The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Soukup (* 1941)

• narodil se 17. července 1941 v Praze

• matka byla Němka, po válce získala antifašistický dekret, dokazující, že nebyla nepřítelem Československa

• v roce 1945 se přestěhoval s otcem do Chebu

• na začátku 50. let se začal věnovat loutkoherectví v chebské sokolovně

• v roce 1959 udělal talentové zkoušky na Akademii múzických umění, kvůli matce ke studiu nenastoupil

• mezi lety 1960 až 1962 absolvoval vojenskou službu

• v srpnu 1968 tiskl protiokupační letáky

• v roce 1988 inicioval vznik busty přítele z chebského souboru Gustava Noska, který vytvořil postavu Hurvínka

• pracoval na dráze, až do důchodu byl strojvedoucím

• v roce 2023 žil v Chebu

Po skončení druhé světové války v roce 1945 se tehdy čtyřletý Václav Soukup ocitl sám s otcem ve válkou zasaženém sudetoněmeckém Chebu. Město bylo ponuré, zdevastované bombardováním, německé obyvatele odtud vyháněly  československé úřady a zůstávaly po nich prázdné domy. Jeho matka Aloise Soukupová, Němka, se do Chebu ze strachu z protiněmeckých nálad odmítala přestěhovat a žila ještě půl roku v Praze. Malý Václav prožíval v Chebu těžké časy odloučení. 

Matka sice získala dekret, který dokazoval, že nebyla nepřítelem Československa, ale nevěřila, že ji ochrání. „Za žádnou cenu do Chebu nechtěla,“ vzpomíná Václav Soukup. „Vládla tam  obrovská nenávist vůči Němcům. Nerozlišovalo se, jestli byl Němec slušný, nebo jaký.“

V době, kdy ještě nechodil do školy, čekal tedy každý den doma sám na otce a okolnosti jej donutily stát se velmi samostatným. Měl nachystanou svačinu a spolu obědvali, až se otec vrátil z práce. „Mně bylo samozřejmě líto, že maminka také nepřijela. Nerozuměl jsem tomu. Čemu taky rozumíte ve čtyřech letech?“

Matčina německá národnost se mu málem stala osudnou během vojenské základní služby. Když ji jeden z vojáků označil za německou svini, chybělo málo, aby ho Václav Soukup zastřelil.

Bál se dunění náklaďáků. Připomínalo bombardéry

Václav Soukup se narodil 17. července 1941 v Praze. Z druhé světové války si pamatuje, jakou hrůzu měl z náletů a jak se s rodiči schovávali do krytu. Ještě deset let po skončení války se stávalo, že když kolem projel náklaďák, jeho dunivý zvuk mu připomněl letící bombardéry. Z konce války si pamětník vzpomíná na vyprávění svého otce. Tehdy bydleli v Praze na Letné u Technického muzea a nedaleko odtud, v Kamenické ulici 20, se usídlil německý voják. Od otce slyšel, že ještě 13. května 1945 ostřeloval kolemjdoucí svým kulometem, než jej zastřelili sovětští vojáci.

Matka Aloise, za svobodna příjmením Irlek, byla ortodoxní katolička a jako Němka si v třicátých a čtyřicátých letech 20. století prožila své. „V době Protektorátu Čechy a Morava trpěla, protože si jako Němka vzala Čecha, a po válce trpěla jako Němka znovu. Po válce bylo pro ni jako pro Němku těžké získat zaměstnání, naštěstí jí pomohla paní Bělíková, domácí v domě, kde rodina bydlela. Zaměstnávala matku u kotle, a tak dostávala alespoň nějaké peníze,“ poznamenává pamětník.

Otec Josef byl původně kameník. Pomáhal pokládat pražskou dlažbu, a když po válce žádná práce s kamením nebyla, pracoval pro sochaře, kterým vytvářel korpusy. Postupně se dostal k železnici, nejprve začal koleje opravovat, potom si udělal topičské zkoušky a nakonec se z něj stal strojvedoucí. Stěhování do Chebu byl  jeho nápad. Jelikož se matka do Chebu stěhovat nechtěla za žádnou cenu, přesunul se do Chebu s tehdy čtyřletým Václavem sám.

Zničené chebské ulice byly pusté

Cheb byl po válce ve špatném stavu. Sám pamětník na něj vzpomíná jako na šedivé město, kde nic nesvítilo. Domy byly podepřené kládami, ulice pusté kvůli vysídlování německého obyvatelstva. Cheb se stále vzpamatovával z bombardování Spojenců z podzimu 1944 a jara 1945. Nejničivější letecký útok proběhl 8. dubna 1945, podle ČT24 tehdy americké letectvo na město shodilo přes tři stovky tun výbušnin, přičemž zahynulo na 800 lidí. 

Poválečný odsun sudetských Němců postihl také část pamětníkovy rodiny. „Příbuzní asi za války nacistům fandili,“ domnívá se. V rozvětvené česko-německé rodině zaznamenal po válce napětí. Ze strany tet a strýců cítil Václav Soukup odtažitost.

Strýci Antonínovi, kterému se říkalo Tony, se vyhnání do Německa vyhnulo. Bojoval v bitvě u Stalingradu jako voják wehrmachtu. Se štěstím se z Ruska vrátil a do konce války sloužil v armádě jako  kuchař. Po osvobození Československa šel dobrovolně pracovat do dolů v Mostě a v Československu žil do sedmdesátých let.

Zamiloval si loutkové divadlo

Když začal Václav Soukup chodit do školy, neuměl pořádně česky. Matka na něj totiž mluvila špatnou češtinou, naštěstí mu pomohla vstřícná učitelka. V době školních let našel i svého životního koníčka – loutkové herectví. Do loutkového divadla, nazývaného Myšárna, začal chodit v chebské sokolovně v deseti letech. Nejprve začínal malováním kulis a později také hrál.

Zásadní postavou kolem chebské loutkoherecké party byl Gustav Nosek, velezkušený řezbář a loutkoherec, který vytvořil postavu Hurvínka. Jeho strýc Karel předtím vyřezal na popud Josefa Skupy Spejbla. Od Gustava Noska se Václav Soukup hodně naučil a dodnes o něm mluví s velkou úctou. Po železniční škole ho lákalo věnovat se divadlu i nadále. V roce 1959 se přihlásil na talentové zkoušky na Akademii múzických umění (AMU). Zkoušky udělal, jenže matka mu jeho uměleckou kariéru zatrhla. „Maminka byla ze staré školy, pro ni byla AMU komediantství, které  nesnesla,“ popisuje pamětník, proč se na vysněnou školu nedostal. Nepomohlo ani to, že jeho otec byl pro.

Na vojně málem zastřelil provokatéra

Když nevyšlo studium umělecké školy, rozhodl se pamětník pokračovat v práci na železnici. Nejprve ale musel na vojnu. Jeho spolužák byl naštěstí synem velitele vojenské správy v Chebu, a tak se vyhnul narukování do zapadlých koutů Československa, jako třeba do 800 kilometrů vzdálených Michalovců na východě Slovenska. Místo toho šel do Plzně, k 11. spojovacímu praporu. Jednoho dne ho však jeho šikovnost dostala do velkého problému.

Na základnu totiž přišli šifranti, kteří novým vojákům dali šifrovací test. Václavu Soukupovi se test tak povedl, že jej šifranti chtěli stůj co stůj k sobě. On sám o to však vůbec nestál, vojnu si chtěl odsloužit a vrátit se do civilu. Šifranti byli neoblomní a vyvíjeli na něj tlak a zkoušeli různé triky. Jezdili přemlouvat jeho rodiče do Chebu, aby na vojně zůstal. A pak na něj nasadili člověka, který jej měl vyprovokovat k něčemu, co by důstojníci mohli použít proti němu a mohli jej vydírat.

„Zkoušeli na mě různé triky. Poslali na mě takového chytráka, který mi řekl, že moje maminka je německá svině. Měl jsem zrovna službu na bráně a u sebe pistoli. Vytáhl jsem ji a chtěl jsem ho zastřelit. Jenomže se mi zasekl náboj, a to mě zachránilo. Dovedete si představit to štěstí?“ tvrdí pamětník. Provokatér se lekl a všechno se obešlo bez následků. Václav Soukup opouštěl vojnu v roce 1962 s tak výborným posudkem, že dostal nabídku vstoupit do KSČ. Odmítl však. „Vzteknul jsem se a pak jsem na to doplácel,“ uvádí.

Řezník cenzuroval loutkové hry

Pamětník se vrací k šedesátým letům, kdy se věnoval v Chebu loutkoherectví i ochotnickému divadlu, a vzpomíná na všechny překážky, kterým musel čelit. Přestože měl soubor úspěch, podmínky pro práci byly těžké. Kulturní středisko v čele se zarytou komunistkou netopilo v budově, kde loutkoherci zkoušeli a hráli. Všechny výdělky z představení museli odevzdávat. Navíc se všechny hry musely schvalovat a někdy se v nich i škrtalo. „Hry jsme nosili k cenzuře. Cenzor byl bývalý řezník,“ upozorňuje Václav Soukup. Cenzora se jim prý ale povedlo několikrát napálit. Například z Broučků Jana Karafiáta museli vyškrtat náboženské texty. 

Jeho vztah k Chebu přetrvával z dětských let. „Mně pořád připadal jako mrtvé město. Proto jsem byl hrozně šťastný, že existovalo loutkové a amatérské divadlo, kde jsem začal pomáhat jako zvukař,“ poznamenává pamětník. V září 1969, v pamětníkových osmadvaceti letech, divadlo v Chebu skončilo. Soubor musel odevzdat všech sto osmdesát loutek, na což Václav Soukup vzpomíná se smutkem a lítostí. „Loutky se rozkradly. Ještě za deset let mi je někdo nabízel v hospodě. Vždycky jsem se naštval. Hrozně mě to urazilo,“ prohlašuje.

Po okupaci okamžitě tisknul letáky

Pamětník se vrací i k hrůzostrašným dnům srpna 1968. Pražské jaro  představovalo ve společnosti velkou naději, předznamenávalo, že komunistický režim slábne a uvolňuje cestu ke svobodě a k demokracii. Dokonce byla načas zrušena cenzura v médiích. Vše vystihovalo heslo: „Socialismus s lidskou tváří.“ Když však 21. srpna 1968 vpadla do  Československa vojska Varšavské smlouvy a zlikvidovala snahy reformních komunistů o obrodu země, nastal pro většinu Čechů a Slováků šok.

Pamětník přišel domů z práce a hroznou novinu o okupaci mu řekl jeho otec. „Když přijeli Rusové, to bylo šílený! Okamžitě jsem začal tisknout letáky. Psal je můj přítel Hora,“ vzpomíná. Tehdy chodili po městě a stržené letáky nahrazovali novými. „Nikdo mě neviděl, naštěstí. Jinak by se mnou zatočili úplně. Skončil bych v kriminále.“ V redakční radě se nejspíš objevil udavač a ohrožený kamarád Hora musel nakonec emigrovat.

Jeden z letáků donesl pamětník i do nahrávacího studia Post Bellum. V Současníku označeném číslem 6 a vydaném na sklonku srpna 1968 popisují autoři metody lživé propagandy, které až příliš přesně připomínají dnešní informační válku a fake news.

V letáku stojí: „Během sedmi dní jsme už slyšeli, viděli tolik nesmyslných lží a polopravd, že by se před nimi zastyděla i smutně proslulá goebbelsovská propaganda jako ubohý žáček před zkušeným učitelem. Jako by sestavovali učebnici – Jak se zdiskreditovat před celým světem... Hlásají, že prý naše dělnická třída vítá kyticemi spojenecká vojska – a zatím je vítá zbrusu zrozená nenávist. V televizi ukazovali, jak se prezident Svoboda při příletu do Moskvy líbal s ‚bratry‘, kteří vydali rozkaz k znásilnění našich národů – skutečnost ukázala, že to byl sprostý podvrh záběru ze schůzky v Bratislavě… Sovětský voják byl prý otráven českou čokoládou, a zatím z hladu snědl jedovatou houbu. A tak bychom mohli dlouho pokračovat v jejich různých propagačních tricích, někdy naivních, primitivních, ale také velmi rafinovaných. Ale okupanti se spletli v odhadu inteligence našich národů, zřejmě nás hluboce podcenili.“ 

Začal pořádat výstavy loutek

Když se jeho milované loutkové divadlo zavřelo a počínalo období normalizace, Václav Soukup pracoval na železnici a díky volným dopoledním se mohl věnovat pořádání výstav loutek. Jednu udělal pro svého přítele Gustava Noska, jednu pro výtvarnici Šárku Váchovou.

Co se týče železnice, zažil i práci na parní lokomotivě. Když začal jezdit se sovětskými mašinami Sergej, odborně nazývanými motorová lokomotiva řady 781, měl radost, že poprvé v životě sedí v teple. Udělal si zkoušky na elektrické lokomotivy a práci strojvedoucího se věnoval až do důchodu.

Když se komunistická strana v roce 1977 snažila potlačit odpůrce režimu s pomocí takzvané Anticharty, podpisové akce s názvem Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, předvolali si Václava Soukupa soudruzi z Revolučního odborového hnutí (ROH). „Pamatuju, že jsem byl drzej – přišel jsem na schůzi ROH a řekl jsem: ‚Víte co, já si chci nejdřív přečíst Chartu 77!‘ Divil jsem se, že jsem z toho neměl průšvih. Měl jsem štěstí. Jako s tím nábojem v pistoli.“

Zasloužil se o bustu pro přítele Noska

Po smrti svého přítele Gustava Noska se snažil o jeho společenské uznání. Nosil do chebského informačního centra vlastní texty a přišel také s nápadem udělat příteli Noskovi bustu. Aby pro svůj plán získal vlivné stoupence, vstoupil do občanského výboru, což mu někteří lidé po sametové revoluci vyčítali. Podařilo se mu nicméně sehnat dostatek peněz pro sochaře. Bustu nakonec vytvořil manžel Šárky Váchové, které Václav Soukup organizoval výstavu. Dne 17. září 1988 ozdobila busta Gustava Noska chebskou Dlouhou ulici.

Občas se k loutkám vrátil, například v pořadu pro Českou televizi. Hlavně se však věnoval výstavám loutek a práci na železnici.

Když v listopadu 1989 svrhla sametová revoluce totalitní režim a lidé prožívali přechod k demokracii, byl i kritický. Vadilo mu, že přisluhovači komunistických vládců předstírají, že byli bůhvíjací disidenti. 

Léta devadesátá označuje Václav Soukup jako šílená. Štvalo ho, jak probíhala privatizace velkých továren. „Špatnou náladu člověk cejtil v hospodě,“ vzpomíná pamětník na své rozladění z porevolučního vývoje. Tvrdí, že když se otevřely hranice a do Chebu přišlo mnoho Němců, byl zaskočený a cítil se jako odstrkovaný.

V roce 2023 žil Václav Soukup stále v Chebu. Pokud se ohlížel za svým životem, nikdy nezapomněl na svou práci v loutkohereckém souboru. Do života mu přinesla jednu příjemnou věc. „Hrozně dlouhou dobu mě ještě děti zdravily na ulici,“ podotýká.