The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Šrámek (* 1927  †︎ 2018)

• narozen 25. července 1927 v Záhřebu

• otec aktivní v Československém svazu v Jugoslávii

• Václav Šrámek a jeho bratr členy české skautské organizace v Záhřebu

• v letech 1939–1941 pomáhali uprchlíkům z protektorátu

• v roce 1941 otec zničil archiv Českého národního domu v Záhřebu

• spolupráce s I. československou brigádou Jana Žižky z Trocnova

• během okupace Jugoslávie činný v odboji hlavně jako kurýr

• po válce návrat rodiny Šrámkových do Československa

• členem komunistické strany

• po roce 1968 pro nesouhlas se sovětskou okupací ze strany vyloučen

• od roku 1989 shromažďuje materiály o balkánské stezce

• činný v Českém svazu bojovníků za svobodu

• zemřel v roce 2018

Příběh Václava Šrámka chvílemi připomíná dobrodružný válečný film, jehož hrdinou je dvanácti- až sedmnáctiletý mladík, skaut, který s fantastickou lehkostí v neustálém nebezpečí smrti denně vykonává nejrůznější služby pro protifašistický odboj a partyzány. Ale začněme od začátku.

Narodil se 25. července 1927 v Záhřebu. Jeho rodiče byli Češi, žili však dlouhá léta v Chorvatsku, kde také vychovávali své dva syny. Jeho otec se živil jako malíř pokojů a volný čas věnoval ochotnickému divadlu. Otcův vlastenecký zápal přijali i jeho dva synové, kteří se stali členy české skautské organizace v Záhřebu. Rodina Šrámkových patřila do velké a aktivní československé komunity v tehdejší Jugoslávii. Češi žijící v Záhřebu měli k dispozici Český národní dům, který v časech míru fungoval jako centrum kultury a společenského života. V roce 1939 se však jeho funkce zásadně změnila.

Pomoc uprchlíkům

Vše začalo v dubnu 1939, kdy byl ohlášen průjezd českých vojáků ze zabrané Podkarpatské Rusi. Byl jim totiž znemožněn návrat domů přes nově vzniklý Slovenský stát, a proto museli cestovat oklikou přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko. Jugoslávská vláda dala k dispozici vagony s podmínkou, že o jídlo a ostatní potřeby se postarají krajané. Čeští skauti v Záhřebu tedy pod dozorem rodičů zabezpečovali jídlo a pití pro jedenáct vlakových souprav, z nichž každá čítala řádově kolem tří tisíc lidí. Skauti si zapůjčili vojenskou kuchyni, vařili guláš a roznášeli ho do vagonů, které vojáci nesměli opustit.

Příliv uprchlíků ze samotného protektorátu na Balkán stále sílil. Utíkali před Hitlerem a většinou neměli povolení k pobytu. Československý svaz v Jugoslávii pod vedením MUDr. Františka Smetánky se zaručil jugoslávské vládě, že se o ně postarají a zajistí jejich plynulý odjezd do cizineckých legií ve Francii. Československý svaz jim vystavoval doklady, které jugoslávská vláda k nelibosti německého konzulátu tolerovala. Uprchlíci bydleli v Českém národním domě ve skautských klubovnách a pamětníkův otec měl na starost jejich transport ze Záhřebu do Bělehradu. Václav Šrámek spolu s bratrem v těchto operacích fungovali jako spojky, vodili uprchlíky na nádraží, zajišťovali jim jízdenky apod. To vše v přísném utajení před špehy gestapa. Od začátku války se v podstatě jednalo o vojenskou akci. Do Bělehradu přijeli českoslovenští zpravodajští důstojníci a všechno řídili. Uprchlíci se sjížděli na centrálním místě v Bělehradě a odtud byli odesíláni s hromadným pasem, který vystavoval doktor Feldner pracující na francouzském konzulátu. Budoucí vojáci odtud pokračovali přes Skopji do Soluně, přes Ankaru do Cařihradu, do Bejrútu a potom dál do francouzského Agde. Krajanské spolky se celkem postaraly asi o 3500 lidí, ale další prošli také na vlastní pěst. Pro muže bylo podmínkou podpory podepsat přihlášku do cizinecké legie, pak jim francouzský konzulát mohl opatřit doklady. Na nic se neptali a okamžitě jim v cizině poskytovali ochranu jako francouzským občanům. Mezi uprchlíky však byly také ženy a děti, které nebylo možné dostat z Jugoslávie ven, a tak pro ně krajané mezi sebou pořádali sbírky peněz, jídla a ošacení a platili jim i ubytování. Nakonec, po pádu Francie, pomohla britská ambasáda opatřit těmto uprchlíkům doklady a odjet z Jugoslávie. Transporty jezdily od podzimu 1940 do jara 1941.

Kurýrem odboje

Dokud nebyla okupována Jugoslávie, byla pomoc uprchlíkům relativně snadná. Po převzetí moci fašisty se však Šrámkovi dostali do přímého ohrožení, ve svých aktivitách ale nepolevili. Naštěstí se jejich otci a několika dalším krajanům podařilo opatřit si falešné doklady, jako by byli hlášeni na německém konzulátu, a na základě toho dostali povolení k pobytu. Navíc měl otec Šrámek z dřívějška dobré styky s policejním sborem v Záhřebu, a kdykoli byl nějaký Čech zavřený, hned se to dozvěděl a snažil se mu pak všemožně pomoci.

V létě 1941 se u nich přihlásil krajan Vojáček z české vesnice v severním Chorvatsku, který sháněl pomoc pro syna odvlečeného fašisty. S pomocí rodiny Šrámkových se pak Ota Vojáček dostal do mírnějšího koncentračního tábora u Vídně a odtud postupně na svobodu. Byl to synovec velitele I. československé brigády Jana Žižky z Trocnova v Jugoslávii.

Šrámkovi pomáhali i v případu českých rukojmích zadržených fašisty. Ti byli v Záhřebu jako záruka toho, že brigáda Jana Žižky už nebude verbovat v jejich vesnicích. Nakonec byli propuštěni až na Leopolda Vojáčka, bratra velitele brigády. Ale i ten nakonec za přispění rodiny Šrámkových utekl: „Otec dostal vzkaz: Pošleme vám košík s jídlem, zajistěte osobní předání Poldovi Vojáčkovi. Ale jak to udělat fašistům pod nosem? Převzal jsem od železničáře košík, předal jsem ho otci, ten dojel do koncentráku. Byl vybaven doklady a předání se podařilo. Za čtrnáct dní Polda utekl z koncentráku. Po roce 1945 jsem se ptal velitele, jak to bylo: ‚Pamatuješ si na ten pecen chleba? Tam byl zapečený plán útěku. Kdy a kde bude připravená díra, kde má přeplavat řeku Kupu a kde ho budou čekat naši lidé.‘“

I když Václava Šrámka kvůli nízkému věku nevzali k partyzánům, snažil se udělat všechno, co bylo v jeho silách: „Spojil jsem se s tátovým kamarádem Jindrou Rudolfem, který chodil rybařit a přitom dělal spojku partyzánů s ústředím v Záhřebu. Pomalu mě do toho zasvěcoval. Kdykoli byl pohřeb nějakého fašisty z okolí, Jindra Rudolf na pohřbu fotografoval a já jsem pak fotky předával partyzánům. Tak se dozvěděli, kdo je fašista, protože na pohřbu byli všichni v uniformě. Podle toho je partyzáni identifikovali a likvidovali. Posléze fašistům došlo, že mizí lidé, kteří byli na pohřbech. Rudolf musel pryč ze Záhřebu, ale mě si nikdo nevšiml.“

Později Václav Šrámek pracoval i pro záhřebskou brigádu národní obrany a od roku 1944 pro jugoslávský odboj jako kurýr. Před skončením války, po osvobození Záhřebu, se hlásil u své jednotky a dostal uniformu ještě před svou plnoletostí. Avšak ještě v posledních dnech války zahynulo mnoho jeho přátel, mezi nimi i kamarádi skauti Boris Kolbaba a Zdeněk Vavruška.

Zničení archivu

V roce 1941 dal profesor František Smetánka, tehdy rektor záhřebské lékařské fakulty, pokyn pamětníkovu otci, aby převzal archiv se záznamy z Českého národního domu a zazdil ho pod schody vilky profesorovy sekretářky. Nějakou dobu tedy archiv vozili jako materiál na malířském vozíku všude, kde otec Šrámek maloval. Ale jak se dostat s materiály z města? Nakonec vymysleli cvičné jízdy na motorce pro pamětníkova bratra. Museli je ohlásit, otec dostal doklad a mohli jezdit. Do přívěsného vozíku dali archiv a Václav Šrámek si na něj sedl. Tak se dostali ze Záhřebu přes tři kontroly až k domu paní Vincetičové. Pamětník s bratrem hráli před domem kopanou, hlídali a otec mezitím archiv zazdil. Zanedlouho ale dostal dopis, kde byl na archiv dotazován. Myslel si, že je to provokace gestapa, a proto se rozhodl všechno spálit. Pak už ale bohužel nebylo možné dokazovat žádné zásluhy ani doložit, kdo všechno Českým národním domem za války prošel. Po válce se však ukázalo, že otce Šrámka pravděpodobně vystrašili záměrně. Zpravodajský velitel v Londýně prý totiž vydal pokyn ke zničení záhřebského a bělehradského archivu.  

Návrat

Po skončení války byl Václav Šrámek pozván jako delegát na první světový studentský sjezd do Prahy. V roce 1946 se s celou rodinou vrátili do Československa. Zde se také setkali s profesorem Smetánkou. Toho zpráva o zničení archivu tak rozrušila, že už o své práci pro uprchlíky v Záhřebu nikdy nemluvil. Nebylo, jak ji dokázat. V roce 1948 odešel do emigrace do Velké Británie.

Šrámkovi se usadili na Karlovarsku, kde se ze začátku snažili dávat dohromady záznamy o svém válečném působení. Po převratu v roce 1948 od toho upustili, aby se nedostali do podobné pozice jako českoslovenští piloti z RAF. Raději vsadili na svou účast v jugoslávském odboji, která byla ze začátku v komunistickém Československu vysoce ceněna. Když se však Tito rozešel se Stalinem, vyloučili Václava Šrámka z vojenské akademie, protože byl v jugoslávské armádě. Vysokou školu mohl dokončit až v roce 1963.

Václav Šrámek po válce vstoupil také do komunistické strany, odkud ho vyloučili v roce 1968 pro nesouhlas se sovětskou okupací Československa.

Pátrání

Po roce 1989 hledal jakýkoli zdroj, kde by objevil jméno svého otce nebo někoho z jeho přátel, ale nenašel nic. Nevzdal se však a dalších několik let se snažil shromáždit materiály a nalézt svědky tzv. balkánské cesty. Nakonec se mu podařilo vypátrat v Národním archivu v Praze zapomenuté krabice, které obsahovaly agendu Československého svazu v Záhřebu. Byly to ty, o nichž se domníval, že je otec v roce 1941 spálil. Jak se dostaly do Prahy, není jasné.

Václavu Šrámkovi se za léta pátrání podařilo shromáždit množství důkazů a napsat několik pojednání o balkánské cestě. V současné době se snaží, aby byla zdokumentována i v historické literatuře. Zároveň je činný v místním Svazu bojovníků za svobodu a zabývá se historií Karlovarského kraje.

Pro PN napsal Lukáš Květoň.