The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Stanko (* 1926)

• narozen 7. srpna 1926 v Prešově

• vyrůstal v bídě, od dětství tvrdě pracoval

• absolvoval měšťanskou školu a učitelský ústav

• v letech 1946–48 studoval vojenskou školu v Hranicích na Moravě

• prošel řadou útvarů, působil i jako vojenský instruktor

• v letech 1951–54 studoval na vojenské akademii

• v roce 1953 vstoupil do Komunistické strany Československa

• působil v generálním štábu ČSLA, dosáhl hodnosti plukovníka

• při prověrkách v roce 1970 byl z armády i ze strany vyloučen

Josef Stanko se narodil 7. srpna 1926 jako páté dítě katolických rolníků usazených v Prešově. Rodina jeho otce přišla na východní Slovensko z Polska, kde prý tehdy nebylo možné se uživit. Otce pamětníka chtěli prý jakožto nejmladšího ze sedmi dětí jeho rodiče kdesi v Polsku odložit, sedmiletý chlapec ale běžel za vozem tak dlouho, až se jim ho zželelo, takže se mohl stejně jako ostatní stát nádeníkem na statcích v okolí Prešova. Všichni příbuzní z otcovy strany byli negramotní a při jednání s úřady nedokázali napsat rodové příjmení, měli tak prý každý jiné, podle toho, jak ho kodifikoval příslušný úředník. Sám pamětník pak přijal příjmení po matce Marii, narozené ve vsi v blízkosti Prešova, která měla možnost absolvovat dva dvouměsíční zimní turnusy v obecné škole.   

K té stáji byl udělaný takový přístavek

Otec pamětníka musel od dětství tvrdě pracovat, stejně jako jeho sourozenci, a stejně jako jim se mu nedostalo žádného vzdělání. Jako dospělý nejprve svážel do Prešova minerálku z okolních zřídel, později založil rodinu a začal pracovat jako kočí u maďarských velkostatkářů v Prešově. „To byla dlouhá stáj, asi stovku metrů, v které bylo asi třicet krav, šest párů koní ustájeno. A k té stáji byl udělaný takový přístavek, kde jsme měli předsíň. A jinak to bydlení mělo plochu možná ani ne třicet metrů. A tam nás bydlelo v té místnosti celkem osm lidí,“ vzpomíná Josef Stanko na své dětství na hliněné podlaze ve společnosti myší, které se prý v kamenném kravínu bez základů vyskytovaly v hojném počtu. Přestože byl synem proletářů, mohl si prý pamětník hrát se statkářovými dětmi ze zámečku při statku, které dětem kočího i v zimě půjčovaly sáňky, na rozdíl od nich ale nemusely vstávat ve čtyři hodiny ráno a okopávat brambory.

Josef Stanko absolvoval základní školu v Prešově, pak mu „máma domluvila učení u nějakého zámečníka,“ po roce však usoudila, že „se tam nic nenaučí“ a další rok se tak tak připravoval na kariéru automechanika, až jej nakonec po matčině intervenci přijali do dvouleté měšťanské školy v Prešově. Kromě toho musel Josef i sloužit – nějaký čas za otce, který onemocněl kostní tuberkulózou, svážel obilí k mlátičce a musel i pracovat na poli. „Nejhorší bylo naložit ten pluh na vůz a přepravit si ho tam na pole, kde jsem pak ten pluh musel sundat, dát ho dohromady a s tím pluhem orat,“ vzpomíná pamětník, jak trávil prázdniny.

Ve škole měl prý problémy především s kursem psaní na stroji, nemohl si totiž dovolit atrapu psacího stroje, na níž museli žáci cvičit. „Až pak jsem si to udělal sám, že jsem si nařezal klapky, jak bývají na psacím stroji, a prodávala se už vytištěná písmena, tak jsem si to prostě nalepil na ty klapky. No, a měl jsem pomůcku, na které jsem se mohl učit psát,“ popisuje, jak se mu situaci podařilo vyřešit, bohatší spolužáky nakonec dohnat a školu zdárně dokončit. „Máma chtěla, abych studoval, tak jsem dělal zkoušky na učitelský ústav,“ pokračuje pak v rekapitulaci své školní docházky, při níž prý ještě s kamarádem chodil vypomáhat na tenisové kurty v Prešově. „Vstávali jsme už tak kolem čtyř hodin, protože kolem pěti hodin jsem musel být na těch kurtech,“ vzpomíná pamětník, který prý musel kurty pokaždé pokropit, nalinkovat a od šesté hodiny, kdy se začali objevovat první hráči, za odměnu v řádu haléřů také sbírat míčky.

Rodiče dělali, co dělali předtím, já jsem chodil do školy

Když byl vyhlášen Slovenský stát, v životě pamětníka se prý nezměnilo nic. „Rodičům to bylo putna,“ prohlašuje s tím, že „na politiku“ zkrátka neměli čas a otupělí neustálou vysilující prací „nevnímali a neposuzovali, jestli je to dobře, nebo špatně“. Nacionalisté však prý jásali, v ulicích se pohybovali členové Hlinkovy gardy a otec pamětníka musel jakožto polský občan pod hrozbou vyhoštění složitě prokazovat, čím se od svých sedmi let na Slovensku zabýval. Politická indoktrinace ve škole byla údajně jen mírná, pamětník pouze konstatuje, že „slovo Hitler nám bylo cizí, protože nám byl bližší Tiso jako slovenský prezident“. Víc ho prý zasáhlo to, že si rodina nemohla dovolit pořídit mu housle, které musel jakožto student učitelské školy ovládnout, a hrozilo mu tak vyloučení. Nástroj mu prý nakonec pořídil manžel jedné ze starších sester, který se živil jako zubní technik, na lekce klavíru už však prý nezbylo, a tak musel pamětník cvičit ve škole před začátkem vyučování.

Mimo jiné i ve školách byli později shromažďováni slovenští občané[1][2] židovského vyznání a ti, kteří byli podle „rasových zákonů“ za Židy považováni. „Ty transporty, které pak vypravovali do Polska, to jsme sledovali, ty Židy v těch vagonech nebo v těch vlacích,“ vybavuje si pamětník, který prý díky tomu, že bydlel nedaleko trati, mohl spolu se sourozenci pozorovat zástupy nešťastníků, které němečtí vojáci a gardisté přepravovali na sever do Polska. Jeho matka v židovských rodinách občas vypomáhala, prešovská komunita byla prý ale uzavřená a pamětník hovoří o celé záležitosti jen nerad. Dle jeho výkladu nikdo netušil, kam transporty směřují a neodvlečení obyvatelé města o celé záležitosti téměř nemluvili. Vybavuje si jen jakousi rodinu, která si u jeho matky uložila peřiny.  

O válečných zážitcích a statkářově konci

Do života Josefa Stanka tak zasáhla válka až během Slovenského národního povstání, kdy Prešov ostřelovali partyzáni z okolních vrchů. „Kilometr od nás byla kasárna, takže stříleli až do těch kasáren z kopců,“ vzpomíná a vybavuje si i jednoho ze svých bratrů, který také „utekl do hor, ale asi po měsíci se vrátil zpátky, protože to bylo asi organizačně dost neurovnané“. Na statku, kde pamětník s rodinou žil, také několik dní tábořili němečtí vojáci, „měli tam veškerou výzbroj, vařili si tam“ a „nebyli nadšeni“. Někteří z těchto veteránů z bojů ve Francii prý dokonce prohlašovali, že „jestli by měli ještě bojovat s Ruskem, tak se raději zastřelí“.

Dopad válečného běsnění na pamětníka se však omezil na incident, kdy si od staršího bratra koupil kolo a na tom kole vyjel na ulici, kde ho „zastavil nějaký asi zrovna z těch Ukrajinců, Banderovců, Vlasovců“ a kolo mu pohotově odebral. „Němci odtáhli, Rusové přitáhli,“ konstatuje pak k obsazení Prešova Rudou armádou. Prohlašuje však, že sovětští vojáci se zdrželi zbytečného násilí, pouze porazili tele a po několika dnech odtáhli na západ. Spolu s ustupující německou armádou prý uprchl i statkář, na útěku na středním Slovensku ale zemřel na selhání srdce. Rodině, kterou zanechal v Prešově, nejprve lidé sebrali nábytek a poté je vystěhovali ze zámečku do jakéhosi sklepního bytu. S poraženými Maďary na území Slovenského státu, jemuž se včas podařilo stanout na straně vítězů, však prý zacházeli vítězové vcelku slušně, dokonce prý „žili jako dřív“.   

Politicky jsme nebyli vyspělí, abychom věděli něco o komunistické straně

Josef Stanko maturoval v roce 1946 a jako začínající učitel dostal umístěnku do maďarské vesnice. Kariéra pedagoga ho ale nečekala: „Byl tam kluk, kterého otec sloužil jako voják z povolání, ve městě na vojenské správě. A agitovali do vojenského učiliště,“ vzpomíná Josef a dodává, že příležitost ho zaujala natolik, že se ještě s jedním spolužákem obratem přihlásil. „Oni nás pozvali na zkoušky, my jsme ty zkoušky absolvovali,“ pokračuje v líčení událostí, které vedly k tomu, že v letech 1946–1948 studoval na vojenské škole v Hranicích na Moravě.

Pamětník byl prý „celkem rád, že opustil prostředí, ve kterém jako dorůstající dítě žil“, neboli „prostředí pro ubožáky“. „Já jsem jako dítě nevěděl, co to je kapesník, co to je nějaké mýdlo, co to je zubní pasta, co to je kartáček na zuby, co to je pyžamo.“ Se vším se prý poprvé setkal až v armádě. Vážil si i vlastního zimního kabátu, o politické záležitosti se nezajímal a prostě se radoval, že má co jíst a není mu zima. Když ho proto v únoru 1948 spolu s ostatními studenty vzbudili ve čtyři hodiny ráno a všem přikázali nastoupit na dvoře, kde pak velitelé podle seznamu vyvolávali jednotlivé žáky, netušil, oč se jedná. Jeho ale nevybrali, absolvoval tak spolu s dalšími vysilující pochodové cvičení, s politicky nespolehlivými spolužáky, kteří byli mezitím vyloučeni, se po návratu už nesetkal a školu zdárně dokončil. „Byli jsme vyřazeni jako poručíci a každý jsme dostali nějaké zařazení. Já jsem byl ještě s dalšími spolužáky z toho učiliště zařazen do Topolčan na Slovensku,“ popisuje Josef Stanko počátky své vojenské kariéry.

Košickým vozatajem, důstojníkem a členem strany

„Tam jsme byli asi dva týdny a dostali jsme příkaz přestěhovat se do Pardubic,“ líčí pamětník dále, jak se ocitl v jezdecké škole, kde absolvoval roční kurz. Poté se vrátil k jednotce v Topolčanech, která však byla zanedlouho zrušena, takže byl převelen k „vozatajskému útvaru“ do Košic. Po měsíci, který prý strávil „ježděním na koni kolem“ jej znovu převeleli do Pardubic, tentokrát měl být ale velitelem jedné ze školních čet. Z Pardubic ale Josef zanedlouho putoval k posádce do Liberce, kde byl po Novém roce zavolán k veliteli, který mu oznámil, „že byl vybrán jako velitel, že bude zřízena poddůstojnická škola a škola na důstojníky v záloze v Nových Zámcích“.

Z Nových Zámků byl Josef vyslán do výcvikového tábora u Zvolena, kde strávil celé léto přípravou cvičení bojové přípravy pro žáky poddůstojnické školy. Na nadřízené zřejmě udělal dojem, protože ho za odměnu poslali „do Bulharska k Černému moři do Varny“. Odjezd prý jen lehce zkomplikovalo podezření na úplavici, která v táboře řádila, nakonec ale z Prahy s pěti dalšími výtečníky odletěl. Po návratu složil zkoušky na vojenskou akademii, kde studoval v letech 1951–54. V roce 1951 se také oženil a krátce po sobě se mu narodili tři synové. Už v Nových Zámcích ho kolegové několikrát oslovili, aby vstoupil do Komunistické strany Československa, do níž ho to prý ale „netáhlo a neměl k tomu vztah“, a kolegy ve straně „bral jako vojáky, normální kluky“, jejichž případné politické přesvědčení ho jakožto profesionála nezajímalo. Když ale ve vojenské akademii nadřízení „trvali na tom, že jako voják musí být členem strany“, nechtěl opustit dráhu, která mu umožnila uniknout bídě, a nabídku přijal. Z akademie postoupil do generálního štábu v Praze, kde se osvědčil a dosáhl až hodnosti plukovníka.

O invazi, přátelských návštěvách, prověrkách a přijatelném důchodu

Když v srpnu 1968 zahlédl Josef Stanko v Prešově, kde byl tehdy na dovolené, tankové kolony, bylo mu prý jasné, „že jsou to Rusové a že sem přijíždějí, aniž by je někdo zval“. Vrátil se do Prahy, kde prý už „na generálním štábu byli sovětští poradci a radili nebo rozhodovali o tom, co se bude dělat a jak se to bude dělat“. Veškeré úvahy o případném ozbrojeném odporu proti invazi vojsk Varšavské smlouvy pamětník odmítá, konstatuje pouze, že armáda byla na tuto alternativu zcela nepřipravená a „nikdo to tady nebránil, protože by neubránil“.

Svůj nesouhlas s okupací prý ale neskrýval a „odmítal se účastnit přátelských návštěv posádek umístěných zde v Čechách“, což prý zanedlouho vedlo k jeho pádu. „Byli to dva spolupracovníci, lidé, kteří se mnou dělali ve skupině, ti na mě prostě připravili posudek, kde popsali všechno, co dělám, jak to dělám a proč nemůžu být v armádě,“ vzpomíná na kolegy, motivované prý hlavně závistí, kteří ho při prověrkách v roce 1970 profesně zlikvidovali. Josefa Stanka vyhodili z armády i z KSČ a byl přidělen na pozici bezpečnostního technika v národním podniku Inženýrské a průmyslové stavby, kterou zastával až do odchodu do důchodu. Stejně jako během kariéry v armádě byl i jako zaměstnanec národního podniku opakovaně vyznamenán.

„Bral jsem to: ‚Dopadlo to, jak to dopadlo.‘ Že bych byl nadšen z toho, to určitě ne, a že bych to nějak proklínal, to taky ne,“ prohlašuje pak Josef Stanko k politickým změnám v roce 1989 a dodává, že ho „politika skutečně nikdy nebavila“, důchod má prý ale přijatelný a hmotnou nouzí netrpí. „Já jsem byl takový pitomec, že jsem vždycky dělal všechno dobře. Nikdy jsem se nedostal do sporu kvůli nějakým pracovním věcem, že bych něco neudělal, nebo udělal špatně,“ ohlíží se pak pobaveně za svou životní dráhou.

[1] https://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/zidovska-komunita-na-slovensku-1938---1945/

[2] https://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-zidu-na-slovensku-223410