The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Šotola (* 1931  †︎ 2020)

• narozen 20. listopadu 1931 v Roztokách u Prahy

• zažil pomoc vězňům z nacistického transportu na sklonku druhé světové války v Roztokách

• vojnu absolvoval u Technických praporů na Zelené Hoře u Nepomuku a v Janovicích nad Úhlavou

• na vojně sloužil společně s Miloslavem Švandrlíkem, autorem Černých baronů

• zemřel 1. září 2020

Paní Šotolová, proč ten špenát sázíte? 

Bohuslav Šotola se narodil 20. listopadu 1931 v Praze. Dětství prožil v Roztokách u Prahy, v drážním domku u trati Praha – Ústí nad Labem, kde byl jeho otec výpravčím. A ačkoli stál dům na samotě, na trati bylo v době jeho dětství rušno, kromě osobních vlaků tudy za války projíždělo i velké množství německých vlaků. Se zbraněmi, ale také s raněnými. V roce 1938 nastoupil do školy a do první třídy ještě mohl chodit do nově postavené, moderní školy. O rok později si její budovu ale zabrala posádka německého wehrmachtu, která se v Roztokách usídlila. Děti se pak až do konce války učily v bývalém chudobinci. Němečtí vojáci si v Roztokách zřídili také cvičiště, které se pro místní kluky stalo zpočátku velkou atrakcí. Bohuslav Šotola vzpomíná: „A někdy tam dokonce přistál i německý hydroplán a to byla pro nás pro kluky velká událost. A po každém tom cvičení jsme chodili sbírat vystřílené nábojnice a mezi sebou jsme si je vyměňovali.“

První tři roky války výraznější změny obyvatelům Roztok nepřinesly. Kromě těch s židovským původem... Pamětník vypráví, jak někteří z jeho spolužáků začali nejprve nosit žlutou hvězdu, pak přestali chodit do školy a nakonec se ztratili úplně. A další, kdo ze školy odešel, byli jeho němečtí spolužáci. Důvod byl ale jiný – přestoupili na školu určenou pouze pro árijské děti. Vstoupili pak i do řad Hitlerovy mládeže, začali nosit hnědé uniformy a od svých bývalých spolužáků se distancovali.

Situace se ale naráz změnila na jaře 1942. V Praze zemřel na následky atentátu říšský protektor Reinhard Heydrich a v nedalekých Lidicích musely odplatou zemřít téměř dvě stovky tamních mužů. Bohuslavu Šotolovi utkvěla ve vzpomínkách z té doby příhoda, jak maminka sází na zahradě špenát a okolo jdoucí sousedka na ni volá: „Paní Šotolová, proč ten špenát sázíte? Podívejte, jak to dopadlo v Lidicích... vždyť nás taky vypálí a popraví.“

Všude byli Němci

S příchodem roku 1944 začala nad Roztoky přelétávat bombardovací letadla směřující nejen na Německo, ale i na blízkou Prahu. A četnost přeletů se stupňovala s blížícím se koncem války. Bohuslav Šotola vzpomíná na jeden z náletů: „Myslím, že to bylo 24. března 1945, to byl nálet na Vysočany, ty jsou vzdušnou čarou tak devět kilometrů od Roztok. Ten nálet byl tak silný, že až k nám na dvůr létaly ohořelé papíry nějakých faktur. Ten horký vzduch stoupal vzhůru a s ním nahoru stoupaly ty útržky.“

Stejný den americká letadla bombardovala také letiště v Kbelích, které bylo od počátku války v rukou německé Luftwaffe. V témže měsíci, jen o několik dní dříve, se dvakrát stalo terčem další letiště, v Klecanech, které sloužilo jako protiletecká obrana Prahy a leželo v těsné blízkosti Roztok, na protějším břehu Vltavy.  Bohuslav Šotola vzpomíná: „A když začaly nálety, tak už jsme ani neměli školu. Chodili jsme si jen pro úkoly. Konec války byl trochu zvlčilej. Neměli jsme kam chodit, všude byli Němci, všude samý transporty... Vraceli se lidi z totálního nasazení. Všude byl chaos.“

Každý z Roztok připravil pro vězně nějaké jídlo

Jedním z nejsilnějších zážitků konce války se pro tehdy čtrnáctiletého Bohuslava staly události spojené s příjezdem transportu vězňů z koncentračního tábora. Vlak měl krátce zastavit na nádraží v Roztokách. Pamětník vypráví: „Ve vagonech byli zvlášť muži a zvlášť ženy, měli jen to, co měli oblečené na sobě, a jenom ti šťastnější měli zrezivělou plechovku od konzervy na drátě a tu přehodili přes okraj vagonu a čekali, až jim tam někdo něco dá. Každý z Roztok si připravil nějaký jídlo... vzal jsem tři buchty, a když ten vlak přijížděl, tak jim lidi začali házet jídlo, protože nebylo jistý, jestli vlak zastaví. Já jsem ty buchty taky hodil, ale všechny jsem přehodil přes ty vagony...“ Dál vzpomíná, jak vlak nakonec zůstal na nádraží až do dalšího dne a jak obyvatelé Roztok začali vězňům spontánně pomáhat. Přímo na nádraží se zřídila vývařovna a roztocké ženy pro vězně začaly připravovat jídlo. Budova chudobince se změnila v provizorní nemocnici a v ní se o nemocné vězně s břišním tyfem staraly dobrovolné sestry z Červeného kříže. Byly to velmi mladé dívky, většině z nich nebylo ani dvacet let. Všechny nemocné se ale vyléčit nepodařilo a další zemřeli už během transportu. V sousedním Levém Hradci jim obyvatelé Roztok vypravili pohřeb a až do dnešních dnů se tam konají pravidelné pietní akce.

Transport, který čítal více než čtyři tisíce hladem, nemocemi a nelidskými podmínkami zesláblých vězňů z koncentračního tábora v Litoměřicích, měl dál směřovat do vyhlazovacího tábora Mauthausen. To, co se událo v Roztokách u Prahy, především to, jak se zachovali jejich obyvatelé, bylo mimořádné. Vlak se ve stanici zdržel jen díky tomu, že přednosta roztockého nádraží se všemožně snažil, aby nemusel transport pustit dál. S Němci vyjednávali i místní sokolové a Červený kříž, který si vyžádal nemocné. Sokolové záměrně vyvolávali chaos, díky kterému se alespoň některým vězňům podařilo uniknout. V Roztokách je potom místní ukrývali. I jen za to, že přinášeli jídlo a vodu, riskovali vlastní životy. Všechno probíhalo pod dozorem netrpělivých a vzteklých stráží z řad SS. I přes odvahu a solidárnost neobvykle velké části roztockých obyvatel několik vězňů zastávku na nádraží v Roztokách nepřežilo. Život tam skončil nejen pro několik nemocných tyfem, ale stráže trestaly sebemenší přestupky. Jeden z vězňů byl zastřelen přímo na nádraží, jen se chtěl napít u pumpy... Celou událost pak přijelo do Roztok vyšetřovat gestapo, ale konec války se nezadržitelně blížil, v Praze vypuklo povstání a Němci začali mít jiné starosti. 

Otec byl tři dny na barikádách, měli jsme o něj strach

Na pomoc Praze se vydala i skupina mužů z Roztok, zpátky domů se ale už všichni nevrátili. Mezi nimi byl také otec Bohuslava Šotoly, ale ten se naštěstí po třech dnech strávených na barikádách vrátil domů v pořádku. Jeho syn v těch dnech už do školy chodit nemohl, protože chudobinec sloužil pro jiné účely. Vzpomíná, jak byl všude zmatek, prchající Němci, civilisté i vojáci a jak se německá posádka v Roztokách vzdala bez sebemenšího odporu. Odzbrojili a zajali je místní muži. Jediní, kdo se rozhodli klást odpor, byli členové Hitlerjugend ubytovaní na konci války v jedné z roztockých restaurací. Zajaté Němce shromažďovali na náměstí, kde museli odevzdat všechny cennosti. Bohuslav Šotola k tomu dodává: „Když už neměli ty věci kam dávat, tak se tam najednou objevil takovej neznámej mužskej a nabídl se, že to odveze na revoluční národní výbor. A nikdo už tu krabici s cennostmi pak neviděl.“

Dne 9. května večer přijela z Prahy Rudá armáda a pro Roztoky tím válka oficiálně skončila. Bohuslav Šotola vypráví: „Měli kaťuše, ty raketomety na kolejích, a měli je na amerických autech. To dostali v rámci pomoci Ameriky Rusku. Mně to bylo divný, že jsou ruský raketomety na amerických autech...  Manželka Jaroslava Haška, paní Šura, byla Ruska a bydlela v Roztokách. Přinesla jim nějaký šnaps, a protože uměla rusky, tak tam s nimi potom mluvila.“

I v Roztokách se „účtovalo“ s Němci. V Tichém údolí, oblíbeném cíli výletů, bylo z rozhodnutí místního revolučního národního výboru popraveno dvacet devět mužů. I když podle některých zdrojů jich mělo být mnohem víc, přesný počet není známý. Byli vybráni na základě nejasných kritérií mezi německými zajatci přivezenými do Roztok z Prahy. Nejmladšímu mělo být patnáct let. 

V životě jsem o Nepomuku neslyšel

Po válce Bohuslav Šotola nastoupil na jednoroční učební kurz, aby dohonil zameškané učivo z posledního roku války, a pak se začal učit truhlářem. V listopadu 1952 odjel vlakem z Prahy směr západní Čechy. Spolu s ním další stovky odvedenců. Vypráví, jak míjeli Beroun, Zdice a Plzeň, ale žádné z těch měst nebylo cílovou stanicí, jak se domníval. Konečnou zastávkou bylo město Nepomuk. Odtud pokračovali pěšky na Zelenou Horu a pamětník si vybavuje první dojmy z cesty: „Byla mlha, tma, pršelo... V životě jsem o Nepomuku neslyšel. Šli jsme asi tři kilometry, ale mně se zdálo, že je to asi deset. Pořád do kopce, pršelo, nic jsme neviděli. A když jsme přišli nahoru, rozhlédl jsem se. Všude samá mlha, jen špičky kopců vykukovaly jako ostrovy.“ Příští měsíce měl strávit na zámku Zelená Hora, kde od roku 1951 sídlil 1. technický prapor tehdejší Československé lidové armády. V roce 1952 tam ještě dosluhovali politicky nespolehliví vojáci Pomocných technických praporů. Jejich vojenská služba byla o mnoho horší, jak Bohuslav Šotola dodává. Krátce poté, co narukoval, zemřel Stalin a následně Gottwald a poměry se změnily. Včetně přístupu k vojákům základní služby, i k těm, kteří byli považováni za ne zcela přátelské vůči socialistickému zřízení. Pamětník byl členem Skautu a domnívá se, že to mohl být důvod, proč rukoval k pracovním jednotkám. Na Zelené Hoře absolvoval základní tříměsíční výcvik, pak byl krátce ve Strašicích, v Plzni, ale také pomáhal stavět kasárny v Janovicích nad Úhlavou. A nakonec se znovu vrátil na Zelenou Horu. Tam byl přiřazený k tzv. velitelské četě. V reálu to znamenalo, že pracoval jako truhlář při údržbě kasáren. Ve stejné četě byli i další řemeslníci. Období, které musel strávit v rámci povinné vojenské služby u Technických praporů, se podle jeho slov dalo vydržet. Jen na pravidelná politická školení mužstva moc rád nevzpomíná.

„My jsme měli PŠM, politické školení mužstva, vždycky ve středu dopoledne a tam do nás lili ty nesmysly. Vždycky to přednášel někdo, kdo to ani nedovedl pořádně přečíst. Byli tam s námi i Romové, Němci, Maďaři. Někteří tomu ani nerozuměli... ale s úmrtím Stalina ten nápor ustal.“

Aj teraz by sa ťažko dobývala ta Zelená Hora

V listopadu 1953 přijeli na Zelenou Horu další nováčci. Bohuslav Šotola vzpomíná, jak se na ně šli podívat. Všechno probíhalo stejně jako před rokem. Přijeli vlakem do Nepomuku a pak šli pěšky do kopce na Zelenou Horu. Byl mezi nimi i Miloslav Švandrlík, který později své zkušenosti a zážitky z vojny zpracoval ve známém románu Černí baroni. Pamětník ale dodává, že román je literárním převyprávěním a nelze ho vnímat jako jejich tehdejší realitu. Reálný předobraz ale má většina postav z románu. Major Terazky, možná nejznámější postava, vznikl podle kapitána Gazdy, jednoho z jejich tehdejších velitelů. Bohuslav Šotola na něj vzpomíná: „Říkal mi, kam by dal kulomet a kam by dal samopalníky... a jak by se ‚aj teraz ťažko dobývala tá Zelená Hora‘. Já jsem s ním ale vycházel, on byl takový podivín, ale důstojníci z něj měli respekt. Byl jediný, který prošel válku.“ A vypráví i o dalších velitelích: „Taky tam ale byli důstojníci, kteří přišli od vládního vojska. To byli Češi, kteří tam nastoupili dobrovolně jako ochrana protektorátní vlády. Ve čtyřiačtyřicátém roce je poslali bojovat proti partyzánům do Itálie a oni místo toho, aby proti nim bojovali, tak k nim přeběhli. A pak se vesměs dali k naší brigádě, co bojovala u Dunkerque.“

Zvláštní pověření

S Miloslavem Švandrlíkem se během vojny přátelil, spali v jedné místnosti, na kavalcích vedle sebe. A vypráví, jak stejně jako vojín Kefalín v románu Černí baroni dostal Miloslav Švandrlík zvláštní pověření, starat se o prasata. A jak kapitán Gazda alias major Terazky projevoval o prasata zvýšený zájem.

„Ta prasata, ta tam byla skutečně, ale nebyla v tom Šternberku, v těch hospodářských budovách, jak to je v Černých baronech. Ale byla pod kostelem v  lovecké chaloupce, za šlechty tam měli honicí psi. Nahoře s oblibou stával Gazda, ten Terazky, a díval se, jak se ta prasata mají k světu. Říkal: ‚Všimol som si krmení těch prasat, žrali travu a strkali rypák cez plot. Nasekajte travu a dajte jim.‘“

Někdo to odskákal, někdo si polepšil, někdo si pohoršil. Já jsem ve straně nebyl, tak jsem to přežil

Bohuslav Šotola v Nepomuku zůstal, našel si tam budoucí manželku a žije tam dodnes. Celý život se věnoval svému původnímu zaměření, truhlařině. Dlouhé roky také pracoval jako externí učitel v autoškole. Začal sbírat staré pohlednice a postupem času jich získal tisíce. Podařilo se mu tím zmapovat mnoho dnes již zaniklých nebo výrazně proměněných míst České republiky. V galeriích v Nepomuku, ale i v dalších městech uspořádal desítky tematicky zaměřených výstav, namátkou třeba o Šumavě nebo o Vltavě. Díky tomu se seznámil i s Karlem Čáslavským, se kterým pak spolupracoval na některých dílech cyklu Hledání ztraceného času.

Část vzpomínek Bohuslava Šotoly se týkala také srpna 1968. „Byli jsme na dovolené v Roztokách a v noci nás probudila letadla, spousta letadel. Tam je nedaleko Ruzyně, tak nalétávala nízko a my jsme nevěděli, co se děje. A ve čtyři hodiny ráno nás přišla vzbudit maminka, že nás přepadli Rusové.“ Ihned se rozhodli vrátit se do Nepomuku. V Ruzyni je zastavili ozbrojení vojáci. Cestou do Nepomuku předjížděli kolony sovětských aut a u Rokycan viděli, jak vojáci připravují velkorážní kulomety na obranu před domnělými imperialisty. A pak už začali obsazovat i Nepomuk. „A už to bylo v pytli,“ poznamenává Bohuslav Šotola. A svoje vyprávění uzavírá slovy: „Někdo to odskákal, někdo si polepšil, někdo si pohoršil. Já jsem ve straně nebyl, tak jsem to přežil.“

Bohuslav Šotola zemřel 1. září roku 2020.