The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Staňková, roz. Musilová (* 1930)

• narozena 20. června 1930 v obci Hrdlovka

• otec pracoval v Dole Alexandr, zapojil se do odboje

• v roce 1943 byl otec poslán do koncentračního tábora

• po válce se paní Staňková provdala za Josefa Staňka a měla dvě děti

• přestěhovala se s manželem do Kadaně, kde pracovala jako vedoucí mléčné jídelny

• manžel tragicky zahynul

• v roce 2016 žije v domově pro seniory v obci Zelená

Dětství prožila v obci Hrdlovka, která se nacházela pár kilometrů od Teplic. Obec v 70. letech zanikla kvůli těžbě uhlí. Zdenčin tatínek pracoval nejdříve v Dole Nelson, kde došlo v roce 1934 k výbuchu, při kterém zemřelo 144 horníků, včetně strýce. Otec byl poraněn na zádech, ale katastrofu přežil. Nakonec začal pracovat v Dole Alexandr.

Rodina pamětnice před válkou plánovala útěk do zahraničí. „No, a do toho přišla ta hrůzná doba okupace, my jsme měli připraveno v protektorátě… tatínek práci i bydlení, že utečeme jako hodně sousedů a spoluobčanů, jenomže když zabrali i Čechy, jako protektorát, jako takovej, tak tatínek říkal: ‚Mámo, vždyť je to tam stejný, vždyť je Hitler všude, tady mam aspoň jistou práci a byt,‘“ vzpomíná Zdeňka Staňková (narozena v roce 1930).

„Nebyla to dobrá doba a nejhroznější bylo, že muj tatínek pracoval v odboji, protože byl v hlubině a tam měli trhaviny a muj tatínek dělal vedoucího úseku revíru v tý hlubině. No, a ty trhaviny kradl a prostě je dával odbojářům. On to někdo prozradil, někdo nevydržel a zavřeli jich tenkrát z Hrdlovky a z lomu na Mostecku… 60 odbojářů.“

Otec měl být odsouzen k smrti, což se naštěstí jen díky náhodě nestalo. „Nejdřív byli v Mostě na výsleších, bylo to hodně zlý, bylo to na trest smrti. Jenomže všechny ty papíry o tom procesu byly v Drážďanech, tam v tu dobu byl ten obrovskej nálet a ty papíry shořely. Takže oni písemně to proti nim ztratili, ten základ, tak jako trest smrti nebyl, ale bylo to hrozný. Oni je odlifrovali do Bavorska do Straubingu a tam tatínek muj byl nebohej.“

Německá škola

Zdeňka se svojí o rok mladší sestrou navštěvovaly českou školu pouhé dva roky. Po Mnichovu 1938 musely nastoupit do školy s německým vedením. „A v té německé škole jsme měli německé učitele a byli jsme pro ně, nechci být sprostá, prostě nebyli na nás hodní. Ta učitelka měla vojáka, který byl u Stalingradu, kde prohrávali, a vybíjela si zlost a nenávist na českých dětech. To vy bohudík nezažijete, máte zlatej život a byla to těžká doba. No, a německý děti byly zlý, spolužáci, byla jich většina ve třídě, byli zlí.“

Po škole zůstala s maminkou doma a žily z úspor a pomoci příbuzných.

Nejhorší je čekání

Po osvobození čekala rodina na tatínkův návrat, pamětnice to líčí jako nehorší chvíle života. „V pětačtyřicátém jsme se opravdu dočkaly osvobození a nevěděly jsme o tatínkovi vůbec nic, celou tu dobu jsme prostě nic nevěděly. Jenom že je pryč z Mostu. A to už bylo tejden po převratě a tatínek nikde. To bylo strašný, na to nezapomenu do mý smrti. A teď vám v noci někdo bušil na dveře, to už bylo osmej den, tatínka nám přivedli ve vězeňskejch hadrech, prostě zbídačenýho hrozitánsky,“ vzpomíná.

Jedno dítě s vojákem, druhé se studentem

„Pak jsem se šla učit po válce hned do obchodu k soukromníkovi, hrozná dřina, do řeznictví, byl to velkej podnik, restaurace, kino měli, řeznictví, podlaha se drala na kolenou, prostě dřina.“ V devatenácti letech poznala svého budoucího manžela, za kterého se v roce 1951 provdala a měla s ním dvě děti. „Vzala jsem si Josefa Staňka, který mi šel po dvou letech na vojnu, a když se vrátil, tak ho vyslali z podniku studovat na vysokou báňskou do Ostravy. Já jsem zůstala s rodičema, narodil se mi během studií chlapec. Muj Zděnda v padesátém třetím roce. A když manžel promoval v padesátém osmém roce, tak už jsme měli dceru Alenku, tudíž já si dělám srandu, že mám jedno dítě s vojákem a druhý se studentem.“

Zdeňka Staňková žila se svou první a jedinou láskou 56 let. Přestěhovali se do Kadaně a potom do Místa. Jejich děti vystudovaly vysoké školy a dnes mají vlastní rodiny. Po tragické smrti manžela se pamětnice uchýlila do domova pro seniory, kde se prý má jako na zámku.