The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stanzel (* 1931)

• narozen v roce 1931 v osadě Urlich - Javořina (Staroměstsko)

• dnes žije v Nové Senince (něm. Spieglitz)

• je německé národnosti

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• v roce 1948 vysídleni do Střelic (Uničov)

• od roku 1950 opět na Urlichu, od šedesátých let v Nové Senince

František Stanzel se narodil v roce 1931 v osadě Urlich rodičům německé národnosti. Skoro celé dětství a mládí prožil v této malé horské osadě, která se po odsunu Němců zcela vylidnila. Rodina nebyla kvůli práci v lese do odsunu zařazena, ale v roce 1948 byli vystěhováni na Hanou, kde museli pracovat u místních hospodářů. Na Urlich, který byl již vypleněný, se vrátili až po dvou letech. Spolu s rodinou Zatloukalových byli až do poloviny šedesátých let jejími jedinými obyvateli. Po jejich odchodu zůstala osada neobydlená a v posledních pár domech zůstali jen chalupáři.

V osadě Urlich (Javořina)

Rodná osada pamětníka se nachází u Nové Seninky (něm. Spieglitz) v blízkosti Králického Sněžníku. Dnes se prakticky není možné najít písemné záznamy o jejím vzniku a historii. Patřila do dvou katastrálních celků, z nichž jedna část náležela pod Novou Seninku a druhá, kde byl také dům Stanzelů, pod Kunčice (něm. Kunzendorf).„Byla to roztažená osada asi něco přes kilometr údolíčkem nahoru až na kopec, na Kunčickou horu. Ty baráky byly tak dvěstě metrů, někdy jen sto metrů od sebe. Navrchu tak po sto metrech a dole byly ty vzdálenosti delší. Větší část baráků patřila k obci Kunčice a čtyři baráky z těch třinácti patřily ke katastru Nové Seninky.“

V celé této oblasti, jejichž centrem bylo malé městečko Staré Město (něm. Altstadt Mährisch), žili v drtivé většině obyvatelé německé národnosti. Podle vyprávění pamětníka, který je jeden z mála, kdo četl záznamy o Urlichu psané německým švabachem, vznikla osada někdy v 18. století a v jeho dětství v ní žilo přibližně 60 lidí. Mezi nimi jediný Čech Alois Zatloukal, který se oženil s místní rodačkou Terezií Spieler. Na Urlichu se prý z rodiny pamětníka jako první objevil dědeček, který tam koupil dům od pana Spielvogela.

Hospodaření v osadě nebylo vůbec jednoduché. Nacházela se pod Kunčickou horou v nadmořské výšce kolem osmi set metrů, a tak místní pole a pastviny velmi šetrně obhospodařovali. „Tam byl takový sedmiletý cyklus. Tři roky to byly louky. Zalučovalo se to jetelinou a travným semenem a potom zase čtyři roky to byly polnosti. Napřed ozim žito, len, brambory a nakonec vždycky přišel oves nebo ječmen a ten se zas podsíval jetelinou nebo travnatým semenem.“

Velmi důležitým přivýdělkem místních bylo před válkou pašování z Německa, jehož hranice byly velmi blízko. „Pašovalo se zboží hlavně v dřívější době po první světové válce. Tam byl cukr levnější než u nás a zase od nás se vzaly nějaké věci s sebou, co tam zas nebyly. Já už jsem to osobně tak nezažil, ale táta o tom vykládal a sám také chodil pašovat. Tady byla finanční stráž, ale oni ti usedlíci přece jenom znali takový ty cestičky, co zase financi neznali.“

I přes nepříznivou polohu a klimatické podmínky v osadě František Stanzel nevzpomíná, že by trpěli hladem. „Hlad jsme v žádném případě nezažili. Ovšem muselo se šetrně zacházet s oblečením i s obuví. Táta si boty vyráběl sám a dost často dělal boty i nám a musím říct, že byly perfektní, že se s nima dalo chodit i po vodě.“ Přestože byly od sebe domy poměrně hodně vzdáleny, lidé k sobě měli velmi blízko. „Lidé se scházeli tak po večerech, kdy se dralo peří nebo při sušení lnu. Když se zpracovával len, tak se scházelo více rodin dohromady. Oni měli vždycky tu jednu sušárnu asi pro tři stavení.“

Dětství Františka Stanzela bylo spojeno s horskou přírodou, a tak cesta z dva kilometry vzdálené školy v Nové Senince trvala občas déle, než se zamlouvalo jeho rodičům. „Honili jsme se po lesích, lezli po stromech, rozkývali je a skákali z jednoho stromu na druhý. Ta cesta trvala někdy dost dlouho, a když nějaká ta paní šla z nákupu, tak táta už věděl, co jsme vyváděli po cestě. Takže sem tam nějaká ta facka padla.“

Válečná léta

Agresivní politika Německa v čele s Adolfem Hitlerem dávala od poloviny třicátých let tušit, že Československo je v ohrožení. V okolí Starého Města se stavěly vojenské bunkry, které měly být součástí systému opevnění chránícího náš stát před útokem wehrmachtu. V září 1938 byla také vyhlášena všeobecná mobilizace. František Stanzel vzpomíná, že hodně Němců v okolí nebylo spokojeno s politikou Československa a několik mladých Němců z okolí odmítlo narukovat do armády. „Část měla narukovat do české armády a oni, aby se vyhnuli té mobilizaci, tak utekli za hranice do Německa, aby se té vojně vyhnuli.“

Situace se ale nakonec vyvinula v neprospěch Československa a po mnichovské dohodě bylo pohraničí obsazeno bez boje. V následujícím roce vyvolalo Německo válku v celé Evropě. František Stanzel vzpomíná, že to ale nijak razantně nezasáhlo do života v osadě.„My jsme to válečný období prožili v klidu. Zkrátka hlad nebyl. Všechno, co jsme potřebovali, bylo doma.“

Od roku 1943 se vývoj ve válce měnil a Německo začalo prohrávat a postupně ustupovat. Také začalo mít akutní nedostatek vojáků, a tak byly povolávány čím dál mladší ročníky. Na výcvik na Červenohorské sedlo musel i tehdy šestnáctiletý bratr pamětníka Josef. Vstup do wehrmachtu tam byl tehdy na základě dobrovolnosti. Zatímco Josef se nepřihlásil, mnoho mladých mužů narukovalo po výcviku dobrovolně. I František ve svých třinácti letech musel vstoupit do Jungvolk, což byla obdoba Hitlerjugend pro mladší chlapce. „Táta nechtěl, ale kdybychom nešli do té Jungvolk do těch čtrnácti let, tak bysme museli až do Starého Města. Tak nás táta přihlásil tady v Senince.“ V Jungvolk mladí chlapci z Nové Seninky a okolí cvičili, účastnili se pochodů a jiných aktivit, které je měly připravit na budoucí službu v armádě.

Připomínkou válečného konfliktu v Evropě byly pro místní také zajatecké tábory v okolí. Někteří ze zajatců se také objevili v osadě. Pamětník vzpomíná, že v neděli je občas navštívil francouzský zajatec ze zajateckého tábora z blízké Medvědí boudy. Tam se nacházelo deset až dvacet civilních i válečných zajatců z Polska, Chorvatska, SSSR a Francie. „Jeden z Urlichu, ten Lachnitz, který bydlel asi tři sta metrů od nás, tak ten tam hlídal ty zajatce. Byl to taky zemědělec, ale byl tam zaměstnán jako hlídač. Ten jeden Francouz chodil dost často k nám. Uměl dost dobře německy. Byl to učitel. Oni ti Francouzi nebyli tak přísně drženi. Ti se mohli i procházet.“

Další ze zajateckých táborů byl severně od Urlichu na bývalých hranicích a byli v něm jak civilisté, tak vojáci ze Srbska, Polska, SSSR a Francie. „Ono se tomu říká Polská bouda. Tady u hájenky, než se přijde na Kladskou bránu. Tam byli Poláci. Byla postavená taková dřevěná budova a tam byli Poláci. Já nevím, jestli to byli přímo vojenští zajatci nebo to mohli být taky pracovníci, kteří museli tady z Polska být nasazeni do lesa na práci. Ale oni nebyli takhle nějak hlídáni. Ti zkrátka pracovali v lese. Já si vzpomínám,že jsme u nás na Urlichu na podzim vybírali brambory a jim končila práce v lese, hajný je tam vždycky zaměstnával, a pomohli nám vybírat brambory, aby dostali nějaké brambory, aby měli k jídlo něco navíc.“

Konec války a odsun

Na samém konci války utíkaly před sovětskou armádou přes Kladské sedlo stovky německých civilistů a vojáků. Někteří z nich se také objevili na Urlichu. V květnu 1945 do osady přišli také sovětští vojáci, před kterými se prý všechny ženy ukryly v lese. Jednu noc a den strávili Sověti u Stanzelů. Takto na to vzpomíná tehdy třináctiletý František: „Oni byli v Senince a my jsme vcelku, jak tady projeli, je ani moc nezažili. Nikdo neměl zrovna zájem se jít podívat. Oni ale viděli z horního konce Seninky, že je tady osada, tak tam nahoru přišlo takové komando, na ten Urlich, a tak ženy, to všechno utíkalo do lesa. To bylo všechno hned pryč. A my jsme byli doma jenom s tátou, a tak tam přišlo pět Rusů. Jeden na koni a čtyři, ti přijeli s kočárem s koněm. Ubytovali se u nás a v těch ostatních barácích hned plenili. Donášeli to k nám. Nějaké jídlo, gramofon, všechno možný. My jsme taky byli doma. Jenom táta a tři kluci. Sestry s matkou byly v lese. Už se to vědělo dopředu, jaký to je. Tak my jsme u toho pomáhali. Udělali jsme tam takový úkryt v hromadnici. My jsme měli ke Kunčicím takový kamenný val a tam jsme z toho nějaký úkryt vytvořili a tam se ty ženy schovaly do toho úkrytu, aby byly chráněný. (...) Táta těm Rusům musel usmažit vajíčka, musel s nima jíst, že měli strach, aby se neotrávili. Jinak nás nechali na pokoji. Akorát jim bylo divný, že táta má tři kluky a v domě žádná ženská. (…) Jak spali, tak táta vyhodil oknem peřiny a my jsme to nesli lesem přes kunčický kopec, aby nás neviděli. Aby se matka a sestry mohly přikrýt a měly něco k jídlu.“

Někteří Němci z blízkých vesnic pak byli prý zatčeni kvůli napojení na Wehrwolf, což byla organizace, která měla po příchodu Spojenců provádět záškodnickou činnost. „Oni tady sice taky byli. My jsme to tenkrát nevěděli, spíš později. Ti Wehrwolfi byli tady, třeba v Kunčicích. Tam byli někteří, kteří měli i nějaké skladiště zbraní. To se potom později našlo. (…) Oni je posbírali, nevím, jestli přišli až na Sibiř, ale ten Winter, co byl u Wehrwolfu, to vím stoprocentně, a pak ještě jeden, ten přišel potom z Ruska do Německa. Oni je tady vezli přes hranice. Asi je odvezli do Ruska a někteří tam ani nedošli.“

Do obcí potom přišli komisaři, kteří měli za úkol udržovat pořádek, organizovat odsun a příchod nových osadníků. František Stanzel vzpomíná, že v jejich části osady je měl na starosti pan Říha z Kunčic, který se k Němcům choval slušně. Horší to bylo s komisařem v Nové Senince, který organizoval trestné výpravy.„Ten v Kunčicích, to byl nějaký Říha a to byl dobrej chlap, se dá říct. Ale v Senince to už bylo horší. Ti sbírali tu mládež, ty třinácti-, čtrnáctiletý kluky a měli říct, kde mají schovaný zbraně, a dostali holt taky bití. My jsme nic takovýho nezažili. Ten Říha říkal, že si je sám vyzpovídá. To byly takový skupiny, které šly od vesnice k vesnici a mlátily ty kluky. V Senince a jinde také, ale v Kunčicích ne.“ Po Říhovi ale v Kunčicích nastoupil jako komisař pan Valenta, který se přijel spíše obohatit.„Ten přišel také k nám a holkám sebral perlové náhrdelníky. Před tím 48., než jsme byli odsunuti, jsme ještě tloukli máslo doma a on nám normálně sebral máselnici. Tak táta potom šel za tím četnickým náčelníkem, řekl, co se stalo, a tak musel tu máselnici vrátit. To byl takovej… Viděl, že máme špek v komíně, tak si ho bez problému vzal.“

V blízkém Starém Městě se ale prý udály mnohem horší věci.„Josef Weisser z Velkého Vrbna měl být u SS. Oni ho nemohli najít. On se asi vůbec nevrátil a byl nějaký jiný Josef Weisser, pomocný hajného. Měl z války jednu ruku pryč a toho vzali místo něho a na Paprsku si musel vykopat hrob a tam ho ubili a zahrabali ho tam.“

Již v roce 1946 proběhl odsun Němců ze Staroměstska. Zatímco všichni Němci z Urlichu byli zařazeni do odsunu, Stanzelovi nakonec v osadě zůstali. „My jsme byli ze Seninky vybráni. Ti čtrnáctiletí do těch šestnácti roků museli někde do pracovního tábora a my jsme měli také jít. Josef, ten starší bratr, a já jsme měli jít do pracovního tábora. Táta to nechtěl, tak šel za polesným, nějakým Jánským, sestra tam u něho byla jako pomocnice zaměstnaná, a Jánský nás vzal do lesa, a tak jsme byli ušetřeni, že jsme nemuseli do toho pracovního tábora. Nebyli lidi do lesa, a proto jsme tady zůstali. My jsme na ten odsun nešli. Zůstali jsme tady jako pracovníci v lese. Do toho 48. roku jsme měli to naše hospodářství a přitom jsme my kluci chodili ještě do lesa. Ale když byly žně, tak jsme pomáhali doma.“

Odsunuti byli všichni příbuzní a známí a do těžko přístupné osady již noví lidé nepřicházeli. Zůstali jen Stanzelovi a Alois Zapletal s manželkou a dcerami, protože byl české národnosti. I přesto jeho dva synové museli narukovat do wehrmachtu a domů se již nikdy nevrátili. František Stanzel ale vzpomíná, že se jako mladí chlapci poměrně rychle sžili s osadníky z okolí. „My jsme se celkem s tou mládeží po tom pětačtyřicátým sžili. Tady z Urlichu jsme chodili dolů hrávat volejbal a fotbal. To se nedá říct, že bysme byli nějaký odstrčení.“ Vzápětí ale dodává, že první roky po válce nebyly pro rodinu vůbec jednoduché. „Ten první čas byl těžký hlavně pro tu rodinu. Za prvé, že jsme museli napřed nosit to N nebo potom tu žlutou pásku nebo že máma přišla do obchodu a neuměla ani slovo česky. To bylo pro ni těžký. V lese nám bylo strženo dvacet procent ze mzdy jako válečná reparace. Což my jsme také neměli jako správné. Copak my jsme mohli za tu válku? Přece normální člověk nemůže za to, že je válka.“

Poslali je na práci na Hanou

V roce 1948 v rámci rozptýlení Němců byli obyvatelé německé národnosti stěhováni z pohraničí do vnitrozemí, kde si je rozebrali čeští hospodáři. Stanzelovi byli vystěhováni na Hanou do obce Střelice v blízkosti Uničova. „Po tom 48. bylo v lese už dost lidí. Ti reemigranti, Slováci z Rumunska, přišli do lesa a oni měli slíbený dobytek a tak dál, a tak se nám ten dobytek potom také vzali a my jsme byli přesunuti do vnitrozemí na práci do zemědělství. (...) Tam jsme dostali jednu místnost. Rodiče tam měli akorát jeden stůl a kamna a neměli vůbec místo. Tak museli ten první rok takhle živořit a my ostatní jsme byli rozebráni k různým sedlákům.“

František Stanzel byl poslán na statek rodiny Hamplů a na rozdíl od zbytku rodiny vzpomíná na tamního hospodáře v dobrém. „Já osobně musím říct, že jsem se měl dobře. Zkrátka večer kolem té osmé hodiny skončila práce a já jsem mohl jít domů za rodiči. Horší to měli ostatní kluci a ta nejmladší sestra. To ještě chodil do školy Hubert s Annou. Hubert byl u sedláka, kde už musel ve čtyři hodiny vstávat a před školou musel napřed poklízet dobytek a na učení neměl vcelku vůbec čas.“

Rodina nemohla bydlet ve svém domě na Urlichu a byli v podstatě nevolníky, a tak zažádali o dodatečný odchod do Německa. Československé úřady jim však nevyhověly. „My jsme potom chtěli, abychom byli taky odsunuti, jak jsme byli na té Hané u těch sedláků. My jsme sice měli už zajištěný pobyt v Německu, ale od nás tady jsme nedostali povolení na odsun.“ V květnu 1950 se rodina vrátila zpět na Urlich, který však byl v té době již vydrancován. Takto na to vzpomíná František Stanzel: „Nikdo nás nepozval zpátky. Táta chtěl zpátky. Jenže ten náš barák na Urlichu už nebyl obyvatelný. Oni mezitím vyřezali ty patra. Desky tam nebyly. Navrchu, jak jsme spali, tak ty mezistěny byly už vyrvaný. To se používalo do lesů na posedy a na boudy a kde kdo co potřeboval. Když byl nějaký barák prázdný, tak tam chodili a vzali si, co se jim zalíbilo. Lesy nám nabídly ubytování ve vesnici, ale táta to nechtěl, on chtěl zase na ten Urlich. Tak jsme bydleli naproti těm Zatloukalům. Ten byl v dobrém stavu a kdysi tam bydlel nějakej Schnaubelt.“

Poslední obyvatelé osady Urlich

Život na Urlichu nebyl ani v padesátých letech jednoduchý. V domě nebyla zavedena voda a elektřina byla závislá na množství vody protékající malou turbínou. „Když bylo hodně vody, tak jsme nechali svítit víc žárovek, a když bylo míň vody, tak třeba jednu dvě žárovky. On se ten proud tím reostatem nedal regulovat.“

František Stanzel pracoval celý život v lese. V roce 1961 se oženil s Němkou Christen Exlerovou pocházející z blízkého Velkého Vrbna a spolu se zabydleli v Nové Senince, kde žijí i dnes. Rodiče na Urlichu zůstali až do roku 1969, kdy se kvůli věku přestěhovali do lépe dostupné Nové Seninky. Ještě krátkou dobu tam jako poslední žil Alois Zatloukal, ale ten se také zanedlouho odstěhoval. Urlich tak zůstal zcela prázdný a do zbývajících šesti domů už dojížděli jen chalupáři. Rodný dům Františka Stanzela byl nakonec také zachráněn a stojí dodnes. Otec Josef Stanzel ani na sklonku života nemohl zapomenout na svou rodnou osadu a pravidelně ji navštěvoval.„Bydleli tady ve vesnici, ale otec, pokud mohl chodit, tak každej den šel na Urlich.“