The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Soukupová (* 1958)

• narozena 6. prosince 1958 v Brně

• během roku 1968 s rodinou pobývala v Sýrii

• v roce 1969 vstoupila do skautského, později pionýrského oddílu

• vystudovala gymnázium a pedagogickou školu

• učila v mateřské škole, později pracovala v dělnických profesích

• od roku 1985 přispívala do samizdatové revue Host

• absolvovala domovní prohlídku a výslechy na StB

• po 17. listopadu 1989 aktivní představitelkou sametové revoluce v Brně v roce 1989

• od 90. let dosud působila jako novinářka

Jana Soukupová říká, že ji celý život provázely paradoxy – vystudovala experimentální matematiku, ale pod lavicí si raději četla kvalitní literaturu. V jejím bytě probíhala pravidelná disidentská setkání, ale ona se samotných rokování účastnila jen výjimečně. Přestože vždy hodně mluvila, na žádném výslechu z ní StB nedostala ani slovo. Ledaskdo by jí mohl závidět její pracovní úspěchy, z jejího vyprávění však vyplynulo, že žádná radost z práce se nikdy nedokázala vyrovnat radosti z dětí, které vždy nade vše milovala.

Komunismus je fuj

Jeden z Janiných dědečků, Eduard Hilgert, pocházel z německého sklářského rodu, ale byl prý velký „masarykovec“. „On byl velmi mravný člověk a toho Masaryka velmi miloval a v tom duchu mě i vychovával,“ vypráví Jana. Babička z matčiny strany pocházela ze Židenic, z prosté dělnické rodiny. Byla premiantkou, poté si vzala dědečka a společně žili spořádaným životem.

„Z otcovy strany je příběh složitější. Tam se kořeny ztrácejí někde v nedohlednu,“ líčí pamětnice. Dědeček František Soukup pocházel z jižních Čech, kde byl jeho otec správcem šlechtického majetku. Zřejmě byl nespravedlivě obviněn z defraudace. Asi i proto si rozstřelil hlavu puškou nabitou vodou. Babička se potom údajně zbláznila. Jejich syn František Soukup poté skončil jako „sirotek“ v rodině Podskalských. V Praze vystudoval stavební školu a ve východních Čechách, kde si našel ženu z obchodnického rodu, si koupil pozemky, na kterých začal stavět své domy. Když už to vypadalo, že začne vydělávat, přišel únor 1948 a komunisté mu všechno vzali. „Takže já jsem to měla z obou stran, že komunismus je fuj, a pak jsem se o tom sama přesvědčila tím, jak se komunismus projevoval,“ shrnula svůj pohled Jana Soukupová.

Ze Sýrie a do normalizace

Oba rodiče vystudovali stavební fakultu a živili se jako stavební inženýři. Tatínek měl velký talent na jazyky a procestoval celý svět, přitom nikdy nebyl členem komunistické strany. Roky 1968 a 1969 prožila pamětnice s rodinou v Sýrii. Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa ale intenzivně vnímali i v zahraničí. Vzpomíná, že sdělovací prostředky situaci dosti nafoukly. Měli dokonce pocit, že v Československu se bojuje. „Zdálo se, že tady vypukla válka,“ vzpomínala Jana Soukupová. Velká část těch, kteří byli ve stejné době v Sýrii, zůstala v zahraničí a už se do vlasti nevrátila. Rodina Jany Soukupové prý měla koupené letenky do Kanady, ale maminka se nedokázala srdcem vzdálit z vlasti, takže letenky propadly a rodina se v roce 1969 vrátila do Československa. Janě bylo tehdy deset let. Říká, že opravdová normalizace začala až po vzpomínkových událostech v srpnu roku 1969, „kdy se komunisté rozhodli, že s lidmi zatočí“.

Pod vedením ruské šlechtičny Táji skautkou i pionýrkou

Zpětně hodnotí jako velké štěstí, že ještě v roce 1969 spolu se sestrou vstoupily do 75. dívčího skautského oddílu, vedeného Tamarou Tichonovovou Kudovou, řečenou Tája, dříve ruskou šlechtičnou, jejíhož tatínka zastřelili v Kounicových kolejích za druhé světové války. Oni pak, jakožto rodina postižená válečnými událostmi, dostali dům v Masarykově čtvrti, v jehož sklepě založili klubovnu skautským oddílům. Radovan Kuda vedl chlapecký, Tamara Kudová ten dívčí. Jana Soukupová vzpomínala, že Skaut nebyl pouze volnočasovou aktivitou. „Skautské kroje byly společností vnímány jako symbol možných pozitivních změn, které bohužel ta normalizace zase zhatila a zahlušila,“ vzpomíná na skautské tábory v letech 1969 a 1970, kdy věřící děti chodily do Křižanova do kostela na mši, v roce 1971, kdy byl Skaut už potřetí zrušen, nastupovaly děti na znamení smutku v černých tričkách místo skautského kroje.

Jana Soukupová se sestrou zůstaly bývalému 75. oddílu věrné i během následujících let, kdy se začlenil do pionýrské organizace. Vedoucí Tája oddíl ale vedla i nadále spíše ve skautském duchu. „Samozřejmě byly věci, které by v žádném pionýrském oddíle neprošly,“ vzpomínala Jana. Zmiňuje tajné skautské sliby v nočním lese: „Ta neuvěřitelná romantika, dětská, skautská, přírodní, byla povýšená tím, že to byl velmi odvážný čin, nechat za hluboké normalizace skládat děti skautský slib.“ Družina, kterou pamětnice navštěvovala, zůstala pospolu i později. Členky začaly vyrážet na dálkové pochody, kde se seznámily s jinými trampskými osadami, a na ten popud založily kolem roku 1973 osadu s názvem Vandrující smích.

Matematika versus literatura

Jana Soukupová v deváté třídě excelovala i v matematice. Díky tomu, že měla dobré studijní výsledky a také složila na jedničku těžké přijímací zkoušky, ji po počátečním odmítnutí nakonec přijali na gymnázium. Zřejmě se tak stalo po zásahu tehdejší profesorky, pro kterou matematický talent znamenal víc než politická angažovanost. Takže Jana vystudovala třídu experimentální matematiky gymnázia na třídě Kapitána Jaroše v Brně. Tam také odmaturovala, přestože ji matematika přestala bavit. „Celé gymnázium jsem strávila tak, že jsem seděla v poslední řadě a přečetla půlku Mahenovy knihovny. Četla jsem úplně všechno, dokonce i knížky, které už bych dnes asi nedala.“ Načteno tehdy měla a byla za to vděčná, protože jí pak díky tomu nikdy nedělal problém pravopis ani vlastní psaní.

Vedle literatury lákal Janu Soukupovou i divadelní svět. „Chtěla jsem být hééérečka,“ směje se během rozhovoru. V mládí působila v divadelním Studiu Josefa Skřivana. Na JAMU se ale nedostala, domnívala se, že možná i proto, že tehdejší komunistické vedení vybíralo studenty spíše po stranické linii. „Takže je vlastně velmi dobře, že jsem se tam nedostala, protože zaprvé bych hrála v normalizačních seriálech místo disentu a dneska bych tady neseděla,“ shrnula situaci Jana Soukupová.

Divadlo na provázku

„Viděla jsem tam všechno. Strašidýlka, Trosečníka… To divadlo bylo v té době zjevení. Byla jsem tam pečená vařená,“ vzpomíná Jana Soukupová na známé brněnské Divadlo na provázku. Poté, co porodila první dceru, nastoupila do divadla na brigádu jako šatnářka. Kromě výdělku se tak zadarmo dostala na beznadějně vyprodaná představení. „Stával tam obrovský dav, který už opravdu nebylo kam nacpat,“ vybavuje si pamětnice. 

Poté, co ji nepřijali na vysokou školu, nastoupila jako učitelka do mateřské školy, kde se nevyžadovalo pedagogické vzdělání. Na toto období nevzpomíná ráda. „Mě to teda strašlivě drtilo a strašně jsem to nenáviděla.“ Starat se o děti ji bavilo, co jí však vadilo, byla různá školení, tvorba nástěnek a podobné politické aktivity. Většinou si také lidsky úplně neporozuměla s ředitelkami a kolegyněmi. „To byly soudružky a navíc byly hloupé jak basa. Opravdu nejstrašnější kombinace,“ vysvětluje, proč s nimi často nebyla schopná najít společnou řeč. Neshody s vedením přikládala svobodomyslnosti, na kterou si navykla na gymnáziu. Říká, že nebyla zvyklá poslouchat jako ovce, což ostatní učitelky muselo dráždit.

Vystudovat

„Pak jsem chtěla studovat, abych měla alespoň nějaké vzdělání, protože já jsem měla strašně málo peněz – za učitelku, která neměla kvalifikaci,“ vypráví Jana Soukupová, proč se rozhodla zkusit další studium. Hlásila se na pedagogickou školu, ale v posudku sepsaném ředitelkou školky prý stálo, že v žádném případě není vhodné, aby studovala. „No to by si ode mě ani pes kůrku chleba nevzal! Co řádek, to naprosto tvrdá osobní nenávist,“ dodává Jana Soukupová. Nakonec ji ale na pedagogickou školu přijali. Nastoupila tam na podzim roku 1979. To byly dceři Lucii dva měsíce a její matka ji vozila o přestávkách do sborovny na kojení. Jednalo se o dvouleté pomaturitní nástavbové studium, takže si udělala druhou maturitu. „To se mi pak vyplatilo, protože v roce 1985 jsem nechala svého zametání, mytí oken, a protože jsem byla znovu těhotná a ve školce vařili dobře, vrátila jsem se zase tam.“ Tam vydržela pracovat devět měsíců, poté nastoupila na mateřskou dovolenou a do školky už se nikdy nevrátila.

Sama na tři děti

Vdaná byla pouze jednou, a to za Milana Hlouška. Brzy se rozvedla. Otcem dalších dvou dětí byl Roman Švanda. Vzpomínala, že měla slabost pro hezké muže a s těmi se prý špatně žije. Všechny své děti nakonec živila víceméně sama. Zmiňuje, že ne vždy to bylo snadné. „Za bolševika stálo mléko korunu padesát, chleba korunu sedmdesát, rohlíky třicet halířů. I plat uklízečky nebo lepičky plakátů jakžtakž šel. Ale problém to začal být v devadesátých letech.“ V srpnu roku 1990 se Janě Soukupové narodila poslední dcera a ona musela začít tvrdě pracovat i se třemi dětmi. Zpětně přikládala mnoho svých zdravotních problémů právě přemíře práce.

„Šabaty“ v Jaselské 8

V roce 1985 Janu Soukupovou oslovil signatář Charty 77 Dušan Skála, aby začala přispívat do samizdatového časopisu Host, který obnovil a začal vydávat. S radostí nabídku přijala. Nejprve zpracovala reportáž o hodech v Lanžhotě, dále vyšly její autorské básně. V dalším čísle publikovala rozhovor Tři večery s Petrem Cibulkou. Jenže známý brněnský disident byl tehdy zatčen, a Jana se tak ocitla v hledáčku státní policie. „Tím, že bylo v Brně vše propojeno, seznámila jsem se se Šabatovýma, Hankou Holcnerovou, a už to jelo,“ vzpomíná Jana Soukupová, jak se dostala mezi brněnské disidenty.

Kromě podzemní univerzity, kam kvůli dětem nemohla docházet, byla skoro u všech aktivit, které směřovaly k listopadovým událostem roku 1989. Z jejího bytu se stala známá disidentská adresa a probíhala tam většina jejich setkání. „Je teda pravda, že jedním z hlavních důvodů, proč jsem vlastně ty ,šabaty‘ neboli ty schůzky brněnského disentu měla u sebe doma v Jaselské 8, bylo, že mi neměl kdo hlídat děti,“ vysvětluje Jana Soukupová. Vzpomíná, že většinu času strávila v kuchyni, třeba povídáním s Dušanem Skálou. „Mě ty politické hovory opravdu nebavily, třeba když si vzal slovo Jaroslav Šabata, tak to bylo na tři čtvrtě hodiny,“ směje se.

Nezodpovědné bláznivky

Místo sáhodlouhých debat upřednostňovala Jana Soukupová akci. Vzpomínala například, jak sprejovaly s Hanou Holcnerovou na zdi texty týkající se tehdejší situace v Číně, ale i texty, které měly poukázat na nespravedlivé odsouzení Petra Cibulky. „Dušan hlídal děti doma a my jsme přelézaly zídky z Jaselské na Veveří.“ Naštěstí je při sprejování po zdech nikdo nechytil. Další vzpomínka patří dortu, který Eva Truda Vidlařová, Hanka Holcnerová a Jana Soukupová pekly uvězněnému Petru Cibulkovi. Do dortu zapekly pilník a navrch zapíchly vlaječku s nápisem Petr Cibulka – vězeň svědomí. Poté dort odnesly jeho advokátovi Jiřímu Machourkovi. „Ten teda vlaječku sundal a jinak to tam donesl i s pilníkem,“ směje se Jana. Když se právník dozvěděl, že tam zapekly pilník, byl naštvaný, protože by mohl přijít o povolení k advokacii. „Takže jsme byly takové nezodpovědné bláznivky.“

Estébáci hledají poklad

Jan Soukupová vzpomíná, jak strašně nenáviděla komunistický režim. Když šla třeba kolem dobových propagandistických plakátů, tak na ně plivala. „Takový odpor, taková hrůza, že pro mě nebylo jiné cesty,“ popisuje a dodává, že zapojení do protirežimních aktivit jí přineslo osvobozující pocity. Svůj první výslech absolvovala na jaře roku 1988. Vezla na kole synka do školky, a když vyšla ven, nacpali ji do auta a po cestě říkali věty jako: „No, tak chlapečka uvidíme, až mu bude osmnáct.“ Její první výslech vedli policisté Edvard Petřík a Kamil Topolář a podle pamětnice ho dost odbyli. Nejspíš jim šlo primárně o domovní prohlídku. „Věděli, že tam má Cibulka celej svůj archiv, a věděli, že toho tam má hodně, protože Cibulka tam vodil normálně lidi, prodával tam ty své kazety. Komukoli, aj estébákům.“ Po výslechu Janu zavezli domů, kde už probíhala domovní prohlídka – trvala prý několik hodin. Vypráví, že když do toho všeho přišel ze školky syn, hned se na policisty vyptával. „Co tady ti pánové dělají? Oni hledají poklad?“ 

K dalším výslechům Janu Soukupovou zvali obsílkou – doporučeným dopisem s datem a hrozbou, že pokud se nedostaví, bude následovat trestní stíhání. Na policejní vyšetřovnu se tudíž vždycky dostavila, ale během výslechů nikdy nevypovídala ani nic nepodepsala. Že prý byla výjimkou, jí po letech potvrdil Petr Cibulka. „Když dostal své výslechové protokoly, tak mi psal, že jsem jediná, kdo nevypovídal ani slovo,“ říká pamětnice. Podle ní ani ostatní vyslýchaní neřekli nic podstatného, ale ona prý jinou možnost než mlčet neměla. Považovala se za ukecanou, a tak raději nemluvila vůbec, aby toho neřekla moc.

Jana Soukupová nikdy nepodepsala prohlášení Charty 77. „Domovní prohlídku jsi měla, na výslechy chodíš, estébáky máš za patama, máš prošpikovanej byt, no teď budeš podepisovat Chartu? No tos měla udělat už dávno,“ říkala si dobách svého působení v disentu. Zároveň ale dodává, že se styděla za to, že Chartu 77 nepodepsala. 

Paříž

V červnu roku 1989 dostala Jana Soukupová devizový příslib, díky kterému mohla odjet s dcerou na týden do Paříže. Od brněnských chartistů měla adresu, kam došla, zazvonila, otevřely se dveře a v nich stál Pavel Tigrid, podle ní nejúžasnější postava, se kterou se setkala. Pavel Tigrid je ubytoval v hotelu hned vedle a skvěle se o ni a její dceru postaral. Jana Soukupová vystoupila na konferenci, kde se mluvilo o pronásledování ve východních státech. Pronesla projev v angličtině, který pak odvysílala západní média. Také s ní pak Linda Rakušanová z Vídně přes telefon natočila rozhovor pro Svobodnou Evropu, který se u nás několikrát vysílal, ještě v době, kdy pamětnice pobývala v Paříži.

Dnes Jana Soukupová soudí, že jí k cestě na Západ pomohla její tehdejší tchyně v naději, že tam i se starší dcerou zůstane. „Měla jsem doma čtyřletého syna a strašně jsem ho milovala. To měla tchyně špatný odhad. Já jsem věděla naprosto stoprocentně, že se vrátím,“ shrnuje situaci. 

Anonym žádal, aby jí odebrali děti

Jana Soukupová říká, že neměla strach o sebe, ale především o své děti. „Kdyby přišlo na lámání chleba a chtěli mi ty děti vzít, tak jim podepíšu všechno,“ tvrdí. Jako nejhorší zkušenost z let normalizace uvádí anonymní dopis, který přišel na sociálku, ve kterém žádali, aby jí děti odebrali. Naštěstí sociální pracovnice, které případ prošetřovaly, byly rozumné a k odebrání dětí nedošlo. Za další otřesné praktiky StB považovala anonymní dopisy, které jí chodily domů. „To byl tak strašný hnus, že to nedokážu ani vyslovit. A to nemám problém říkat sprostá slova, ale způsob, jakým to bylo napsáno, byl tak strašný, že jsem si říkala, jak je možné, že někdo takový existuje.“ V dopisech stálo, co s ní udělají, co udělají s dětmi a co udělají s jejími milenci. Za strůjce anonymů považuje StB. Vzpomíná, že když se setkala s jejími příslušníky po listopadu 1989, pochopila, že to byli lidé bez páteře, bez mravnosti, a proto byli něčeho takového schopni. 

Sametová revoluce den po dni

O revolučních událostech se Jana Soukupová prvně dozvěděla v Divadle na provázku. Měl tam hrát soubor z polské Lodže. Těsně před začátkem představení však přišel Roman Ráček, kterého den předtím zbili na Národní třídě, a řekl, co se stalo v Praze. „A to byla prostě taková atmosféra, že i když my jsme všichni toužili vidět divadlo z Lodže, tak ti diváci se fakt zvedli a jako jeden muž a žena odešli,“ popisuje Jana Soukupová vzpomínky z 19. listopadu 1989. Ten den se také uskutečnilo setkání, kde s Hankou Holcnerovou a Jaroslavem Šabatou vyhlásili první demonstraci.  

Den první – rukavičky od vosku

V pondělí 20. listopadu 1989 šla Jana Soukupová s Hanou Holcnerovou roznášet letáky a další informační tiskoviny na koleje. Vzpomíná, že ten den už byla zahrazena Rašínova ulice, takže na náměstí Svobody nebylo možné se tak snadno dostat. „Jak jsem šla z Jaselské, tak jsem šla po Veselé a já jsem se tam dostala a měla jsem s sebou tehdy čtyřletého syna, protože mi ho neměl kdo hlídat, a každý jsme měli svíčku.“ Stáli u morového sloupu a syn měl rukavičky celé od toho vosku. Náměstí ten den stále nebylo ozvučené, ale byl tam megafon a někde směrem ke Kobližné ulici stála Truda Vidlařová a František Derfler a ti to v podstatě moderovali. A vždycky se řeklo: „Teď si všichni sedneme.“ A opravdu celé to náměstí si tiše dřeplo, aby na ně bylo vidět a aby je bylo slyšet. Zpívalo se a svíčky zářily. „A to se ví, že v těch týdnech nebyla žádná zločinnost, že ti policajti kromě demonstrantů neměli co dělat, že to bylo něco tak výjimečného, úžasného, že ani lupiči neloupili, nekradlo se, celé ghetto bylo na Svoboďáku,“ vzpomínala na krásnou atmosféru Jana Soukupová.

Den druhý – soud s Cibulkou

V úterý 21. listopadu probíhal v Brně soud s Petrem Cibulkou. Přišlo ho podpořit množství lidí. Když přijelo auto s ním, sešla Jana Soukupová dolů a začala bouchat do auta a křičet: „Pusťte Cibulku!“ A ostatní volali: „Petře, vydrž, už to jede!“ Policie zřejmě dostala strach, protože Petra Cibulku odvezla ještě dříve, než soud začal. Poté pamětnice vyrazila společně s Hanou Holcnerovou do Kozí ulice, kde sídlil spřátelený advokát. Ale nedošly tam, přibrzdilo totiž auto, naložilo obě dovnitř a odvezlo je do Nopovy ulice do Židenic. Jak to tam probíhalo, zhodnotila Jana Soukupová jednoznačně: „Takový divadýlko, fakt.“ Hana Holcnerová byla odvedena do jedné výslechové místnosti a Janu Soukupovou nechali sedět na chodbě, kde se připravovaly ozbrojené zásahové jednotky a volaly: „Teď jdem na ně! Jdem na ně!“  Následně přijela StB z Bohunic. Estébáci rozhodli, že Hana zůstane na výslechu v Nopové a Janu Soukupovou odvezou do Bohunic. Zřejmě však nastal zmatek a Janě Soukupové se podařilo utéct. „Já jsem se jim vyškubla a běžela jsem přes ten park, jak je za tím kostelem, a tam přibrzdil autobus. Já jsem skočila do toho autobusu a řvala jsem na toho řidiče: ‚Zavřete, honí mě!‘ Oni běželi za mnou, a už to nedoběhli, protože řidič to zavřel.“ Jana Soukupová vzpomíná, že se následně vrátila domů, kde zrovna probíhal „šabat“ a samozřejmě se mluvilo o revolučních událostech.

Třetí den – zničit režim

Ve středu, těsně předtím, než se Jana Soukupová dostala na náměstí Svobody, šli s Janem Šabatou za tehdejším primátorem Pernicou. „A on říkal: ‚Co chcete?‘ A my: ‚No, zničit politický režim!‘“ Pak přišli na náměstí Svobody, které už bylo ozvučeno a probíhala tam obrovská demonstrace. Jana vzpomíná, že moderátor na pódiu nedosahoval potřebných kvalit. „Tam se motal nějakej mladej kluk, takovej blázen od nějakejch invalidů, napůl pako, tak jsem mu ten mikrofon sebrala.“ A tak se Jana stala moderátorkou brněnských demonstrací, dokud ji nevystřídal populární herec Miroslav Donutil. „Pak se toho teda zmocnil ten ‚Dóňa‘, když bylo jasný, že nám nedají do čuni,“ smála se pamětnice.

Den sedmý – lidský řetěz

Neděle 26. listopadu byla ve znamení „lidského řetězu“. Jednalo se o akci na podporu vězněného Petra Cibulky. Lidé se měli z centra dostat se spojenýma rukama až do Bohunic, kde byla věznice. Jana Soukupová tvrdí, že nápad vzešel od ní. „Truda Vidlařová říkala: ‚Neblbni, to do těch Bohunic nikdo nedojde.‘ A ono došlo! A to ještě sněžilo!“ Jana Soukupová projížděla podél toho průvodu a opravdu viděla, jak se v tom sněžném dni vine až k věznici. Pak se vracela na náměstí Svobody. „Když jsme byli v nejlepším, uprostřed toho přinesli lidi na ramenou Cibulku z kriminálu. Rovnou z vazební cely,“ popisuje Jana Soukupová tehdejší euforii.

První nezávislé Moravské noviny

Hned po revoluci se Jana Soukupová společně s Jiřím Voráčem rozhodla založit vlastní noviny. „Já jsem se vezla na vlně toho úžasného listopadového zážitku a toho, že jsem si mohla založit noviny.“ První nezávislé Moravské noviny vyšly v prosinci 1989, zaštítěné družstvem Atlantis. Zároveň ale pamětnice zjistila, že čeká třetí dítě. V Moravských novinách zůstala zaměstnána ještě do června roku 1990 a poté tam zůstal jako šéfredaktor Jiří Voráč. Ten se ale později dal na akademickou dráhu a dnes je vysokoškolským pedagogem. „Noviny převzal Ludvík Kavín, který je obratem zničil, neboť na to nemá ani mentálně, ani jinak,“ myslí si dnes Jana Soukupová. Když tedy po mateřské dovolené měla nastoupit do zaměstnání, Moravské noviny už nefungovaly. 

Šoula s Divokým a devadesátá léta v Brně

Po mateřské dovolené přijala Jana Soukupová místo šéfredaktorky v novinách Moravský expres. Vydávali je v rámci své agentury Inzertexpres Zdeněk Šoula a František Divoký, známí podnikatelé a zakladatelé brněnských veřejných domů. Redakce Moravského expresu sídlila v bývalé stavební buňce vedle tiskárny v Heršpicích. Půlku obývala jejich redakce a v druhé půlce sídlil vzdálený příbuzný Zdeňka Šouly, který tam měl vytvářet nějaký internetový magazín a nakonec prý vydavatelům ukradl software. 

Veselých historek zažila Jana během působení v Inzertexpresu mnoho. Vzpomíná například, jak k nim do redakce přišla známá brněnská postava Josef Kolařík, který se nedokázal ztotožnit s věštbou, která v novinách vyšla. „A Kolařík Berousek přicválal ke mně s těma zlatejma řetězama a začal mě škrtit. Ty kurvo, vodvolej to! A já jsem sípala na svoji tajemnici: ‚Zavolej policajty!‘ A Kolařík Berousek když zjistil, že voláme policajty, tak vyběhl ven a volal: ‚Ta kurva na nás zavolala benga!‘“ Potom přijela policie a celá situace se nakonec řešila v jednom z veřejných domů, kde měli majitelé Inzertexpresu hlavní stan.

Měla jsem jít do politiky

Jana Soukupová v době natáčení rozhovoru v roce 2019 pracovala v brněnské a jihomoravské příloze MF DNES, věnovala se kulturním a historickým tématům zejména z Brna a psaní divadelních recenzí. Vydala sbírku básní a několik knih: Kdo na Hradčanech zraje pro peklo (1994), Věc: Marta Chadimová (1996), Dávnověk (1998), Štatl za Husáka (2013), Nepoddajní aneb Nešlo to jinak (2011).

Jako největší chybu porevolučního vývoje vnímá fakt, že komunisté nebyli potrestáni. Zmiňuje při té příležitosti německý příklad, kdy prý nacisté po válce museli platit zvláštní tříprocentní daň, touto cestou podle ní mohlo dojít i k vyrovnání s komunisty. Samotnou ji trochu mrzí, že se o to sama politicky nezasadila. Byla však po listopadu v euforii, zakládala noviny a do politiky nechtěla. „V tu chvíli jsem nad tím nepřemýšlela, ale měla jsem,“ domnívá se Jana Soukupová dnes.