The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimír Špidla (* 1951)

• narodil se 22. dubna 1951 v Praze

• matka Dagmar Rychlíková v padesátých letech náležela k užšímu okolí komunistické mocenské špičky

• v srpnu 1969 se účastnil masových demonstrací proti sovětské okupaci

• při výslechu v souvislosti s protesty v srpnu 1969 byl fyzicky týrán

• jako student historie na FFUK v sedmdesátých letech pašoval exilovou literaturu

• v listopadu 1989 působil v českobudějovickém Občanském fóru

• v listopadu 1989 v Českých Budějovicích založil krajskou organizaci sociální demokracie

• od dubna 2001 do června 2004 byl předsedou ČSSD

• od července 2002 do srpna 2004 byl předsedou vlády České republiky

• za jeho předsednictví Česká republika přistoupila k Evropské unii

Koncem sedmdesátých let pracoval budoucí premiér České republiky Vladimír Špidla jako pomocník topiče v mlékárně v Jindřichově Hradci. Čerstvý absolvent historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterého jen nepříliš dobrý kádrový posudek předurčoval k pomocným dělnickým profesím, pomýšlel na práci archiváře v Jindřichově Hradci. „Bydlel jsem na jednom chudém statku nedaleko Jindřichova Hradce,“ vypráví Vladimír Špidla, jak se ucházel o pozici v archivu spadajícím pod ministerstvo vnitra. „Přijdu z noční – byla ještě zima, já jsem si nezatopil, takže jsem měl na sobě vatovanou bundu a čepici hadovku. Chvilku spím a teď ‚buch, buch, buch‘. Otevřu a tam jsou dva chlapíci, jeden se mi představil jako kapitán Čoudek a řekl, že se jdou přesvědčit, jestli nežiju západním způsobem života. Já jsem na ně koukal a bylo vidět, že věci příliš nerozumím. Tak mi řekli, že západním způsobem života se žije ‚chováním, oblékáním anebo v rozhovorech‘. Já jsem tak jako dál čučel a oni řekli: ‚Tak nashledanou.‘ No a pak mi přišlo, že nesplňuju parametry socialistického archiváře.“

Zformováni k levicovému smýšlení

Vladimír Špidla se narodil 22. dubna 1951 v Praze. Jeho otce Václava Špidlu, divadelního herce a režiséra, zformovalo tvrdé dětství k levicovému smýšlení. Podle rodinné tradice vyrůstal napůl na ulici a živil se po šantánech jako zázračné dítě s nevšedním hudebním talentem. Později působil ve Vinohradském divadle, Divadle J. K. Tyla v Plzni i v Národním divadle. V roce 1969 byl po normalizačních prověrkách vyloučen z KSČ a na scénu velkých divadel se již nemohl vrátit.

Maminka Dagmar Rychlíková pocházela z rodiny význačného českého chirurga Emanuela Rychlíka. Ten získal praxi válečného chirurga na bojištích první světové války, byl plukovníkem rakousko-uherské armády a jako příslušník konzervativní střední vrstvy byl v padesátých letech vězněn. Za záminku k zatčení posloužilo podle jeho vnuka provedení tehdy nelegálního potratu syfilitické matce, skutečným důvodem ale bylo spíš to, že ho komunistický režim vnímal jako nepřítele a „buržoazní element“.

Samotná maminka Dagmar byla naproti tomu přesvědčená komunistka. Jako osmnáctiletá dívka vstoupila roku 1943 do protinacistického komunistického odboje v jižních Čechách. Získala dokonce elitní výcvik pro boj zblízka, kterému pod heslem „Strach je smrtelný hřích“ velel známý parašutista vysazený do protektorátu z Velké Británie, kapitán Josef Černota. Na sklonku války v květnu 1945 sehrála roli při konsolidaci situace v Písku, který marně čekal na osvobození Rudou armádou a kde se silná německá posádka odmítala vzdát do jiných rukou než amerických. Ač sama komunistka, odjela Dagmar Rychlíková z pověření revolučního národního výboru na kole do Strakonic, kde jí americký velitel dal k dispozici četu tanků vedených kapitánem Kermitem Bernardem. „Máma sedla na džíp a dovezla tanky do Písku. Německý prapor se potom vzdal bez jakéhokoliv boje.“

Jako aktivní členka komunistického odboje se Dagmar Rychlíková později nevyhnula také účasti na poválečném odsunu německého obyvatelstva. „Naštěstí té urovnané fáze,“ upřesňuje její syn, „ne té divoké. Nikdy o tom nemluvila, a když přece jen – to byly dvě tři věty –, tak bylo vidět, že z toho má hrůzu. Protože si pamatuji, že několikrát říkala, jak tam byly nějaké děti s malými kufříky.“

Zhroucení životního ideálu

Zásadní otřes a zhroucení životního ideálu přinesl Vladimírově mamince rok 1956, kdy sovětský vůdce Nikita Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu pronesl projev, v němž odhalil stalinské čistky a diktátorské praktiky svého předchůdce. „V té době ještě byla v tom užším kruhu – ne politicky mocná, ale v tom, čemu se třeba francouzsky říká ‚entourage‘, takové to užší okolí mocenské špičky,“ přibližuje Vladimír Špidla okolnosti matčina prozření. „Na nějakém tajném zasedání jim promítli ten Chruščovův projev a to pro ni byl těžký šok. Takže od té doby se začala odtahovat, ale z komunistické strany nikdy nevystoupila.“

Počátkem šedesátých let Vladimírova maminka onemocněla těžkou psychickou chorobou – zřejmě se jednalo o bipolární poruchu – a z politiky se stáhla. Rodina se po otcově divadelním angažmá v Plzni vrátila v polovině šedesátých let do Prahy a Vladimír začal navštěvovat střední školu. Měl dva roky před maturitou, když přišel srpen 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy – pro Vladimíra Špidlu otřes stejně zásadní, jakým byl pro jeho matku rok 1956.

„Samozřejmě je to pro mě klíčová událost, to musím říct, že doopravdy ano – v takovém existenciálním smyslu. Protože se mi vlastně taky zhroutil svět. Taková nějaká obecná představa, jak svět funguje,“ vysvětluje své tehdejší pocity. „Ten šok byl takový, že pro mě to znamenalo, že jsem ztratil už natrvalo nějakou obecnou životní jistotu.“

Silná osobní vzpomínka ho váže k okamžikům, kdy krátce po invazi vylepoval plakáty proti okupaci a přistihla ho sovětská hlídka: „Postavila mě ke zdi a teď jsem stál u zdi – já nevím, docela dlouho – a oni na mě mířili. A já jsem nevěděl, co bude. To byl pro mě nejsilnější nebo nejkrutější zážitek z roku šedesát osm. Mně bylo asi sedmnáct.“

Výčitky svědomí jsem neměl

O rok později se kruté procitání do reality tehdy stále ještě středoškolského studenta dovršilo. V srpnu 1969 se Vladimír Špidla účastnil masových demonstrací proti sovětským okupantům – nadlouho posledních velkých protestů, jejichž tvrdým potlačením definitivně zvítězila normalizace.

„Tam to, aspoň co si pamatuju, byla docela tvrdá řež. Jednou tam byl útok, který ti demonstranti odrazili,“ líčí Vladimír Špidla, „ti policisti utekli. Tak pak vyjely tanky a začaly opravdu střílet. Já nevím, jestli slepé nebo ostré – to nepoznám – a lidi začali prchat. V hlavě mám takový filmový záběr, jak se mi podařilo kolem ministerstva průmyslu uhnout a část toho davu ty tanky nahnaly na Štefánikův most a hnaly je do tunelu, který svítil. Takže to bylo takové – filmařsky velmi zajímavé.“

Na rozdíl od srpna 1968 tentokrát na protestující útočily české tanky. Kromě armády a bezpečnostních sborů zasahovaly i Lidové milice, které, jak Vladimír Špidla říká, byly obzvlášť brutální, zřejmě proto, že nebyly vycvičené a bály se. Režim zkrátka napřel všechny síly, aby společnost zastrašil.

Po potlačení protestů následovaly tvrdé výslechy zúčastněných i více méně náhodně vybraných obětí. Vladimír Špidla se sice demonstrací účastnil, hlídka bezpečnosti ho ale sebrala, zřejmě náhodně, až druhý den, když si šel na Václavské náměstí vyzvednout objednanou desku Bee Gees. Příslušníci ho odvedli na služebnu v Krakovské ulici a podrobili ho hodinu či dvě trvajícímu mučení, které Vladimír Špidla líčí následujícími slovy:

„Spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel takhle posadit a nějakej mladej hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku,‘ a buch! – dal mi pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit. Zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli. K tomu vedli takové řeči jako: ‚Studente, dostudoval jsi,‘ a podobně. Takže to bylo drsný. Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obuškama.“ Více než drsným výslechem ho prý příslušníci chtěli přimět, aby mluvil: „Stále po mně chtěli, abych řekl, kdo byl v těch demonstracích. A to tedy musím říct, že ke svému štěstí jsem to neřekl. Jinak mě dodělali tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy. Snažil jsem se utéct a oni mě vždycky skopli a tak. Ale nakonec jsem žádné jméno neřekl, a tím pádem, když jsem se z toho po roce dostal – protože jsem trpěl posttraumatickým šokem –, tak jsem neměl žádné výčitky svědomí.“

Mírný, silně pozitivistický marxismus

V roce 1970 Vladimír Špidla odmaturoval a nastoupil ke studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Třebaže normalizace se postupně prosazovala, podle svých slov zde v historickém oboru získal vzdělání srovnatelné se světem. Ideologický podtext se prý příliš neprojevoval, katedra marxismu-leninismu byla od klasické historie oddělena, a ačkoliv vyloženě nemarxistické interpretace povoleny nebyly, v zásadě se tu pěstoval jen „mírný, silně pozitivistický marxismus“. V té době už každopádně vůči režimu nechoval žádné iluze, z toho důvodu se Vladimír Špidla odmítl organizovat v Socialistickém svazu mládeže a nikdy do něj nevstoupil. Naopak se jako vysokoškolský student zapojil do pašování zakázané literatury.

Jako „agent-pašerák“ se mimo jiné podílel na předávkách exilových časopisů Listy či Svědectví. Jeho úkolem bylo vytvářet i vyzvedávat takzvané mrtvé schránky, tedy místa vhodná k uschování „kontrabandu“, a informovat o nich další článek v zakonspirovaném řetězci. „V zásadě to bylo tak, že jsem šel na nějaké místo Prahy, a tam jsem viděl nápis křídou, který byl maskovaný jako srdce. Ta písmenka znamenala nějaká data a číslo znamenalo, která je to mrtvá schránka. Já jsem vyzvedl mrtvou schránku, dostavil jsem se na další místo, kde jsem stál někde na rohu. Tam ke mně přišel člověk a řekl: ‚Nevíte, kudy se jde do Husovy ulice?‘ Já jsem mu řekl: ‚To bohužel nevím, já nejsem z Prahy.‘ Tím pádem se ukázalo, že jsme to my. Tak jsem ho někam zavedl a dal jsem mu batoh, který jsem měl někde schovaný.“

Po absolvování v roce 1976 vystřídal Vladimír Špidla vícero zaměstnání. V Praze pracoval ve skladu kulis Národního divadla, po přestěhování do Jindřichova Hradce byl pomocníkem topiče v mlékárně, následně se uchytil na Okresním národním výboru jako pracovník ochrany přírody a památkář. Pracoval na poště v Nové Bystřici i v Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Ekologická problematika mu byla blízká, v roce 1979 spoluzaložil Český svaz ochránců přírody, organizaci, která sice nebyla prvotním zaměřením politická, ale svým odporem proti hospodářsko-ekonomické koncepci státu stála v jakémsi „meziprostoru“.

V osmdesátých letech podle Vladimíra Špidly věrohodnost režimu dál padala. „Demonstrace proti neutronové pumě nebo podobné věci – to už člověk vážně nebral,“ říká s tím, že zásadní roli podle něj sehrála havárie sovětského jaderného reaktoru v ukrajinském Černobylu v dubnu 1986. „Oni nám to zatajili. A najednou všichni, jeden každý, na své kůži poznal, že je vlastně jenom objekt, se kterým se manipuluje.“

Měl jsem zvláštní vítězný pocit

V listopadu 1989 se Vladimír Špidla, tehdy žijící v Českých Budějovicích, intenzivně angažoval v revolučních událostech. 19. a 20. listopadu se v Praze konal II. celostátní sjezd Českého svazu ochránců přírody, který odsoudil zásah na Národní třídě 17. listopadu a podpořil požadavky studentského stávkového výboru. Vladimír Špidla na podporu studentů pronesl dvouminutový improvizovaný projev. „Byli tam nějací lidé, asi z StB, a ti vystartovali, když jsem mluvil. Měl jsem takový opravdu zvláštní vítězný pocit, protože jsem viděl, že už to nestihnou. Že jsou příliš daleko a že už nedoběhnou. Tak jsem to odpřednášel a odešel jsem – nezadrželi mě.“ Sjezd ochránců přírody na závěr svého konání přijal prorevoluční rezoluci a Vladimír Špidla se vrátil do Budějovic, kde se dal do služeb Občanského fóra.

V Občanském fóru šlo, jak říká, o práci na plný úvazek. „To jste nedělal nic jiného. Od rána do večera. Byl to zápas.“ Činnost fóra sestávala podle něj z neustálého reagování na zprávy a vyjádření, z monitorování rychle se přeskupujících sil a zajišťování podpory plánované generální stávce. Vladimír Špidla například v rámci příprav na generální stávku odjel jako delegát OF do Temelína, kde pronesl projev na podporu stávky.

„Stál jsem vedle tribuny a čekal jsem, až na mě přijde řada. A za sebou jsem slyšel mužské hlasy, zcela zřetelně, z nichž jeden říkal: ‚Člověče, já byl včera na Ústředním výboru a hlasovalo se o nasazení armády. A neprošlo to o tři hlasy,‘ dokresluje svůj temelínský výjezd epizodou, která dokládá, že obavy z potlačení revoluce tehdy nebyly neopodstatněné. Také Vladimír Špidla se podle svých slov obával, že protesty mohou skončit občanskou válkou. O tom, že občanská válka nebude, podle něho definitivně rozhodla až úspěšná generální stávka. Pamětník dále vzpomíná, jak se vzbouřily jihočeské Lidové milice, které byly do Prahy vyslány, aby potlačily povstání, ale těsně před cílem se rozkazu vzepřely.

Kdo se chce přidat, ať se ozve

Ještě před generální stávkou 27. listopadu 1989 se Vladimír Špidla rozhodl ke kroku, který se pro jeho další směřování ukázal jako určující – do Jihočeské pravdy zadal inzerát, že zakládá sociálně demokratickou stranu, a kdo se chce přidat, ať se ozve. Ozvalo se asi osmdesát lidí a základy krajské organizace obnovené sociální demokracie tak byly položeny. Tou dobou už se sociální demokracie obnovovala v Praze, kde přípravný výbor v čele se Slavomírem Klabanem vyhlásil obnovení sociální demokracie již 19. listopadu, tedy ve stejný den, kdy bylo ustaveno Občanské fórum.

Obnovená Československá sociální demokracie vznikla podle Vladimíra Špidly ze čtyř zdrojů. Jednak podle něho nezpochybnitelně navázala na autentickou předúnorovou sociální demokracii, která se s komunisty nikdy nesloučila a která komunistický režim přežila v exilu v zahraničí. „Druhý zdroj byli lidi jako já,“ říká Vladimír Špidla, „to znamená lidi více méně levicově orientovaní, možná humanisticky orientovaní, kteří měli představu, jak vypadá zahraniční sociální demokracie.“ Třetí skupinu představovali „lidé ze šedesátého osmého“, většinou reformní komunisti, a čtvrtou komunisté, kteří k sociální demokracii přešli až po převratu. Otázka přijímání bývalých komunistů byla jednou z rozbušek, které způsobovaly „urputné debaty“, podle Vladimíra Špidly však převážil křesťanský požadavek odpouštění hříchů. I přes zhruba patnáct až dvacet procent přeběhlíků s komunistickou minulostí šlo, jak říká, o autentickou sociální demokracii bez institucionálních vazeb na komunistickou stranu.

Lidé, kteří byli odváti, nebyli žádní blbci

Po převratu se Vladimír Špidla vrátil do Jindřichova Hradce. Od roku 1990 působil na zdejším Okresním národním výboru jako místopředseda pro školství, zdravotnictví, sociální věci a kulturu. „Přinesla mě tam revoluce. To nebyla žádná volba. Hradecké Občanské fórum řeklo, že chce, abych tam byl, tak jsem tam byl,“ líčí Vladimír Špidla, jak se v popřevratové době rozdávaly politické funkce. „Bylo to převzetí moci a představitelé staré moci odešli. V tom já jsem byl celkem důsledný, protože z dějin člověk ví, že tohle jsou fáze, kdy se to holt musí udělat.“

Zatímco technický aparát státní správy musel být zachován, aby se stát nerozpadl, horní vrstva politických elit byla, jak Vladimír Špidla říká, „odváta“ spolu s koncem vedoucí úlohy strany. „Ti lidé, kteří byli odváti, to většinou nebyli žádní blbci,“ naznačuje, že komunistické elity ani poté z výsluní dějin nezmizely. „Nedá se nic dělat, prodrat se do té špičky vždycky vyžaduje nějakou schopnost. Byli to schopní a bezohlední lidé, pro které mocenský vzestup, statusový vzestup byl velmi důležitý, takže se neztratili.“

„Přecedění“ starých mocenských špiček do nové ekonomické elity podle Vladimíra Špidly zásadně usnadnila kupónová privatizace – privatizační metoda spuštěná v roce 1992, pomocí níž mělo být docíleno spravedlivého rozdělení státního majetku do soukromých rukou. „Kupónová privatizace je ve své základní ekonomické realitě gigantická spekulace na pokles,“ tvrdí Vladimír Špidla. „Ti, kteří ji organizovali, věděli, že když vrhnou na nelikvidní trh bez dějin bilionový majetek, že jeho cena okamžitě půjde neskutečně dolů. A že ti, kteří mají prachy a zkušenosti, to využijí.“ Ti, kdo měli „prachy a zkušenosti“, přitom pochopitelně byli především lidé, kteří obého nabyli za minulého režimu. Proto šlo podle Vladimíra Špidly o politický čachr, jehož cílem byla akumulace kapitálu v rukou bývalé elity.

Mohli jsme znovu založit Československo

V roce 1993 Vladimíra Špidlu těžce zasáhlo rozdělení Československa. „Jestli pro mě existuje nějaká vlast, je to Československo,“ říká a dodává, že v této zásadní otázce podle něj mělo být vypsáno referendum. „Kdyby proběhlo referendum, tak ani na Slovensku, ani v Česku by nevyhráli ti, kteří chtěli republiku rozložit. Podle mého názoru tam byl okamžik, kdy jsme mohli znovu založit Československo – tentokrát nikoliv jako výsledek války, jedné nebo druhé, ale jako spontánní politický pohyb těchto dvou národů. Ale vzhledem k tomu, že referendum nebylo, rozdělení se odehrálo mimo ústavu a v zásadě z tohoto hlediska to byl ústavní zločin.“

V devadesátých letech nabrala politická dráha sociálního demokrata Vladimíra Špidly strmě vzestupný směr. Od roku 1992 byl členem předsednictva ČSSD, v roce 1997 se stal statutárním místopředsedou strany a v dubnu 2001 jejím předsedou. Zároveň byl v roce 1996 zvolen poslancem a v letech 1998–2002 působil jako 1. místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí v menšinové vládě Miloše Zemana, která si takzvanou opoziční smlouvou na celé volební období zajistila podporu nejsilnější opoziční strany. Vladimír Špidla opoziční smlouvu v obecné rovině hájí: „Nějaké podoby opozičních smluv vznikají celkem vzato všude – v situacích, které jsou neřešitelné, kde nevznikla žádná pořádná většina a nejsou koaliční partneři. Problém naší tehdejší politiky byl, že jste měl příliš silné komunisty, se kterými jste nemohl koalici udělat. Takže když jste vyřadil komunisty, tak kdo zbýval? Ti ostatní, a ti vám řekli, že na vás kašlou,“ poukazuje Vladimír Špidla na skutečnost, že opoziční smlouva byla pro sociální demokracii v roce 1998 až druhou volbou. Předcházel jí pokus ustavit koalici s KDU-ČSL Josefa Luxe a Unií svobody Jana Rumla. Jan Ruml ale tehdy podle Vladimíra Špidly velkorysou nabídku ČSSD odmítl prostě proto, že nechtěl jít do koalice s levicovou silou.

V roce 2002, poté, co se zavázal nepokračovat v opoziční smlouvě, dovedl Vladimír Špidla ČSSD k volebnímu vítězství a byl jmenován předsedou vlády. Tím byl do srpna 2004, v době jeho předsednictví proběhlo v červnu 2003 v zemi referendum, které odsouhlasilo přistoupení České republiky k Evropské unii 1. května 2004. Výsledek referenda podle Vladimíra Špidly nebyl předem jasný. „Ta referendová debata byla velmi složitá, komplikovaná – a nakonec velmi hezká. Ale nebyla jednoznačná. To se vařilo, vařilo a teprve postupně se pochopení významu unie stabilizovalo a zesílilo.“ Sám předseda vlády prý během čekání na výsledek zažil několik nejtěžších minut, kdy byl „ve velkých nervech“. Na otázku, proč o přístupu k unii nerozhodla vláda, ale bylo vypsáno referendum, Vladimír Špidla odpovídá: „Aby ten vstup byl daleko stabilnější. A opravdu – referendum to pořád stabilizuje. Nikdo o tom nemůže pochybovat, nemůže říkat: ‚Nějací sociální demokrati a nějaká Unie svobody to udělali,‘ nýbrž je jasné, že toto bylo rozhodnutí českých občanů.“