The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Spousta (* 1944)

• narodil se 4. února 1944 v Praze

• vyrůstal v rodině nakladatele na pražském Starém Městě

• v roce 1953 otec v důsledku měnové reformy o nakladatelství přišel

• roku 1960 se vyučil chladírenským mechanikem v učilišti v Ústí nad Labem

• v letech 1963–1965 nastoupil na vojnu jako osvětlovač a zvukař u Vojenského estrádního souboru

• pracoval jako chladírenský mechanik na statku v Xaverově

• v roce 1966 se oženil s Janou Sálovou

• stal se členem amatérského divadla Na tahu vedeného Andrejem Krobem

• 1. listopadu 1975 ztvárnil hlavní roli v adaptaci Žebrácké opeře tehdy zakázaného autora Václava Havla

• po představení členové divadla čelili perzekuci, přišel o zaměstnání

• od roku 1976 působil v pohostinství

• v roce 2021 žil v Bratroňově u Nasavrk

Musel jsem se něčím vyučit

Viktor Spousta se narodil 4. února 1944 do rodiny Jaroslava Spousty, který provozoval doma v Kaprově ulici v Praze nakladatelství fotografické literatury. V roce 1948 ale o nakladatelství přišel a Viktor spolu se svými sourozenci získali cejch dětí živnostníka. Dětství trávil často u své babičky v Lomnici nad Lužnicí, kde si užíval volnosti. Když pak nastoupil do první třídy na základní školu na Uhelném trhu, měl problémy s chováním. „Jako dítě jsem byl dost samostatný a ve škole jsem najednou musel sedět a mít ruce za zády. To jsem prostě odmítl. Nikdy jsem si nenechal nic diktovat.“ I přesto, že hned v první třídě dostal trojku z chování, chodil do školy rád. S prospěchem žádné problémy neměl, jen mu vadilo, že ve škole musel neustále poslouchat nějaké příkazy. Kvůli problémům s chováním základní školy hodně střídal. Ve 14 letech odešel do Ústí nad Labem, aby se vyučil chladírenským mechanikem. Dva roky bydlel na internátě, třetí rok už absolvoval praxi v podniku v Praze na Balabence. „Nebavilo mě to, ale musel jsem se něčím vyučit,“ říká, ale zároveň uznává, že to bylo dobré řemeslo. Nedlouho po škole začal pracovat v drůbežárně Xaverov, přes níž se mu podařilo získal byt v Horních Počernicích. Tam bydlel se svou manželkou a synem Davidem, který se jim narodil v roce 1970. 

Věděl jsem, že je to tajné

Práce a škola ale nikdy nebyly jedinou náplní Viktorova života. Od sedmé třídy docházel do divadélka Říše loutek v Žatecké ulici. Nejprve pomáhal při výrobě, později se uchytil jako loutkoherec a osvětlovač. Divadlu se věnoval i na internátě v Ústí nad Labem, kde navštěvoval dramatický kroužek, a také na vojně, kterou absolvoval na pražském Pohořelci. Úspěšně prošel konkurzem na osvětlovače v Armádním uměleckém souboru. „Díky tomu, že jsem uměl změkčit obraz, mě přijali a první rok jsem se stal osvětlovačem, druhý rok jsem dělal zvukaře a i jsem si zahrál, například s Jirkou Krampolem.“ Později působil v divadelním souboru na Xaverově, s nímž pořádali dětské besídky či zábavné estrády na výročí ROH. 

Jeho životní role ale měla teprve přijít. Přes svou manželku se znal s Janem Hrabětou, dnešním členem divadla Járy Cimrmana. Přes něj se seznámil s režisérem Andrejem Krobem, který sháněl herce do nové hry Žebrácká opera adaptované Václavem Havlem. Viktora obsadil do hlavní role Macheatha, šéfa zločinecké organizace. Václav Havel byl ale v 70. letech již nějakou dobu zakázaným autorem, proto musely zkoušky probíhat tajně: „Věděl jsem, že to je něco tajného. Protože jsme se tajně scházeli, tajně zkoušeli, nikdo to nevěděl. Ale že by z toho měl být až tak velký průser, to mě nenapadlo.“

Soubor divadla Na tahu, jehož členem byl kromě Jana Hraběty také Jan Kašpar a řada dalších osobností, zkoušel často u Václava Havla na Hrádečku a to po dobu téměř dvou let v nepravidelných intervalech. „Byli jsme parta. Nebyl tam nikdo, kdo by byl něco víc. Byli jsme všichni stejní.“ Vzpomíná, že večer pak u Václava Havla na chalupě grilovali kuřata a přespávali u Andreje Kroba, který měl chalupu opodál. Václav Havel se na zkoušky chodil dívat a dával připomínky, nikdy ale do ničeho nezasahoval. Jak říká Viktor, za tu dobu se s Václavem Havlem hodně spřátelili. „Úžasně hovořil. Jakmile začal mluvit, každý mu visel na rtech,“ připomíná jeden z důvodů, proč měl Václava Havla velmi rád. 

Premiéra byla zároveň derniérou 

Když už se v roce 1975 blížilo nastudování hry ke zdárnému konci, bylo potřeba nalézt vhodné místo k představení. Viktora okamžitě napadla hospoda U Čelikovských v Horních Počernicích, kde často vystupoval se souborem z Xaverova. Nebyl pro něj proto problém získat povolení od Národního výboru, kde ho velmi dobře znali a mimo jiné tam pracovala i jeho manželka. „Šel jsem tam a zcela oficiálně jsem zažádal s tím, že jsme divadelní soubor a nastudovali jsme Žebráckou operu. Že to je sice od Brechta, ale není to zpěvohra, protože bychom to neuzpívali, že to je činohra. Nezmínil jsem se samozřejmě  o tom, kým je přepsaná.“ Povolení získal bez problému s jedinou podmínkou, že se z Národního výboru přijde na uvedení hry někdo podívat a že nesmějí vybírat vstupné. 

Nic už tedy nestálo v cestě tomu, aby byla Žebrácká opera 1. listopadu 1985 představena obecenstvu v sále U Čelikovských v Horních Počernicích. Ne jedinečné pocity z představení, kam dorazilo na 250 lidí, vzpomíná Viktor dodnes. „Už jenom to, že sál u Čelikovských byl nabitý tak, že tam lidi stáli. Už jenom to. To si člověk říkal: ‚Ty brďo, to se normálně nestává. Navíc na předních místech seděli poměrně zajímaví lidé: Landovský, Chramostová, Tříska... Takže si člověk řekl,ježišmarja, podívejte se, tady se na nás jdou podívat taková esa.“ Herecké osobnosti samozřejmě nepřispěly ke zmírnění Viktorovy trémy. V jednu chvíli se mu pak podařilo zapomenout text. „To bylo tak strašné okno, že nápověda už pomalu křičela a já to pořád neslyšel. Tak jsem řekl, aby prominuli, že už nevím, jak je to dál, že se musím jít podívat. To mělo obrovský aplaus, ale obrovský,“ vypráví s úsměvem. Po představení za ním přišel Václav Havel a řekl mu, že to snad udělal schválně. 

Představení se odehrálo v klidu až do konce. Bylo ale jasné, že to nezůstane bez reakce. I jeho otec mu na premiéře řekl: „To není dobrý. Tady je strašná spousta lidí, kteří se spolu nikdy nesešli.“

StB měla vše zmapované 

Druhý den po představení už hlásilo rádio Svobodná Evropa, že se v Horních Počernicích odehrálo představení jediného skutečně svobodného divadla v Československu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a další den už byli členové souboru, včetně Viktora, předvoláni do Bartolomějské ulice k výslechu. „Chtěli tenkrát, abychom podepsali, že nás k té hře Václav Havel donutil. To nepodepsal nikdo. Bohužel ti, co studovali, to měli těžký, protože je ze školy vyhodili.“ K výslechu ho předvolali celkem dvakrát a bylo patrné, že StB dobře věděla, kam v minulých letech jezdil a kde se pohyboval, včetně Hrádečku. „Měli vše zmapované,“ říká. O plánovaném představení Žebrácké opery ale podle něj nic netušili. „Nevěděli to a to je asi nejvíc naštvalo.“ I když byly výslechy i důsledky představení nepříjemné, nikdy se prý nebál a účasti na představení rozhodně nelitoval. „Říkal jsem si tenkrát, co mi můžou vzít?“

Nevzali mu sice přímo nic, přesto ale přišel o práci. „Řekli mi, že už nemůžu vykonávat práci vedoucího, že bych měl špatný vliv na lidi. Tak jsem řekl, že odejdu.“ Odchod z práce pro něj byl komplikací mimo jiné i proto, že měl po deseti odpracovaných letech přislíbený byt. Ten nakonec musel doplatit ze svého. Představení také přispělo k rozpadu vztahu s jeho manželkou, která kvůli němu přišla o práci na Národním výboru. „Byla to asi taková poslední kapka v našem soužití.“ Dá se tedy říci, že rokem 1976 začala další životní etapa Viktora Spousty. Díky svému kamarádovi získal místo výčepního v hospodě na Harfě. Protože by ale nedostal kádrový posudek, museli ho oficiálně přijmout na pozici uklízeče, na kterou posudek nepotřeboval. V hospodě působil přes rok, pak přešel se stejným majitelem do hospody v Čelákovicích. Čtyři roky po rozvodu se znovu oženil a v roce 1982 se mu narodil syn Viktor. 

Spatřit Kuala Lumpur byl můj sen

Revoluce, která přišla v listopadu 1989, pro něj byla naprosto nečekaná. „Přišlo to jako blesk.“ S kolegy z práce vyrazil na Václavské náměstí hned, jak to šlo. Nyní připouští, že tam určité signály pro změnu režimu z Evropy byly, nechtěl se ale zklamat – podobně jako v roce 1968, kdy skončilo Pražské jaro srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy. Tehdy se Viktor zařekl, že dokud Rusové neodejdou, nebude se holit. „Takže se od srpna 1968 se neholím,“ říká s úsměvem a dodává, že i když po roce 1989 sovětští vojáci odešli, už se mu nechtělo vousy sundávat. 

Po revoluci zůstal Viktor v oboru pohostinství. Šel pracovat do hotelu Sol na Praze 8 jako číšník, vypracoval se ale až na vedoucího. „Musel jsem všechno zařídit, vybavit, investovat do toho, abychom mohli dělat rauty, obědy, snídaně, večeře…“ Do hotelové kuchyně vložil hodně peněz. Když se pak dozvěděl, že se bude hotel prodávat, dal rychle výpověď, aby od něj investice odkoupili. Poté šel pracovat jako vedoucí restaurace na Praze 7 na Paliárce, celkem ale za svou kariéru prošel řadou dalších vývařoven a restaurací. V pohostinství působila i jeho druhá manželka, která pracovala jako kuchařka ve školní jídelně. 

I po revoluci se Viktor S věnoval ve volném čase herectví a dál se scházel s kolegy kamarády z divadla Na tahu. Zahrál si v řadě představení a objevil se také v televizním seriálu Hraběnky. V roce 1995 uvedlo divadlo Na tahu znovu Žebráckou operu při příležitosti 20 let výročí od premiéry, Viktor Spousta se ho ale z časových důvodů neúčastnil. V době uvedení hry byl na cestách. „Mým dětským snem bylo spatřit věže Petronas v Kuala Lumpur. Tento sen jsem si splnil.“ Cestování se stalo jeho vášní. „Líbí se mi poznávání. Třeba Vietnam je překrásná země.“ Své místo ale našel na ostrově Ko Samet v Thajsku, kam jezdí, jak říká, na chatu. Půl roku  tráví v České republice, půl roku v Thajsku. „Nemám rád zimu…“

Nyní je v důchodu a je hrdým otcem, dědou a pradědou. Se svým životem je spokojený, žádným životním mottem se ale neřídí. „Jak to přijde, tak se s tím poperu. Život tě překvapí.“

A co by rád vzkázal mladé generaci? Aby pečovala o životní prostředí: „Myslím, že by se v této oblasti dalo mnoho udělat.“