The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vanda Špinková (* 1935)

• narodila se 29. ledna 1935 v Polsku ve vsi Faustynów do české evangelické rodiny

• její předci utekli z náboženských důvodů do Polska po bitvě na Bílé hoře

• ve vesnici udržovali české zvyky a mluvili staročeštinou

• v roce 1945 se většina obyvatel Faustynówa vrátila do Československa

• pamětnice začala chodit do školy až v jedenácti letech

• dva roky strávila s rodinou v Pěkovicích u Mariánských Lázní

• v roce 1947 se rodina přestěhovala do severočeského Rumburku

• pamětnice absolvovala po základní škole roční cukrářský kurz v Hronově u Náchoda

• brzy se vdala a s manželem vychovali dva syny

• celý život pracovala jako cukrářka, do důchodu odešla v roce 1989

• v roce 2024 žila pamětnice v Rumburku

Život se s Vandou Špinkovou nemazlil. Narodila se do české evangelické rodiny 29. ledna 1935. Její předci se v době pobělohorské uchýlili kvůli náboženskému pronásledování do Polska. Vesnice Faustynów nedaleko Zelówa byla takových rodin plná, udržovali české zvyky a mluvili výhradně česky. „Tamní Poláci nám pořád nadávali a říkali, ať táhneme, odkud jsme přišli,“ říká pamětnice s tím, že i po třech stovkách let se na ně Poláci dívali jako na cizáky. „Po válce jsme dostali možnost se do Československa vrátit, ale nebylo to vůbec lehké. V původní vlasti se na nás zase dívali jako na Poláky. Mluvili jsme sice česky, ale s takovým měkkým přízvukem. Byla to vlastně jakási staročeština, v Československu se už mluvilo daleko modernějším jazykem,“ vzpomíná Vanda Špinková.

Být cizincem všude tam, kam se člověk uchýlil, bylo pro pamětnici a její rodinu těžké. Těžší chvíle ale zažili během druhé světové války. „Začala válka a všichni z vesnice se sebrali, nechali všeho, co v tu chvíli dělali, a utekli na týden do lesa. Schovávali se před Němci,“ vypráví a vzpomíná, že ani po návratu do vesnice se lidé necítili vůbec bezpečně. „Večer přijížděli gestapáci. Měli jsme v kuchyni takovou díru, sklep, to víte, lednice nebyly. Nosili s sebou takové bodáky a těmi ty díry, kde bývaly brambory nebo řepa, prohledávali. Běda, kdyby tam našli schované máslo nebo lahev alkoholu. Okamžitě by nás poslali do koncentračního tábora,“ vzpomíná na hrůzné noční návštěvy mužů v kožených kabátech. „Měla jsem několik bratranců, otec pocházel z osmi a maminka ze šesti dětí. Gestapo sebralo po dvou asi dvacetiletých chlapcích z každé strany a ti už se nikdy nevrátili. Moji bratranci zahynuli v Osvětimi.“

Na druhou světovou válku vzpomíná pamětnice jako na dobu nouze a velké bídy. Doma měli malé hospodářství, kozu a pár slepic. Na zahradě si také pěstovali zeleninu. „Během války nebylo nic. Byla jsem nemocná a maminka mi ničím nemohla přilepšit. Seděla u mojí postele a plakala,“ vybavuje si pamětnice. Její otec strávil celou dobu války na nucených pracích v Berlíně. „Maminka na mě a mého o čtyři roky staršího bratra zůstala sama. Otec občas přijel na návštěvu, ani jsem k němu nechtěla jít, styděla jsem se a bála jsem se ho,“ dodává s tím, že ve vsi zůstal jeden z jejích strýčků. „Po večerech jsme se scházeli a strejda nás děti strašil. Měl velikou knihu, ze které četl o všech možných strašidlech a hrozných věcech. Celý život jsem se pak bála.“

Do školy jsem začala chodit až v jedenácti letech

Na konec války má pamětnice vzpomínky plné hrůzy. Německé vojáky vystřídali Sověti. „Pamatuju si, byl to asi týden, kdy se každou noc na moji maminku dobýval sovětský voják, všichni jsme plakali hrůzou. Naštěstí se mu nepodařilo dostat se přes dveře a maminka zůstala uchráněná,“ otřásá se ještě dnes hrůzou pamětnice. „Na konci války se naskytla možnost vrátit se do Československa,“ pokračuje s vyprávěním Vanda Špinková, které bylo tou dobou deset let.

V roce 1945 žilo ve Faustynówě třicet dva českých rodin, většina z nich se rozhodla pro návrat do vlasti. „Do té doby jsem vůbec nechodila do školy – na začátku války byla škola ve vesnici vypálená. Málokdo tam vůbec uměl číst a psát. Moje maminka docela obstojně četla, tatínek se uměl jen podepsat. Na návrat do Československa si dobře vzpomínám. Bylo to poprvé, co jsem jela vlakem,“ říká pamětnice. „Tři týdny jsme pak bydleli hromadně na jakési ubytovně v Ďáblicích u Prahy a chlapi vyjížděli po celé republice hledat místo, kde by se mohli s rodinami usadit. Nás osud zavál do malé vesnice Pěkovice nedaleko Mariánských Lázní na malé, Němci opuštěné hospodářství. Bylo tam pět krav, dva voli a další dobytek. Také nějaké políčko. Dva roky jsme to tam vydrželi.“

Pro maminku pamětnice, které se říkalo Geňa, byla starost o takové hospodářství velice náročná. „Maminka byla vážně nemocná, měla silné astma. Nebyla zvyklá dojit tolik krav a byla z toho zoufalá. Stále plakala a říkala, že nechce nás děti odrovnat. Musely jsme totiž tvrdě pracovat, abychom rodičům s chodem hospodářství pomohly,“ vzpomíná na dva roky v Pěkovicích. V Polsku se původně celá její rodina, stejně tak jako ostatní lidé ve vesnici, živili tkalcovstvím. „V Pěkovicích jsem začala chodit do školy. Dovedete si to představit? Bylo mi skoro jedenáct let a neuměla jsem vůbec nic – číst ani psát! Právě v Pěkovicích jsme si ještě občas vyslechli, ať táhneme zpátky do Polska, mluvili jsme totiž jinak. Takovou staročeštinou, v Československu už byla řeč daleko modernější, a tak jsme docela vyčnívali.“

V Rumburku bylo hodně práce, byla to tam samá fabrika

Maminka pamětnice byla v Pěkovicích nešťastná. „Jednou přijel nějaký známý a říkal tatínkovi, jestli nechce odjet do Rumburku a tam si najít práci. Byla tam spousta fabrik, práce tam bylo dost. Tak jsme se sebrali a odjeli,“ vzpomíná Vanda Špinková. „Našli jsme si dům nedaleko koupaliště s obrovskou zahradou, kde rodiče pěstovali zeleninu, otec choval králíky a slepice. Pracoval ve strojírenském podniku TOS, maminka zůstala kvůli svému astmatu doma a starala se o rodinu,“ vysvětluje pamětnice.

V Rumburku už Vanda Špinková nastoupila do vyšší třídy základní školy. „Měla jsem co dělat, najednou přibyly předměty jako fyzika, dějepis. Co vám budu povídat, snažila jsem se to všechno dohnat a byla jsem nešťastná z toho, že mi to nešlo. Nejhorší ve třídě jsem ale nakonec nebyla. Učitel mě občas dával za příklad. Říkal, ať se spolužáci podívají na Tomešovou. Začala chodit do školy v jedenácti letech a snaží se všechno dohnat, a jak jí to jde,“ usmívá se pamětnice. „Každou neděli jsme pak s tatínkem chodili do kostela. Tedy on chodil do kostela a já do nedělní školy k hodné paní farářové, která nás učila, jak se chovat k přírodě a ke zvířatům. Ráda na to vzpomínám.“

Vdávala jsem se brzy, rodiče mi museli přikoupit léta

Po základní škole si rodiče přáli, aby se Vanda stala švadlenou. „Koupili mi šicí stroj s tím, že půjdu do učení na švadlenu. Byl to ale rok, kdy na tenhle obor přijímali jen postižené, a to já nebyla, a tak jsem se na švadlenu nedostala. V kostele mi pan farář poradil, abych se vyučila cukrářkou, a tak jsem ještě s kamarádkou odjela na rok do cukrářské školy do Hronova u Náchoda,“ popisuje pamětnice, co se s ní dělo po základní škole. „Na internátu byl tuhý režim, musely jsme chodit ve čtyřstupech, vychovatelky byly přísné. Jednou jsme směly na nějakou rozlučku a tam mě vyzval k tanci takový vysoký chlapec, Alfréd se jmenoval. Byl někde od Ostravy. Já byla proti němu prcek,“ vzpomíná drobná dáma. „Tančili jsme ve vší počestnosti, ani na pusu nedošlo. Mě tenkrát kluci vůbec nezajímali. Ráda jsem pletla, nikam jsem nechodila. Tenhle Alfréd mi pak psal nějakou dobu dopisy, i dárek mi poslal,“ usmívá se.

Po návratu do Rumburku nastoupila Vanda Špinková do cukrárny. „Tam jsem potkala Vendu, mého budoucího muže. Bylo mi sedmnáct let a trvalo půl roku, než jsem mu něco dovolila. A najednou jsem byla v jiném stavu. Maminka to těžce nesla, hodně mi hubovala. Nakonec jsme se s Václavem vzali ještě předtím, než odešel na vojnu. Rodiče mi museli přikoupit léta, jak se říkalo. Manžel byl katolík, a tak musel přestoupit na mou víru, abychom se mohli vzít. Syn Venoušek se narodil v roce 1953, o čtyři roky později přišel na svět druhý syn Jiří.“

Mladá rodina neměla moc peněz, osm let žili mladí u rodičů, než dostali vlastní byt. „Vzpomínám si na měnovou reformu. Neměli jsme žádné peníze na výměnu. Od maminky jsem ale dostala čtyři sta padesát korun, za které jsem si koupila koženou cestovní tašku. Jezdili jsme totiž za manželovým tatínkem, který zůstal sám na hospodářství, když mu zemřela žena. Jinak jsme toho moc neměli. Toužila jsem po nové ložnici a přemýšlela o novomanželské půjčce. Václav si, tehdy ještě na vojně, vyběhal všechna potřebná povolení a lékařská potvrzení a já se pak bála, že ji nebudeme moci splatit, a tak jsem z toho vycouvala. To byla první a poslední půjčka, o kterou jsem se chtěla pokusit. Za celý život jsem si peníze nikde nepůjčila,“ říká pamětnice s tím, že usilovně pracovala, aby mohla dětem dopřát slušné oblečení a jídlo. „Můj druhý syn Jiří byl nemocný, celé jeho dětství jsem s ním chodila po doktorech,“ dodává s povzdechem. Manžel Václav dělal zprvu v cukrárně. „Vydělávala jsem šest stovek, Václav o tři víc. Z toho se rodina dobře živit nedala. Nakonec začal pracovat v TOSu, jako kdysi tatínek. Tam si vydělal dva tisíce a naše situace se trochu zlepšila.“

Když se pamětnice ohlíží zpět, vzpomíná na svůj život jako na těžkou dřinu: „Pracovala jsem v cukrárně od brzkých ranních hodin. Když byly Vánoce nebo Velikonoce, chodili jsme i ve tři ráno. Na to vstávání jsem si nikdy nezvykla. Pak jsme ještě se sousedkou pletly a prodávaly upletené věci. Chodila jsem ráda do lesa na borůvky a na houby. A každý den jsme chodili k mamince, které jsem pomáhala s chodem domácnosti, protože ji astma trápilo čím dál tím víc. Dneska si nedovedu představit, jak jsem to všechno stíhala, to byla pořád jen práce a práce. Byla jsem v jednom kole.“

Obyčejné lidi režim nijak netrápil, do kostela jsem chodit mohla

Podle Vandy Špinkové byla doba socialismu ideální pro obyčejného člověka. „Nikdo nás nepronásledoval, obyčejní lidé mohli svobodně chodit do kostela. Člověk navíc našel zastání, dnešní doba je úplně jiná. Nikdo se nikoho nezastane. Do kostela teď mohou svobodně chodit všichni – a tady v Rumburku zeje prázdnotou,“ povzdechne si téměř devadesátiletá dáma. „To byla jen výmluva, že komunisti bránili lidem chodit do kostela, já jsem nikdy nic takového nezažila. Obyčejné lidi nechávali komunisti na pokoji. A to jsme nikdo ani nebyl ve straně,“ uzavírá odpověď na otázku, jestli se někdy necítila ze strany režimu pronásledovaná pro svou víru.

Život Vandy Špinkové byl naplněný prací, starostí o nemocného syna a pak také radostí z vnoučat a dnes i pravnoučat. „V roce 1989, když byla sametová revoluce, jsem šla do důchodu. Manžel nechtěl, abych už dál pracovala. Tak jsem zůstala doma, dál jsem chodila do lesa na houby a na borůvky a věnovala se rodině,“ uzavírá svoje vyprávění. Budoucím generacím by ze všeho nejvíc přála, aby byl mír a lidé se měli rádi.