The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Špaček (* 1917  †︎ 2007)

• narozen 23. května 1917 v obci Hradčany, okres Prostějov

• pochází z početné rodiny, tři bratři byli legionáři za první světové války

• od roku 1937 působil v armádě

• za mobilizace v roce 1938 velel jako četař-aspirant kulometné četě v pevnosti v obci Horní Benešov

• po obsazení zbytku republiky se koncem roku 1939 zapojil do ilegální činnosti – obstarával peníze pro uprchlíky z protektorátu a pro budoucí legionáře

• po rozbití ilegální odbojové skupiny přešel 18. 1. 1940 do Maďarska na francouzský konzulát

• měl kontaktovat Heliodora Píku, byl však v Chustu zatčen

• byl na různých místech vězněn 2,5 měsíce, v Košicích se mu podařilo utéct

• s pomocí Poláků odjel do Bělehradu a tzv. balkánskou cestou se dostal do Francie

• účastnil se bojů o Francii v roce 1940, byl přidělen k 10. pěší rotě 3. praporu 1. československého pěšího pluku

• po pádu Francie odešel do Velké Británie

• ve Velké Británii hlídal pobřeží před německou invazí

• prodělal výcvik a jako zbrojní a technický důstojník byl zařazen do Československé samostatné obrněné brigády

• ve Velké Británii se oženil s Jean Wenda Thomasovou a narodil se mu za války syn Milan

• účastnil se vylodění v Normandii a bojů o Dunkerque v roce 1944

• po válce působil u Hradní stráže a nastoupil na Vysokou školu válečnou

• za války přišel o bratra, který byl umučen roku 1942 v Mauthausenu, uvězněni byli i druhý bratr, maminka a sestra

• po komunistickém převzetí moci byl vyloučen z Vysoké školy válečné a dobrovolně vystoupil z armády

• byl komunistickým soudem odsouzen k 10 letům vězení, odseděl si 5,5 roku, poslední 2 roky v jáchymovských dolech

• po propuštění zůstal u jáchymovských dolů, kde si odpracoval celkem 13 let

• v letech 2001 a 2004 byl zvolen předsedou Československé obce legionářské

• v roce 2004 dostal od prezidenta Jacquesa Chiraca vyznamenání důstojníka Řádu čestné legie

• v roce 2006 dostal český Řád bílého lva

• zemřel 3. dubna 2007 ve věku nedožitých 90 let

„Domnívali jsme se, že po utrpeních, které válka přinesla, budeme mít klid a bude s námi nakládáno jako s těmi, kteří pro tu republiku šli tam, kde tekla krev, a že nebudeme perzekuováni, zavíráni, vyhazováni ze zaměstnání, z armády, že nebudou naše rodiny perzekuovány a ničeny. Ovšem bohužel, dopadlo to tak, že jsme na to doplatili – jak kluci z východu, tak my ze západu.“

Stanovy Československé obce legionářské: „Obec legionářská bude nadále připomínat našemu lidu, jak vznikla republika, kolik životů a kolik utrpení to stálo.“

Odchod z protektorátu: „Nikdo nás nehnal, nikdo nás nežádal. My jsme to pokládali za svou mravní a občanskou povinnost vůči státu a národu. Když jsem jednou přísahal republice jako voják, tak jsem slib přísahy chtěl splnit. Proto jsem taky šel. Věděl jsem, že bude potřeba se proti tomu aktivně postavit a něco udělat pro obnovu státnosti.“

60. výročí vylodění v Normandii, kde devět legionářů dostalo vyznamenání důstojníka Řádu čestné legie. Mezi nimi i Antonín Špaček. „Když jsem viděl tu spoustu zahraničních vojáků, kteří tam byli přítomni, a viděl jsem tam spoustu prezidentů, britskou královnu s manželem a našeho prezidenta s manželkou, tak jsem měl slzy v očích. Vzpomněl jsem si na naše chlapce, které jsme ve Francii ve čtyřicátém roce pohřbili na Seině, Marně a Loiře. A vzpomněl jsem si také na naše letce, kteří zahynuli jednak na francouzské půdě a jednak na britské půdě. A naši bombardéři ve vlnách Atlantiku. A vzpomněl jsem si také na chlapce z východu, kteří neměli možnost se toho zúčastnit. A přemýšlel jsem o tom, proč jsem byl já jako první. A napadla mě jedna myšlenka: Že Československo bylo první stát, který Francie zradila.“

„Abych si to promítl – pět a půl roku války se flákat bez nějaké pozitivní naděje, že se vrátíme se zdravou kůží. A potom tři roky po válce, když z nás smečka dacanů udělala zrádce… Když Němci vraždili a ničili elitu národa za války, tak to byli nepřátelé, ti měli v plánu Čechy a Moravu nějakým způsobem vylidnit. Když mám projevy – a měl jsem jich už několik – tak říkám: Která česká matka zplodila tyhle stvůry, které se daly na takovou hnusnou cestu? Vlastní lidi… Když to byli Němci, tak to byla válka a věděli jsme, že to měli v programu, ale vlastní lidi proti nám…!’“

Mobilizace: Krach naší armády. Ovšem krach nezaviněný armádou

Antonín Špaček se narodil 23. 5. 1917 v obci Hradčany (okres Prostějov).

Když byly Antonínu Špačkovi čtyři roky, vrátil se z Ruska jeho nejstarší bratr Čeněk. V Rusku byl legionářem. „Když jsem za studií dorůstal, tak jsem s ním debatoval o válce a o smyslu válčení. Nakonec jsem se rozhodl stát se vojákem z povolání.“ Po maturitě vstoupil do československé armády.

Za mobilizace v září 1938 velel jako četař-aspirant kulometné četě v Horním Benešově (mezi Bruntálem a Opavou) u strážního praporu 24. „Tam jsem zažil krach naší armády. Ovšem krach nezaviněný armádou, nýbrž celou politickou situací, která se v té době utvořila.“

Antonín Špaček se staví za rozhodnutí prezidenta Beneše. „Když si uvědomíme, že od Ostravy kolem celé severní Moravy, Čech až na jih všude byli Němci, a v březnu 1938 ještě Rakousko, které bylo obsazeno Němci… Čili jsme měli Němce jako nepřátele kolem celých Čech a Moravy a na jižním Slovensku byli Maďaři.“

Antonín Špaček měl tři bratry v první světové válce, celkově měl 12 sourozenců. Jeden z bratrů neodešel na frontu, ale k tzv. zeleným kádrům.

„Po záboru Sudet, po mnichovské zradě jsme se stáhli z pohraničí. V březnu po záboru Čech a Moravy a utvoření tzv. protektorátu jsem byl demobilizován a v roce 1939 na podzim, když se začaly tvořit zahraniční jednotky ve Francii, jsem se rozhodl, že splním svoji vojenskou přísahu. Odešel jsem do zahraničí tzv. balkánskou cestou.“

Na Slovensku v odbojové skupině

Odešel nejprve na Slovensko. „Hlinkova garda byli darebáci, kteří nás chytali a zavírali.“ Antonín Špaček dostal protektorátní pas a jezdil do slovenského Zvolenu do firmy Bučina. Prostřednictvím otce svého spolužáka Jana Gecy dostal povolení jezdit jako nákupčí dřeva na Slovensko. „Ovšem bylo to fingováno, nic jsem tam neobjednával. Prostě jsem se dostal na Slovensko.“ S kamarádem Karlem Strikou se v brněnské kavárně zúčastnil schůzky s Františkem Brablíkem. „Měl vybudovánu linku převaděčů přes Vlašský průsmyk na Slovensko. V zimě 1939 až 1940 bylo hodně sněhu. Ti naši dobrovolníci (legionáři – pozn. autora) neměli možnost utíkat, tak jsem byl prostě nalákán Frantou Brablíkem, abych jezdil jako spojka na Slovensko. Mým úkolem byla výměna peněz a získat někoho, kdo by nám peníze na Slovensku vyměnil.“ Peníze nechával v Olomouci, kde dostal papír s částkou, která mu náležela, a razítkem, který přenesl v kabátě. Na Slovensku za něj dostal slovenské peníze, jugoslávské dináry, francouzské franky, maďarské pengő nebo jinou měnu.

„To jsem dělal až do 18. ledna 1940, kdy celá organizace praskla, respektive jeden z našich příslušníků byl zatčen. Bylo nebezpečí, že budu také prozrazen, protože jsem s ním měl nějaké kontakty. Tak jsem se už do protektorátu nevrátil a ze Slovenska jsem přešel do Maďarska.“

Byli jsme posláni jako první skupina přes Podkarpatskou Rus do Rumunska, kde jsme se měli hlásit u plukovníka Heliodora Píky. Ale byli jsme zatčeni

V prostoru obce Biskupice pri Dunaji utekl za pomoci Františka Ančka, který měl jednu půlku pozemku na Slovensku a druhou půlku na maďarském území, do Maďarska. „V Maďarsku jsme potřebovali někoho, kdo by nás převáděl. To právě se dělo na tom statku Franty Ančka. Dostal jsem se s dalšími čtyřmi do Budapešti na francouzský konzulát.“

Ubytován byl u maďarského policisty Molnára pět dní. „Po osmi dnech jsme byli orgány francouzského konzulátu posláni jako první parta přes naši bývalou Podkarpatskou Rus.“ Ve skupině byl podporučík Vilém Konštatský, jenž dělal v Chustu záložní důstojnickou školu. „Byli jsme posláni jako první skupina přes Podkarpatskou Rus do Rumunska, kde jsme se měli hlásit u plukovníka Heliodora Píky.“ Píka byl v té době vojenským přidělencem v Rumunsku.

Chust bylo chudé město na Podkarpatské Rusi. „Když jsme ráno vylezli z vlaku, pět slušně oblečených chlapů, tak jsme okamžitě budili pozornost. Nedošli jsme ani do města ke známým Vildy Konštatského. Byli jsme zatčeni.“ Vězněni byli v Chustu, Užhorodu, v Košicích a v Budapešti, kde pobyl Antonín Špaček dva a půl měsíce.

17. 4. 1940 byla vytvořena skupina 20 lidí, kteří byli posláni do protektorátu nebo na Slovensko. „Já jsem byl poslán do Košic. V Košících jsme byli potrestáni na 24 hodin za ilegální překročení hranic. Další den nás transportovali směrem na sever Košic na vesnici Ťahanovce, jenomže my jsme při nepozornosti vojáků, kteří nás tam vedli, utekli do lesa stranou té železniční trati, kterou jsme byli transportováni. Dostali jsme se zpátky do Košic.“

Odchod do Francie tzv. balkánskou cestou

„Za pomoci Poláků jsme se příštího dne dostali k jugoslávským hranicím.“ Poláci měli v Košicích obsazený dům, byli oblečeni do maďarských uniforem a uměli maďarsky. Převáděli uprchlíky ze Slovenska a Maďarska do Jugoslávie.

„Po překročení maďarsko-jugoslávských hranic jsme byli zatčeni Jugoslávci, odvezeni do Bělehradu a asi po pěti nebo šesti dnech jsme se skupinou zhruba čtyř set Čechoslováků postoupili vlakem cestu, tzv. balkánskou cestu.“ Jeli přes Jugoslávii do Řecka, do Turecka (přes Bospor a Dardanely) a do libanonského Bejrútu, odkud jeli lodí do izraelské Haify. Z Haify se dostali do egyptské Alexandrie, na Maltu a do francouzského přístavu Marseille, kam dorazili 10. 5. 1940.

Ve Francii nebyla vůle k odporu proti německé armádě

Odebral se na velitelství 3. praporu 1. československého pluku. Antonín Špaček byl přidělen k 10. pěší rotě. „Mimochodem, v té době byl výkonným rotmistrem rotný Jan Kubiš. Jeden z těch dvou, kteří se účastnili atentátu na Heydricha.“ Němci počátkem května prorazili do Francie. „My, československá divize dvoupluková, jsme pár dní nato byli posláni na Paříž do města Coulommiers, kde jsme byli nasazeni proti Němcům.“

Dělostřelci měli koně, ale chyběly jim kanony. „Jsem se strašně divil, že jsme šli na frontu, a dělostřelectvo naše nešlo.“ Českoslovenští letci byli přiděleni k francouzským leteckým jednotkám. „Aspoň se nám to zdálo a nakonec i potvrdilo – ve Francii nebyla snaha se aktivně účastnit odporu proti německé armádě.“

 „My jsme plnili obranný úkol – měli jsme zadržovat postup Němců na Paříž. Ovšem bez dělostřelectva, bez podpory letectva a hlavně bez podpory posílaných prostředků jsme se nemohli bránit.“

Antonín Špaček ustupoval přes Loiru do okupované Francie. „My jsme mnohdy nevěděli, kde jsme. Neměli jsme mapu. Dvakrát jsme vlezli do školy a z atlasů jsme trhali mapu. Taková byla situace, že jsme si museli pomáhat, abychom vůbec věděli, kde jsme.“

Dostali se do jižní Francie, do přístavu Séte. Z přístavu odpluli do Anglie. „Francouzi nás vůbec nechtěli na lodě a do přístavu pustit. Museli jsme odevzdat zbraně. Zásluhou našich diplomatů, kteří navázali spojení s Angličany, jsme byli přepraveni přes Gibraltar do Velké Británie.“

Kluci na východě krváceli ve všech bojích, a my jsme tam trčeli u Dunkerque

V Anglii byly zbytky divizí předělány na Československou samostatnou motomechanizovanou brigádu. „Začal intenzivní výcvik, nebyl ovšem nijak zvlášť potřebný, protože jádro celé naší západní skupiny tvořili bývalí vojáci z protektorátu.“ Prvnímu pluku velel plukovník Kratochvíl, později se z pluku stal prapor. Velké množství divizí tvořili českoslovenští občané, kteří pracovali ve Francii v hornictví nebo v zemědělství. Mnozí z nich měli rodiny a chtěli se k nim vrátit, a tak byly ze dvou pluků vytvořeny pouze dva prapory. „Početní stav byl daleko menší. Zůstalo nás ve Francii kolem čtyř a půl tisíce plus kolem tisícovky letců našich.“

V Anglii byli přezbrojeni na samostatnou brigádu. „A hlavně jsme pendlovali na jižním a jihovýchodním pobřeží. Hlídání pobřeží proti eventuální invazi německých jednotek. Byla to služba únavná – věčně čumět na ty nedozírné prostory moře a hlídat každou lodičku, každý pohyb na moři a hlásit na vyšší velitelství.“

V Anglii bylo každou sobotu nebo neděli cvičení proti anglickým jednotkám. „To nás štvalo, že jsme třeba celý týden nedělali nic a v sobotu a v neděli jsme museli proti domobraně. Nejméně dvě cvičení za měsíc.“

Antonín Špaček anglicky neuměl. „Neuměl jsem nic, ale nejlepší učení je najít si děvče.“

Když po maturitě ještě v Československu Antonín narukoval, odvedli ho k letectvu. Maminka však nepodepsala prohlášení, že v případě nehody nemůže od státu požadovat finanční náhradu. Odešel tedy do důstojnické pěší školy. „V naději, že, jakmile dosáhnu věku jednadvaceti let, požádám o přeřazení do leteckého výcviku.“ V Anglii žádal o přijetí k letectvu, ale dostal se pouze do výcviku zbrojířů pro československé letecké jednotky. Odešel ke zbrojířům vzhledem k učení ve zbrojním učilišti po mobilizaci roku 1938.

V Anglii montovali do stíhaček Spitfire a Hurricane čtyři kulomety. „A nastřelovali – každý kulomet musel být nastřelen na cíl v hangáru, kde byla stěna z pytlů písku. To jsme se učili.“ Po měsíci byli posláni na výcvik s pumami a pumovnicemi. „Tam jsem poznal moji paní. Já jsem neuměl anglicky, a když jsme tam přijeli, tak velitel toho oddělení povídá: ‚Tony, musíte se učit anglicky.‘ Já povídám: ‚No, sire, já bych se učil anglicky, ale nemá mě kdo učit.‘“ Byla jim přidělena učitelka angličtiny Sylvia Tailor, která jim jednou na záskok poslala učitelku Jean Wenda Thomasovou. „A ta se v třiačtyřicátém roce stala paní Špačkovou.“ Poté odešli na výcvik, kde se učili zacházet s otáčivými věžemi v Liberatorech.

„Když jsem poznal moji paní, tak jsem byl podporučík a ona byla poručicí. Ve dne jsem ji musel zdravit a večer jsem ji vzal do náruče. Ale celý měsíc, co jsme se znali, jsem si s ní nemohl nic dovolit.“

K letectvu nemohl být jako zbrojíř přijat, funkce zbrojních důstojníků byly obsazeny Angličany. V roce 1942 byla možnost odejít do Kanady do leteckého výcviku, to však generálovi Janouškovi odmítl.

Antonín Špaček žádal roku 1942 o One way trip – o seskok do protektorátu jako parašutista. Při jmenování svých příbuzných však nebyl přijat. „Povídá: ‚Ty jsi vůl, dovedeš si představit, kdyby tě chytli a vymlátili? Kolik lidí, kolik tvých příbuzných by na to doplatilo? Ven!‘“ Generál Krzák parašutistům adresy svých příbuzných dal a devět z nich na to doplatilo svým životem.

O dění doma nevěděli v Anglii českoslovenští vojáci nic. „My jsme věděli prd, co se děje v protektorátu. Ti, co byli shození, se už nevrátili a v těch zprávách nejde všechno popsat. Němci měli před našimi zpravodaji z Londýna obrovský náskok.“

Vzpomíná na invazi do Normandie v červnu 1944. „To nekonečné čekání na lodi při invazi, strašně škaredé počasí... My jsme byli na lodích, teď se to houpalo. Kolem těch invazních lodí jezdily menší loďky s proviantem pro nás. Já jsem na lodi měl šest tanků, tři protiletadlové kanony a mužstvo. Bylo nás kolem šedesáti. Museli jsme dostávat jídlo, a oni nebyli schopni u nás zakotvit a předat nám teplé jídlo. Tak jsme dostali rádiem zprávy, že máme používat emergency rushing – to znamenalo tzv. polní dávky v případě nutnosti.“ Čekali několik dnů na moři, materiál nechali na lodích a lodě vytáhli od pobřeží do stanů. Přesunuti byli až v červenci a počátkem srpna.

„Naše brigáda měla být přifařena k polské tankové divizi, s Poláky jsme měli táhnout.“ Poláci byli ovšem přesunuti s Angličany.

Angličané a Američané měli obrovské ztráty, které doplnili svými jednotkami. Čechoslováci však ztráty doplňovat nemohli. „On nám také Churchill říkal v jedenačtyřicátém roce: ‚Nepočítejte s tím, že budete nasazeni.‘ My jsme neměli týl, neměli jsme zázemí, neměli jsme odkud brát lidi.“

Ze Středního východu poté přišlo přes 900 vojáků, 60 důstojníků pak bylo posláno k anglickým tankovým jednotkám, kde byli přezbrojeni na tankovou brigádu. „Tam jsme dostali anglický materiál a v důsledku toho jsme byli přifařeni k 21. britské skupině, které velel generál Montgomery.“

Československá samostatná obrněná brigáda hlídala Němce u Dunkerque, kde působil Antonín Špaček jako zbrojní a technický důstojník. „Kdybychom dostali americký materiál a byli přifařeni k americké vyšší jednotce, tak bychom se mohli dostat ve druhém nebo třetím sledu na naše území.“ Museli ovšem zadržovat Němce u Dunkerque. „Náš velitel, generál Liška, byl u velitele Eisenhowera žádat, aby se mohli Čechoslováci účastnit osvobození Československa. Ovšem nebylo nám to dovoleno. Kdyby pan prezident důsledně trval na uvolnění, tak by k tomu mohlo dojít. Fakt je, že kluci na východě krváceli ve všech bojích na Ukrajině, na Slovensku a na Moravě, a my jsme tam trčeli u Dunkerque a hlídali jsme Němce, aby se nedostali z obklíčeného Dunkerque zpátky do Německa.“

V Dunkerque měli vojáci anglické tanky Cromwell a každá z rot měla pět čet. Čtyři čety byly anglické a pátá četa měla americké tanky Shermany. „To byly daleko lepší tanky a hlavně měly 76mm kanon, který se svou průbojností vyrovnal německým pětasedmdesátkám, ale i osmaosmdesátkám. Jedna četa u každé roty tvořila – řekl bych – takovou údernou pěst velitele útvaru.“ Velitel praporu měl tři roty a u každé roty byly tři americké tanky. „A v případě potřeby nahrazovalo těch devět tanků amerických dělostřelectvo.“ Dostřel Shermanů byl 16 kilometrů a u Cromwellů 12 kilometrů.

Antonín Špaček působil na západním pobřeží Dunkerque. „Sedm nebo osm kilometrů ode mě bylo vedeno potrubí pohonných hmot z Anglie. Potrubí vedlo za řeku Rýn do Německa. Bylo potřeba to hlídat, aby se tam Němci od toho Dunkerque nedostali, aby to nezničili.“ To byl úkol technického a zbrojního důstojníka Antonína Špačka.

Střílet nesměli. „Když jsme zjistili nějakou německou zbraň, tak jsme to nahlásili na velitelství brigády a ti se spojili s letci z Anglie. Velmi často nám přes kanál létaly anglické Typhoony, stíhací letouny, které střílely rakety. Naše dělostřelectvo orámovalo cíl barevnými střelami a letci ho ničili.“ V bojích se nesměly používat ani kanony, protože Dunkerque byl jediný přístav schopný přepravy.

Antonín Špaček měl za úkol zničit maják. „Němci používali maják na osvětlení moře, jezdili lovit ryby. Vím, že to bylo přes sedm tisíc metrů daleko. To šlo právě těmi Shermany. Já jsem z tanku vystřílel všechny náboje, než jsem se dostal na tu cihlovou budovu. Každá rána byla jinde, protože foukal vítr. Při té vzdálenosti byl rozptyl strašně veliký.“ Nakonec si Antonín Špaček oddechl, že maják nezničil. „To byla nádherná budova, hlavně spousta zrcadel nahoře. Tak jsem byl rád, že se mi to nepodařilo.“

Počátkem roku 1945 mohla být od Dunkerque jednotka Antonína Špačka uvolněna na přesun do Československa. Měli s sebou spoustu munice. „Tank byl plný a na podlaze pod mojí sedačkou byly volné náboje do kanonů a bedny se střelivem. Nádrže byly plné, ale nepodařilo se to našim vojákům.“ Pro vojáky bylo velké zklamání, že nemohli osvobozovat Československo. Potřebovali k přesunu dopravní prostředky. „Nás po ukončení války přetáhli Kanaďané.“

2. a 3. prapor Československé samostatné obrněné brigády provedly 24. října 1944 útok, který se podařil. Útok 5. listopadu byl ovšem již neúspěšný. Němci rozbili hráze, zaplavili terén vodou a tankisté se v bahně nemohli pohybovat. „Měli jsme hned zaútočit, ale bylo nařízeno neničit hodnoty Dunkerque.“

Tanková brigáda byla po návratu do Československa rozdělena na čtyři prapory. „Třetí tankový prapor byl vytvořen ve Francii z chlapců, kteří přišli ze Středního východu od Tobrúku. Doplněni byli některými zajatci z německých zajateckých táborů. Spousta byla odvlečena do německých jednotek, po zajetí se přihlásili do naší armády a byl utvořen čtvrtý prapor.“ Po válce byly utvořeny čtyři tankové brigády a rozmístěny v Milovicích, Táboře, v Čáslavicích u Olomouce a na Slovensku.

Komunistický soud nabyl přesvědčení, že by vyzradil skutečnosti, které mají zůstat utajeny. Spáchal by zločin velezrady

Antonín Špaček sloužil po válce u Hradní stráže. V roce 1946 odešel na Vysokou školu válečnou, ale o dva roky později byl ze školy vyhozen. Propuštění bylo podepsáno generálem Svobodou. „Ten se nijak neštítil, že podepisoval vyhazov důstojníků nejen ze západu, ale i z východu.“

Antonín Špaček byl vyhozen nejen ze školy, ale i z armády. „Když jsem měl tu dovolenou na šest měsíců, tak jsem si podal žádost o propuštění z armády. Když mě vyhodili z armády, tak manželka se synem odjela do Anglie a já jsem chtěl za nimi. Měl jsem připravené všechny potřebné podklady pro odchod z Československa do Velké Británie. Tak jsem si podával žádost na ministerstvo národní obrany, aby mě propustili z armády. Pak jsem podal tentýž den žádost na ministerstvo vnitra k povolení k vystěhování a na zemský národní výbor v Praze žádost o zbavení československého občanství za účelem emigrace a nabytí britského občanství.“

V pátek podal všechny žádosti a v pondělí večer přišla StB do jeho bytu. „Já jsem nebyl doma. Bylo mi řečeno, že někdo u mě zvoní. A v úterý ráno o půl šesté mě zatkli. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nebylo podařilo odjet legálně – žádal o vystěhovalecký pas – byl by obdobně jako v roce 1939 odešel ilegálně a jako bývalá vojenská osoba z povolání by vyzradil věci a skutečnosti, které mají zůstat utajeny. Spáchal by zločin velezrady.“ Antonín Špaček dostal deset let a odseděl si pět a půl roku. Poslední dva roky strávil v Jáchymově, kde i poté pokračoval v hornictví. V Jáchymově pracoval celkem 13 roků. Rodina Antonína Špačka zůstala v Anglii.

Svůj vysoký věk připisuje Antonín Špaček 13 letům práce v uranových dolech. „Je známo, že se do Jáchymova jezdili léčit, to ta jáchymovská voda uranová. A já tam byl 13 let bez dvou měsíců.“ Geigerovým počítačem se hledala ruda. „Jen jsme vlezli do klece dolů, a už to hrálo, už to cvrkalo.“

„My jsme neměli žádné ochranné přístroje.” vzpomíná Antonín Špaček na práci v uranových dolech.  „Měli jsme takové malé krabičky s nějakým papírem – řekl bych lakmusovým papírem – kde se zaznamenávala radioaktivita. To jsme odevzdávali po směně do své přihrádky, bylo to kontrolováno. Neměli jsme ochranné prostředky při práci se sbíječkou – ten jemný prach, ten se vdechoval. Počátky u jáchymovských dolů byly velmi špatné. Ruda, ruda, ruda, normy nesplnitelné mnohdy… a Rusáci tam létali. Když se našla ruda v trhlině, tak jim úplně tekly sliny. Když jsem viděl, jak nás rabovali, jak nás zbavili takových obrovských hodnot…“

Antonín Špaček vzpomíná na svého kamaráda, italského legionáře v první světové válce, jenž měl revma a v jáchymovských dolech zastával práci pumpaře. Tam ho pravděpodobně uzdravila voda. „A já jsem jednou za ním zašel a on říká: ‚Ty, Tondo, představ si, já nemám žádné bolesti.‘ Vždyť do Jáchymova se jezdí lidé léčit.“

Předsedou Československé obce legionářské

V letech 1939 až 1945 ztratil bratra Josefa, který byl umučen roku 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Další bratr byl po celou dobu války zavřený, protože se postavil za útěk Antonína Špačka z protektorátu. „Vrátil se s podlomeným zdravím a předčasně zemřel.“ Sestra a maminka byly také zavřené.

V březnu 1969 byl Antonín Špaček částečně rehabilitován a o pět let později mu byla vrácena hodnost. V březnu 1989 byl úplně rehabilitován a v roce 1993 získal hodnost generála.

Antonín Špaček byl dvakrát za sebou (roku 2001 a 2004) zvolen předsedou Československé obce legionářské. „Ale nevím, jestli to vydržím. Už toho chci nechat, už mě to nebaví. Protože pořád se hádat, žebrat a škemrat…“

James Auton, bývalý anglický válečný letec, pomohl Československé obci legionářské posláním peněz pro vdovy po západních legionářích. Antonín Špaček celou záležitost sjednával. „Pan Auton sem přijel a spolupracovali jsme od roku 1993 až do roku 2000. Vozili dvě stě liber pro každého a za těch sedm roků sem navezli tisíce a tisíce liber.“ Na přání bývalého vojáka ze Svobodovy armády Pavla Lukeči dostalo anglické peníze také 25 vojáků z východní armády. James Auton začal vozit i nemocniční materiál pro bývalé vojáky – vyřazené lékařské přístroje, oděvy, kovové postele a jiné. Ovšem zákon č. 39/2000 Sb. vše znemožnil, peníze se do České republiky přestaly posílat.

Generálmajor Antonín Špaček v úvodu a na konci nahrávky vyslovuje názory o:

O západních a východních vojácích

O vztahu ČSOL k české vládě – zejména o financích

O stanovách, poslání a o vnitřních poměrech v ČSOL

O zájmu Sovětského svazu na osvobození Československa – kritika Jaltské konference

O komunistickém režimu v Československu

O vdovách po legionářích

O 60. výročí vylodění v Normandii

O Milanu Píkovi (syn generála Heliodora Píky)