The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malířka Růžena Šromová (* 1944)

• narozena 20. srpna 1944 v Příbrami

• otec Matouš Veselý bojoval v první světové válce v Itálii

• po roce 1948 zabaven rodině obchod a zahradnictví

• v 60. letech vystudovala Střední školu lnářskou v Jilemnici a následně Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze

• srpen 1968 prožila na studijním pobytu v Anglii a ve Švédsku

• v 70. letech se vdala, má dvě dcery

• pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze, v 80. letech pak v Tepně Náchod

• po sametové revoluci zaměstnána v Miletě v Hořicích

• jako textilní výtvarnice a malířka se účastnila několika výstav

• v roce 2023 žila v Příbrami

Výtvarná tvorba provází Růženu Šromovou odmalička. Jako dítě roztloukala na zahradě u domu fialovou příbramskou břidlici, vyráběla si z ní barvivo a představovala si, že je lovec mamutů nebo indiánka. Když jí zakázali komunisté studium na střední škole, vyučila se na textilním učilišti v Adršpachu, protože tkaní látek je svého druhu umění. Přes výtvarný kroužek se dostala až ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a ke tkaní gobelínů. A odtud byl už jen krůček k vlastní tvorbě, návrhům a výstavám.

Narodila se 20. srpna 1944 v Příbrami jako nejmladší ze tří dětí manželů Veselých. Rodiče měli na Nové Hospodě, tehdy okrajové části města, veliké zahradnictví a v centru města naproti synagoze obchod s květinami. Tatínek Matouš, vyučený drogista a veterán z první světové války, se staral o zahradnictví a dělal květinové vazby, maminka Blažena, účetní, v obchodě prodávala. Bratr za války přerušil studium na gymnáziu a po válce už se do školy nevrátil. Odjel místo toho do Švýcarska k jednomu zahradníkovi na zkušenou. Při návratu s sebou přivezl například velkokvěté petrklíče, jako první v Československu.

Kromě zahradnictví, skleníků a pozemků na Nové Hospodě měla rodina ještě zahradu u vody na Rynečku, koně Šemíka, kterého zachránil tatínek z cirkusu, a spoustu angorských králíků, z jejichž srsti se vyráběly svetry. 

Nastupující komunismus vnímali doma jako hrozbu. Po roce 1948 nemajetní majetek získávali a těm majetnějším byl zabavován. Došlo i na zahradnictví Veselých. „Jednu zimu udělali na tatínka podraz. Pán nastrčený komunisty ho přesvědčil, aby rostliny ze skleníků přesunul jen do jednoho z nich, že tím ušetří na topení. Za pár dní pak přivedl do zahradnictví komisi, která majetek zabavovala, že tam prý máme nevyužívané skleníky. Zahradnictví nám zavřeli, i když to pořád byla naše zahrada.“ Zakrátko jim znárodnili i obchod. Když se počátkem padesátých let začal v Příbrami těžit uran ve velkém, přišli soudruzi s tím, že mají v domě nadbytečný pokoj a musí ho uvolnit. Nastěhovali se do něj dva muži v kožených kabátech, příslušníci Státní bezpečnosti. Při měně v létě 1953 přišla rodina Veselých o všechny úspory, hypotéku na dům a pozemky ale museli platit dál. 

Od přádačky ke tkaní gobelínů

I když Růžena absolvovala základní školu s vyznamenáním, jako dcera živnostníka měla další studium zapovězené. Hledala tedy něco, co by ji bavilo a zároveň to nestálo mnoho, protože rodiče dostávali jen minimální mzdu. Továrny tehdy dělaly nábor na svá učiliště, kdy studentům nabízely zdarma ubytování a stravu, a ještě malé kapesné za práci v továrně. Růžena si vybrala dvouleté adršpašské učiliště národního podniku Texlen. Po jeho absolvování se směla přihlásit na Střední průmyslovou školu textilní lnářskou v Jilemnici, kde nahlédla do procesu výroby lnu od rostliny až k látce. Jelikož byla ve lnářství vyučená, škola pro ni byla snadná, a tak chodila kreslit k místnímu zahradníkovi do skleníku a navštěvovala výtvarný kroužek, který vedl učitel z průmyslové školy, absolvent pražské UMPRUM. Zde se poprvé dostala ke tkaní gobelínů.

Střední školu ukončila v roce 1964 maturitou a podala si přihlášku na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Prahy. Otevírali jednu třídu pro 30 lidí, ale na třídenní talentovou zkoušku se dostavilo přes 300 uchazečů, malovali hlavu, krajinu a návrh tkaniny. I přesto Růžena uspěla a pustila se do studia na škole, kde tehdy učili takoví velikáni, jako byl Jiří Trnka či Adolf Hoffmeister.

V době uvolnění poměrů v Československu v roce 1968 využila otevřených hranic a odjela s dalšími studenty do Anglie. Bydlela v Butlin‘s Camp v severním Walesu, kde zároveň pracovala v jídelně a večer v baru. 20. srpna 1968 tu oslavila svoje čtyřiadvacáté narozeniny. „Ráno jedenadvacátého přišla do jídelny naše vedoucí, která nás měla na starost, hodila přede mě noviny a tam hořel autobus. Byly to fotky BBC a ona mi řekla: ‚U vás je válka, nemůžete zpátky.‘ No, a v tu chvíli všechno spojení s republikou skončilo. Takže jsme se dívali na BBC, co se děje, a BBC samozřejmě zachycovala to nejhorší, to znamená kde kdo koho zastřelil, kde něco hořelo. Byl to šok pro celý svět, ale pro nás to byl děsivý šok.“

Nebylo jisté, jak a zda vůbec se budou moci po invazi vojsk Varšavské smlouvy dostat domů. Všem studentům bylo nabídnuto, že mohou v Anglii zůstat a pokračovat ve studiu, pokud zvládnou jazyk. Růžena ale nechtěla nechat doma rodiče samotné. Když se pak po několika týdnech vracela téměř prázdným vlakem do Československa, celníci se podivovali, zda si nespletla směr. Hranice se definitivně uzavřely až koncem roku 1969, a tak další léto strávila ještě cestováním po Evropě, kde sbírala inspiraci na svoji diplomovou práci.

I její bratr využil otevřených hranic a v roce 1968 odjel s rodinou do Švýcarska, kde se po letech práce v čistírně oděvů opět vrátil do zahradnictví. I když měl pas, komunisté začali po srpnové invazi požadovat jeho návrat do republiky pod pohrůžkou, že mu seberou dům. „Měli v plánu v něm zřídit mateřskou školu. Bratr bydlel hned vedle nás, ještě společně se strýcem. S pozemky jsme nesměli nijak disponovat, ale ani je užívat. Báli jsme se, že nám seberou to, co nevzali v roce 1948.“ Bratr odolával až do roku 1971, kdy se do republiky nakonec vrátil. Pracovat ale směl jen jako údržbář v příbramských prádelnách.

Mohla jsem na Západ, protože z toho měl stát výhody

V roce 1970 Růžena Šromová úspěšně dokončila studium na vysoké škole, které absolvovala u profesora Antonína Kybala, zakladatele české školy tapisérie. Téhož roku většina jejích profesorů neprošla prověrkami a na škole skončila. Chvíli pracovala jako aranžérka ve Zlatém kříži v Praze na Václavském náměstí, poté nastoupila do bavlnářského sektoru Ústavu bytové a oděvní kultury. Byli jediní, kdo směl tehdy dělat módní přehlídky, a zaměstnávali mnoho umělců, kteří byli nepohodlní režimu, ale stát je potřeboval, aby úspěšně prodával na Západ a vydělával valuty. „Jezdila jsem do bavlnářských podniků po celé republice. A i když jsem nebyla v komunistické straně, pustili mě i na Západ, do Paříže a Florencie, kolébek dámské a pánské módy, protože naše zboží muselo být konkurenceschopné ve světovém měřítku. I když se to nezdálo, náš průmysl byl řízený výtvarníky a lehký průmysl v tu dobu živil i ten těžký. Ale měla jsem jen poradní hlas, to znamená, že když se jednalo se zákazníkem ze Západu, kdy se vybíraly materiály na nové kolekce, tak jednání vedl Centrotex, který prodával, čili prodejci, a my jsme tam byli jako odborní poradci, jestli se to může vyrobit tak, jak si to ten zákazník přeje, nebo jestli se musí udělat určité úpravy, protože ne každý stroj může dělat tak, jak vy si představujete.“

V Příbrami měla v roce 1971 svoji první výstavu. Vdala se a narodily se jí dvě dcery. Manžel, zemědělský inženýr, dostal po vojně umístěnku do Kunvaldu ve východních Čechách, kam se společně přestěhovali. Po mateřské dovolené začala pracovat jako koloristka ve výtvarném oddělení podniku Tepna Náchod. V listopadu 1989, když se začal hroutit komunistický režim, zvonila klíči v Náchodě i na Václavském náměstí v Praze. Tam se dokonce díky kolegyni v jednu chvíli ocitla na balkóně Melantrichu společně s Václavem Havlem. Ten pro ni nebyl nikým neznámým, koneckonců Hrádeček není od Náchoda daleko.

Po revoluci pracovala jako návrhářka v textilní firmě Mileta v Hořicích, kam se i natrvalo přestěhovala. V roce 2003 zde měla další ze svých samostatných výstav, v roce 2023 pak jednu v Mariánských Lázních. Dnes žije trvale ve svém rodném domě v Příbrami, obě dcery žijí v zahraničí, v Anglii a Austrálii. Kromě výtvarné tvorby a výuky na Gymnáziu Legionářů v Příbrami se věnuje i nemocným s Alzheimerovou chorobou, které pravidelně navštěvuje v příbramské nemocnici.