MUDr. Jiří Soukup

"Já si dost pamatuji, jak to bylo obtížné, když se schvaloval lustrační zákon. Několik nocí jsem nespal, chodil jsem po kamarádech a vrtalo mi to hlavou. Tenkrát se to totiž zdálo jako velmi progresivní myšlenka – postihnout všechny kolaboranty a spolupracovníky. Od začátku, od 17. listopadu, všude kde to šlo, tak se skartovaly materiály. Mně bylo divné, jak to, že seznam těch nejobyčejnějších udavačů, o kterém se ještě pochybovalo, jestli je kompletní, protože pracovníci StB byli hodnocení za počet dušiček, takže asi to nebylo masivní, ale bylo možné, že se tam dostali lidé nezaviněně. Jakože to nebylo úplně jasné. Není tedy divné, že když bylo možné všechno skartovat, tak že se nám zrovna tyto seznamy dostaly do ruky? A pokud by to tak bylo, tak proč? Nesnaží se náhodou někdo tu společnost rozhodit a destabilizovat a používat to k politickým cílům? A jestlipak děláme dobře, že tohle schvalujeme? Dodnes jsem o tom na pochybách."

"My jsme speciálně s doktorem Šolcem z Liberce a ještě s několika dalšími lidmi fungovali v komisi, která měla za úkol reatestaci vojenské kontrarozvědky. To byla druhá správa StB. Snažili jsme se. Jezdili jsme po útvarech a snažili se nějak probrat ty politruky a co si s nimi dál počít. Překvapivě se zjistilo, že zdaleka ne všichni ti lidé jsou takoví gauneři, jak by to vypadalo na první pohled. Tenkrát na ministerstvu vnitra v těch jednotlivých správách musela mít každá uklízečka zbraň. Když se probraly ty materiály těch jednotlivých pracovníků, tak za prvé bylo zřejmé, že ta samotná kontrarozvědka sama o sobě nevykonávala žádnou velkou činnost – to bylo všechno pod taktovkou ruských zpravodajských služeb KGB a tak. Hlavně se zjistilo, že vyložených gaunerů, kteří měli na svědomí zničené existence lidí, že jich nebylo zase až tak moc."

"Po tom 17. listopadu jsme věděli, že nás natáčejí a filmují a hlídají. Bylo to z vikýřů a z dálky a bezprostředně do kontaktu s námi se to nedostalo. Veškeré dění, které tenkrát tady probíhalo, už nemělo téměř žádný významný odpor ze strany bývalého režimu. Zřejmě si nás dokumentovali a počítali, že kdyby to náhodou spadlo a nevyšlo, tak že si to s námi potom vyřídí. K tomu ale nikdy nedošlo. Jediná agrese, se kterou jsem se setkal bezprostředně, byla taková, že jeden z bývalých známých v Jilemnici za mnou kdysi přišel a říkal: ‚Jirko, ty mi zařídíš funkci v Občanském fóru.‘ Já jsem říkal: ‚Ty jsi upad, co to má znamenat?‘ A on že bych taky mohl vypadnout z balkónu nebo z okna, třeba. No, bylo to velmi rychle vyřešené. Ještě ten večer bylo před sokolovnou v Jilemnici shromáždění, tak jsem tam vystoupil a řekl jsem, co se mi stalo. Že za mnou tento člověk přišel a hrozil, že mě shodí z balkónu, když nedostane funkci v Občanském fóru. Tím to skončilo a pak už se znova nic takového neobjevilo. Ta síla masy těch lidí byla příliš veliká."

„Tak ty první dny se chodilo stěžovat na režim, na Národní třídu, lepily se plakáty... ale co dělat dál? My jsme najednou začali shánět nějaké centrum nebo někoho, kdo nám poví, co si s tím dál počít, s tou situací, protože je hezké, že jsme se přestali bát bolševiků a že jim to říkáme do očí, ale co s tím potom provedeme? Takže se jezdilo z Jilemnice nejdříve do Semil. Zřejmě jsme z těch okolních obcí nebyli jediní. Takže tam vzniklo okresní centrum Občanského fóra. Potom do Hradecka a dál a dál. Taky si pamatuji velmi intenzivně, když se člověk dostal do Prahy, do Špalíčku, a najednou zjistíte, že nikdo takový není a že to je všechno naprosto spontánní. Dějí se události a nikdo to neřídí ve smyslu nějakého plánu, a že to je jedna velká masivní, geniální improvizace. Když jsem pak přijel domů, tak jsem se to bál říct těm známým a přátelům, aby neztratili grády a nepřišli o kuráž. Že není žádná záštita a je to všechno na nás. Že nám nikdo nepomůže."

„Druhý den měl jilemnický špitál schůzi k těm událostem. Já to považuji za začátek revoluce na Jilemnicku. Možná se pletu, možná se to dělo na více místech, ten začátek demonstrací a odporu. Ve velkém sále biografu seděl náš přednosta, jako ředitel špitálu, vedle byla předsedkyně místní organizace KSČ. Ta si vzala slovo a plamenně vykládala o tom, co se děje za hrůzy - imperialisté, reakce a kdeco. V jednu chvíli se v sále postavila primářka Kupková. To byla naprosto skvělá ženská, úžasná, chytrá, internistka. Taková dáma – distingovaná, klidná, nekonfliktní. Ta se najednou vymrštila a prohlásila, že to tedy ne. Že naše děti nebudou žádní estébáci mlátit, a aby tady někdo nevykládal takové nesmysly, jakože se s tím musí něco udělat. Já jsem koukal na toho našeho přednostu, který si dokázal v té době naprosto skvěle s režimem poradit. Vybudoval si ohromnou kariéru. On najednou zbrunátněl a bylo vidět, jak přemýšlí, jak se mu to v té hlavě motá. Po pár vteřinách se postavil a říká: ‚To má tedy paní primářka pravdu. Není možné, abychom tohle tolerovali a musíme s tím něco dělat.‘ A tím to tedy začalo. Pak se začaly objevovat demonstrace na náměstích, vylepovaly se plakáty, které jsme vozili z Prahy různě."