The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Špačková (* 1946)

• narozena 27. března 1946 ve Všekarech u Domažlic

• s matkou doosídlovala příhraniční vesnici Zámělíč

• zažila působení JZD, odchod první vlny doosídlenců i příchod druhé vlny v polovině 60. let

• jako dítě viděla významný dopad umístění pohraniční stráže v nedalekém městečku Poběžovice

• v roce 1965 se zúčastnila studentského Majálesu při studiu Filosofické fakulty Univerzity Karlovy

• v roce 1968 se setkala s okupačními sovětskými vojáky v Zámělíči i v Praze

• byla svědkem dvacetiletého pobytu sovětského vojska v nedalekém městě Hostouň

• publikační činnost pamětnice byla v 70. letech znemožněna na základě nízké politické angažovanosti, manžel vystoupil z KSČ

• přispěla k obnově poničených vztahů s původními německými obyvateli vesnice

Na začátku byla zvědavost a možná i touha přivézt v srpnu 1968 fotky tanků z hlavního města do malé pohraniční vsi na Domažlicku, kam ozvěny okupace doléhaly zatím jen okrajově. Pamětnici s manželem tehdy zachránili Pražané, kteří se zasahující vojenské hlídce záměrně připletli do cesty. Dvaadvacetiletá Marie Špačková, studentka Filosofické fakulty, si teprve postupně uvědomila, jak hluboké společenské změny budou následovat. Vojáci z Prahy odjeli, ale vesnice Zámělíč se s působením sovětské posádky vyrovnávala až do počátku devadesátých let. Stejně jako s pohraničníky.

Znovuoživená vesnice

Marie Špačková, rozená Berková, neměla jednoduchý start do života. Narodila se 27. března 1946 jako nemanželské dítě v malé pohraniční vsi Všekary na Domažlicku. S otcem Jaroslavem Kozou se nikdy nesetkala. Brzy s matkou odešly do vsi Zámělíč, tedy o třicet kilometrů blíž k německým hranicím.

Ještě v létě 1946 tam bydlelo přes tři sta německých obyvatel a jen pět Čechů. Po odsunu německého obyvatelstva o půl roku později zela ves prázdnotou. Zanedlouho začal proces doosídlování. Většina nových obyvatel pocházela ze vsí poblíž dvacet kilometrů vzdáleného města Staňkov. „Zámělíč měl úrodnou půdu. Nejdřív tam přijela správní komise. Rychle se rozkřiklo, jaká jsou tam hospodářství,“ upřesňuje pamětnice, která se lokální historií dlouhodobě zabývá.

Největší zájem byl o čtrnáct velkých statků s polnostmi, které tvořily jakousi páteř vesnice, doplněnou chalupami bez polí a menšími domky. Téměř všichni nově příchozí byli příbuzní. Včetně matky pamětnice, která odešla za svou sestrou Miluší Šimkovou i s se svou matkou Annou.

Podle pamětnice měli nově příchozí obyvatelé pro vystěhované Němce, se kterými je těsně po válce ještě spojovaly regionální vazby, určité pochopení. „Než zavřeli hranice, měli konexe u nás Roučkovi, jedni z prvních doosídlenců. Byli s Němci domluveni a převedli jim přes hranice koně nebo krávy.“

Velké poválečné naděje

Podle Marie Špačkové šli lidé do nového bydliště s velkými nadějemi. „Těšili se, že statky, kde zbyl dobytek a všechno vybavení, zaberou a budou hospodařit jako sedláci, kteří byli jejich vzorem.“ Jejich plány však narušila kolektivizace vesnice a vznik jednotného zemědělského družstva (JZD). V Zámělíči vzniklo už v roce 1949, kdy byl v Československu přijat zákon o jednotných zemědělských družstvech. Podle pamětnice pak řada nových obyvatel vesnice ze svých snů vystřízlivěla. „Odešla. Statky zůstaly prázdné. Jejich děti většinou do zemědělství nechtěly a rodiče byli rádi, když je mohli poslat do průmyslu.“ Marie Špačková si vybavuje i případ, kdy staří rodiče po odchodu svých dětí spáchali sebevraždu, protože už v domě být nechtěli.

Aktivně se prý vzniku JZD ve vesnici bránily dvě rodiny. Weberovi se odstěhovali hned po založení družstva, příběh druhé rodiny je pestřejší. „Skoro všichni už byli v JZD. Jenom Cozl, sedlák původně z Kamenice, měl dobytek, pole a nechtěl. Až pak jeho syn Václav chtěl jít na střední školu. Otec dostal podmínku a kvůli synovi nakonec do JZD vstoupil.“

Z doby pana Cozla, který se nakonec paradoxně stal v družstvu předsedou, si pamětnice vybavuje sběr mandelinek, který byl pro děti povinný. „Nějaké troje prázdniny jsme je chodili sbírat. Na poli to poznat nebylo. Později se to sypalo, zahynuli brouci a když tam někde bylo nějaké zvíře, tak taky vyhynulo. Byl to jed. Ale brambory samotné, hlízy, to neohrozilo.“

Letí balon z Německa

Marie v té době prožívala poměrně bezstarostné dětství s partou dětí. Navštěvovala obecnou školu v nedalekém správním městečku Poběžovice. Ve třídě bylo třicet šest dětí různých národností z okolních vsí, Češi, Slováci, Němci... „Všichni jsme spolu kamarádili. Ti Slováci neuměli tolik česky, tak jsme je doučovali.“

Do běžných dětských her brzy přibyla jedna velmi oblíbená, kterou nazvali Na balon. Děti se totiž spolu s dospělými obyvateli vesnice staly svědky příletu malého balonu z Německa naplněného třaskavým plynem. Následný výbuch rozmetal do okolí propagandistické letáky, což neušlo zájmu Veřejné bezpečnosti. „Bylo tam Amerika je na vaší straně, socialismus je lumpárna. Česky psané. Byli jsme malí – mohlo mi být nějakých šest sedm let – a moc jsme tomu nerozuměli. Ale vím, že se to velmi hlídalo, a když si to někdo schovával, mohli ho udat a zavřít.“

Šlo o středoevropskou letákovou kampaň Svobodné Evropy, která v příhraničních oblastech Československa probíhala v letech 1951 až 1956. „Pak jsme si na to hrály jako děti. Jeden dělal [tetu] Vaněčkovou a křičel: ,Balón letí´. Vaněčková honem vyskočila z okna a děti utíkaly,“ usmívá se pamětnice.

Pěstovaná nedůvěra vůči všemu ze Západu se pomalu propsala i do nahlížení nových obyvatel vesnice na Němce, kteří se do rodné obce občas tajně přijeli podívat. Většinou původní stavení jen okukovali. Pokud někdo přece jen styky s vysídlenými Němci udržoval, dělo se tak za zavřenými dveřmi. K žádnému udání však prý nikdy nedošlo.

Vítaní pohraničníci

Od šesté třídy potkávala Marie pravidelně pohraničníky. 9 brigáda pohraniční stráže sídlila zprvu v bývalé klášterní budově kousek od školy. „Mladí kluci,“ vybavuje si pamětnice. „Předváděli nám při branné výchově na hřišti, jak zadržují vetřelce.“ Pohraničníci se poté přestěhovali do místního zámku Ronšperk. „Nešetřili podlahy, neopravovali to. Když jim na hranicích postavili roty [polovina 60. let], odešli. Pak to začalo pustnout.“

Podle Marie Špačkové měli místní lidé k jednotce pohraniční stráže (PS) spíše kladný vztah. Díky nim totiž stát do jinak zapadlého městečka investoval. „Byla tam dost silná posádka, možná dvě stě mužů. Měli byty, které jim speciálně postavili. Vznikly díky tomu, že tam byli velitelé Pohraniční stráže.“ Řada děvčat z Poběžovic se také za místní pohraničníky vdala.

To, že nemohla cestovat do Německé spolkové republiky vzdálené pětadvacet kilometrů, brala pamětnice jako prostý fakt. „Dnes je to úplně normální. My dojeli bez problémů možná na začátek Pivoně (ves cca osm kilometrů od Zámělíče – pozn. aut.).“

Druhá vlna doosídlenců

V době, kdy navštěvovala dvanáctiletku v okresním městě Horšovský Týn, nastala ve vesnici tzv. druhá vlna doosídlování. Na místa obyvatel z první vlny začali přicházet lidé, které už nelákala možnost hospodařit na své půdě. „Tak v roce 1964. Protože tam byly prázdné domy, nastěhovali se lidé, kteří věděli, že budou pracovat v JZD. Věděli, že doba je jiná. Řada statků zůstala opuštěná.“

Některé domy však brzy získaly nové majitele ze vsi – docházelo k místnímu stěhování za lepším. Jako příklad uvádí Marie Špačková smíšenou slovensko-německou rodinu, která původně přišla na konci války jako národní hosté (etničtí Němci prchající před postupem fronty). Později mohla ve vesnici zůstat. „Bydleli v chaloupce za potokem. Lidé se přestěhovali, statek zůstal prázdný, tak do něj se nastěhovali. A takhle to bylo častěji.“

Každý přesun do nového domu však prý musel schválit místní národní výbor, který většinou rozhodl na základě potvrzení o zaměstnání v JZD. V pořadí třetí majitelé tak definitivně ztratili nárok na půdu, která původně ke statku patřila.

Nově příchozí obyvatelé se s původními doosídlenci, kterých mnoho nezbylo, příliš nesžili. „Na ty staré se sousedi koukali jinak, už nebyli tak spřízněni. Ti první tam přišli s nadšením, jak budou mít statky, dělat bály a žít jako za první republiky. Mladší vyrostli v duchu jiné doby.“

V novém světě

Po maturitě v roce 1964 odešla studovat do Prahy na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Otevřel se jí nový svět. Hned první rok se ocitla na památném studentském Majálesu. „Šli jsme všichni do průvodu, ale jiného než na Prvního máje. Heslo, které si nejvíc pamatuji, co se křičelo, znělo: ,Miluj pravdu, jen to zkus, dopadneš jak Mistr Hus!´ Šlo se pěšky do Juldy Fuldy [Park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště Praha].” Králem Majálesu byl zvolen beatnický básník a bouřlivák Allen Ginsberg, kterého později úřady vyhostily. Jeho přednášky na fakultě se pamětnice také zúčastnila.

Doma pak od části příbuzných, ovlivněných negativní kampaní v tisku, schytala přísnou kritiku. „Jeden můj strýc přišel, co jste to tam vyváděli, vy jste rozbili celý park Julia Fučíka. To muselo být strašné! Přitom nic takového se ve skutečnosti nedělo.“

Na škole se dozvídala neohnutou historii. „Říkali o dějinách Sovětského svazu úplně jiné věci. O výměně tamějších představitelů mluvili jako o říši Římské. První triumvirát, Druhý triumvirát a měli na mysli šest hlavních politiků. Zinověv, Kameněv. Rvali se o moc, když vznikl Sovětský svaz.“  

Svobodný studentský život brzy skončil svatbou s Karlem Špačkem a narozením dcery Milady, po kterém pamětnice dělila svůj čas především mezi studium a péči o dceru.

Jako dvacetiletá se pak také doma prvně podívala k německým hranicím. „V roce 1966 nebo 1967 jsme si mohli objet podle hranice vlastním autem. Museli jsme mít domažlické číslo. Na každé křižovatce byl příslušník Pohraniční stráže a kontroloval nás. Ještě tam byly zříceniny vesnic, Liščí domky a chalupy. Zbytky zahrad, kde bylo vidět jabloně, a podobně.“

Vyděšení vojáčkové a ti druzí

V roce 1968 zbýval Marii Špačkové do závěrečných státnic na škole rok. Léto trávila s manželem opravou domku v Zámělíči. Jako příznivci Dubčeka nevěřícně poslouchali rádio. „Těšili jsme se, že už bude jinak. Že nás nebudou hlídat na každém kroku,“ dodává.

Karel Špaček odešel na střechu spravovat komín, když se ze zatáčky vynořilo auto se sovětskými vojáky. „Vrata naproti nám byla popsaná různými protisovětskými nápisy. Psal to i můj muž. Jděte domů, co tu děláte, my vás tu nechceme.“ Karel Špaček začal na vojáky shora hrozit. V té chvíli prý měla pamětnice opravdu strach. „Já dole podávala cihly. Čekala jsem, že ho sestřelí. Naštěstí nevěděli, jestli na ně mává, nebo jestli jim nadává, tak jen přejeli kolem,“ vzpomíná Marie Špačková a dodává, že se jednalo o mladé chlapce. „Takoví vyděšení vojáčkové, dva náklaďáky.“

V září se vrátila do Prahy dokončit studium. Řada profesorů ze školy odešla, někteří se přeorientovali na starší dějiny. Se sovětskými vojáky se potkala znovu v parčíku před nádražím Florenc. „Pomohli nám, všichni na ně byli naštvaní. Tak jsme nakonec nebyli postižení.“

Po promoci v červnu 1969 se vrátila natrvalo do Zámělíče. Protisovětské nápisy už dávno z vrat zmizely díky sousedům, kteří je v noci zamazali, aby Špačkovi neměli problém. A do městečka Hostouň, vzdáleného osm minut jízdy, se nastěhovala sovětská posádka. Hranice se uzavřely na dalších dvacet let.

Sovětsko-česká obchodní výměna

V místním zámečku se usadilo vedení 1240. samostatného radiotechnický praporu. Monitorovalo letový provoz nad Západním Německem. Speciálně proškolení vojáci, často vysokoškoláci, obsluhovali pozorovatelnu na kopci Velký zvon v Českém lese. „Většinou vyšší důstojníci. V Hostouni jich mohlo být tak sto,“ upřesňuje pamětnice. Vojáci bydleli v Hostouni i s rodinami a podle pamětnice panoval mezi místními obyvateli a sovětskými důstojníky čilý obchodní ruch. „Vozili sem třeba televize, nebo zboží, co Rusové měli. Tady si kupovali jiné věci a mezi lidmi si to vyměňovali.“

Marie Špačková začala učit na Střední zemědělské škole v Horšovském Týně, málem však ze začátku neprošla politickými prověrkami. Kvůli svému manželovi. „Když byly čistky, vystoupil [ze strany] a nenechal se přemluvit. Najednou jsme museli vyplňovat dotazník, jestli někdo z rodiny byl vyloučený. Tak jsem to tam napsala. A našeho ředitele to velmi rozčílilo,“ vzpomíná. Od vyhazovu ji zachránil statečný manžel a kolegové, kteří se jí zastali.

Geolog Karel Špaček nakonec sám o práci nepřišel, nesměl však jezdit za hranice. Pamětnice ve svých hodinách končila s výukou dějepisu v roce 1945. Vzpomínala také na svého učitele ze základní školy, Jiřího Pelikána. Nadšený amatérský divadelník a signatář petice Dva tisíce slov musel ze školy odejít. „Pracoval v zemědělských stavbách. Ke školství se vrátil až po roce 1991, ale dlouho neučil,“ shrnuje osud pedagoga, který ji přivedl k psaní knih.

Samostatně publikovat začala v roce 1972 na stránce lokálních novin věnované dětem. První autorskou knihu pohádek jí však Západočeské nakladatelství odmítlo vydat. „Už to vypadalo, ale pak přišlo jednoznačně napsáno, že mají jiného autora.“ Odmítnutí bylo zdůvodněno nedostatečnou politickou angažovaností pamětnice. „Na schůze jsem nechodila. Nedělala jsem nic, z čeho bylo zřetelné, že jsem nadšená pro komunismus. Tenkrát byly na všechny takové věci komise.“

Rukama jí také prošla řada dětí otců, kteří byli po roce 1968 pro režim nepohodlní. „Syn lidovce, nebo někoho, kdo vystoupil ze strany... Řada funkcionářů na okrese se zapletla do kritiky [režimu]. Chtěli, aby děti měly maturitu, tak je odklidili do Horšovského Týna na zemědělskou školu. Nikdy to nebylo úplně černobílé.“

Povolené uvolnění

Na škole zůstala učit téměř třicet let, prožila zde i poklidný listopad 1989. „Najednou se to uvolnilo i po náboženské stránce. Poprvé dávali Rybovu mši. Byli jsme v Mrákově, všichni učitelé. Zpívali tam z plzeňského divadla. Lidé drželi při mši svíčky. A tím se taky projevila svoboda, už se odvážili i ti, co předtím ne.”

Poprvé v životě zamířila za hranice. Koupila si zájezd do Paříže. „Pro mě byl největší zážitek, když jsem vystoupila z autobusu před katedrálou Notre Dame. Uvědomila jsem si, že mě nikdo nevyšetřoval. Zaplatila jsem si u Čedoku a jedu. Nikdo se nás na nic neptal, nechtěl žádné papíry.“

Po dvaceti letech se také znovu podívala do pohraničního pásma. Poprvé navštívila rozhlednu na vrchu Starý Herštejn, vzdálenou třináct kilometrů od Zámělíče. Pohraničníky tam ještě zastihla. „Měli z toho srandu. Na staré rozbité věži mívali pozorovatelnu. Drželi tam službu, než se rozpadli.“

Brigády pohraniční stráže byly oficiálně rozpuštěny v až v lednu 1991. Půl roku předtím odešla ze zámečku v Hostouni sovětská armáda. Česká a Slovenská Federativní Republika se naplno otevřela světu. A do Zámělíče začali znovu zajíždět původní obyvatelé vesnice, tentokrát i hromadně.

„Přijel třeba celý autobus,“ vybavuje si pamětnice. „Když se trochu uvolnily hranice a Němci sem mohli, tak se na ten statek přijeli podívat. Po roce 1989 už i zazvonili“.

Josef Maurer i doktor Warta  

Na zvědavé návštěvníky prý místní reagovali dům od domu jinak, se strachem, lhostejností i zájmem. Pozornosti neušli ani Špačkovi, kterým se před dveřmi postupně objevili dva hosté. Prvnímu zřejmě odvahy dodal fakt, že ve vsi o Karlu Špačkovi věděli, že mluví německy. „Zazvonil nejprve pan Maurer,“ vybavuje si pamětnice. „Představil se německy. Řekl, že je syn posledního německého starosty Zámělíče (Andreas Maurer – pozn. aut.).“

Josef Maurer zavedl Špačkovi k ruinám domu na konci vesnice. Snažil se v nich najít památky na svou rodinu. Přiznal se také, že do vesnice jezdil tajně už dřív. Otec a syn Špačkovi pomohli Josefu Maurerovi obnovit křížek jeho rodiny; povalený ležel v trávě vedle původního domu. Nějaký čas se Špačkovi s Maurerovými přátelili. Josef Maurer, který byl v Německu stavitelem, brzy zemřel, jeho žena však podle pamětnice jezdí ke křížku v Zámělíči dodnes.

Krátce po staviteli Maurerovi zazvonil u Špačků další host, doktor Warta. „Lidé ještě nechtěli dávat moc najevo, že je jiná doba, ale my už tím byli tím známí,“ usmívá se pamětnice. „Pocházel od Hostouně, uměl výborně česky a byl to lékař.“ I s ním se Špačkovi později spřátelili a vzájemně se navštěvovali.

Úplně nejlepší svoboda

Marie Špačková stále žije ve vesnici Zámělíč. Po listopadu 1989 vydala celkem jedenáct knih, převážně s místně historickou či pohádkovou tématikou. Svůj život se snažila prožít s čistým svědomím. „Dělat něco, co mě bavilo, a co by bavilo i ostatní. Léta jsem byla u nás v obci knihovnicí.“

Mladým lidem by vzkázala, aby si vážili veškeré svobody, kterou mají. „Nikdo nemusí být povinně členem nějaké strany, chodit na schůze. To připadá současným mladým všechno samozřejmé, ale není to vůbec pravda. Svoboda existuje. Je to něco jiného, než když se člověk pořád musí ohlížet na to, co kdo tomu řekne a co bude moci dělat. A jestli mu to někdo schválí. To je podle mě úplně to nejlepší.“