The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Souček (* 1915)

• narozen 28. srpna 1915 na Ukrajině

• rodina soukromých zemědělců s českými kořeny

• vzdělání na Ukrajině, studia medicíny však znemožněna vynuceným nástupem do kolchozu

• nakonec vystudoval vyšší ekonomické učiliště

• ekonomem kolchozu, poté okresním ekonomem

• ve funkci i po okupaci Ukrajiny Německem

• po návratu sovětských vojsk vstup do Rudé armády

• absolvoval vojenskou školu, zařazen k těžkému dělostřelectvu

• bojoval na Ukrajině, v Polsku, Německu, zúčastnil se osvobozování ČSR

• na podzim 1945 demobilizoval a vrátil se na rodnou Ukrajinu

• roku 1947 přesídlil do ČSR

• hospodařil zde na zemědělské usedlosti

• roku 1950 donucen ke vstupu do JZD

• zde zootechnikem, ekonomem, a nakonec traktoristou

Rodinný původ a raná léta na Ukrajině

Vladimír Souček se narodil 28. srpna 1915 na Ukrajině rodičům pocházejícím z této země. Avšak dědeček pana Součka se narodil v Olomouci. „Takže naše kořeny jsou na Moravě.“ Rodiče pana Součka se živili jako soukromí zemědělci na vlastních polnostech, čítajících 26 hektarů. „Měli jsme největší hospodářství v naší české vesnici. Potom, po roce 1929, kdy vznikl kolchoz, zde udělali jeho centrum. Měli jsme postavený pěkný barák, šest místností… Velkou stodolu, sušárnu na chmel, velké chlévy. To se akorát hodilo pro ten kolchoz.“ Veškerá zemědělská technika byla do zdejší oblasti dovážena z Československa, jak pamětník vzpomíná.

Pan Souček navštěvoval obecnou školu v obci Krušinec. „První a druhá třída byly v jedné místnosti a třetí a čtvrtá zase v druhé místnosti.“ Pamětník byl však velmi dobrým žákem, proto absolvoval všechny čtyři třídy během dvou let. Poté začal navštěvovat tzv. desetiletku v sousedním okrese. Díky vynikajícím výsledkům a doporučení školy byl poslán na studia medicíny. „Když jsem udělal přijímací zkoušky, tak mě přijali. Bylo to v Žitomíru, žitomírské oblasti, kam jsme museli mít pasy. Jako tady jsou občanky, tak tam musel být pas. Tak jsem šel za předsedou našeho výboru, pod kterého spadaly tři české vesnice – Okolek, Ivanoviče a Krušinec. To byla jedna nacionální česká komunita. Šel jsem za předsedou, aby mi dal potvrzení, abych mohl dostat pas. On to byl zatvrzelý komunista. A řekl: ‚Musíš dělat v kolchozu! A ne že se půjdeš učit. Do kolchozu tě potřebujeme!‘ To víte, mně to přišlo tak líto!“

Studia medicíny byla tedy panu Součkovi znemožněna. Po čase se na něj však přece jen usmálo štěstí – byl svými nadřízenými z kolchozu poslán na vyšší ekonomické učiliště, které za dva roky absolvoval. Poté se vrátil do kolchozu, kde působil jako ekonom. Nakonec byl pro své výborné výsledky přeložen na práci pro okresního vrchního ekonoma. „Přišli za mnou. Nejdřív jsem byl rád, že mi to nabízejí. Ale bylo mi 22. Takový mladý kluk, abych měl na starosti 68 kolchozů… Bylo mi to divné a bál jsem se toho.“ Do nového zaměstnání nakonec přece jen nastoupil. Pomohla tomu také tolerance vrchního ekonoma, který nebral ohledy na jeho tzv. kulacký původ.

Počátky perzekuce

Trpění kulackého původu rodiny Vladimíra Součka však nebylo nekonečné. Jednoho dne přišel příkaz deportovat jeho matku na Sibiř. Předsedovi kolchozu se však podařilo sesbírat mezi lidmi podpisy, jimiž se zaručili za otce pana Součka, který nebyl žádným vykořisťovatelem, třídním nepřítelem. „Díky tomu nás deportace minula. Ale stejně nás vyhnali z našeho baráku, museli jsme se vystěhovat. Pak už tam byl kolchoz. Bydleli jsme pak u maminčiny kamarádky. Potom si maminka koupila dům od bratrance, který se odstěhoval. Náš barák byl pak už pořád pod kolchozem.“

Vztah ke komunistickému režimu?

„Proti jsem nemohl být. Ale když jsem dělal ekonoma a měl jsem kolem sebe předsedu okresního výboru, náčelníka NKVD, předsedu soudu – to byli, když už jsem byl na okrese, to byli všechno moji kamarádi. Brali mě jako spravedlivého. Nebyl jsem proti vládě. Ale to víte, nebylo mi to milé, ale musel jsem plnit to, co bylo. Tak jsem to bral. Hodně lidem jsem pomohl, kteří byli odsouzeni.“

Snaha o vstup do Rudé armády

„Před tím než začala válka, navrhovali u nás maminčina bratra a ještě jednoho kamaráda na vyšší učiliště NKVD. Vybírali lidi, kteří umí nějaký cizí jazyk. To se pak posílalo sem, třeba na ministerstvo, a tito lidé se stali velvyslanci do určených států. A tím pádem navrhli i mě, protože jsem uměl česky.“

Nástup Vladimíra Součka do učiliště NKVD však přerušilo napadení Sovětského svazu Německem. „Dostali jsme za to 500 rublů. Za to, že jsem tam ještě ani nebyl, ale že musím nastoupit. To bylo v sobotu. Byl jsem vyřazen z evidence okresního výboru, protože jsem měl v pondělí nastoupit do toho učiliště NKVD. Když už v neděli brali celou naši rodinu, abychom se rozloučili, že už pak půjdu do té školy – ale teď v poledne najednou začaly zvonit zvony. Vyšli jsme ven. Když tehdy někdo umřel, tak se zvonilo a oznamovalo se to. Teď to bylo v neděli… Najednou zvoní. Vyšli jsme a zjišťovali, co se stalo. Že prý Němci vyhlásili Rusku válku. Teď jsem nevěděl, co mám dělat. Papíry jsem měl už vyřazené z evidence okresu. Co mám dělat? Udělali rychle mobilizaci. Mě už nezvali, protože jsem byl vyjmutý z evidence. Nevěděl jsem, co mám dělat – zůstat, nebo jít. Ale kam jít? Bojovalo se, nebylo kam jít. Tak jsem ty papíry vzal, hodil do ohně a spálil. A takto jsem zůstal.“

Následně v oblasti došlo k plánování evakuace charkovského závodu na výrobu traktorů za Ural. Předseda závodu potřeboval někoho, kdo by byl schopný uspořádat soupisy a následně zničit celou výrobní evidenci. Pan Souček tuto nabídku přijal. Neuposlechl však příkaz vedoucího a dokumenty z továrny, které měl spálit, raději schoval. Zanedlouho na Ukrajinu dorazila německá vojska.

Německá okupace a perzekuce Židů

Po příchodu německých vojsk a dosazení německé správy byl pan Souček zaměstnán na své bývalé pozici okresního ekonoma. Tentokrát však pro německé okupanty.

„To víte, kdybych řekl ‚nebudu‘, tak by mě hned odstřelili a bylo by to. Co tam lidí u nás postříleli! Když byl někdo ve vojsku nebo tak, dopadl ještě hůř. Kamarád, který se ostříhal a měl vojenskou uniformu – přišli Němci, viděli, že má uniformu, je ostříhaný, tak ho vzali, zastřelili a bylo.“

„Židi byli sebráni hned, vystěhováni do jedné místnosti – muži i ženy. Ženy byly doma, muži museli chodit pracovat na pole vedle železnice, kde kopali jámy, velké jámy. Museli zpívat. Když už je vykopali, všechny je sebrali, všechny Židy, ženy i muže, a postříleli je. Děti házeli do těch jam živé. Co bylo spálených vesnic od Němců! To bylo přes 300 vesnic, které byly zničené. Úplně. Jako v Československu Lidice a Ležáky!“

Vyhnání okupantů a vstup do armády

V roce 1943, po vyhnání německých okupantů, byla vyhlášena mobilizace. Pan Souček se potřetí stal okresním ekonomem, tentokrát opět pro sovětskou správu. Práce pod německými okupanty nebyla přítěží, protože se za pamětníka přimluvil předseda výboru.

Na svém místě však nesetrval dlouho – přihlásil se totiž ke službě v armádě. „Všechny muže odvezli do Žitomíru. Tam nás nechali nastoupit do řady a jakýsi major řekl, že kdo se necítí zdráv, ať udělá tři kroky vpřed. Všichni popošli tři kroky, ale jenom mně jako by Pánbůh říkal: ‚Zůstaň na místě!‘ Major na mě vyjel, jestli jsem hluchý nebo němý, ale já v klidu odvětil, že se cítím zdráv. ‚Nebudeš litovat,‘ on na to. Všechny ostatní samozřejmě odveleli jako pěšáky na frontu a mě nechali na chvíli být.“

Po zdravotní prohlídce byl – pro své vysoké vzdělání – zařazen na tři měsíce do vojenské školy. Velitel mu tenkrát řekl: „Važ si toho, co to znamená, nebýt tři měsíce ve válce a jít se učit.“ Školu ukončil v hodnosti staršiny (rotmistra) a byl zařazen k těžkému dělostřelectvu. „Byly to stopadesátky houfnice.“ Pan Souček zde měl na starosti veškerou logistiku jednotky.

Bojová zkušenost

První boje zažil pamětník již krátce po svém vstupu do Rudé armády, v roce 1943 na rodné Ukrajině. „Byly to tuhé boje, držení okresu přecházelo z rukou do rukou. Říkalo se tomu malý Stalingrad.“ Během bojů na Ukrajině byl V. Souček zraněn na noze, když narazil na protipěchotní minu. Až rok po válce zjistil, že má v noze stále střepinu.

Při posunu fronty na západ sloužil pan Souček i u sovětských kaťuší. „Z toho měli Němci strach! To bylo v Polsku, v nějakém lese. Byla tam chaloupka a tam stály německé tanky a děla. Pustili tam kaťuše. Ten lesík byl celý zesekaný!“ Jistý polský civilista, který byl svědkem útoku, si prý myslel, že tehdy nastal konec světa.

V Německu se pamětník se svou jednotkou dostal až za řeku Odru. „V Německu, když jsme přecházeli řeku Odru, byly mosty stržené a nemohli jsme přejít. Takže se postavily pontonové mosty, přes které naši přejeli. Teď jsme viděli naše ruské vojáky ustupovat jen s koňmi – a děla, ta maličká, čtyřicet pětky a sedmdesát šestky, tam zůstala! Všechno to ustupovalo. Naše baterie jen přejela most přes Odru, rozestavili jsme děla a připravili. Nábojů jsme ale mnoho neměli. Zásobovači ještě nestačili přivézt, tak byly cca čtyři náboje na jedno dělo. Němci vyrazili proti nám se 14 tanky a dělostřeleckými vozidly. Velitel pluku řekl – nechat je přijet blíž a teprve pak napřímo střílet. Bylo to jako dáno od Boha – co výstřel, to hořící tank. Popadl jsem kulomet a začal jsem pálit po pěšácích, co jeli na tancích. Tím pádem mě velitel pluku vyznamenal Řádem vlastenecké války.“

Během války měli Čechoslováci možnost přejít ke Svobodovým jednotkám. Pan Souček byl ale v Rudé armádě spokojený, a tak této příležitosti nevyužil. „Můj tatínek se narodil v Rusku, moje maminka se narodila v Rusku, já jsem se narodil v Rusku – moje vlast je přece Sovětský svaz.“

Osvobozování Československa a konec války

Následně byla jednotka pana Součka povolána od Berlína na pomoc Praze. „Měl jsem radost, že aspoň uvidím, odkud pocházeli naši předci. Do Prahy jsme přijeli 9. května. Vítali nás – to byla radost!“

Po válce byla jednotka pana Součka přesunuta ke Kladnu, kde pobývala až do října 1945. Zde byl pamětník svědkem německé hysterie a obav ze sovětských vojáků. Řídkým jevem nebyly ani hromadné sebevraždy německých rodin – ačkoliv bylo všude vyhlašováno, že jim nebude žádným způsobem ublíženo.

„Jeden večer si tam u Kladna sedím. Byly tam šachty a hutě, kam jsme se chodili každý týden koupat. Lidi mě tam už znali. Bylo to v Motyčíně, kde stála Malinovského ruská armáda. U něj byli samí trestanci. Ten večer byl u stráže velký rámus a jeden děda povídá strážnému: ‚Kde je ten ruský Čech?!‘ Zavolal mě. Děda mě prosil, ať jdu k nim, že se k nim dobývají tři Rusové. Že mají dvě dcery… Vzal jsem džíp, dva vojáky s sebou, připravil jsem si pistoli a jeli jsme tam. Jak jsme vešli do toho baráčku, ten, co stál u dveří, tak mě praštil samopalem do rtů a vyrazil mi dva zuby. Vytáhl jsem pistoli a střelil ho do ruky. Pak mě sebrali a na druhý den celou tu Malinovského armádu přesunuli a ty tři vojáky na místě postříleli.“ Pan Souček potřeboval spravit vyražené zuby. Shodou náhod byl místním zubařem vnuk pána, který jej předešlé noci zavolal na pomoc. Nové zuby a zlaté korunky mu tedy zhotovil bezplatně.

Poté byla jednotka převelena do Ústí nad Labem. V listopadu 1945 Vladimír Souček demobilizoval.

Po válce

Po demobilizaci se pamětník vrátil na Ukrajinu, kde působil opět jako ekonom. Až v roce 1947 se definitivně přestěhoval do Československa. „Ani jsem neměl zájem sem jet, ale jela celá obec.“ Usídlil se zde v českém pohraniční, v Krásném Lese u Frýdlantu v Čechách, kde získal zemědělskou usedlost. Když se mu však začalo dařit a hospodářství začalo vzkvétat, byl v roce 1950 nucen vstoupit do JZD.

V JZD pracoval jako zootechnik, poté jako ekonom. Pro nedostatečnou znalost českého jazyka však následně přešel na pozici traktoristy.