The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margalit Sonnenfeld (* 1925  †︎ 2017)

• narozena 26. listopadu 1925 v Brně jako Margit Sonnenfeldová

• židovská rodina, sestra-dvojče a starší sestra

• otec advokát, aktivní v židovské obci i ve sportovním klubu Makabi

• od pěti let plavkyně za klub Bar Kochba

• 15. března 1939 – otec na deset dní zatčen

• březen 1940 – odjezd do Palestiny

• 1942 – rodiče a starší sestra deportováni do Terezína, matka a sestra se zde dožily konce války

• říjen 1944 – otec zavražděn v Osvětimi

• 1946 – matka spáchala sebevraždu

• žila v kibucu, později studium učitelství tělocviku

• v Izraeli pracovala jako učitelka, vyučovala, terapie a trénink plavání postižených

• 1964–1992 – trenérka paralympioniků, účast na paralympiádách

• zemřela 2. listopadu 2017

Své rodiče viděla Margalit Sonnenfeld naposledy ve vlaku. Věděla, že otec i matka vystoupí v Brně, i to, že pokračovat v cestě, která měla skončit až v Palestině, musí bez nich. Tehdy uvažovala, že vystoupí také, ale dnes na tento zážitek vzpomíná takto: „Blesklo mi hlavou, že pokud chci žít, musím jít.“ Čtrnáctiletá Margalit zůstala ve vlaku a s rodiči se už nikdy nesetkala.

Malá plavkyně

Narodila se v Brně v roce 1925 jako Margit Sonnenfeldová, jméno Margalit přijala po příchodu do Palestiny. Měla sestru-dvojče Ruth a starší sestru Lotte. Vyrůstala v rodině významného brněnského advokáta Karla Sonnenfelda, který patřil k výrazným osobnostem československého židovského života – byl členem reprezentace brněnské židovské obce a zástupcem Židovské národní rady na Moravě. Kromě toho byl také aktivní sportovec, patřil mezi zakladatele tělocvičného klubu Makabi a v letech 1927–1928 vykonával funkci předsedy světového svazu Makabi. Není divu, že i dcery vedl ke sportu.

Margalit Sonnenfeld uměla už jako pětiletá výborně plavat a od sedmi let byla členkou plaveckého oddílu Bar Kochba v Brně. „V osmi letech jsem se účastnila prvního závodu, evropského poháru. Plavaly jsme padesát metrů prsa. Mně se tehdy délka bazénu zdála nekonečná, ale doplavala jsem,“ usmívá se dnes při vzpomínce na své první závody, staré více než osmdesát let, paní Margalit. Plavání se ostatně stalo nejen jejím celoživotním koníčkem, ale i posláním.

Proč nejdeš na stadion?

Navštěvovala proslulé židovské reformní reálné gymnázium v Brně a na studentská a předválečná léta vzpomíná jako na jedna z nejšťastnějších v životě. Patrně si příliš neuvědomovala zhoršující se politickou situaci v Československu a v Evropě. Její otec byl prozíravější i s ohledem na své politické angažmá – podle Margalit Sonnenfeld mohl sám, případně s rodinou, emigrovat, ale dal přednost práci pro společnost. Bezprostředně po okupaci, 15. března 1939, byl na deset dní zatčen. Stihl však zajistit odjezd alespoň pro své mladší dcery. „Sestra Ruth, mé dvojče, odjela do Palestiny na konci roku 1939. Otec jí zařídil certifikát díky svému bratrovi, který žil v Palestině jako zástupce Vítkovických železáren. Já jsem získala povolení k výjezdu přes sportovní organizaci Makabi,“ vysvětluje Margalit Sonnenfeld.

Odjezdu předcházel krátký pobyt v Praze, kde si vyřizovala nutné formality. Jak vzpomíná, ráda chodívala bruslit na zamrzlou Vltavu. „Točila jsem piruety a trénovala krasobruslařské skoky, když jsem zjistila, že mě někdo pozoruje. Upozornil mě: ‚Děvče, proč nejdeš na stadion, tam jsou skvělí trenéři a leccos tě naučí.‘ Odpověděla jsem mu vyhýbavě, že za týden jedu do Palestiny. Ten člověk to patrně nepochopil a dál mi radil: ‚Třeba si to rozmyslíš a půjdeš na stadion.‘ Asi mu nedošlo, že jsem Židovka a na stadion, jako na spoustu dalších veřejných míst, nesmím,“ líčí Margalit Sonnenfeld jeden z posledních zážitků v Československu.

Odjížděla se skupinou mladých sionistů v březnu 1940. Tehdy se odehrálo loučení s rodiči popsané v úvodu textu. Rodiče se starší sestrou Lotte sdíleli osud většiny židovských obyvatel protektorátu – nucené vystěhování z bytu, deportace do ghetta v Terezíně, případně další transport do vyhlazovacích nebo – v lepším případě – pracovního tábora. Do Terezína odjeli Sonnenfeldovi v roce 1942, a zatímco maminka se sestrou se v ghettu dočkaly osvobození, tatínek nastoupil na podzim 1944 do transportu do Osvětimi, kde zahynul. O tom, co rodiče se sestrou prožili za války a těsně po ní, se ovšem pamětnice dozvěděla až mnohem později. Čtyři roky po válce se do Izraele vystěhovala i starší sestra Lotte, která sestrám vylíčila poměry v Terezíně i maminčino psychické zhroucení z tatínkovy smrti, kvůli kterému v roce 1946 v zoufalství spáchala sebevraždu.

Trenérka a teta

Po příjezdu do Palestiny v roce 1940 žila tehdy sotva patnáctiletá Margalit Sonnenfeld v internátu a později přešla do kibucu. Učila se jazyk a poté vystudovala učitelský institut – přála si být učitelkou tělocviku, což se jí splnilo. Vyučovala pak tělocvik i poté, co opustila kibuc a přestěhovala se do Tel Avivu. Tam se seznámila s fyzioterapeutem, který se zabýval rehabilitací dětí po obrně a využíval plavání jako rehabilitační metodu. Stala se jeho asistentkou a zároveň vyučovala na učitelském institutu.

Margalit Sonnenfeld proslula jako trenérka izraelských handicapovaných plavců a se svými svěřenci v letech 1964–1992 absolvovala osm paralympiád. Kromě paralympioniků se dál věnovala handicapovaným dětem a přiznává: „Ačkoli vlastní děti nemám, dětí mám mnoho. Pro mnoho z nich jsem něco jako teta.“ Dnes téměř dvaadevadesátiletá dáma, která ještě před pěti lety sjížděla v Rakousku sjezdovky – a směje se, když upozorňuje, že včetně černých – na závěr svého vyprávění přidává velmi jednoduchou radu na dlouhověkost: „Jen optimismus je recept na to, aby člověk žil i ve stáří trochu lépe.“