady byl hladomor. Řekla jsem mu, že nevím. Pět let jsme se učili a nikdo ani jedním slovem neřekl, že tady byl hlad. O genocidě se vůbec nemluvilo. Teď Janukovyč také říká, že tady žádná genocida nebyla. Rozumíte. My jsme nevěděli.“

 

Po studiích nastoupila dvaadvacetiletá Maria jako učitelka historie v obci Dermaň Druha v Rovenské oblasti. Zanedlouho poté zjistila, jak jednoduše se člověk v Sovětském svazu dostane do hledáčku KGB. Ještě jako studentka jela na výlet do Leningradu, kde se seznámila s Němcem ze západního Berlína. Prohodili spolu pár slov a o několik měsíců později dostala od tohoto Němce na otcovu adresu dopis. „Tak KGB mělo co dělat. Kde jsem se seznámila s tím Němcem? Ptali se mých dětí ve škole v Dermani, kde jsem působila. Ptali se ředitele školy v Mirohošti, kde jsem absolvovala střední školu. Daleko široko se vyptávali kdekoho, jak jsem přišla na takový život, že jsem se seznámila se západním Němcem.“

 

KGB ji pak kontaktovalo ještě jednou na začátku šedesátých let kvůli střelbě ve třídě. „Dermani se říkalo, že je banderovská, a hodně lidí tam odvezli na Sibiř. Šedesátá léta už byl čas, kdy se pomaličku vraceli. Jedna taková rodina se vrátila. Chlapci, takoví holomkové. Oni donesli do třídy zbraň a někdo vystřelil. Zase se mě ptal ten chlap z KGB, jestli tam není nějaká organizace. Řekla jsem, že určitě ne,“ vzpomíná pamětnice a dodává, jak byl na Volyni úzkostlivě vnímán ukrajinský nacionalismus. „Když jsem se v Dermani oblékla do šatů, které měly modro-žluté čtverečky, tak sekretář pro patronaci je ze mě sundal, že jsou v barvě ukrajinské vlajky a že v nich nemůžu chodit.“

 

Pět let v Čechách

 

I když Maria Soldaťjuková patří ke studované části národa, vzpomíná, že za komunismu byli všichni absolutně neinformovaní. Vůbec tak netušila o nějakém „pražském jaru“ a politickém uvolnění v Československu, a když pak náhodou byla ve Lvově svědkem přípravy vojáků na invazi do Československa, bála se, že jde o budoucí válečný konflikt. „Žádnej o ničem nevěděl. Když se pak můj kolega vrátil z Čech, tak to potichu a jen někomu vyprávěl, co tam všechno viděl,“ vypráví pamětnice, která v roce 1971 odjela se svým českým manželem do Československa. „Přijela jsem do Čech a pěkně jsem se divila. Skoro na všech zdech bylo napsáno: ,Vaši otci – osvoboditelé. Vy – okupanti.‘“

 

Marie pak pět let učila dějepis na základní škole v Unhošti. Neměla to tam lehké, protože hodně lidí jí dávalo najevo, že pochází ze země okupantů. Když se pak po pěti letech vrátila domů, nemohla najít zaměstnání. Nakonec nastoupila na jedné vesnické škole jako záskok za učitelku na mateřské dovolené. Potom učila ve škole v Dubně, kam se také přestěhovala a dodnes tam žije.

 

Pod tlakem velkého souseda

 

Maria Soldaťjuková se ve svém vyprávění často zmiňuje, že život na Ukrajině byl vždy spojen se strachem z komunistických represí. Když jednou otci domů přivezla tragikomické satirické knihy o sovětském zřízení od autorů Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova, otec je vyhodil se slovy, že se nechce dostat na Magadan (město, kde využívali vězně gulagu na těžbu zlata a jiných nerostů). Strach prý v lidech na Ukrajině stále přetrvává. „Dodnes se u nás lidi bojí. Přijeli známí z Náchoda a chtěli se podívat na trh. Nikdo se tam od nich nenechal natočit na video, protože měli strach.“

 

Ne všichni ale vzpomínají na sovětské zřízení s opovržením, zvláště po mnoha korupčních skandálech spojených s ukrajinskou vládou. „Někteří říkají, že to nestálo za nic, a druzí, že nám Sověti dali všechno. Jsou všelijaké názory,“ vypráví Maria, která čtyři roky před přičleněním Krymu k Rusku dodala, že největším ohrožením ukrajinské státnosti je podle ní jejich východní soused. „Dodnes nikdo nevěří, že Ukrajina bude samostatný stát. Vidíte, jak to chodí. Podívejte se, co tady dělají Rusové.“

 

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a v roce 2014 zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.