The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Soukalová (* 1930)

• politická vězeňkyně

• narozena 4. listopadu 1930 v Praze

• pochází z rodiny, která byla zakotvena v Československé národně socialistické straně, v Církvi československé (husitské) a v Sokole

• do března 1948 pracovala na Sekretariátu Československé národně socialistické strany, což předznamenalo její zatčení

• uvězněna byla v květnu 1949 a prošla těžkými výslechy, následky si nese do současnosti

• prožila obtížně specifikovatelný duchovní zážitek během výslechů

• odsouzena Státním soudem v Praze na osm let těžkého žaláře

• prošla mnoha pracovními komandy: Kutná Hora, Červené Pečky, Molitorov, Rakovník, Zlín (Gottwaldov)

• v Molitorově měla těžký úraz ruky, o kterou málem přišla

• podmínečně propuštěna byla 26. října 1953

• v roce 1968 vstoupila do KAN i do K 231

• aktivně se podílela a podílí na životě Církve československé (husitské), manžel Vítězslav Soukal pracoval celý život rovněž v ústředí této církve

• po propuštění pracovala v různých dělnických, časem i úřednických profesích

• s manželem vychovali dvě dcery: Helenu a Elišku

• žila v Praze-Michli a přátelila s několika spoluvězeňkyněmi a pomáhali si

• nevyčítá Bohu životní těžkosti, ale přijímá věci tak, jak jsou, snaží se být potřebná

Eva Soukalová se narodila 4. listopadu 1930 v Praze. Tatínek byl poštovní podúředníka, jezdil vlakovou poštou. Začínal jako zřízenec a tam vlastně začíná také tatínkova cesta i dětství paní Soukalové. Tatínek se jmenoval Antonín Čížek a maminka Barbora roz. Svobodová. Seznámili se tak, že maminka hrála házenou a tatínek fotbal. Byla to taková sportovní známost. Vzali se a byli spolu až do smrti, jak se říká. Kromě Evy vychovali rodiče i bratra Antonína, který však nešťastně zemřel jako asi dvacetiletý na vojně.

Čížkovi patřili mezi mnohé prvorepublikové rodiny, které sportovaly v Sokole, byly členy Československé národně socialistické strany a Církve československé (husitské)-CČS(H). Otec se za války zapojil do odboje. V době povstání se účastnil na Wilsonově nádraží kapitulace ozbrojeného pancéřového vlaku. Protože však měl po skončení války značné zdravotní obtíže, musela Eva Soukalová nastoupit hned v roce 1945 po ukončení měšťanky do zaměstnání. Práci získala v Sekretariátu československé národně socialistické strany, kde pracovala až do března 1948. Na obsazení sekretariátu vzpomíná: „Vodili nás se samopaly i na záchod, takže to pro mne nebylo v kriminálu již nic nového.“ Při práci mohla zároveň večerně studovat. Po zabrání sekretariátu přešla pracovat jako úřednice do podniku Chemodroga, což byl velkoobchod s klihem. Setkala se zde s velkým množstvím Židů, kteří přežili holocaust. Měli vzájemně nadstandardní vztahy a dokonce její šéf, který byl rovněž židovského původu, ji propustil až na nátlak ze strany StB.

Zatčena byla 10. května 1949. „Těch důvodů bylo víc. Abyste věděl, já jsem velezrádce a špión jako byl kapitán Klos a takoví podobní. On asi někdo, když to budu brát rozumně, z těch představitelů Československé národně socialistické strany by asi šel něco vykládat šestnácti nebo sedmnáctileté holce, která se může pochlubit kamarádce, kdyby něco podnikal. Takový jako byl Hora nebo Zenkl by to šel určitě povídat takovéto holce. Ale oni měli od Zorina nařízený počet zatčených a tím to haslo.“ Rodiče se o místě zatčení dozvěděli až za tři týdny a to prostřednictvím roztrhaných hadrů, které vězeňská správa odeslala na jejich adresu. Jednou z příčin zájmu StB o Evu Soukalovou byla i agenturní zpráva spolupracovnice StB s krycím jménem „Eva“. Ta již 11. června 1948 oznámila na jedné pražské úřadovně StB: „Dne 7. června 1948 ke mně přišlo děvče jménem Eva Čížková, bývalá zaměstnankyně ústředního sekretariátu. Znaly jsme se povrchně. Od doby, kdy mě viděla v přítomnosti Jožky Hajdy, o němž asi věděla, že je ilegálně činný, vzrostla její důvěra ke mně a začala se se mnou častěji stýkat. Neviděly jsme se celý měsíc až právě 7. června 1948. Důvěrně mně sdělovala svůj postoj k ilegalitě a nabídla mi, abych s ní spolupracovala. Její lidé jí znají pod značkou Ú-111. Chtěla, abych jí vyšetřila, kde se nyní nalézá Milíč Solský a Maláč. Je zaměstnána na Vinohradech a bydlí v Praze-Michli. Je to osmnáctileté děvče. Její chlapec má být v Anglii. Říkala mi též, že není pravdivá zpráva v novinách o zatčení vraha soudruha Schramma. Toho hocha prý zná a stýká se s ním. Je mu osmnáct let, právě tento rok dělá maturitu. Je ho otec je členem krajského výboru KSČ a jeho jméno začíná na D. Chlapec bydlí též v Michli. Více mi nechtěla říci. Její pseudonym zní Dana Bušová (příjmení je možná nepřesné), mé zní Hana Burešová. Setkám se s ní snad ještě tento týden.“ Tolik zpráva agentky, po které následovalo prověření a lustrace Evy Soukalové, tehdy ještě jako Čížkové.

Ve vazbě byla Eva Soukalová fyzicky i psychicky týrána. Utrpěla úraz žeber, páteře, zlobily jí ledviny atd. Prožila i samotku, která končila shledáním se zmlácenou Liduškou Křesinovou. Při úklidu chodby se setkala i se ztýraným chlapcem na nosítkách, kterému se posmíval bachař. Vyhrkla na něj: „Já ještě tady budu a tebe si dožiju, že ty budeš takhle naříkat.“ Bachař měl zanedlouho bouračku a přivezli ho právě do této vězeňské nemocnice. Holky jí pak říkali, že je čarodějnice. „Od těch dob, jsem si dávala pozor, abych někomu něco neřekla a špatného nepřála. To je potom hrozný.“ V té době bylo Evě Soukalové 18 let.

Během drsných výslechů, kdy dokázala spoutaná vyšetřovateli třeba i vrátit ránu, zažila nevšední duchovní zážitek. „Zacházeli s námi jak kdy a já jsem taky nebyla žádný beránek. Já jsem dokázala toho, kdo si troufnul i s těmi pouty mu rozbít ksicht a bylo mně to jedno v ten moment. Řekla jsem si co se stalo, stalo se a co se má stát, se stane. Já jsem byla z domova vychována tak, že nic na světě se neděje bez Boží vůle. To bylo takový, prostě když už jsem si myslela, že něco nevydržím, tak mám takový nesdělitelný zážitek, který prostě slyšíte uvnitř. Slyšela jsem: neboj se, nejsi sama. Tak to nějak přišlo, že najednou to bylo jako když odfoukne a přišla jsem na soudní vazbu a už to šlo. Člověk si dělal hlavu, aby neřekl proti někomu něco, co ho nutili. Oni si pak napsali stejně co chtěli. Podpisy obtahovaly přes okno, to jsem viděla. Byly to prostě hrozné případy.“

Státní soud se skupinou „Bursík a spol.“ probíhal v Praze 25. října 1949. Eva Soukalová byla odsouzena na 8 let těžkého žaláře, konfiskaci poloviny majetku, pokutě 15 000 Kč a ztrátě čestných práv občanských na dobu 5 let. Obžaloba zněla: „Od léta 1948 do jara 1949 se v Praze stýkala s Bohumilem Bursíkem, byla jím požádána o účast v ilegální organizaci, kterou zakládal a obdržela od něho ilegální leták. Slíbila pak svoji účast v ilegální organizaci, dostala krycí značku U-111, pod kterou měla podávat zprávy. Pro Bursíka konala službu spojky a na jaře 1949 se snažila navázat spolupráci s Ladislavem Stočesem a jeho rozvětvenou ilegální skupinou a byla pověřena, aby vykonávala spojku mezi Stočesem a Bursíkem. Věděla při tom, že Bursíkova organizace má za úkol zvrat dnešních poměrů a že zprávy, které by Bursíkovi podala, tento má možnost předat do zahraničí, neboť sama mu zprávy pro cizího státního příslušníka nosila.“ V květnu 1950 následovalo odvolací líčení u Nejvyššího soudu odvolání obžalovaných zamítl, takže jediná změna pro Evu Soukalovou a její dva spoluodsouzené bylo, že museli navíc ještě uhradit náklady odvolacího řízení.

Během věznění prošla Eva Soukalová, tehdy ještě pod rodným jménem Čížková, mnoha věznicemi a pracovními komandy: Pankrác, Kutná Hora, Červené Pečky, Molitorov atd. V Červených Pečkách u Kolína, kde pracovala v cihelně byla například svědkyní útěku dvou spoluvězeňkyň, kterým se podařilo uprchnout až do Berlína, kde byly zatčeny. V Molitorově utrpěla vážný úraz, když jí ve stroji zůstala ruka, o kterou jen zázrakem nepřišla. Na místě dostala jen morfiovou injekci a odvezli jí na Pankrác do vězeňské nemocnice. Ruku jí zachránil MUDr. Rusňák, který u jejího lůžka proseděl mnoho nocí.

Na Pankráci se v té době samozřejmě popravovalo a Eva Soukalová zažila nechvalně pověstnou sekyrárnu na vlastní oči. Poznala i mámy, kterým se ve věznici narodily děti. „Taky jsme na Pankráci chodili na exkurze do sekyrárny; my jsme jí drhli. Když jsem byla v té nemocnici, tak se za oknem rozsvítilo a odbývala se poprava. To nebylo příjemné. Na tom pokoji třeba byly i mámy, které tam porodily malé dítě a teď tohle to. Nebyla to žádná legrace. Narozené děti v nejlepším případě dostal někdo z příbuzenstva, ale většinou šly do ústavu. Ale naučili jsme se tam jedné věci, že jsme se dělili o příjemné i nepříjemné věci. Naučili jsme se tam toleranci. Když jsme třeba byli na místnosti, kde nás bylo 40 nebo 50 a postele vedle sebe a nad sebou, tak to nebyl žádný med. To víte, jak bylo třeba mámám, když jim na Pankrác přivezli ženskou, která usekala hlavy svým čtyřem dětem v Krčském lese, jak se asi na to tvářily ty mámy, které ty své děti neviděly.“

Po propuštění z vězeňské nemocnice putovala Eva Soukalová do Rakovníka, kde se vyráběly dlaždice. Následovala poslední štace ve Zlíně, tady se pro změnu dělaly gumové holínky. Bylo samozřejmostí, že práce se vykonávala i za starší vězeňkyně, které na ni nestačily.

Ve všech věznicích a táborech panoval na tehdejší dobu nezvykle ekumenický duch. Soužití především s politickými vězeňkyněmi bylo většinou příkladné a přátelství přetrvávala mnoho let. Do dnešních dní se například vídá s Jarmilou Cvrčkovou či Vlastou Matouškovou. Setkala se však i s vražedkyněmi dětí, kolaborantkami odsouzenými dekrety prezidenta Beneše nebo se statečnými ženami, které celou válku prožily v koncentračních táborech a komunistický režim se jim za to odvděčil dalším mnohaletým vězněním. Zažila korekce i temnici, kde byly v zimě a tmě bez oblečení i jídla. Voda byla díky Evě Soukalové alespoň ze šlapacího záchodku. Propašovala totiž v ústech kapesník, kterým vytřela zmiňovaný záchod, aby alespoň měli vodu na pití.

Po podmínečném propuštění v říjnu 1953 nastala nová starost se sháněním zaměstnání. Pomohli však rodinní přátelé Trejbalovi, kteří paní Evě zařídili práci v dílnách Drupolu. Nejprve pracovala jako dělnice, později i jako administrativní síla, pokladní, skladnice. Ve stejném výrobním družstvu bylo zaměstnáno i několik bývalých přátel z Československé národně socialistické strany, takže soužití probíhalo bez větších problémů.

Návrat domů znamenal pro Evu Soukalovou i zcela přirozené zapojení se do života své církve. V pěveckém sboru náboženské obce Církve československé (husitské) v Praze-Michli poznala i svého budoucího manžela Vítězslava Soukala, dlouholetého zaměstnance Ústřední rady CČS(H). Církevní i tehdy ještě nezbytná světská svatba proběhla 14. července 1956. Dva roky poté se manželům Soukalovým narodila dvojčata Helena a Eliška. Paní Eva zůstala dva roky na mateřské. Kromě dětí se starala i o manželovu maminku, kterou v té době opakovaně postihla mozková mrtvice.

Do zaměstnání se Eva Soukalová vrátila v roce 1960. Kamarádka z církve jí přemluvila, aby šli pracovat do drážního depa ve Vršovicích. V listopadu 1960 sem byla také skutečně přijata. Ve spisu Archivu bezpečnostních složek se dochoval následující záznam: „Jmenovaná byla přijata jako pomocná síla a pracuje na tzv. stanovišti 15. Převážně provádí pomocné práce, jako je uklízení rotund, dílen a venkovních prostor depa. Po pracovní stránce se projevuje kladně, v tomto směru není na ní stížnost. Při práci si s oblibou zpívá. V době volna je dle zjištění zapojena v nějakém pěveckém kroužku v Praze-Michli. Na pracovišti je o ní známo, že byla vězněna za činnost proti republice po dobu 4 roků. Je vdaná, má dvě děti. akcí na závodě a schůzí ROH se nezúčastňuje.“ Z předchozí zprávy je patrné, jak StB neustále podrobně mapovala život jednotlivých bývalých politických vězňů.

Další štací se Evě Soukalové stala administrativní práce v náboženské obci CČS(H) Praha-Vršovice, kde na žádost faráře Švehly pracovala několik let. Když však v blízkosti bydliště postavili výrobní družstvo NAPAKO, odešla pracovat tam. Zase pracovala ve skladu, v zásobování, v galvanizovně, později se vypracovala i na vedoucí skladu, kde bylo materiálu za 26 miliónů korun. Do důchodu odcházela v roce 1985.

Dcery postupně dospívaly a myslely na studia. Kádrové posudky rodičů se však podepsaly i na životě Heleny a Elišky. Otec v církvi, matka vězněná z politických důvodů, to nemohlo zůstat bez odezvy. Helena se tedy vyučila kuchařkou a podařilo se jí nakonec i dálkově dostudovat střední školu. Eliška se vyučila cukrářkou a nějaký čas pracovala po úmrtí otce rovněž na Ústřední radě CČSH v Praze. Rovněž jí se po pěti letech podařilo časem večerně dostudovat střední ekonomickou školu. Díky večernímu studiu začaly obě dcery pracovat jako úřednice. Helena je do současnosti zaměstnána na Správě sociálního zabezpečení a Eliška se vrátila na Ústřední radu CČSH, kde pokračuje jako zaměstnankyně úřadu ve šlépějích svého otce.

Jako u mnoha dalších bývalých politických vězňů i v případě Evy Soukalové sehrál významnou roli rok 1968. Aktivizoval se život v církvi, zakládalo se K 231 a KAN, probíhaly rehabilitace. Eva Soukalová se zapojila do činnosti obou zmiňovaných organizací. Rovněž byla zahájena její rehabilitace, která se však táhla několik let. Krajský soud v Praze ve svém veřejném zasedání, konaném dne 14. října 1974 rozhodl, že rehabilitovaná je vinna trestným činem podvracení republiky, přičemž trest byl stanoven na 4 roky odnětí svobody. Trest byl tedy pouze snížen. V odůvodnění rozsudku se praví: „Nebezpečnost činu pro společnost byla značná, neboť činnost byla prováděna v době, kdy nápor zahraniční i domácí reakce proti stávajícímu zřízení v našem státě postupně vrcholil, kdy docházelo ke koordinaci činnosti různých protistátních skupin v jejich snaze co nejvíce státu škodit a narušovat tak další konsolidaci poměrů. Motivem jednání obžalované bylo působení reakční politiky bývalé nár. soc. strany, kterým se nechala ovlivnit a pro životní nezkušenost pak byla ochotna i aktivně pomáhat této straně v jejích záměrech. K vážnějšímu následku její činnosti, jak je také patrno z obsahu spisu však nedošlo.“

Změnu poměrů v listopadu 1989 Eva Soukalová samozřejmě uvítala. Nedožil se jí však již manžel Vítězslav, který zemřel již v roce 1978 na srdeční chorobu. Opět i přes vlastní zdravotní neduhy pomáhala starším bývalým spoluvězeňkyním s nákupy, vyřizováním na úřadech atd. V současné době stále žije společně s oběma dcerami v Praze-Michli a aktivně se zapojuje zejména do dění v CČSH. Své věznění i celý dosavadní život nahlíží Eva Soukalová se zřetelem na svoji víru: „Já si myslím jednu věc. Lidé mají sklon veškeré nepříjemné věci vyčítat Pánu Bohu. Já tento pocit nemám. Já si říkám, že On neustále tvoří a pracuje a pro určitý účel si nás stvořil. Proto mě tu asi nechává ještě strašit, protože mě k něčemu ještě bude potřebovat. Až mě nebude potřebovat, tak půjdu, to se nedá nic dělat. Já když jsem šla s infarktem do nemocnice, tak ty doktoři byli úplně na větvi. Já jsem říkala: nelamte si s tím hlavu. Já vím, že uděláte všecko, ale jak Pán Bůh dá, tak bude. Když tady budu mít být, tak se vám to povede, když ne, tak mám vyúčtováno. To se nedá nic dělat. Asi k něčemu je to dobré. A teď si říkám, že moje praneteř se rozvedla a zůstala s dětmi. Ty k nám chodí a člověk je zase k něčemu platný. Důsledkem věznění mám potíže s ledvinami a ta páteř. To jako zlobí. Ale já jsem byla dost velký ras. Mě říkala doktorka také vězenkyně, že musím cvičit, když to sroste a cvičit. A já jsem cvičila,tvrdě cvičila, až jsem si rozškrábla nohu o železnou rezatou postel a měla z toho dost dlouho potíže. Já jsem tu páteř natolik rozhýbala, že chodím ještě dneska. Lidi co měli to co já, byli většinou na vozíku. Možná to bylo tím, že byli starší než já. V mládí jinak snášíte všechny věci a je to pružnější, ale já jsem byla dost tvrdá na to. S touto rukou, kde mi chybějí po úrazu i některé kosti, takhle mi to dolů viselo ta ruka a já jsem s ní dokázala dělat všechno možné, rozhýbat jí. Člověk nesmí být sám na sebe měkký.“