Marianna Staňková

„Tak ta paní, co jsme navštěvovali, tak nám vyprávěla, že nějak na podzim roku 1945, ještě v době války, trhala jablka na stromě a šel kolem ruský voják, nebo jestli to byl velitel jejich, nebo něco. A asi uměl i trochu německy, protože na ni mluvil. Ona rusky neuměla. Takže na ni mluvil a že se jí ptal, a říkal: ,No příští rok už tady trhat nebudete.‘ A ona se divila, že proč. Neřekl jí úplně pravdu, jenom jí řekl, že příští rok už žádná jablka na tom stromě trhat nebude. Ale přímo jako že by jí řekl, že budou odsunuti, to ne. Jenom, že už tu nebude. Asi jí chtěl dát najevo, že se něco bude dít.“

„Když Němci, kteří byli odsunuti, takže pak mohli už třeba přijet, tak pak se seznámili, nebo věděli, kdo tam bydlel. Nebo Němci, když přijeli, na návštěvu, oni hodně věcí měli poschovávaných, jak bylo pole, a jak byly vysbírané kameny z těch polí, bylo to ohraničené, tak oni do těch kamenů – já nevím, třeba porcelán. Oni si taky pořád mysleli, že se jednou vrátí, tak to měli různě poschovávané. Takže to už pak věděli i ti Češi, že to tam Němci hledají, takže to bylo kolikrát slyšet, jak vyhazují kameny, rozhazují to a hledají to.“