The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Souček (* 1927  †︎ 2010)

• narodil se 22. března 1927 v Husinci

• po válce studoval na letecké škole v Chrudimi, pro svou zálibu v létání a letadlech se mu přezdívalo Ikar

• po únoru 1948 utekl za hranice, nejdříve byl v utečeneckém táboře v Německu, pak se dostal do Francie

• v zahraničí strávil několik měsíců, pak se dostal zpět do Československa s plánem pracovat pro americkou rozvědku

• druhý den po návratu byl zatčen, a protože byl voják, byl uznán vinným ze zločinu vojenské zrady (§6 odst. 2 zák. č. 50/23 Sb.) a zločinem přípravy úkladů (§2 odst. 1 zák. 50/23 Sb.) a odsouzen na osm let těžkého žaláře

• trest si odpykával v Plzni na Borech, na Jáchymovsku

• propuštěn byl v roce 1954

• zemřel 23. února 2010

Antonín Souček se narodil 22. března 1927 v Husinci na Prachaticku. Měl pět bratrů a jednu sestru. „Otec byl školník a měli jsme sokolství přímo v tělocvičně, tam se scházeli sokolové odmalička a já jsem tam chodil od šesti let. Sokolem asi [už] zůstanu. [Líbí se mi na tom] upřímnost a radost ze života i těch druhých.“ Jako mnoho jiných si vážil T.G. Masaryka a těžce nesl konec „jeho“ republiky. „Tenkrát jsem to bral tak, že se republika měla bránit [v roce 1938], ale dneska si myslím, že by to byla úplná zbytečnost, vždyť by to bylo vraždění, vyvražďování našich lidí. To jsem bral [jako zradu],  že… kdyby do toho vstoupila hned Anglie a Francie a Polsko, celá ta Malá dohoda a i to Rusko, tak Němci nemohli nikdy udělat to, co udělali. I v base jsme to probírali, že to byla zrada.“

Když mu bylo devět let, zemřel mu otec, o dva roky později ztratil i matku a byl dán na vychování do kláštera školských sester ve Vodňanech. Vychodil tamější měšťanku a poté se přihlásil do Baťových závodůve Zlíně, ale pro velký zájem byl přijat až v roce 1941. „Do Zlína se dostávalo těžko, [člověk] musel udělat zkoušky. Já jsem je udělal, ale nedostal jsem se pro velkej nával, tak jsem se začal v Husinci učit číšníkem, na radnici. V jednačtyřicátém roce přišel dotaz, že se uvolnilo jedno místo, tak jestli mám ještě zájem o to místo do Zlína. Tak jsem ihned nastoupil. Ve Zlíně to bylo trošku horší než na vojně, tam byly družiny a jednotlivý družiny měly svýho velitele, každá cimra měla velitele... jako na vojně. Pak jsem přišel v pětačtyřicátým na vojnu a to bylo pro mě lehký proti Zlínu. Záleželo na člověku, co chce a jak chce – mohl tam dosáhnout třebas doktorátu nebo profesury, cokoliv, ale musel chtít. Já jsem chodil do průmyslovky a navečer jsem chodil do večerní exportní školy, ovšem to jsem nedokončil, poněvadž říkám, po bombardování jsem odjel do Husince a vrátil jsem se jen nakrátko. Ve dne jsem byl v práci, dělal jsem všechno a odpoledne jsem chodil do školy. Platové podmínky – měli jsme každý knížku, každej dostal vejplatu, do knížky napsal výdaje, na prádlo, na všechno a zbytek šel uložit. Já si myslím, že by to bylo potřeba i teď, poněvadž to byl systém, kterej potřebuje každej mladej muž. Ten systém byl velice dobrej, [učil nás] hospodařit, žít, chovat [se] i sportovně se vyžít, všemi směry se tam moh člověk vyžít.“

Kvůli bombardování Zlína v roce 1944 se vrátil zpět do Husince, jako spojka pomáhal místní partyzánské organizaci. „Dělal jsem generálu Suchardovi partyzánskou spojku do Vodňan a do Strakonic, no a tak jsem se různě protloukal. Sucharda byl myslím velitelem vimperský posádky, mám takovej dojem, a bydlel u Panušků ve vile. Já jsem byl hrdej, no jo, jako sokol, tak já jsem byl hrdej, že mně dali takovej [úkol].“ Do Vodňan a do Strakonic donášel na určená místa písemné vzkazy. „Konec války mě zastihl v Husinci – my jsme měli služby, ti takzvaní partyzáni a hlídali jsme na příjezdovejch silnicích a já sám si pamatuju, že jsem zajal největší konvoj, kterej se přesouval přes Husinec na Vimperk, a byl tam generál, ten mě odvezl na stupátku svýho osobního auta až na konec Husince a vyprovodil mě směr Vimperk. To si pamatuju jako dnes.“

Po válce se na chvíli do Zlína vrátil, ale ne nadlouho, protože nastoupil na vojnu. „Já jsem chtěl jít do vojenské školy, tak jsem nejprve nastoupil jako dobrovolník do Písku, do takový vojenský předškoly, a pak jsem se dostal do letecký školy v Chrudimi. To bylo v šestačtyřicátém roce. Když jsem se tam dostal, tak jsem byl šťastnej, ovšem chtěl jsem být jako pilot, ale přesáhl jsem již limit stářím, tak mě dali jako palubního radiotelegrafistu-navigátora.“ Škola v Chrudimi trvala dva roky, její frekventanti byli připravováni pro letecké armádní pluky. Ve vojenské škole jej zastihl únorový převrat. „V té Chrudimi jsme byli přímo ve městě, byl zákaz vycházek a všeho možnýho a já jsem ještě s Jirkou Rolců – národní socialisti tam měli sjezd tenkrát, v osmačtyřicátém roce – tak jsme tam utekli a byli jsme tam dva dny. Pak jsem byl zavřenej a potom vyloučenej ze školy a přeloženej do náhradního pluku, do kasáren v Českých Budějovicích. To byl takovej trest. Ani tu školu jsem [nedokončil]. [Únorový převrat] jsme očekávali a těšili jsme se na rozkaz, abysme do toho vstoupili se zbraní, ovšem to se nestalo a já byl beze zbraně odvelen k náhradnímu pluku, kde jsem vykonával jen [funkci hlídky]. (...) 25. února 1948 jsme leželi a čekali na povel, měli jsme připravený automaty, že vyjdem do ulic. Takovej dojem mám a myslím, že říkám pravdu. [Když jsme ten povel nedostali], tak nás to dojmulo. Ne všechny, ale bylo nás hodně a učili nás tam samí západní letci, takže to bylo takový západní.“

Za hranicemi

Krátce po únorovém převratu utekl za hranice, do Německa. „Byl sníh, byly závěje, utekli jsme přes Lenoru, poněvadž já tam v Zátoni bydlel u bratra, přešli jsme u takový německý samoty a pak pro nás přijeli Američani. Čtyři jsme byli.“ Měli v plánu dostat se co nejrychleji do Spojených států nebo do Austrálie. Dvěma jeho přátelům, Josefu Vítovci ze Čkyně a Františku Maršákovi z Dolan, se to skutečně podařilo, udělali v USA vojenskou kariéru a žijí tam dosud.

Společně byli odvezeni do uprchlického tábora nedaleko Dortmundu. „To byl lágr,  jedna budova a tam jsme byli ubytovaný, všichni utečenci, který se tam sešli. Bylo nás dost, hlavně z Prahy. Já tam byl krátce. Jednou jsem se sebral a odešel. Nejhorší bylo přejít francouzský hranice, tam nabírali pracovní síly francouzských fabrik a hospodářství, tam jsem se přihlásil. Museli jsme poznat, kolik je koni let, vokšírovat ho, pak co umíme se stroji....“ Zkoušky měl na starosti ruský důstojník, a ačkoliv neměl Souček se zemědělskými pracemi žádné zkušenosti, podařilo se mu ho obelstít a zkouškami prošel. Odtud byl poslán do utečeneckého tábora v Moo, asi 40 km od Paříže, kde čekal na umístěnku do vybraného statku. Nakonec byl určen pro hospodářství poblíž Toulouse, po menších peripetiích na cestě dorazil do Port de Pill, kde si ho vyzvedl hospodář.

„Odvezl mě na statek, kolem daleko jenom lány a lány. Odvedl mě do cimry, byla vybílená, ale smrdělo to tam jako po prasatech. To byly jedny z nejkrutějších chvil mého života, byly ještě horší, ale... Ráno jsem měl vozit od krav hnůj. Já jsem za první den měl zkrvavený ruce, samej krvavej mozol, a kdybych se nestyděl, tak bych si možná i zabrečel. Druhej den mě dali sázet zelí na takovej lán, to jsem nedohlíd [konce]. Já byl na tom láně sám, tak jsem to dělal a nade mnou lítaly [letadla], já jsem se vyprd na sázení a koukal jsem se na letadla.“ Na tomto statku nepobyl Souček dlouho, práce byla obtížná a náročná, tak simuloval neznámou nemoc (měl na těle fleky od baněk, kterými se tehdy léčila chřipka), sedlák se toho zalekl, naložil ho na vůz a odvezl ho na nejbližší vlakovou stanici. Odtud se vydal zpátky do Moo u Paříže. Byla mu přidělena práce v železárnách a ocelárnách poblíž belgických hranic. „Tam jsem skládal a nakládal ingoty, vysýpal strusku a takový různý práce.“ Při práci jednou utrpěl úraz na ruce, byl asi týden v nemocnici a poté se rozhodl, že se již do továrny nevrátí.

Do pasti

Sebral se, neměl vůbec žádný majetek a jel do Paříže. Hledal nějaký zdroj obživy, ale bezúspěšně. Nakonec se rozhodl přihlásit se na československém konzulátu a vrátit se do vlasti. „Šel jsem tam a po cestě jsem se setkal s dvouma nebo třema chlapama, který mě už asi dýl pozorovali a to byli nějaký... nevím, lhal bych, jestli to byli nějaký spekulanti, který dělali pro nás, pro republiku, nebo to byli nastrčený... Ty mně doporučili, abych se sem dostal zpátky a že se mně ozvou a že budu pracovat pro ně, pro Francouze, pro Američany, pro americkou stranu. Mluvili česky, byli to Češi.“ Neměl vůbec žádné pochybnosti o tom, že se do republiky vrací jako agent, kterému se ozvou patřiční lidé a on se zapojí do výzvědné činnosti. Naprosto těmto mužům věřil. Musel nějaký čas čekat, než byly vybaveny potřebné formality k cestě do Československa. „Spal jsem v hotelu Calvados, nádherně jsem se měl.“ Náležitě si užil tamějšího nočního života, a když bylo vše připraveno, vyrazil domů. „Jel jsem ještě s jedním, nevím, jak se jmenoval, byl z Děčína. V Chebu normálně všechno prošlo, přijel jsem do Zátoně, tam jsem se uvítal s bratrem, se sestrou, no a druhý den přišli četníci, vodvedli mě do basy na budějovický letiště a odsud do Prahy, na Domeček, na Loretu a už to byl konec.“

Domeček na Hradčanech

Protože byl v době útěku za hranice vojákem, byl po zatčení odvezen do vojenské vyšetřovací vazby, takzvaného Domečku v Praze na Hradčanech. Ten bývá považován za místo nejtužšího mučení, které si zřídil represivní aparát. „Domeček hrůzy – to byl baráček na Loretě, sám o sobě. Vaš mě [vyšetřoval] a poprvé, když jsem tam byl, povídá: ,Hele, pověsil jsem dva a ty budeš třetí, budeš viset, nebo tě zastřelíme.‛ To si pamatuju. To můžu odpřísáhnout, že tohle pronesl. Na Domečku jsem byl celkem asi měsíc, pět neděl a pak jsem byl přeloženej do vojenský vazby na Loretě. Já si nepamatuju, že by mě mučili. Nějakou facku, to jsem dostal, kopanců a pendrekem jsem dostal, to se nedá spočítat, to jsem se nebál. Tam byli [vězni] všechno kluci tak dvacet let, a [ty rány se snáší líp, když je člověk mladý].“ Na rány si rychle zvykl. „Já jsem chodil uklízet na chodbu, velitelem tý chodby byl, říkali jsme mu Zlato, poněvadž říkal: ,Všechno se tu musí třpytit jako zlato.‛ Všechny ty rejhy se musely čistit párátkem. Kopance a tak, to bylo běžný. Tam byl taky generál Píka, ten měl svou kobku, takovou malou, a tam mu uklízel jeden vojín, ale toho pak asi pustili a Píka si stěžoval, že nemá přinesenou vodu, já jsem byl nejblíž, tak mě [bachař] vzal, a tak jsem se dostal, že jsem mu uklízel asi tři dny. On se nebavil, neměl zájem, on se bál...“ U výslechů se ho ptali hlavně na to, co zamýšlel dělat na Západě apod. Ve stejnou dobu byl zavřený i jeho bratr Karel, který mu pomáhal s cestou za hranice. Byl za to odsouzen na dva roky věznění, ale jak říká Antonín Souček, dosud spolu o okolnostech jeho trestního stíhání nemluvili a ani mluvit nebudou. „Ostatní bratři byli komunisti, ale takový lidský.“

Soud

Těsně před konáním soudu byl převezen na Pankrác, kde byl následně souzen vojenským soudem. „Přišel doktor advokát ex offo a [ptal se], co čekám. Já povídám: ,No tak útěk za hranice, za to se zavřelo na noc, no tak já nevím, co mně dají...‛ Říkal se mu, že mně je to fuk, že nikoho nemám, že je mně to jedno. Tak se votočil a povídá: ,Prosím vás, co mluvíte? Vy máte dva provazy, jeden za §2, druhej za §6, a vy řeknete, že vám je to jedno! Co když vám dají provaz?‛ Já povídám: ,Tak dají, mně to je jedno.‛ Ale opravdu mně to bylo jedno, mně to tenkrát bylo jedno a nedělal jsem si z toho žádnou velkou hlavu.“ Nakonec měl štěstí a byl odsouzen „jen“ k osmi letům odnětí svobody. Měl prý hodného soudce, který již byl sice donucen nadsazovat trestní sazby, ale dělal to mírně. Na soudu byla přítomna jeho sestra. Po odsouzení byl odvezen na Bory.

Bory

„Na Borech, tam už to bylo horší, jenže tenkrát, když já tam přišel, tak to ještě sloužili starý bachaři, ty byli výborný. Ty se s námi bavili... Když pak je vyházeli a přišli ti noví, to už bylo horší. Když jsem přišel na Bory, tak ten věhlasnej bachař Brabec byl dole v korekci, přišlo nás osm, tak nás přivítal a na každýho ukázal, za co byl vodsouzenej. Já byl jako nejmladší naposled. Povídám: ,Sežral jsem psovi žrádlo a misku jsem mu tam nechal, to jsem měl polehčující okolnost.‛ Bác, bác a už jsem byl na zemi. Už mě ten Brabec mydlil, ale zachoval se pak ke mně solidně, pak mně to vynahrazoval.“

Na Borech pracoval mimo jiné jako holič, vynášel kýble-záchody, roznášel jídlo... a dělal waldes – špendlíky, patentky a vlásenky. „To je pracný, nejhorší byly ty dámský přezky [k podvazkům], to jsme si my mladý přísahali, že kdo ze ženskejch bude nosit tu přezku, tak si ji nevezmem.“ Byl na nemocničním oddělení, protože již v době, kdy byl zaměstnán u Bati, měl podezření na tuberu, ale nikdy s tím neměl potíže, spíše se snažil tohoto „neduhu“ (podezření) využívat ve vězení k pracovním úlevám apod.

I když nemocný nebyl, podle svých slov se chtěl nakazit, ale nepodařilo se mu to. „Zrovna jsem dělal chodbaře, když přišel Kutlvašr. Přišel jsem k veliteli chodby a povídám: ,Přišel přírůstek, kam ho mám dát?‛ Řekl mi: ,Dejte ho někam do cely.‛ Tak tam bylo pět cel, tuberárna, lues [pohlavní choroby], to byla cimra zvlášť, ta byla háklivá... No a tenhle Kutlvašr, já mu povídám: ,Vy jste přebíral Prahu od Thussena?‛ Ten Thussen, co předával Prahu, byl u nás na cimře! Já jsem povídal: ,Himl, to by byla dvojice, ať si to vyříkaj v base!‛ Nemyslel jsem to nijak záludně nebo pomstychtivě, já jsem si myslel v dobrým, že by si to vyříkali teď. Ten Thussen, to byl malíř, každej měl od něj olejový malby, bachaři mu nosili barvy a plátno a von jim za to maloval.“

Zpočátku měl na spoluvězně štěstí. „Já byl na cele, tam byl doktor Šmíd, to byl zápaďák a já, asi jako mladej kluk, jsem se líbil všem, já byl takovej legrační, samá sranda. Pak tam byli dva zubaři, pak tam byl jednovokej John Čapka, ten letec, kterýmu Němci vystřelili oko, s tím jsem rád mluvil, pak tam byl plukovník Přikryl, to byl nějakej výchoďár, ale oni se neměli s těma zápaďákama rádi, měli něco takovýho proti sobě... Nevím. A ani jsem se nechtěl ptát.“ Na svém pobytu ve vězení považuje za nejhorší skutečnost, že nejenže byl zbaven svobody, ale navíc byl odsouzen k tomu, sdílet malý společný prostor s lidmi, s nimiž neměl vůbec nic společného a které si nevybral. „U nás to nebylo tak tragický jako na těch samovazbách, kde byli čistě jen ty politický, kde se dralo peří, kde norma byla vysoká, taky jsem to zažil, taky jsem začal na peří, byli jsme tři a museli jsme splnit normu. Když jsme ji nesplnili, tak jsme dostali jen poloviční dávku jídla a pak, když se vyplácely odměny, tak jsme si nemhli nakoupit. [Nejhorší na věznění byla ztráta] svobody, že [člověk] byl uvázanej na tý samovazbě mezi lidi... třebas byl se zlodějema, kterejm nefandil, nemohl si promluvit.“

Z Borů byl na krátkou dobu přeložen do Jiřetína na povrchovou těžbu uhlí. „Tam jsem se hned domluvil s jedním civilistou, že utečeme, a měli jsme to naplánovaný, ale neutekli jsme, poněvadž mě hned stáhli zpátky na ty Bory. Ty Bory byly pro mě asi souzený – byl jsem tam asi pět let. Lágry byly lepší [než Bory], jak ve stravě, tak v pohybu, že se mohl [člověk] pohybovat po tom lágru, kdežto tam měl jen vycházku v tom kruhu a dost.“

„Já jsem dostal nakonec milost, ale to mně scházel asi rok a půl. Sestra mně žádala. Psala mně, že s bratrem žádali o milost a že jim slíbili, že ji dostanu, ale to už bych vodseděl na nočníku, jak jsme říkali.“

Jak mi Gottwald se Stalinem zachránili život

„[Stalin], ten mně zachránil život. Stalin a Gottwald, ty mně možná zachránili život, poněvadž já jsem měl na Jáchymovsku útěk, pomáhal jsem k útěku dvoum lidem, který měli zaručenou pomoc v civilu, a tak jsem rozhodně myslel, že to vyjde. Já jsem je musel dát do vozíku, zahrabat, dát na kolej a ta holka, co s jedním chodila, ta to odvezla na haldu, kde to měla vysypat. No a když přijela k těm strážnejm, který prohlíželi a pouštěli, tak kamarád elektrikář zhasnul světlo. Kluci projeli, klidně vystoupili, převlíkli se a já jsem si oddechl, jsem si říkal, že jsou pryč a že jsem pomohl dvoum lidem přes hranice. Utekli, ale chytili je u Karlových Var a jednomu přerazili pažbu od pušky přes hlavu. Byl dlouho nemocnej a s tím jsem byl pak dlouho zavřenej na Barboře, já byl v táboře Barbora. Jeden se jmenoval Láďa Hamrník a druhej Oldřich Vrána. Byli jsem souzený znova, dostal jsem dva roky přidáno, u soudu v Karlových Varech. [Když tamty dva chytli], tak nás prozradili. Já jsem se dostal do korekce, právě já byl zavřenej na Svatopluku v lágru, odsud jsem byl převezenej na tu Barboru, do korekce, a tam jsem byl [asi] jednatřicet dní zavřenej tak, jak mě chytli – v plátěných kalhotech, v košili, na betonovej podlaze, nic jsem nedostal jíst. Tam bylo vokýnko, asi dvacet krát třicet, bylo to asi čtyři metry vysoko a jednou za čtyři dny [jsem dostával] jíst. To jsem si říkal: ,Tak to je s tebou asi konec.‛ Právě když jsem si říkal: ,Tak to chlapče asi nevydržíš‛, tak umřel Stalin a Gottwald, dostali jsme amnestii a pustili nás z tý korekce na tábor. Já měl padesát kilo.“

Po propuštění z korekce se stal zahradníkem u nemocnice, pak pracoval jako elektrikář na šachtě, odkud byl propuštěn na „svobodu“. V první chvíli nechtěl uvěřit tomu, že jeho věznění už opravdu skončilo, myslel si, že zpráva o jeho propuštění je fáma, ale naštěstí se mýlil. Přechod z vězeňské reality do okolního světa pro něj byl, jako i pro spoustu dalších propuštěných vězňů, šokem. „Nejtěžší bylo vůbec to vejití, po těch sedmi letech, mezi lidi. Pustili se mnou ještě jednoho, ten chtěl do hospody, já jsem nechtěl, tak jsem mu musel utéct, abych se dostal domů. [Jel jsem] k bráchovi do Zátoně.“ Měl problém sehnat práci, nakonec nastoupil jako skladník, údržbář, elektrikář...

„Každej měsíc jsem byl na [výslechu u Stb]. Já jim říkal: ,Co vám mám říct?‛ Já nic nechtěl. Každej měsíc jsem byl na prošetření a dlouho se mě vyptávali co a jak, jestli za mnou někdo přišel. Já povídám: ,Nikdo za mnou nepřišel, s nikým jsem nemluvil, dejte mně pokoj, já už chci dožít ten život normálně.‛ [To trvalo] až do roku 89.“ Výslechy měly zřejmě sloužit jen pro kontrolu jeho osoby, jak podotýká, nikdy mu nenabízeli možnost spolupráce.

V roce 1968 se nijak veřejně neangažoval: „Já jsem chtěl mít pokoj a nevěřil jsem tomu. Myslel jsem si, [měl jsem] naději, že to bude lepší, že se to k tej demokracii obrátí, že skončí nadvláda toho komunismu. [Když došlo k invazi], to jsme prožívali s bráchou a s partou s takovým šokem, v hospodě. [Nebál jsem se, že nastanou ‚nová padesátá léta‘], poněvadž všechno nasvědčovalo tomu, že se to změní k lepšímu, a ne k horšímu.“

Po vstupu sovětských vojsk nastala mezi obyvatelstvem panika, že nastane nový válečný konflikt. Lidé začali ve velkém vykupovat zásoby potravin. Stejnou vzpomínku na okamžiky následující po 21. srpnu 1968 má i Antonín Souček. „Sháněl jsem jídlo pro rodinu. Vím, že jsem sehnal poslední sádlo, že jsem si ho dal na břicho, a pak jsme seděli v hospodě a vono mně tam [začalo tát]. To jsem se bál, [že nastane hlad], bída že nastane...“

„První republiku neznám, o té nemůžu mluvit, ovšem byla to vopravdu svoboda, demokracie. Komunismus, to bylo právě naopak. A teď je to všelijaký, není to správný. Před válkou [byl autoritou] Masaryk, Beneš, naši generálové.“

1 Průběh věznění:

· 31.7. 1948 – 11.1. 1949 Praha-Loreta vazba

· 12.1. 1949 – 15.2. 1949 Plzeň-Bory waldes, peří (typ práce)

· 16.2. 1949 – 31.3. 1949 Jiřetín-Most uhelné doly

· 1.4. 1949 – 31.12. 1950 Plzeň-Bory waldes

· 1.1. 1950 – 31.12. 1950 Bílá Cerekev různé

Hrádek u Rokycan

· 1.1. 1951 – 31.1. 1953 Plzeň-Bory waldes

· 1.2. 1953 – 30.11. 1954 Jáchymov-Horní Slavkov,

tábor Prokop