Karel Soukup

„Potom tady byla ta bitva. Schytali jsme to víceméně z první ruky, protože tady [Američané] ostřelovali evangelický kostel. Vzpomínám si, že tam byl jeden džíp mezi sloupy u divadla. Potom byli na střeše na Adrii, tam taky stříleli. Jeden voják ležel se samopalem v průčelí našeho domu a střílel na Adrii. Protože to byly strašný rány a vše se tak třáslo, tak jsme leželi v koupelně u středové stěny a třásli jsme se strachy, co jako bude, protože to byla veliká bitva. Kolem poledne to ustalo. Koukali jsme z balkónu a Američané vyváděli německé vojáky z kasárna na sadech Pětatřicátníků. Koukali jsme na to v šoku. Stáli v deseti řadách, byl to takový štrúdl tři sta čtyři sta metrů [dlouhý]. Všichni měli ruce nahoru, jako že se vzdávají. My jsme si říkali: ‚Pane Bože, když tohle bylo kousek od nás a ti Američané by nepřijeli, tak by to zmasakrovali jako v té Praze.‘ A my bychom byli prakticky první na ráně.“

„Chodil jsem do Státního mužského ústavu učitelského na rohu Tylovy ulice. Teď je tam dlouho zdravotní škola. Nás učili profesoři, kteří zároveň učili adepty na učitelství. Měli jsme takového bázlivého ředitele. Těsně před začátkem vyučování jsme museli vstát, zvednout ruku: ‚Sieg Heil!‘ Zpívali jsme německou hymnu. Mě vždycky bolela ruka, tak jsem si ji podpíral. Tak jsem dostal vynadáno, že se musí pořádně držet ta pravice. V té době jsem uměl dokonce lépe německy než česky. Protože mi rodiče říkali, že mi ta němčina nejde, tak mi zaplatili soukromé studium, abych s tím zkrátka neměl problémy. Bylo to opravdu tvrdé poněmčování.“