The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jitka Srovnalová (* 1953)

• narozena 12. dubna 1953 v Šumperku

• otec Alois Frank se za druhé světové války zapojil do odboje

• otec bezmála rok strávil v nacistických věznicích

• v roce 1948 otec akčním výborem vyloučen z Vysoké školy veterinární v Brně

• dětství prožila v Jeseníku

• vystudovala dějiny umění a národopis na univerzitě Jana Evengelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně

• s manželem Františkem Srovnalem vychovali šest dětí

• v listopadu 1980 se nešťastnou náhodou ve studni utopil pětiletý syn Jakub

• ve svém domě v Zábřehu pořádali bytové semináře, rozšiřovali samizdaty, protikomunistické petice, náboženskou literaturu

• Josef Zvěřina u nich deset let tajně přednášel teologii a dogmatiku

• účast na svatořečení Anežky České v Římě

• manžel prvním porevolučním starostou Zábřehu

• v době natáčení v roce 2022 bydlela se svým manželem stále v Zábřehu

Škola, kroužky, vztahy, starost o domácnost a tisíce dalších úkolů je běžný den matek, které v noci dohání, co přes den nestihly. Dnes člověk často slýchá, že víc než dvě děti si rodina nemůže dovolit, protože na to nemají časové ani finanční možnosti. Jitka Srovnalová se svým manželem Františkem vychovala šest dětí. Už to je počin hodný hluboké úcty a obdivu. Vedli je k víře v Boha a ke svobodě a sami jim šli příkladem. Ve svém domě v Zábřeze pořádali bytové semináře, rozšiřovali samizdaty, protikomunistické petice, náboženskou literaturu. Římskokatolický kněz a jedna z vůdčích postav katolického disentu Josef Zvěřina u nich téměř deset let tajně přednášel teologii a dogmatiku. Právě víra v Boha a přátelé Jitce Srovnalové pomohly v nejtěžší chvílích jejího života, když nešťastnou náhodou zemřel její prvorozený pětiletý syn Jakoubek.

Otec prošel nacistickými věznicemi

Jitka Srovnalová, rodným příjmením Franková, se narodila 12. dubna 1953 v Šumperku jako nejstarší ze tří dětí rodičům Aloisovi a Zdeňce. V té době její otec pracoval jako zemědělský dělník v Rapotíně. V roce 1948 ho totiž pouhý rok před ukončením studia akční výbor kvůli víře v Boha a údajnému nepřátelskému postoji k lidově demokratickému zřízení vyloučil z Vysoké školy veterinární v Brně. Přitom se za druhé světové války již jako student gymnázia Litovel zapojil pod hlavičkou Kuratoria do odbojové činnosti. V srpnu 1944 ho zatklo gestapo. Prošel věznicemi v Kounicových kolejích v Brně, v Breslau, Zwickau a Waldheimu a domů se vrátil až po ukončení válečného konfliktu 12. května 1945.

Až po několika letech se Aloisi Frankovi podařilo díky přímluvě známého vrátit na vysokou školu, kterou v roce 1959 úspěšně dokončil. Následně dostal umístěnku do Jeseníku, kde dělal vedoucího veterinárního střediska. Rodina se tehdy přestěhovala do Dětřichova, městské části Jeseníku.

Dětství v pohraničí

V Jeseníku byl silně znát vliv poválečné výměny obyvatelstva. Původní němečtí rodáci byli vysídleni a nahrazeni obyvateli z různých koutů republiky i ze zahraničí. Rodiče děti vychovávali k víře v Boha a pravidelně navštěvovali mše svaté. Lavice ale zely prázdnotou a krom Franků do kostela docházelo jen několik dalších rodin. Neprobíhala ani výuka náboženství, a tak Alois Frank své děti vyučoval sám.

V druhé polovině šedesátých let a zejména na jaře roku 1968 probíhalo v zemi politické uvolnění. Tehdy také otce kooptovali do zastupitelstva města Jeseník. Jenže veškerou naději na lepší budoucnost zničila vojska Varšavské smlouvy, která do země vstoupila 21. srpna 1968. Jitka tehdy zrovna pobývala u vzdálených příbuzných v Německé demokratické republice, kam ji poslali rodiče, aby se naučila tamní jazyk. Až týden po invazi se kvůli uzavřeným hranicím mohla vrátit domů. Během cesty přespala v Praze a dodnes jí ulpěly v paměti rozbité výkladní skříně na Václavském náměstí a rozstřílené Národní muzeum. „Několikrát jsem si na to teď vzpomněla v souvislosti s Ukrajinou. Taky nám říkali, že jde jen o vojenské cvičení Varšavské smlouvy,“ dodává.

V září téhož roku nastoupila do prvního ročníku gymnázia v Jeseníku. Vzpomíná, že se spolužáky chodili protestovat před kasárna ve městě, kde se usadila Sovětská okupační vojska. Velice emotivně také prožívala upálení Jana Palacha, který svým činem chtěl zburcovat veřejnost a změnit tak její pasivní přístup. „Všechny nás to velice zasáhlo. Každý rok jsme ve třídě ve výroční den jeho upálení nosili černou pásku.“

Nedostala doporučení na vysokou školu

Násilné potlačení demonstrací po celé republice v roce 1969 značilo konec všech nadějí a počátek normalizace neboli rétorikou režimu návrat ke starým pořádkům. „To byla šedivá doba. Období všeobecného strachu. Lidé se báli, lidé byli rozděleni. Doma se mluvilo něco jiného než na veřejnosti. Ten psychický nátlak na rodinu, na jednotlivce a tím pádem na celý národ byl hrozně demoralizující,“ charakterizuje toto období našich dějin, které trvalo bezmála dvacet let Jitka Srovnalová.

V roce 1970 se rodiče a sourozenci přestěhovali do Zábřehu, kde se Aloisi Frankovi podařilo získat zpět znárodněný činžovního dům, který postavil jeho otec. Kvůli studiu zůstala Jitka do maturity v Jeseníku. V posledním ročníku si podala přihlášku na vysokou školu, ale od ředitele gymnázia nedostala doporučení ke studiu na jakékoliv vysoké škole v Československu. Jako důvod označil otcovu angažovanost v krizových letech 1968/69. Otec také tehdy nedostal slíbené místo okresního hygienika a byl nucen nastoupit jako obvodní veterinář na Štítecko, které bylo považováno za nejhorší obvod. Práci zvěrolékaře ale měl velmi rád a dodnes tam na něj rádi vzpomínají.

Po ukončení gymnázia proto Jitka nastoupila jako pomocná dělnice v šumperském muzeu s tím, že po roce dostane doporučení ke studiu od zaměstnavatele, což se také stalo. Studovala pak v Brně na Filozofické fakultě univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v oboru dějiny umění a národopis. K tomu ještě zvládla absolvovat jazykovou školu.

V Praze navázali mnohá přátelství

Někdy v té době se Jitka v Zábřehu seznámila s Františkem Srovnalem. Po pětiletém vztahu měli ještě během Jitčiných studií v roce 1976 svatbu. „Jak to tehdy bylo nutné, tak nejdřív jsme měli svatbu na Městském úřadě v Zábřehu. Rodina se pak před radnicí seřadila a šli jsme průvodem do kostela, což je na druhém konci náměstí. Někomu se to nelíbilo, udali nás a řešilo se to až na nějakých vysokých místech, že dva vysokoškoláci mají demonstrativní svatbu za účasti celé hierarchie, přičemž nás oddával místní farář, jeho kaplan a rodinný přítel – prostý kněz“ vzpomíná Jitka Srovnalová, které za to hrozilo vyloučení z vysoké školy. Zasáhl ale otcův kolega, který pracoval na ministerstvu školství a celou záležitost se mu podařilo zamést pod stůl.

S manželem se pak přestěhovali do Prahy, kde Jitka Srovnalová dokončila vysokou školu. V listopadu 1976 se jim v hlavním městě narodil syn Jakub a o čtyři roky později dcera Magdalena. Po studiu pracovala Jitka Srovnalová v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody. Během pětiletého pobytu v Praze získali v tamní komunitě věřících mnohá celoživotní přátelství, a to i z řad katolického disentu jako například manžele Jana a Věru Kofroňovy.

Myslela jsem, že už se nebudu nikdy smát

V roce 1980 se Srovnalovi přestěhovali do Zábřehu, protože úřad chtěl rodině sebrat přilehlý pozemek u domku rodičů Srovnalových a jedinou možností, jak ho zachránit, byla stavba rodinného dvojdomku. V červenci 1981 přišla na svět další dcera Anna. Několik měsíců poté 20. listopadu 1980 rodinu zasáhla tragická událost, když se týden před svými pátými narozeninami nešťastnou náhodou v nezabezpečené studni na sousedním pozemku utopil syn Jakub. „Tehdy jsme poznali přátele, kteří nás v té době doslova drželi nad vodou. Především to byl hoštejnský farář, dnes biskup P. Josef Hrdlička, který za námi zpočátku denně jezdil v době, kdy jsme prožívali nejhorší chvíle. Potom díky modlitbám různých přátel a našim dvěma dcerám, které nás potřebovaly, jsme se z toho museli nějak dostat, abychom zase začali trochu normálně žít. Já jsem si v té době sice myslela, že se už nikdy nebudu moci smát, že už nikdy nebudu moci s dětmi zpívat. Ale ty dvě malé holčičky to chtěly, potřebovaly, a tak nás zase přivedly k životu.“

Hoštejnské centrum

Jak se Jitka Srovnalová zmiňuje, v té nejhorší době je pod ochranná křídla vzal hoštejnský farář P. Josef Hrdlička. Právě na jeho faře se scházeli s dalšími věřícími z celého okolí, ale i s lidmi z jeho původní farnosti v Ostravě, než byl ze dne na den v roce 1986 přeřazen do Liptaně na Osoblažsku. V jeho činnosti poté pokračoval i nově příchozí farář P. Josef Jagoš.

Na faře v Hoštejně se Srovnalovi seznámili také s Juliem Vargou. Často ho pak navštěvovali v Šumperku, kde se stal jednou z vůdčích postav disentu. Tento mladý muž přitom v dětství po očkování onemocněl těžkou autoimunitní nemocí, která ho upoutala na lůžko a pokroucenou rukou sotva udržel tužku nebo otočil list papíru. „Byl tak těžce tělesně zkoušený a přitom duševně tak vyzrálý a tak na výši, že okolo sebe shromáždil partu studentů a mladých lidí… Často na něj vzpomínáme a myslím si, že je to jedna z osobností Šumperska, na kterou by nemělo být zapomenuto,“ vzpomíná Jitka Srovnalová na Julka Vargu, který své nemoci podlehl v roce 1996 ve svých třiatřiceti letech.

Na cyklostylu na faře v Hoštejně se také rozmnožovaly různé samizdaty, prohlášení a zakázaná literatura, kterou Srovnalovi získávali přes známé v Praze a dál ji pak šířili mezi své přátele. Jedním z horlivých dodavatelů pro komunistický režim „nebezpečné literatury“ byl kněz P. Josef Zvěřina.

Rodinný přítel P. Josef Zvěřina

Už od začátku roku 1982, tři měsíce po smrti syna Jakuba, se Srovnalovi seznámili s P. Josefem Zvěřinou, významnou osobností katolického disentu a signatářem Charty 77. „Velice lidsky jsme si padli. Mně hodně imponoval i tím, že taky studoval dějiny umění a měl hluboké znalosti nejen teologické, ale filozofické a také co se týče umění. Takže jsme vedli dlouhé hovory a domluvili jsme se, že k nám zase přijede.“

Srovnalovi pak ve svém domě pořádali setkání, kde se vedly tajné teologické semináře a bez cenzury a strachu diskutovalo o aktuálních tématech. „Nejdřív se to rozjíždělo tak nějak nenápadně a ani jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale protože nás to s manželem velice zaujalo, chytlo, nadchlo, tak jsme tomu v podstatě uzpůsobili celý náš život. Vždycky se vše připravovalo od jedné přednášky k druhé. Byly to většinou víkendové akce. Později kvůli prozrazení se to dělo na různých místech na Šumpersku, Zábřežsku, na chatách, v různých bytech, ale otec Zvěřina měl vždycky základnu u nás.“

Časté návštěvy větších skupin lidí ale neunikly pozornosti Státní bezpečnosti. Jednou večer pak měl manžel telefonní hovor od neznámého člověka, který se představil jako přítel a vyzval ho, aby vyšel před dům. „V autě ho čekal nějaký tajný a odvezl ho na Račici do lesa a tam ho tedy jenom přátelsky nabádal, že mu chce poradit, abychom si dali pozor, že ví, že k nám má druhý den přijet významná osobnost a že tam shromažďujeme mladé rodiny a že s ním vyvíjíme nějakou protistátní činnost a že nám jen v dobrém radí. Ale to nám bylo jasný, že o nás ví úplně všechno,“ vzpomíná Jitka Srovnalová a dodává, že hned po návratu manžela se z obav o domovní prohlídku pustili do ničení kompromitujících materiálů a samizdatů. Později zjistili, že neznámý muž je pomocník StB a bydlí v protějším panelovém domě s přímým výhledem na jejich zahradu…

20. listopadu 1989 odvezli manžela k výslechu

Jitka Srovnalová pracovala jako památkářka v šumperském muzeu. Během dalších let se rodina rozrostla. V roce 1983 přišel na svět syn Filip a v roce 1987 syn Matěj. Přesto manželé Srovnalovi nepolevovali ve své činnosti. Účastnili se dalších bytových seminářů v okrese i mimo něj a podepisovali, šířili a sháněli podpisy na petice za propuštění politických vězňů nebo svobodnou činnost sdělovacích prostředků. „ Několik vět, za propuštění pana (Augustina) Navrátila. (Pavla) Wonky, (Ivana) Polanského…. S těmi peticemi jsme obcházeli příbuzný, známý lidi, kterým jsme důvěřovali. Pravdou je, že někteří to podepsali v návalu nadšení a pak přišli za námi, ať je z toho vyškrtneme. Už to bylo ale třeba odeslané. Někteří dostali dodatečně ještě strach. Ještě v tom osmaosmdesátém, osmdesátém devátém se lidé báli. Ale tady ty petice se podepisovaly. To šlo houfně.“

Svět se ale v osmdesátých letech pomalu měnil. Aktivity Solidarity v Polsku, Gorbačovova perestrojka nebo celonárodní pouť na Velehrad v roce 1985, která se stala jednou z největších protirežimních akcí v Československu, naznačovaly jistý přerod ve společnosti. Jitka Srovnalová vzpomíná, že nevěřili ve zhroucení komunistické totality, protože v ní prožili celý dosavadní život. V roce 1987 církev vyhlásila Desetiletí duchovní obnovy národa. Shodou okolností i v rámci této iniciativy proběhlo v Římě v listopadu 1989 svatořečení Anežky České. Zúčastnili se i manželé Srovnalovi, což zařídil a cestu jim financoval Josef Zvěřina. „Pro nás bylo největším darem a přínosem společenství, s kterým jsme tam jeli. To byli jeden vedle druhého velcí svědkové víry. A my jsme se s nimi mohli osobně setkat, potykat si a poslouchat jejich příběhy.“ Jitka Srovnalová vzpomíná například na brněnského básníka Zdeňka Rotrekla, Andělku Bílkovou – hospodyni Josefa Zvěřiny, manžele JUDr. Josefa a Hanu Plockovy nebo jaderného fyzika Miloše Lokajíčka a jeho manželku Annu, Jiřinu Hegerovou, Aničku Paloušovou, sestry voršilky Františku a Ignácii, Vlado Jukla.

O dění v Praze se Srovnalovi dozvěděli z rádia Vatikán a cestou zpět do Československa přibývaly další podrobnosti. Den po návratu a tři dny po zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze si pro manžela přímo do zaměstnání přijela Státní bezpečnost. Výslech se točil hlavně kolem Josefa Zvěřiny. „Asi už se zatahovala smyčka kolem jeho kroužků, protože jsme se potom dozvěděli, že naši další přátelé z Olomouce, Piešťan, Liberce, Prahy byli také na výslechu a všech se ptali na Zvěřinu,“ dodává Jitka Srovnalová.

Hektická doba

Další výslechy už ale neproběhly, protože události nabraly rychlý spád. V Zábřehu založili Občanské fórum a jedním z jeho zakladatelů byl i otec MVDr. Alois Frank. V bytě rodičů se také konala první setkání této nově založené demokratické strany. Na náměstí pak proběhlo několik protirežimních mítinků. Jitka Srovnalová vzpomíná, že tehdy vše prožívala v obrovské euforii, a toto období považuje za jedno z nejšťastnějších ve svém životě. Jenže pro ni to byla doba také časově hektická, protože zrovna dodělávala postgraduální studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a musela se přitom postarat o svou početnou rodinu. V roce 1990 manžela přemluvili k účasti v komunálních volbách. Dostal velké množství hlasů, které ho vynesly do pozice prvního porevolučního starosty Zábřehu.

Manželům Srovnalovým se po revoluci narodila ještě dcera Alžběta a syn Jan. Jitka Srovnalová pak téměř deset let pracovala jako památkářka v Mohelnici. V době natáčení v roce 2022 bydlela se svým manželem stále v Zábřehu. „Víra nás podržela vždycky v těch nejtěžších chvílích života. Ať už to byla smrt dítěte nebo cokoliv jiného, co jsme prožili. Víra nám vždycky dala určitou naději, že to není konec, že zlo nemá poslední slovo, že poslední slovo má Bůh a ten chce jen dobro. Víra nám taky hodně dala při rozlišování dobra a zla. V dnešním dění se na nás ze všech stran chrlí spousta a spousta informací. Každý člověk se musí denně rozhodovat, vybírat si dobro nebo to, co k němu směřuje, ale nejen dobro pro mě, ale pro ostatní, pro společnost,“ říká na závěr Jitka Srovnalová své poselství víry v době aktuálního konfliktu na Ukrajině.