The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Spurná (* 1956)

• narozena 11. prosince 1956 v Gottwaldově

• dětství trávila s prarodiči v Napajedlích

• střední školu opustila před dokončením

• s manželem Jaroslavem Spurným se zapojila do disidentských aktivit v tehdejším Gottwaldově

• pomáhala především s přepisováním samizdatové literatury

• účastnila se demonstrací během sametové revoluce

Už když jako malá běhala s kamarády po vesnici, uvědomovala si, jak je důležité se svobodně pohybovat a projevovat. Když jí bylo 12 let, přes Napajedla, kde s rodinou bydlela, projely v roce 1968 sovětské tanky. Tento zážitek ji formoval do budoucna. Druhým zásadním a osudovým momentem v životě pamětnice se stalo setkání s manželem Jaroslavem Spurným. “S Jardou jsme si prostě rozuměli ve všem podstatném a pro nás pro oba byla svoboda tou největší hodnotou, za kterou jsme byli ochotni v rámci svých možností bojovat,” vzpomíná pamětnice Kateřina Spurná.

 

Bratr se tenkrát hrozně bál

Kateřina Spurná, rodným jménem Nováková, přišla na svět 11. prosince roku 1956 v Gottwaldově (do roku 1949 Zlín a od roku 1990 opět Zlín). Jako malá vyrůstala v domku prarodičů v malé vesničce Napajedla v domě s velkou zahradou. Měla tam hodně kamarádů a své dětství hodnotí jako idylické až do věku devíti let, kdy se rodiče rozvedli. Zůstali potom s maminkou a mladším bratrem sami v Gottwaldově na sídlišti. Že existuje i jiný svět než ten vesnický, poznala jako malá díky své babičce. Vzpomíná třeba na výlet do Prahy. “To ještě jezdily tramvaje po Václaváku a pamatuji si, že jsme s babičkou zašli do nějakého kina na Václaváku, kde běžely filmy pro děti pořád dokola. Tak jsme tam seděli celé odpoledne. To je moc hezká vzpomínka.” Jak moc ta doba byla těžká a temná, si tenkrát tolik neuvědomovala. Ale pamatuje si, že bylo zkrátka všeho málo a třeba oblečení se občas nedalo vůbec sehnat. Její rodiče měli vždy protikomunistické názory, ale nesmělo se o tom mluvit na veřejnosti. Každý se bál.

Ve druhé polovině šedesátých let začala Kateřina chodit do skautského oddílu. Ještě složila skautský slib, ale v roce 1970 byl skauting opět na dlouho zakázán. Když jí bylo 12 let, zažila na vlastní kůži invazi sovětských vojsk. “Když ty tanky jezdily okolo - přímo tou naší ulicí v Napajedlích, tak bratr, kterému bylo sedm let, vylezl na strom, že to bude pozorovat. Myslel, že tanky pojedou vedlejší ulicí, ale jely přímo těsně pod ním. Mohlo jich být třeba deset a z nich vykukovali ozbrojení vojáci. Vím, že se bratr tenkrát hrozně bál.” To byla událost, která dvanáctileté Kateřině otevřela oči a ona konečně zjistila, v jak složitém a nespravedlivém světě žije.

 

Tu svobodu jsme začali hledat jinde

V roce 1971 nastoupila na gymnázium v Gottwaldově. Vždy byla velice společenský člověk, a tak se rychle začlenila do party podobně smýšlejících spolužáků. Spolu chodili na koncerty, do hospody, kde rozebírali svět kolem sebe. Všem bylo jasné, že totalita je špatně. A všem také bylo bohužel jasné, že se to jen tak nezmění a že budoucí život nepřináší úplně optimistické výhledy. I když Kateřina nebyla vůbec špatná studentka, po svatém týdnu, tedy těsně před maturitou, školu opustila. “V té době už jsem se znala se svým budoucím manželem Jaroslavem, on taky školu nedodělal. Nepřišlo nám to v té době vůbec podstatné. Věděli jsme, že stejně nebudeme moci dělat, co bychom chtěli, tak jsme prostě tu svobodu začali hledat jinak a jinde.” Později ji to ale v životě trochu mrzelo. “Až v těch devadesátých letech, když jsem někde vyplňovala dosažené vzdělání, tak jsem se cítila trapně, že nemám ani střední školu. Ale zpětně ničeho nelituji,” dodává Kateřina Spurná. 

 

Koho zavřou, to je dobrý člověk

S budoucím manželem začali jezdit po tehdejším Československu a tak trochu žít jako jejich oblíbení američtí beatnici. Vydělávali si různě po brigádách, spali venku, četli zajímavé knihy a poznávali v uvozovkách svobodný život. Jet na Západ bylo nemyslitelné, a tak aby Kateřina mohla vidět moře, vyrazila s kamarádkou stopem do Rumunska. 

S manželem se logicky dostali k podobně smýšlejícím lidem a začali pomalu zjišťovat, jak funguje společenství undergroundu a jak by mohli pomoci dostat pravdivější a kvalitnější informace k normálním lidem. V té době musel být každý zaměstnaný, za takzvané příživnictví hrozilo vězení. V roce 1975 došlo i na Jaroslava Spurného. “Manžel strávil ve vazbě několik měsíců, myslím, že pět. Chodili jsme tam s kamarády křičet pod okna. V té době jsme to brali, i když to zní zvláštně, jako takové dobrodružství. Věděli jsme, že koho zavřou, tak je dobrý člověk s dobrými názory. Stejně tak jsme si uvědomovali, že můžou zavřít v podstatě každého z nás,” vzpomíná Kateřina. Jaroslav se vrátil z vazby ještě více odhodlaný bojovat proti systému. A tak Kateřina přepisovala spoustu samizdatů a zakázané literatury. V té době také začali s manželem mnohem více vnímat osobnost Václava Havla. Že je to člověk, za kterým je dobré jít a naslouchat mu. 

 

Jsem ráda, že jsme byli na druhé straně

Začátkem osmdesátých let se rodina Spurných přestěhovala do Prahy. To měli již dvě malé dcery. Živili se, jak mohli, a tak Kateřina dělala například uklízečku a manžel myl okna. Stále však pokračovali v disidentské práci. Přepisovali a přepisovali. “K našim dcerám jsme se snažili být vždy upřímní a říkali jim, co děláme, a proč to děláme. Stejně tak jsme jim ale říkali, ať o tom nemluví ve škole. Starší dcera to nevydržela a řekla to spolužačce. Její otec byl policista. To jsme se dozvěděli až dávno potom. To taky dokazuje, že ne všichni komunisti byli v té době zlí. Ale to je hrozně složité a já jsem ráda, že jsme vždy byli na druhé straně.” Myšlenky na emigraci manželé nikdy neměli. Měli moc rádi zdejší lidi. Snažili se chodit na koncerty a potkávat stejně naladěné lidi. To byl jediný lék, jak to v té době přežít.

O tom, že se blíží obrovský zvrat v jejich životech, neměli tušení ani v červnu roku 1989. “Samozřejmě že jsme věděli, že v okolních totalitních zemích se něco děje a mění, ale přišlo nám to tak neskutečné, že jsme na to radši nemysleli. Nějakým omylem jsme dostali devizový příslib do Francie, tak jsme s manželem poprvé v životě mohli vyrazit na Západ. Byli jsme tam asi deset dní a byl to nádherný zážitek. V podstatě ve všem. Hlavně vidět na vlastní oči život v bohaté demokratické zemi, kde je všeho dostatek. Ano, byli jsme naivní, ale ten rozdíl byl prostě neskutečný. Naštěstí nás to potkalo zanedlouho i u nás,” říká Kateřina Spurná.

 

Věděli jsme, že už se to nevrátí

Přišel 17. listopad a už bylo jasné, že se věci hýbou správným směrem. Jaroslav Spurný se okamžitě zapojil do organizace stávkového dění. Kateřina doma hlídala dcery a večer chodila na demonstrace. “Už jsme věděli, že to je dobré, že už se to zpátky nevrátí. Byla to obrovská euforie a nejkrásnější pocit. Hlavně taky kvůli našim dcerám, že snad budou mít konečně lepší podmínky pro život. Manžel mohl dělat něco, co umí, a založil Informační servis, ze kterého brzy vznikl týdeník Respekt, na který jsme hrdí dodnes,” vzpomíná Kateřina Spurná, která manželovi v týdeníku Respekt pomáhala a především vychovala jejich dvě dcery. Na nějaké pozdější rozčarování po velké euforii z devadesátých let u Kateřiny nedošlo. “Já jsem si vždy uvědomovala, že život je složitý, ale to, že jsme mohli konečně okusit svobodný život, za to budu vděčná vždycky.”