„Většinou se pracovalo na tom klinkerwerku, to znamená mimo tábor u přístavu. Tam byla ta těžká práce nebo, jak jsem říkal, ta zbytečná práce. To znamená, stáli jsme na ohromné hromadě písku a házeli jsme písek zleva doprava a za hodinu zase zprava doleva.“
„Táta režíroval Transport číslo dvacet, to bylo něco o legionářích, a někde tam na jevišti bylo, že se vrátili ze zahraničí a já jsem měl hrát černocha jako dítě, jako kluk. A to se mně líbilo, poněvadž mě tam paní hospodská načernila čokoládou, takže po divadle jsem měl co dělat. Od pasu až nahoru jsem byl celej začokoládovanej, a tak jsem si v tom moc liboval.“
„Přivítání v Ruzyni nebylo zrovna příjemný, poněvadž to byl sychravý den a po té cestě tam bylo hodně bláto, takže občas některé té skupině řekli „Hinlegen!“, to znamená, člověk si musel lehnout, a pak se prošli po našich zádech. Vím, že ten dlouhej kabát, co jsem měl, byl ještě při cestě vlakem celej zablácenej a mokrej.“
„Topení tam nepamatuju, na topení se nevzpomínám. Ale vím, že někdy, jak se potila z okna voda a jak jsme byli přikrytý dekou, tak někdy, když nohy byly u okna, tak to někdy zamrzlo, takže tu deku s ledem jsme strhávali všichni z toho ledu, přimrzlou k podlaze.“
„To jsme šli několik kilometrů po silnici a znám víc případů, že tam někdo z těch starších neodolal a vykročil z řad pro cigaretu, nedopalek u příkopu a odnes’ to normálním zastřelením přímo na místě. A mnoho také nedošlo do práce nebo z práce, takže se museli dostat mezi dva, takže se prakticky nesli nebo polonesli. Tak to byly ty otřesnější případy, a nebyly ojedinělé.“
„Ty informace určitě byly a asi ta obava z té budoucnosti, na základě těch informací, tady byla dost taková, ne zrovna příjemná, jestli se nás to bude týkat také jednou…“
„První korespondenční lístek, ten byl přímo nadiktovanej. ‚Liebe Eltern, ich bin gesund, es geht mir gut,‘ a tak dále, asi tři věty takhle to bylo. A ‚Ihr‘ a podpis. Tak to bylo nadiktovaný, ten první, ty další nebyly nadiktované, ale samozřejmě nás upozornili, abychom tam psali jen věci, které projdou.“
Vojmír Srdečný se narodil 6. 10. 1919 v Albrechticích nad Orlicí ve východních Čechách. Jeho otec v roce 1913 založil sokolskou jednotu v Albrechticích a režíroval ochotnické divadlo. Vojmíra Srdečného sice nepřijali na Pedagogickou fakultu do Hradce Králové, ale díky tomu potkal ve státní reálce v Kostelci nad Orlicí učitele Františka Škváru, průkopníka v oboru zvláštní tělesné výchovy. Díky setkání s ním se Vojmír Srdečný celý život zabýval prací s tělesně postiženými. V roce 1939 se přihlásil do Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy, kam byl přijat. V Praze bydlel na Švehlově koleji a po pěti týdnech studia 17. listopadu 1939 vpadli na jeho kolej Němci a Vojmír Srdečný byl spolu s dalšími stovkami studentů deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen - Oranienburg. Vojmír Srdečný se po jednom roce, jednom měsíci a jednom dni dostal z tábora spolu s dalšími dvěma sty studentů. Po propuštění a návratu do Albrechtic v prosinci 1940 pracoval jako praktikant v pojišťovně a po dvou letech byl nuceně nasazen ve fabrice Guss- und Metallgesellschaft v Holicích.
Společně s Vojtou Jandečkou, předsedou historické skupiny „17. Listopad 1939”, se Vojmír Srdečný podílel na poválečné evidenci deportovaných studentů, vedle toho pokračoval ve studiu tělesné výchovy. Po absolutoriu nastoupil roku 1947 do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde mj. založil Kladrubské hry pro tělesně postižené. V roce 1949 musel z Kladrub odejít, ale záhy našel uplatnění jako rehabilitační pracovník ve státních lázních Velké Losiny, kde se věnoval léčbě pacientů s následky po dětské obrně. Roku 1959 se do Kladrub vrátil. V letech 1964 - 1985 pak pracoval jako odborný asistent na katedře tělesné výchovy na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Od roku 1990 až dosud vyučuje zdravotní tělesnou výchovu na VOŠ PALESTRA v Praze. Vedle toho zastává Vojmír Srdečný funkci předsedy historické skupiny 17. listopad 1939 v Českém svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a v dubnu roku 2010 se stal členem Mezinárodního výboru Sachsenhausen. Zemřel 14. srpna 2019.
