The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Šrajter (* 1927  †︎ 2017)

• narozen 22. června 1927 v obci Mirohošť v tehdejším Polsku

• volyňský Čech

• zažil sovětskou a poté německou okupaci

• jako šestnáctiletý vstoupil do československé armády

• účastník Karpatsko-dukelské operace

• po válce se usadil v Československu

• pracoval v zemědělství

• zemřel 30. července 2017

Vladimír Šrajter se narodil 22. června 1927 ve vesničce Mirohošť v polské Volyni. Jeho rodina patřila k české menšině. Otec Josef a matka Pavla pracovali v zemědělství, a tak i pamětník brzy začal pomáhat v rodinném hospodářství spolu se sestrou Zinou a o tři roky mladším bratrem Josefem. Protože byla ve Volyni díky kácení lesů a zúrodňování kvalitní půda, Šrajterovi se živili pěstováním chmele. Otec se rád nechal poučit o novinkách v československém Zemědělském časopise, a tak se rodině v podnikání dařilo. Obdělávali devět hektarů půdy, měli vlastní sušičku na chmel a patřily jim i tři hektary lesa, kde si mohli pokácet dříví na zimu. S chmelem tehdy obchodovali hlavně Židé, kteří měli vlastní sušárny, sladovny i odbytiště do zahraničí. Přijížděli vždy po sezoně, chodili po půdách, kde byl chmel uložený, a prohlíželi si jeho kvalitu a barvu. Potom si s otcem smluvili cenu a zboží odvezli.

Pamětník chodil do polské školy a český jazyk měli pouze jednu hodinu týdně. Bohužel jeho studium přerušila druhá světová válka, poté už se do školních lavic nevrátil, a tak vychodil jenom pět obecných tříd. Dětská léta trávil ve společnosti sourozenců a vrstevníků, chodili si hrát na louku nebo k potoku a stavěli hráze. Kousek od obce se těžila rašelina a v zatopených povrchových dolech byla koupaliště, pro chlapce ideální místo, kde se naučili plavat.

Na začátku války, v roce 1939, byla Mirohošť směrem od okresního města Rovno obsazena sovětskou armádou. Pro místní mládež znamenal její příjezd vítané zpestření. Vojáci jeli na vozech nebo na koních a občas byl vidět tank. Pěšáci měli špičaté čepice, výložky a na koních jeli k překvapení kluků bez sedel a ohlávek. Protože tenkrát pršelo, cesty okolo vesnice byly rozblácené. Uprostřed obce po dlážděné cestě se jim jelo dobře, ale když zamířili za její hranice, koně se začali bořit do bláta. Po dlouhé cestě, unavení a slabí, šlápli předníma nohama do bahna, zadní část těla zůstala ještě na dlažbě a voják bez sedla z něj sjel do bahna. Děti to pozorovaly a dobře se přitom bavily.

Po sovětské okupaci padlo soukromé hospodářství, během téměř dvou let se zakládaly kolchozy a půda byla znárodněna. Majitelé pozemků o rozloze větší než padesát hektarů byli v noci okamžitě zatčeni a odvezeni na Sibiř. Rodině tak často zmizel hlavní živitel, nikdo nevěděl, co se s ním stalo, a jenom málo se jich vrátilo po pár letech do Volyně. Mirohošť ze čtyř hospodářů spatřil znovu jen jeden. Vyprávěl, jak byl na Sibiři vážený, protože jako Čech se uměl přizpůsobit a tvrdě pracovat. Výhodou pro něj byla i znalost technických věcí, uměl opravovat rozbité stroje a později se vypracoval na vedoucí pozici hospodáře.

Rodině zbyla pouze zahrádka a záhumenek. Koně, krávy a další dobytek museli odevzdat do kolchozu, kde matka a otec pracovali. Z vydělaných peněz lidé nevyžili, a tak se rozmohl podomní prodej. Předválečné zásoby měly v té době velkou cenu, protože předměty denní potřeby jako nádobí nebo třeba nitě nebyly k sehnání. Prodávalo se všechno, například i to, co měli lidé na sobě, kabáty nebo třeba kola. Obchody v té době často vlastnili Židé, kterým zůstaly i po sovětské okupaci jejich obchodní styky. Do nejbližšího většího města to měli Šrajterovi devět kilometrů pěšky, ale protože už neměli žádné koně, kteří by se dali zapřáhnout do vozu, také využívali podomní prodej. Doma se hodně vařil alkohol samohonka a na odbyt šel hlavně v Rusku jako výhodný výměnný artikl.

Po dvou letech sovětské nadvlády se změnili okupanti, tentokrát to byla německá armáda. Na rozdíl od té sovětské byla motorizovaná a málokterý voják šel pěšky. Měli motorky, auta a lehké obrněné vozy. Obsazení kraje se obešlo bez bojů, Němci ani nešli dovnitř do stavení. Po dlouhém pochodu odpočívali na dvorku. Vladimír Šrajter u nich poprvé viděl lihový vařič, když si s jeho pomocí připravovali jídlo. Mirohošťští Němce jako okupanty nevítali, ale byli rádi, že se zase zrušily kolchozy a vrátili se jim koně a krávy. Rodina Šrajterových se opět začala zabývat pěstováním chmele. Při rychlém obsazení německou armádou mnoho týlových ruských vojáků nestačilo utéct. Zformovali se proto ve volyňských lesích a podnikali výpady proti německým okupantům. Místní se pak neodvažovali zajít hlouběji do lesa nebo na pole.

Brzy po obsazení Němci začala perzekuce Židů. V Mirohošti měl koloniál židovský obchodník Vlk s dcerou a manželkou. Podařilo se mu vykopat v Národním domě úkryt pod jevištěm a v této zemljance přebýval se svou rodinou. Ven vycházeli jenom tajně, protože po vesnici se potulovali maďarští vojáci. Díky postupující frontě a opotřebovávání motorových vozidel se kulturní dům změnil v roce 1943 v opravnu automobilů. Malá dcera Vlkových a její maminka během skrývání zemřely a otec se bál prozrazení a z úkrytu odešel, nikdo z místních už o něm neslyšel, a tak ani neví, zda se mu válku podařilo přežít.

V roce 1942 se pamětník přihlásil jako učeň zámečník na nádraží v Dubně. Do zaměstnání jezdil na kole po kolejích, protože se cítil bezpečněji. Partyzáni a banderovci často podnikali útoky na železnici, vyhazovali do povětří koleje nebo vlaky, a trať byla proto dobře hlídána maďarskými vojáky. Za Dubnem bylo ghetto, odkud Němci vozili v nákladních autech Židy a asi pět kilometrů od Dubna je v jámách vykopaných na poli popravovali. Vladimír Šrajter vraždění na vlastní oči neviděl, ale zahlédl lidi v nákladních autech a posléze také výstřely přicházející z pole. Po vesnici se povídalo, že Židy nestřílejí přímo Němci, ale ukrajinští nacionalisté. Mrtvá těla po popravě posypali vápnem a odjížděli pryč. Jeden obyvatel blízké vesnice prý pomohl přeživšímu zakrvácenému muži, který vylezl zpod hromady zastřelených lidí.

Na nádraží pracoval pamětník v údržbě železniční signalizace, a mohl tak pozorovat, jak se s příchodem fronty německá armáda přesouvá zpátky na západ. Nákladní vagony odvážely nejrůznější věci a zbraně. Domluvil se proto s dalšími dvěma učni z Dubna a přestali chodit do práce. Němci už měli v té době jiné starosti, a tak z toho nevznikly žádné potíže. Volyňští si však klidu dlouho neužili, protože po půl roce přišli do Mirohošti znovu Sověti. Vladimíru Šrajterovi bylo v té době šestnáct let a jeho ročník 1927 Sovětský svaz povolával k předvojenské výchově, která fungovala jako civilní milice. Mladíci dostali pušky a válečný invalida je učil střelbu, pořadový krok a měli hlídat munici a sklady před banderovci. Volyňským Čechům se služba v Rudé armádě příliš nelíbila a raději vstupovali do nově se tvořícího československého armádního sboru. O jeho existenci se dozvěděli z rádia.

„Tak jsme si říkali, co my budeme sloužit Rusákům pod zbraní... Tady je ohrožení života. Když někoho zastavíš, tak tě ten banderovec zastaví, nebo tě píchne kudlou.“

Protože byl Vladimír Šrajter nezletilý, nechtěli ho napoprvé vzít. Proti jeho aktivní účasti ve válce byli i rodiče, ale když viděli, jak z okolních rodin odchází bojovat otcové i synové, tak ho pustili a pamětník byl napodruhé odveden.

V československé armádě se dostal k radistům do spojovacího výcviku. Nejprve je odvezli do rumunské Moldávie, do Sadagury. Na rozdíl od zbytku Evropy, zmítaném válkou, zde pohromadě s místními rumunskými obyvateli žili Židé, kteří vlastnili i obchody. Snad to bylo díky tehdejšímu spojenectví Rumunska s německou říší.

Po zacvičení se musel pamětník pěšky přesunout na ukrajinskou Halič k Samboru do podhůří Karpat. Cesta byla dlouhá, Vladimír Šrajter měl volné boty, a než aby měl na nohách puchýře, sundal si boty a raději šel bos. Ze sedmi set kilometrů dlouhé, namáhavé cesty se vojáci týden zotavovali a pak byl pamětník přidělen k 5. pěšímu praporu k radiostanici.

Na frontu šli pěšky a beze zbraní. Osobní věci, zbraně i radiostanici jim vezli na vozech koně. Obešli Krosno, kde viděli hořící rafinerie, a došli do vesnice Machnówka. Až doposud se pochod armády obešel bez bojů, Němci se stáhli směrem k polsko-československým hranicím. Protože je cestou míjely rychlé obrněné tanky a vozy, u Machnówky bylo už obsazeno. Všude stála auta, minomety, dělostřelci a tanky. Museli proto vesnici obejít a dojít do kilometr vzdálené Wroclanky, kde se zastavili na poli. Díky průzkumu se vojáci dozvěděli, že před nimi na svahu u Krosna jsou zakopané německé jednotky. Vybudovaly si tam linii se zákopy a bunkry pro kulomety. Za kopcem měli Němci schované minometné baterie. Podle pokynů velitele se vojáci přesunuli výše do polí a na mezích vybudovali zákopy. Před nástupem ofenzivy popřál generál Svoboda své armádě hodně úspěchů. Měli si odpočinout a vyspat se, ale z pochodu a cesty byli vojáci celí rozrušení, nevěděli, co je čeká v příštích hodinách, a tak toho moc nenaspali. Vladimír Šrajter navíc jako radista musel držet v noci službu u radiostanice. Velitel praporu Pašek a jeho štábní Moravec si zřídili velitelství v malém rodinném domku ve Wroclance.

Další den ráno se zvedala mlha, která se pod kopci dlouho držela. Z velitelství poslali pro pamětníka, aby odnesl novou radiostanici s depeší do zákopů na pole místo zraněného telefonisty Klomazníka. Vladimír Šrajter si dal radiostanici na záda a spěchal ke svému praporu přes brambořiště. Bylo jedenáct hodin dopoledne a do jasného dne najednou začali němečtí vojáci střílet minomety. Pamětník při každé salvě zalehl do hlíny, pak se zvedl a zase rychle pospíchal k zákopům. Když se k nim přískoky konečně dostal, hledal i s radiostanicí velitele roty.

„Tak jsem přišel k němu, on měl vykopaný zákop do véčka. Tak jsem tam skočil dolů a navazoval jsem spojení. To spojení jsem nemohl navázat, nevím z jakých důvodů. Buď jak jsem dělal ty přískoky a jestli se poškodila vysílačka, nevím.“

Radiostanici se bohužel zprovoznit nepodařilo, a velitel roty proto napsal na lístek vzkaz, aby poslali někoho jiného, kdo rozhodne o dalším postupu. Vladimír Šrajter zase běžel se vzkazem zpátky do Wroclanky k praporu na velitelství. Zatímco při prvním kulometném útoku mířili Němci na pole, na zákopy, posléze následoval další kulometný útok, tentokrát zacílený přímo na vesnice Machnówka a Wroclanka. Pro pěchotu to mělo tragické následky, během několikahodinového německého útoku zahynuly stovky vojáků. Celá vesnice hořela, pamětník poté, co se vrátil do budovy velitelství, našel jen mrtvé a raněné. Velitel praporu Pašek ležel mrtvý na lavici a Moravec se nervově zhroutil. Přikázal vojákům, aby si vzali lopatu a šli si vybudovat zákopy. Vladimír Šrajter tedy utekl do zahrady na kraj stavení, vykopal si díru, krčil se v ní a přitom sledoval okolo sebe hořící auta, domy, mrtvé lidi a koně.

Pamětník se dodnes diví, proč velitelství nepodniklo žádné kroky k obraně, když večer před útokem zjistilo, že se proti nim v kopcích nacházejí zakopaní Němci. Možná že za tím stálo ruské vedení, které ke generálu Kratochvílovi jakožto představiteli „zápaďáků“ nemělo příliš vřelý vztah.

Minometná palba nepřátel trvala až do večera, československá armáda byla posléze stažena a vystřídali ji Rusové. Poslali je podél potoka dál od Wroclanky směrem k sovětským jednotkám, kde jim dali najíst koňské gulášové polévky.

Další bojové nasazení Vladimír Šrajter prožil už na československé straně při bojích o Duklu. Přes hranici se vojáci dostali po pěšince, mohli jít pouze v řadě za sebou a velmi opatrně, protože ustupující Němci cestu zaminovali.

„Vedle pěšiny bylo křovisko, lesy, lesní porost a ty hraniční kameny byly obnažený. Ženisti šli vepředu, a když nestačili tu minu zneškodnit nebo sebrat, tak ji označili; byly protipěchotní, různého druhu. A my jsme museli jít stejnou šlápotou, ať bylo bahno, nebo nebylo. Kde byla šlápota, tam ses odvážil šlápnout, jinam ne. Vždycky jsme šlapali tam, kde už bylo šlápnuto. Šli jsme štrúdlem za sebou, když to bylo v pochodu.“

Postup armády se zastavil pod horou Obšár, protože nedokázali přejít přes německý kulomet, který neúnavně kosil pěšáky při každém pokusu o prolomení obrany. Tam také pamětník získal svá jediná válečná zranění, kdy ho na noze škrábla střepina miny a také si při jednom přískoku do kamenitého řečiště při nepřátelské palbě vyvrkl palec na ruce. Takové štěstí však stovky jeho krajanů a spolubojovníků neměly. Před každým útokem pěchoty se nepřátelé kryli palbou z minometů a doufalo se, že bylo zasaženo kulometné hnízdo, bohužel se to stále nedařilo a další a další útoky československé armády končily neúspěchem. Bunkr s německým kulometem byl nakonec zlikvidován až po sebevražedné misi Jiřího Hroudy. Pamětník ho krátce předtím viděl, jak sestoupil k velitelství pro další munici. Byl už zraněný, měl průstřel ramene. Protože se k jeho spolubojovníkům nedostavil žádný nosič nábojů a munice, nabral je sám a spěchal zpátky do boje. Tam se doplazil k nepřátelskému kulometu a hodil granát dovnitř větracím otvorem. Za tento odvážný čin zaplatil vlastním životem, nicméně jeho oběť nebyla zbytečná a pěšákům se konečně podařilo překonat bezejmennou kótu, o kterou se bojovalo řadu dní.

Postup armády zdrželo u Liptovského Mikuláše další nacistické kulometné hnízdo. Vladimír Šrajter byl tehdy velitelem spolu s několika dalšími vojáky vybrán na průzkum. Dostali dva oslíky, kteří vezli náboje a zbraně, a jako doprovod místního slovenského lesáka, jenž se vyznal v tamějších lesích. Místními stezkami se dostali nepozorovaně přímo k bunkru, nalezli ho však úplně prázdný.

„Ono se z ní, z té salaše, kouřilo. Chlapi postavili kulomety, oslové se uvázali tam u stromu a Němce jsme obklíčili. Já jsem zůstal stát nahoře, velitel taky a ještě pár jiných chlapů. Koukáme, a tam byl post minometky, byly tam připravené miny k výstřelu a Němci byli buďto na svačině, nebo kouřili. Byl březen, už se to blížilo k jaru. Byl krásný výhled na Vrútky, nádhera, pohled jako na rekreaci.“

Při bližší kontrole terénu uviděli pod kopcem německé vojáky u salaše, asi tam šli na svačinu nebo si zakouřit. Ti museli být velmi překvapení, když se z lesa najednou vynořili nepřátelští vojáci a začali na ně střílet ze samopalů. Ihned se dali na útěk dolů do vesnice, kde vyvolali mezi nepřáteli paniku, že už se blíží fronta.

Konec války zastihl Vladimíra Šrajtera v obci Pivín a po demobilizaci na konci roku 1946 se usadil ve vesničce Habří na Litoměřicku. Pokračoval v rodinné tradici, začal se znovu živit zemědělstvím a na dvanácti hektarech pole pěstoval chmel, ovoce a obilí. V roce 1954 byl donucen vládnoucí komunistickou stranou pustit hospodářství a měl vstoupit do zemědělského družstva. Díky tomu, že rozuměl traktorům a kombajnům, ho zaměstnali v traktorové stanici. Po krachu družstva se přestěhoval do Dubičné, kde opět pracoval jako traktorista. Před odchodem do důchodu byl zaměstnán u Elektrotechnických závodů Praha.

Vladimír Šrajter se v roce 1950 oženil s Vlastou Kroupovou a vychovali spolu dvě dcery, Danušku a Vlastu.