The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Danuše Soumarová (* 1922  †︎ 2024)

• narozená 30. dubna 1922 ve Vojkovicích nad Ohří

• válečné období prožila v Hradci Králové

• účastnice X. a XI. Všesokolského sletu

• absolventka lékařské fakulty Karlovy univerzity

• v 50. letech působila v Chebu

• později žila v Náchodě a v Červeném Kostelci

• zemřela 14. února roku 2024

Ta místa už nám nepatřila

Danuše Soumarová, rozená Provazníková, se narodila 30. dubna 1922 ve Vojkovicích nad Ohří v severozápadních Čechách. Její otec byl výpravčím na dráze a rodina se často stěhovala. Dětství a dospívání prožila Danuše, kromě jiného i v Žatci, v Hradci Králové a nakonec v Praze, kde její otec získal místo na ředitelství drah. „V srpnu 1938 jsme byli s tatínkem na třídenní cestě na kole. Jeli jsme do Podkrkonoší. Byl to moc hezký výlet. A uplynuly asi dva týdny a najednou nám ty Sudety sebrali. Ta místa, která jsme projížděli, tak ty nám už nepatřily. A to byl šok…,“ vzpomíná na podzim roku 1938, kdy Československo muselo postoupit svoje pohraniční oblasti Německu.

Odtržením ale těžké období neskončilo. V té době bydlela rodina Provazníkových v Hradci Králové, kde Danuše začala studovat na dívčím reálném gymnáziu. Tam prožila i 15. březen 1939, kdy se už z ranních zpráv dozvěděla, že německá vojska překročila československé hranice. Když ale ráno odcházela do školy, nedělo se v Hradci nic neobvyklého. Jen ve škole vnímala napjatou a stísněnou atmosféru. „Přišla paní profesorka na češtinu…sedla si za katedru a chtěla pronést…že tohle není definitivní, že to není možný a že se v budoucnosti zase dočkáme, že se republika zase vrátí…Začala, ale nedořekla…protože se rozplakala…a my děti jsme se rozbrečely také.“

Pokřikovali na nás: Fräulein, fräulein, ale my jsme byly vyděšené k smrti

Odpoledne už bylo ale všechno jinak. Danuše dál vzpomíná: „Když jsme vyběhly ze školy, tak tam už stály tři velké tanky a děla měly namířená do oken. Ti vojáci měli zřejmě dobrou náladu, protože, bůh ví, co jim slibovali a oni najednou měli všechno zadarmo a nic se nedělo, nic je neohrožovalo. Tak na nás akorát pokřikovali: ‚Fräulein, fräulein!‘ A to bylo všechno. Ale my jsme byly vyděšené k smrti.“

Vojáci se pak stáhli a po celou dobu války byl v Hradci Králové relativní klid. Jen na jejím konci, prý německé velení vydalo rozkaz k odstřelování města. Jak ale pamětnice dál vzpomíná, hradecká vojenská posádka sestávala především z Rakušanů, kteří rozkaz splnit odmítli a město opustili. Hradec Králové, město s výjimečnou moderní architekturou jednoho z nejvýznamnějších českých architektů Josefa Gočára, tak přečkalo válku bez úhony.

Ten prevít patřil oddělat, jinak by vraždil dál

Danuše Soumarová vzpomíná i na dobu po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, pro český národ jedno z nejtěžších období. Ztišeným hlasem vypráví o bezmoci a úzkosti, kterou v té době prožívala. První ranní vysílání v rádiu, byl čtený seznam popravených. Každé ráno to první co po probuzení slyšela a první co viděla, byla uplakaná maminka. „Každý měl strach a jestli někdo říká že ne, tak kecá. Ale jistě se našli i lidi z naší strany, kteří s nimi trošku spolupracovali, ale to bylo hrozně výjimečné. Jinak bych řekla že naopak, že nás to národně velice stmelilo, že jsme měli takový pocit národní sounáležitosti, který potom – v téhle době obzvlášť – člověk někdy trochu postrádá. Ale na druhou stranu, ten prevít (Heydrich) patřil oddělat,“ říká.

Danuše v roce 1941 odmaturovala. Byl to poslední rok, kdy u maturit nebyl německý přísedící. V následujících letech už to měli maturanti těžší. Museli například překládat texty z latiny do němčiny. Po maturitě chtěla dál studovat některý z přírodovědných oborů, nejvíc jí lákala medicína. Všechny vysoké školy ale byly už od listopadu 1939 pro české studenty uzavřené, a tak alespoň začala jako dobrovolnice pomáhat v nemocnici. Pro rodinu to bylo časem finančně neúnosné a Danuše proto musela nastoupit do zaměstnání, kde za odvedenou práci náležel i plat.

Otec jí domluvil místo v kanceláři na ředitelství drah a Danuše až do konce války vypočítávala důchody drážních zaměstnanců. Ale hned krátce po osvobození, 1. června 1945, si stoupla do fronty k zápisu na medicínu. O studium na vysokých školách byl po šestileté pauze obrovský zájem. Jen na medicínu se hlásilo na tisíc dvě stě zájemců a poválečné Československo lékaře nutně potřebovalo. Teoretickou část studia bylo proto možné absolvovat ve zkrácené formě. Na objem učiva to ale vliv nemělo. Z původního množství uchazečů jich v roce 1950 promovalo jen sto padesát. Danuše Soumarová byla mezi nimi.

Přednášky probíhaly i v kostele

Pamětnice dál vzpomíná na několik výrazných osobností, které na tehdejší medicíně přednášeli. Patřil mezi ně Jan Bělehrádek, lékař a politik, který po únoru 1948 odešel do exilu. „Profesor Bělehrádek byl báječný na biologii. Po válce se vrátil z koncentráku, kam se dostal hned po okupaci. Oni věděli předem, koho mají sebrat a zavřít,“ vzpomíná  Danuše. Dalším byl profesor Josef Charvát, který po válce založil v Praze III. interní kliniku. I jeho nacisté věznili. „Ale ten měl to štěstí, že byl skaut a že se o něj zasadil švédský korunní princ, tak ho po dvou měsících pustili, protože se Němci se Švédy nechtěli dostat do konfliktu,“ vypráví (pozn. podle jiné verze se měl o propuštění prof. Charváta zasloužit Albert Göring, bratr nacisty Hermanna Göringa).

Kvůli velkému množství posluchačů probíhaly některé z přednášek i v evangelickém kostele ve Vršovicích. Studenti na ně přicházeli dřív, aby si mohli poslechnout varhanní koncert v podání jednoho ze svých kolegů. Teprve pak začala přednáška. O dva roky později přišel únorový převrat. Pro lékařskou fakultu, na rozdíl od ostatních vysokých škol, ale naštěstí mnoho změn nepřinesl.

„Ještě štěstí, že jsem si ji vybrala. Do medicíny se naštěstí nikdo moc nevrtal. ... A pak po absolvování jsem pracovala na místech, kam se zrovna nikdo moc nehrnul. Takže jsem tím pádem měla pokaždé skoro jisté místo,“ dodává s mírnou ironií. A mohla tak i odmítat návrhy na členství v komunistické straně. Říká, že se nezajímala o politiku, ani nestála o kariéru. Chtěla léčit, to jediné bylo důležité. Necítila jsem, že by se na nás chystalo něco ošklivého

Nástup komunistů ale výrazně zasáhl do fungování Sokola, kam Danuše začala chodit ještě před válkou. Jako cvičenka se účastnila Všesokolského sletu v roce 1938. „V osmatřicátém, to ještě byl takový relativní klid… Byla taková krásná atmosféra, opravdu, takové té národní a sokolské pospolitosti Nepociťovala jsem, že by se na nás chystalo něco ošklivého…“

Na Všesokolském sletu v roce 1948, na dlouhá léta posledním, už necvičila. Studium medicíny ji zaměstnávalo natolik, že na pravidelná cvičení jí už nezbýval čas. Na Strahově byla ale jako zdravotnice. „V osmačtyřicátém to už bylo horší. Byla jsem při tom, když se s námi loučila Marie Provazníková, hlavní náčelnice Sokola a říkala, že dostala nůž na krk. Buď že jí zavřou, nebo že se musí vystěhovat a odjela do Ameriky. No a to jsme brečeli.“

Dostat se odtud bylo možné jen na mateřskou dovolenou

Po promoci se Danuše domnívala, že by mohla získat místo na některé z pražských klinik. Podala si žádost, ale místo dostala až v nejzápadnějším cípu Československa. „Tak jsem byla rok a půl v Chebu a to bylo pohraničí se vším všudy. Bylo nás málo a tak jsme byli v nemocnici ve dne v noci,“ vzpomíná na toto období. Cheb byl po válce vysídlený a značně poškozený z bojů na konci války. Danuše si pamatuje, že gotický chrám zůstal jako zázrakem jediný nepoškozený. Ale na prohlídky města jí stejně nezbýval čas. Kvůli nedostatku lékařů, ale i nedostatku bytů, v nemocnici pracovala, ale současně i bydlela. A jediná možnost, jak se dostat z nikdy nekončící služby v nemocnici, byl odchod na mateřskou dovolenou.

V té době se seznámila se svým budoucím manželem. Jmenoval se Josef Soumar a byl asistentem docenta Šlinka, který v Praze založil Endokrinologický ústav. Mladý lékař jezdil po republice provádět depistáže štítné žlázy. Vzali se, ale bydlet spolu nemohli – neměli kde. On zůstal v Praze a ona, poté co se jí narodila dcera, dostala místo v Náchodě. Odtud její manžel pocházel a během volných dnů se proto mohli vídat u jeho matky.

Ale ani tam se příliš odpočívat nedalo, rodina Soumarových vlastnila hospodářství a bylo potřeba pomáhat v zemědělství. Práce bylo tolik, že by prý byli raději, kdyby si pole vzalo nově založené zemědělské družstvo. To ale o pole rodiny Soumarových překvapivě zájem nemělo. Až později pochopili proč. S pozemky, na kterých pole ležela, se počítalo pro výstavbu domů. A i mladá lékařka Danuše Soumarová dostala konečně byt.  

Tady už nejsi doktorka, tady jsi moje máma

Byt dostala v Červeném Kostelci v podhorském městečku nedaleko Náchoda. Hned po mateřské dovolené, která tehdy trvala pouhých osmnáct týdnů, se vrátila do práce. V té době se také rozhodla specializovat se na dětské lékařství. Dopoledne pracovala v nemocnici, odpoledne vyjížděla na návštěvy k nemocným nebo s lékařskou poradnou. A sama měla malé dítě, manžela v Praze a občasné výčitky, jak dodává. 

„Nejvíc mě ranilo, když jednou měla moje dcera podezření na infekci a tak jsme ji dali v nemocnici do takového proskleného boxu a já se musela starat o ostatní děti. A ona tam celou dobu plakala. Její testy byly negativní, ale přesto musela čekat, až budu moct jít domů. Doma jsem si ji konečně vzala na klín a ona mě objala kolem krku a řekla: ‚Mami tady už nejsi doktorka, tady jsi moje máma.‘“ 

Dceři se ale snažila všechen čas, který věnovala druhým, vynahradit. Hodně cestovali – vzpomíná jak prošli všechny slovenské hory a jak v roce 1968 využili krátkého období, kdy mohli navštívit Itálii. Strávili tam tři nezapomenutelné týdny. „Domů jsme se vrátili 19. srpna a jednadvacátého nás obsadili. ... A vlastně mě to ani nepřekvapilo. Ze všech těch reakcí se to dalo čekat. I z reakcí západu bylo vidět, že nehnou prstem. Že nejsou připravení. Bylo jasný, že do toho spadneme po krk.“

Jako dětská lékařka pracovala Danuše Soumarová ještě dlouho poté, co mohla odejít na zasloužený odpočinek. Studiem lékařství si vybrala nejen zaměstnání, ale i celoživotní poslání, které se snažila bez podmínek naplňovat. Vyprávění o svém životě shrnuje na závěr do následujících slov: „Vždycky jsem se snažila všechno racionálně řešit a nepodléhat zbytečným emocím. Ono to není pokaždé snadný, ale člověk musí chtít. Zvážit, co je důležité a hlavně za co má odpovědnost.“