The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Šremer (* 1946)

• narodil se v únoru 1946 do učitelské rodiny

• zájem o přírodní obory jej dovedl k absolutoriu genetiky a molekulární biologie na Univerzitě Karlově roku 1968

• během studia byl aktivní v levicovém Hnutí revoluční mládeže, které výrazně vystoupilo proti sovětské invazi

• za tento protest byl následně sedmadvacet měsíců vězněn, na podporu devatenácti uvězněných se konaly v západních zemích demonstrace

• následně se z kádrových důvodů dostal od genetiky k botanice, což prohloubilo jeho zájem o ochranu přírody

• po přestěhování do Bratislavy byl aktivní v tamějších ochranářských organizacích, podepsal Chartu 77 a byl aktivní při aktivitách skupiny Bratislava Nahlas!, která se pokoušela diskutovat veřejná témata v závěru osmdesátých let

• po sametové revoluci byl aktivní ve Straně zelených, krátce byl kooptovaným poslancem a poradcem Václava Havla pro ekologické otázky

• je jedním ze zakládajících členů Společnosti pro trvale udržitelný život

• mezi roky 1992 a 1997 programově vedl americké mírové sbory v Česku, následně pracoval na České inspekci životního prostředí a ministerstvu životního prostředí

Pavel Šremer se narodil do učitelské rodiny v Benešově u Prahy dne 24. února 1946. Jeho otec učil dějepis a zeměpis na řadě základních škol v okolí. Vzhledem k tomu, že nebyl členem KSČ, totiž nemohl podle své aprobace učit na střední škole. Pavel Šremer pamatuje, jak dělal při žních povřísla, poklízel po telatech a velmi ho to bavilo. Jako malý měl rád zvlášť venkov na Podblanicku, kam jezdil za prarodiči. Z útlého dětství si vzpomíná na smrt Stalina. Bydlela u nich v nájmu tehdy poloviční Ruska, profesorka, která utekla do Československa. Velmi prý Stalinovu smrt prožívala, asi jako konec světa.

V jeho širším příbuzenstvu byli lidé s různými postoji: strýc Pavla Šremera po druhé světové válce odešel do pohraničí, a když mu komunisté následně chtěli sebrat statek, postavil se jim se zbraní v ruce. Skončil proto v dolech v Jáchymově. Na druhé straně měl strýce, který byl dělník a komunista a jenž nakonec pracoval pro ministerstvo vnitra. I z těchto důvodů rodiče doma o politických věcech nemluvili.

Na střední škole se spřátelil s profesorem biologie, se kterým vyrážel na exkurze po Benešovsku. Měl rád biologii, chemii a fyziku. I kvůli tomu se později na vysoké škole začal věnovat biofyzice a molekulární biologii, což byly tehdy nově vznikající obory Univerzity Karlovy. Vzpomíná na majáles, při kterém nesli transparent proti lysenkismu.

Od druhého ročníku docházel na ústav v Krči, kde byl na stáži a následně i pomocným vědeckým pracovníkem: myslel si, že být vědcem je jeho poslání. Ale zároveň velmi pozorně sledoval probíhající celospolečenské změny. Když jednou vystoupil na jednání, měl obavy, že se za takové otevřené výstupy budou pedagogové mstít. Ale nic takového se nestalo, naopak způsob výuky se zvolna začal modernizovat. V šedesátých letech pak nad rámec výuky začaly probíhat i časté diskuse o stylu výuky a někdy i o politice. U nových oborů byli docenti, kterým šlo o „to nové“ nejen odborně, ale i politicky: v roce 1968 na to doplatili.

Byť Pavel Šremer bydlel na strahovských kolejích, v šedesátém sedmém se poté, co vypnuli proud, neúčastnil studentských demonstrací pod heslem: Chceme světlo. Na znamení odporu proti násilnému potlačení této demonstrace ale Pavel Šremer i celá skupina jeho kolegů složili legitimace Socialistického svazu mládeže. Pamětník měl blízko k akčním výborům fakult. Po studiu se dostal do akčního výboru pražských studentů, kde zastupoval Mikrobiologický ústav, který studentům v roce 1968 pomáhal. Srpnové události toho roku potom všem jasně ukázaly, že již v jednání s komunisty není možné pokračovat.

Na výročí 17. listopadu 1968 došlo ke studentské stávce. Dnes se na 17. listopad 1968 příliš nevzpomíná – přitom tehdy studenti zorganizovali velkou okupační stávku, zvali tehdejší vůdčí osobnosti do škol, byla navázána i užší spolupráce s dělníky, kteří studenty podpořili symbolickou stávkou. Tyto dny tak formovaly celou generaci tehdejších studentů. Pavel Šremer konstatuje, že řada lidí později politicky činných se začínala angažovat právě v těchto dnech – vzpomeňme Karla Kovandu, Ivana Dejmala a další.

Hnutí revoluční mládeže vzniklo ze studentského hnutí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Postupně se z něj stalo v očích státu hnutí ilegální, byť se Hnutí revoluční mládeže snažilo jednat a spolupracovat s dělníky a zůstat tak přijatelné v celospolečenské diskusi. Pavel Šremer spolupracoval s Petrem Uhlem, Janem Frolíkem, Jaroslavem Baštou, Jaroslavem Sukem či Radanem Baschem. Strach prý neměli – byli mladí a měli odvahu, nemysleli na to, že to může být zlé. Díky tomu, že některé jejich letáky byly signované „Revoluční socialistická strana“, se podařilo Státní bezpečnosti nasadit do skupiny agenta.

Likvidace skupiny probíhala postupně: nejprve na československých hranicích nepustili vycestovat zahraniční stážistku, následně se vydali za pamětníkem na vojnu, kam po srpnu 1968 narukoval. Než pro něj do Žatce přijeli, varoval jej politruk, který se o chystaném zatčení dozvěděl. Pavel Šremer měl minutu na rozhodnutí, neutekl a byl eskortován na Ruzyni.

V Hnutí revoluční mládeže bylo kolem stovky lidí, z nichž bylo zhruba dvacet vězněno. Na Západě se kvůli věznění této skupiny konaly demonstrace. Podle Pavla Šremera komunisté nevěděli, zda mají členy skupiny exemplárně potrestat, nebo skupinu propustit v rámci tzv. smiřování s národem. Soudruzi se ale i kvůli bouřlivým událostem v Polsku, během nichž hořely stranické sekretariáty, rozhodli ukázat tvrdost. Trvalo rok a čtvrt, než se Pavel Šremer s ostatními po uvalení vazby dostal k prvnímu soudu. Protože v soudní síni citoval Lenina, dostal za drzost ne dvacet, ale sedmadvacet měsíců vězení.

Po propuštění z vězení v březnu 1972 mohl vykonávat pouze dělnické profese. Komunisté mu nedovolili dělat molekulární biologii, a když viděl, jak socialistické hospodářství pustoší přírodu, přirozeně jej to vedlo k ochranářské práci. S kolegy prováděl floristický průzkum a ochranářské návrhy v oblasti České Sibiře. Od Miličína k Blaníku byly strouhy narovnané, zemědělství zprůmyslněné – a tak se snažili aspoň něco zachránit návrhem na klidovou oblast, která zhruba odpovídá dnešní ochranné kategorii přírodní park. Na jedné exkurzi u Leniny Lhoty se skupinou tamějších ochranářů pamětníkův kamarád Tomáš zavolal: „Hele, Leninova Lhota.“ Rázem viděli, jak se od nich ochranáři odvracejí. Všichni se báli a od té doby je již nikdy na žádnou exkurzi nepozvali. U Miličína, Čertova břemene a na Podblanicku se pak zabýval floristikou a ochranou přírody.

Komunisté jej chtěli umístit do mlékárny, aby ho měli pod dohledem. Kamarádi mu ale našli práci dělníka při chemické izolaci léčiv v Roztokách u Prahy. Po dvou letech již mohl neoficiálně do laboratoře, kultivoval antibiotika, aktinomycety, a tato práce mu připadala smysluplná a těšila ho.

V druhé polovině sedmdesátých let podepsal Chartu 77 a krátce nato se přestěhoval i se ženou na Slovensko. Když se tam zjistilo, že „podepsal“, přišel rychle o místo vysokoškolského učitele. Dostal se na místo průmyslového rentgenáře svarů. Vedle toho se dobrovolnou prací ve Zvazu ochrany prírody a krajiny snažil o vyhlášení chráněného území Děvínské kobyly. Také se zasazoval o ochranu lužních lesů u přehrady Gabčíkovo-Nagymaros. Bratislavský článek číslo 6 ochranářské organizace vedený Maňou Hubou, který se zabýval mimo jiné i ochranou lidové architektury, se postupně poměrně značně vyvázal z komunistického dohledu – shodli se, že by bylo třeba zmapovat hlavní problémy v Bratislavě a vytvořit pro ně návrhy řešení. Protože Gorbačov říkal, že všechno se má říkat nahlas, nazvali vzniklý dokument s devětadvaceti autory a dvaačtyřiceti oponenty „Bratislava Nahlas!“. Soudruzi proti tomu pak nemohli nic namítat. Pavel Šremer s vystudovanou biofyzikou do dokumentu zpracoval část týkající se radioaktivity a vody, respektive právě problémů souvisejících s přehradou Gabčíkovo-Nagymaros.

Vydali dva tisíce kusů a následně tisíc kusů v dotisku, přičemž aby se dokument nedal považovat za ilegální tiskovinu, vyšel jako příloha k zápisu z členské schůze základní organizace 6 a základní organizace 3. Lidé si jej následně značně rozmnožovali i mezi sebou. Fedor Gál s Pavlem Šremerem pak byli zváni na odborářské schůze, kde o problémech Bratislavy mluvili.

Řada členů skupiny spojené s Bratislavou Nahlas!, jako například Fedor Gál, Jano Budaj a mnoho dalších, pak navázala svou činností v iniciativě Veřejnost proti násilí. Už tehdy se v jinak velmi sympatické Veřejnosti proti násilí objevovaly různé proudy. Bylo například zarážející, že v reakci na vysokou frekvenci, s jakou se na skupinu lidé obraceli a vstupovali do ní, se ústřední skupina Veřejnosti proti násilí v jeden okamžik uzavřela.

Po revoluci se Pavel Šremer stal členem poradního sboru Václava Havla, následně byl na půl úvazku na Federálním výboru životního prostředí a na půl úvazku v ekonomické sekci prezidentské kanceláře.

Ostatní poradci prezidenta Václava Havla nevyhodnotili v roce 1990 Šremerův podnět zabývat se více ovzduším v severních Čechách jako důležitý, což jej rozhořčilo. Dopadlo to tak, že díky známým tuto informaci dostal k Olze Havlové, a ta ji naservírovala panu prezidentovi při obědě. Václav Havel si prý pamětníka zavolal. „A jedeme tam,“ rozhodl rezolutně, zorganizovali cestu na sever a začali problém řešit.

Po revoluci také Pavel Šremer pracoval ve Federálním shromáždění a připravoval mj. zákon o ochraně přírody.