Otto Šplíchal

„Musím se pochlubit, že od druhého ročníku jsem dělal kapitána a od třetího družinového, který měl poměrně značnou pravomoc. Od začátku jsme měli svoji mzdu, vedly se ročenky, kde se každá ta výplata rozepisovala – na ubytování, na stravování, na oblékání se také dávaly nějaké peníze, aby se nastřádaly… A kapitán podle chování jednotlivého člena místnosti rozhodl, jestli mu přiřkne deset nebo pět korun kapesného na týden, to byly týdenní výplaty tehdy. A ten družinový, to byl pravá ruka vychovatele, řídil jednotlivé kapitány. Každý večer chodili po jednotlivých místnostech zkontrolovat před postelemi vyleštěné boty.“

„To byl veliký nálet. V té době, v tom 44. roku, když začali Američani lítat už z Itálie, tak lítali často právě přes Zlín, takže během týdne byl ikskrát vyhlášený poplach. To se vždycky běželo z fabriky a běhalo se většinou k lesu. A toho dvacátého, nevím proč, ale při silnici na tu Březnici, tam byl vybudován štolový kryt při svahu, docela dlouhý. Tam se muselo vejít tak 500 lidí myslím, nejsem si jistý, ale bylo nás tam hodně. A ten den jsem poprvé a taky naposled do toho krytu šel, a to byl zrovna ten nálet. Slyšeli jsme to, nebylo to daleko od fabriky, takže jsme věděli, že je zle. Byli jsme tam asi od desíti hodin do tří, než jsme mohli odejít. A ten vzduch, to tam nebylo zrovna nejlepší. A ten pohled, když jsme vyšli, byl dost smutný, protože ta fabrika opravdu docela dostala… Je to i zaznamenáno filmově, hořely zejména sklady surovin.“

„Jeden můj kolega, který vedl katedru na škole, utekl do Ameriky s manželkou a s dětmi. Byli jsme za nimi ještě ve Vídni, odvážel jsem jejich auťák. Letěli jsme do Vídně, to se ještě dalo, byl rok 68, 69. Doba byla ještě taková. Potom se stali americkými občany, ještě za komunistů přijeli sem. A proč to říkám. On se uchytil v Americe po dosti tvrdých začátcích jako realitní agent. Měl realitní kancelář, která měla pobočky od Tokia po celou Evropu. Vypracoval se obrovsky. A tehdy po tom 93. roce zase přijeli a pozvali nás do Vídně a naznačoval, že by nás pozvali do Ameriky. Tak jsem to bral trochu s rezervou. Nicméně v 94. poslali pozvání a zaplatili celou cestu a měsíční pobyt tam. To byla velká věcička, která by se mi byla normálně nepodařila.“