The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Stanislav (* 1958)

• narodil se 22. července 1958 v Poličce

• vystudoval železniční učiliště v Liberci a pracuje jako výpravčí v Hostivici u Prahy

• v letech 1977-1978 sloužil u Hradní stráže, což byl útvar ministerstva vnitra

• v roce 1978 musel absolvovat výcvik zaměřený na boj proti vnitřnímu nepříteli

• s ideologií a praktikami v socialistické armádě nesouhlasil

• popisuje vojenský proces “zotročování” normálních lidí v nemyslící vykonavatele rozkazů

• v rámci svých profesních možností se zapojil do převratu v listopadu 1989

• před zahájením generální stávky v listopadu 1989 zamezil kolapsu osobní vlakové dopravy

Vladimír Stanislav se narodil 22. července 1958 v Poličce. Jeho otec pracoval v uranových dolech, matka byla v domácnosti.

Vladimír vzpomíná na Poličku jako na město se zvláštním koloritem, neboť do tamější továrny na výrobu munice se stahovaly zvláštní typy lidí, kteří tam pracovali a cítili různé kariérní a politické příležitosti. On sám se chtěl vyhnout osudu svých mnohých vrstevníků, kteří ve zbrojovce skončili. V patnácti odešel na železniční učiliště do Liberce, poté absolvoval profesní kurs na výpravčího v Krušných horách a pak ho čekala vojna. Právě ta se stala tématem jeho vzpomínek a úvah, které také sepsal pod názvem „Střežil jsem Husáka.“ Vladimír se pozastavuje nad tím, jak na něj a jeho kolegy působil vojenský proces „zotročování“, který měl být dovršen absolutní poslušností. 

Táta už nechtěl mít s komunisty nic společného

Zajímavý je ale také příběh jeho otce, který je pro něj stále plný otazníků, protože mnoho věcí si otec nechával pro sebe. Byl příslušníkem SNB (Sbor národní bezpečnosti) a patřil mezi první pohraničníky, kteří od roku 1949 střežili státní hranice. Krátce po válce bojoval v lesích proti banderovcům. Zhruba v roce 1954 vystoupil z komunistické strany a odešel i z SNB. Až po roce 1989 svému synovi svěřil, co ho k tomu přimělo: „Šlo prý o kolektivní vzpouru kluků z pohraniční stráže. Zadrželi na hranici mladý pár, který se pokusil o útěk. Pro kopečkáře si pak přijeli soudruzi z Prahy a vyslýchali je na Pankráci. Někteří z pohraničníků se stali svědky toho, jak s těmi mladými zacházeli. Viděli je, jak je zřízené a zkrvavené vedli přes dvůr z výslechu. To je natolik šokovalo, že už s tím nechtěli mít nic společného.“

Vladimírův otec se snažil z tohoto profesního prostředí někam uklidit, a tak se rozhodl, že půjde pracovat do uranových dolů, protože tam mu nemohl nikdo nic vyčítat. Vydržel tam deset let. „Dělali jsme si legraci, že tam šel dobrovolně dřív, než ho tam pošlou. Kromě nepopiratelných politických důvodů mohly být motivací i nadprůměrné platové podmínky,” říká pamětník.

Do mysli se mu také vryl zvláštní zážitek z dětství, zhruba jeho šesti let: „Přijela k nám v noci podivná nečekaná návštěva. Před domem zaparkovaly šestsetřináctky, vystoupili pánové a zaklepali na dveře. Všichni se u nás hrozně ožrali a byli strašně srdeční, ale někde v pozadí jako by byl vztyčený prst. Pak zase odešli a nikdo nevěděl, proč tam vlastně byli. Zanechali po sobě jen nepříjemný pocit.“ Vladimír si uvědomoval, že v takovéto atmosféře plíživého strachu žili až do roku 1989 všichni.

Z vojny jsem měl strach

Na podzim 1977 narukoval v Praze k Hradní stráži, útvaru 2292 ministerstva vnitra. Proč ho vybrali, je pro něj záhadou dodnes, protože například předvojenské přípravky v rámci Svazarmu se nezúčastňoval s výmluvou na svou turnusovou práci u Československých drah.

Nevěděl jak dostat modrou knížku, na vojnu nechtěl a měl z ní oprávněný strach, protože si byl jist, že ho tam nečeká nic dobrého. Navíc měl sloužit v armádě, ve kterou neměl důvěru a o níž věděl, že mu bude vtloukat do hlavy ideologii, kterou nenávidí. „Moje špatná očekávání se samozřejmě naplnila, tomu se nedalo vyhnout a nedalo se na to nijak připravit. Dostal jsem se do prostředí, které nemělo žádnou logiku. První více než tři měsíce na přijímači šlo jen o vymývání mozků, kde na nás jen nesmyslně řvali, nadávali a ponižovali nás.“

Jedním dechem popisuje, jak na něj působila absolutní ztráta svobody, kdy je člověk pod neustálou kontrolou, protože nemá šanci být nikde ani na chvíli sám, ani na záchodě. Ztráta možnosti se zastavit, zamyslet se, být chvíli sám pro sebe. „Je to dokonalý mechanismus, který když se umocní neustálým atakováním, pohrůžkou, protože nevíte, jestli můžete od oběda vstát za minutu nebo za dvě, nebo jestli vás nechají ještě chvíli jíst. A stále je to všechno v povelech, ve řvaní, vše v poklusu, který se zastaví, až když jste zase na nástupu. A tam hodinu stojíte a čekáte a nevíte proč a oni tam na vás řvou...“ Po třech měsících drilu, psychického a fyzického vyčerpání byl na dně. „Jeden z nás se po absolvování přijímače nevrátil, protože skočil pod vlak, což bylo vysvětleno jako nehoda, takže se vším cynismem mu byl vystrojen vojenský pohřeb. Sebevražd bylo více, ale tahle jedna byla u nás. Tyto sebevraždy po přijímači se vždycky svedly na nějaké osobní problémy, takovým typickým klišé bylo, že spáchal sebevraždu, protože ho opustila holka.“ 

Hrdost jsem cítil celé tři hodiny. Pak jsem prozřel

Z přijímače v Dobré Vodě přivezli vojíny do pražských kasáren, kde se převlékli ze zablácených kanad do slavnostních uniforem, a na Staroměstském náměstí složili přísahu. „Po přísaze jsme se vrátili do kasáren, kde na nás čekaly prostřené stoly s ubrusy, řízky, dokonce jsme jedli příbory, které jsem neviděl tři měsíce, polívka s knedlíčky jak na svatbě, pivo... Jednoduše řečeno nám dali nažrat.“

Tehdy, u slavnostně prostřeného stolu pocítil Vladimír hrdost. „Říkal jsem si: ‚Safra, něco jsme dokázal.‛ Opravdu jsem tu hrdost cítil. Ale po třech hodinách, když skončily první vycházky, kdy jsem se s našima prošel v uniformě po Praze, jsem prohlédl, jak jsem jim na to skočil. Hrdost byla pryč. (...) Došlo mi, jak je ten mechanismus zotročení strašně jednoduchý. Musíte dostat člověka na kolena a do situace, že nebude věřit, že může být ponížený ještě víc. A když se před vámi plazí jak pes, tak mu dáte najíst na bílých ubrusech, ukážete mu vlídnou tvář a je váš.“

Podle Vladimíra opušťáky také fungovaly jako kostky cukru za odměnu, o což nestál. „Než jsem narukoval, rozešel jsem se s holkou, abych nebyl citově vázaný, a tudíž tak snadno vydíratelný. Ženatí, nebo kdo měli děti, na tom byli mnohem hůř. Pro opušťák byli schopni dělat hodně věcí.“

Smyslem absurdních příkazů bylo odnaučit nás přemýšlet

Říká, že u Hradní stráže živelná, drsná osobní šikana, kdy si mazáci hojili mindráky na nováčcích ani moc nebyla. Šikana byla rovnou součástí systému a řádu. „Například bylo naší povinností nejen vybrat z kamen popel, ale kamna také zevnitř do čista vytřít hadrem. To byla jedna z mnoha absurdit, jejichž smyslem bylo odnaučit nás přemýšlet o tom, co děláme.“

Bez buzerace a šikany to šlo

Po půl roce byl nadřízenými vybrán jako vhodný adept na poddůstojníka a čekala ho poddůstojnická škola ve Frýdku-Místku. „Nevím, proč ukázali právě na mě, ale nemělo cenu bojovat o to, abych tam nemusel. Kluci mi říkali, že to budu mít aspoň pestřejší.” Po půl roce se vrátil na Pražský hrad jako poddůstojník a stal se velitelem družstva. Jeho situace se tím nijak nezlepšila, spíš naopak - za průšvihy vojáků zodpovídal on.

Snažil se narušit systém šikany a nikoho nebuzerovat, což se mu zřejmě dařilo, protože po letech při setkání ho jeho kolegové charakterizovali jako flegmatika. „Bylo pro mě malé vítězství, když se něco nepovedlo. Když nebyly výsledky v tělesné přípravě, či nebylo kladné hodnocení aktivit. Mým způsobem bylo nějak to přežít. Na druhou stranu jsem ale nepodceňoval pořadová cvičení, a to z úcty k ‚fronťákům’, starým vojákům z fronty. Těch jsem si vážil a těm bych poctu vzdal. Nechtěli jsme nikoho urazit a snažili jsme se, aby pořadová cvičení vypadala dobře.“

Děsilo mě, že bych měl jít proti civilistům

V březnu 1978 museli podstoupit výcvik zásahových jednotek na obranu proti vnitřnímu nepříteli. „V našem případě šlo o novinku, byli jsme jedni z prvních v Hradní stráži, kdo to podstupovali, a měli jsme z toho hodně špatný pocit. Měl jsem strach. Děsila mě představa, že bych byl vmanévrován do situace, kdy bych měl útočit proti takzvanému ‚vnitřnímu nepříteli’. Kdo to mohl být? No jedině civilisté. To pro mě bylo nepřijatelné.“ Vladimír Stanislav si myslí, že Hradní stráž byla zjevně směrována k tomu, aby eventuálně pomohla zásahovým jednotkám, pokud by bylo třeba.

Tehdy se seznámil s ikonami zla, které všichni znají ze 17. listopadu: s plexištíty, bílými helmami, kordony, obušky, obrněnými transportéry a především s povely, které to všechno dovedly uvést do jednotného pohybu a vytvořit sílu, která potlačí jakýkoli nepokoj. „Byl to systém povelů, měl například vytlačit demonstranty, ovládal prostor nejen fyzicky, ale i psychologicky. Zastrašující efekty jako jsou obušky mlátící do plexiskla, jednotný, pomalý postup skutečně naháněl hrůzu i nám.”

Vladimír při tomto výcviku na letišti ve Kbelích zažil, jak na jednotlivce působí pocit síly koordinovaného celku. Jedinec přestal myslet a vymývání mozků splnilo svou roli do důsledků. „Najednou byly jasné povely, jasná spuštěná mašinérie, jíž jsem byl součástí a která mi chtě nechtě dávala pocit ohromné síly. Došlo tam k paradoxní situaci. Skupina strážáků simulovala lidskou masu, kterou jsme měli potlačit. Pro efekt tam byl džíp s amplionem, z něhož nám pouštěli řev a pískot davu. A ti kluci, které tam dovezli jako figuranty, měli předstírat, že nám hrozí a jdou proti nám. Žádný povel jsem neslyšel, ale přesto z našeho kordonu vyletělo pár iniciativních blbců, kteří do těch kluků začali skutečně řezat obušky. Koukal jsme na to a nevěřil, co se to s nima stalo. Ti kluci se samozřejmě začali instinktivně bránit a vznikl skutečný boj, který nikdo nevěděl jak zastavit, protože na to žádný povel nebyl. Pak tedy velitel zařval: ‚Konec výcviku.‛”

Vymývání mozků zafungovalo, ale ne na všechny

Vladimír byl šokovaný, jaká agrese se v nich probudila. „Předtím byli ti kluci úplně normální. Bylo nás víc, kdo byli zaskočení tím, co z nás na vojně udělali a jak se jim povedlo nás takhle zmanipulovat. Předchozí vymývání mozků tady sklidilo své ovoce.”

Pamětník měl potřebu o tom s kluky v kasárnách mluvit a nechal se slyšet, že kdyby musel skutečně zasáhnout proti civilistům, nedokázal by to. Napálil by to za sebe, do velitele a nakonec do sebe. „Nebyl jsem jediný, kdo se tímto postojem netajil. Výcvik ale skončil a měli jsme štěstí, že do konce naší vojny k žádné takové akci nedošlo.“

Nečekaná setkání s Gustavem Husákem byla nepříjemná

Obrazně řečeno střežil Gustava Husáka, ale za dva roky se s ním kromě různých audiencí ve službě tváří v tvář potkal jen dvakrát. „Poprvé jsem ho nechtěně vylekal, když projížděl kolem brány a já mu měl vzdát poctu. Moje zbraň ale byla přimrzlá k zemi, a když jsem ji silou odtrhl, nečekaně vylétla do vzduchu, já ji stihl chytit, ale málem mu rozbila okno auta. (...) Podruhé jsem se s ním setkal v zahradě v Belvederu, kde jsem měl hlídku. Husák nechtěl mít pocit, že je hlídán. Ostatně od toho měl osobní strážce. Ale on jim nějak utekl a šel zahradou sám. My jsme dokonce měli zakázáno ho potkat, a kdyby k tomu mělo dojít, měli jsme se schovat, aby nás neviděl. Nikdo mi ale nedal signál, že přichází, takže když někdo vcházel do zahrady, myslel jsem si, že je to kontrola. A on proti mně najednou Husák. Tak jsem mu vysekl poctu. On mě ani nepozdravil a hodně znechuceně mě sjel od hlavy k patě a pak se beze slova otočil zády. Přiznám se, že mě to tenkrát hodně naštvalo.“

Socialistická vojna nebyla k ničemu dobrá

Z vojny si Vladimír Stanislav prý nevzal pozitivního nic. Je přesvědčen, že poznání, k němuž tam došel, není pro život nutné. „Socialistická vojna nebyla dobrá k ničemu. Z normálních lidí udělala jedince, kteří se pak po zbytek života těžko vyrovnávají s tím, že v krajní situaci se třeba k někomu zachovali tak, jak by se v běžném životě nezachovali,” říká Vladimír Stanislav.