The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Veselín Starčevič (* 1931  †︎ 2020)

• narodil se 15. října 1931 v obci Meljak v Sandžaku v tehdejší Jugoslávii (dnes Černé Hoře)

• v letech 1941 až 1945 jeho otec působil v partyzánském odboji

• v roce 1942 ústup rodiny před bombardováním

• v srpnu 1944 vstoupil do V. sandžacké brigády, poté působil ve III. sandžacké brigádě (Národně osvobozenecké armádě Jugoslávie)

• byl spojkou, operoval na území Užice, Srbska a Sandžaku

• v lednu 1945 se přesunul do Nového Pazaru, sloužil ve věznici

• v roce 1946 využil nabídky na vyučení (vyučení různých řemesel pro jugoslávské dorostence) a odešel do Československa

• vyučil se soustružníkem v čakovické Avii u Prahy

• vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• vyučoval na vysokých školách

• zemřel 27. května 2020

Narozen v Sandžaku

Veselín Starčevič se narodil 15. října 1931 ve vesnici Meljak, okres Pljevlja v Sandžaku na území dnešní Černé Hory. Oblast má spletitou historii. V době pamětníkova narození byl Sandžak součástí Království Jugoslávie, nástupce Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale území dříve držela Osmanská říše a nazývala jej jako Novopazorský sandžak. Odtud vznikl název, ale další historický vývoj vedl k zániku spojení s Osmanskou říší. Po první balkánské válce v letech 1912–1913 a definitivním ústupu Osmanské říše z Balkánu bylo území prakticky rozděleno mezi Černou Horu a Srbsko, ale uspořádání Evropy po první světové války znamenalo začlenění území pod Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Když byl pamětník malý, žili v Sandžaku pravoslavní věřící i muslimové. Veselín Starčevič byl pravoslavný, ale do školy s ním docházeli i dva muslimové. 

Na historické souvislosti vzpomíná následovně: „To bylo teritoriální území Turecka. Po Berlínském kongresu zůstal pás mezi Černou Horou a Srbskem turecký, takže moji předci byli součástí Turecka. Až po první světové válce, když bylo Turecko poraženo, se stalo územím Jugoslávie.“

Maminka a tatínek se věnovali hospodářství, rodina vlastnila více než patnáct hektarů pozemků a otec byl současně předsedou regionální zemědělské levicově orientované strany. Veselín Starčevič vzpomíná, že rodiče byli relativně bohatí a otec i tatínkovi sourozenci žili pohromadě. Majetek se rozdělil až v roce 1939 a otec pak měl právo si vybrat, který kus pozemku si ponechá. Nechal si rovinnou část: „Tam jsme mívali přes tisíc ovcí a tak dvě stě nebo tři sta kusů hovězího dobytka. Mléko, sýr a chleba k tomu. Žili jsme relativně bohatě, prodávali jsme vlnu a ta se vozila dokonce až na bosenskou stranu. Tam platili více než v našem okresním městě.“

Národnostní složení rodiny bylo komplikované, otec nikdy neuznal černohorskou národnost, kam byla oblast východního Sandžaku i okres Pljevlja po válce zařazena, a matka se vedla jako Černohorka. Navíc má rodina údajně předky z Kosova. Pamětník má také na vysvědčení i na cestovním pasu napsanou černohorskou národnost: „Papír je papír. Dokument. Nakonec jsem si i já sám začal psát, že jsem srbské národnosti. Dnes jsem srbská národnost.“

Vstup k partyzánům

Veselín Starčevič navštěvoval obecnou školu až do konce března 1941, kdy nacistická armáda napadla Jugoslávii a škola byla uzavřena. Válka netrvala dlouho: „Přišli italští karabiniéři, protože nějaká naše skupina chtěla vytvořit samostatnou Černou Horu v rámci italského impéria. Ale dva dny předtím, než měla být vyhlášena samostatná Černá Hora, vypuklo povstání. Trvalo několik měsíců a potom nejenom Němci, ale i domácí, jak by se řeklo zrádci, zahájili proti takzvaným partyzánům akci.“

Velitelem „vyčišťovací akce“ se stal předválečný jugoslávský důstojník: „Po celou dobu roku 1942 drželi v té oblasti moc a nastolili teror. Pronásledovali všechny, kteří sympatizovali s komunisty a tak dále. Nebylo kam zavřít [zadržené], a tak je většinou zabíjeli. Na konci války se většina z nich stáhla na západ.“ Rozpoutaný teror se dotýkal i rodiny Starčevičových, protože otec byl od roku 1941 ve IV. sandžacké brigádě.

K tomu přišlo i italské bombardování a rodina se musela v roce 1942 stěhovat. Jejich rodný dům byl zničen: „Tak jsme ustupovali a hnali jsme dobytek. Já jsem se staral o hovězí dobytek, starší sestra se starala o ovce a mladší bratr šel normálně s matkou. Dostali jsme se na břeh Tary a štuky pořád útočily. Partyzánský důstojník pořád říkal: ‚Rychle, rychle, než přiletí štuky!‘ (...) Tak jsme šli do údolí řeky Tary a potom, když se Němci dostali k levé straně a na severu byli Italové, jsme se schovali v jeskyních. Tam jsme také zahnali dobytek.“

Poté rodina bydlela u známých. Otec se po nějaké době vrátil coby partyzán s cílem organizovat gerilu. Tentokrát již s sebou vzal i svého syna a spolu odešli směrem do srbské Užice. V srpnu 1944 vstoupil Veselín Starčevič do jugoslávské partyzánské jednotky, konkrétně do III. sandžacké brigády (Národně osvobozeneckého hnutí Jugoslávie pod vedením Josipa Tita). Sloužil jako kurýr ve druhém praporu: „Jednou vpadla naše jednotka mezi Němce, ale předtím, než se to stalo, vpadl zástupce velitele brigády, který ještě šel s kurýrem, v lese mezi Němce. Měli koně, a místo aby otočili koně a ujížděli v lese, slezli a utíkali pěšky. Kapsy měli plné zlata, sbíralo se pro budoucí národní banku a zůstalo na koni. Tak ho Němci zabrali.“

Pamětník byl u partyzánských jednotek sice mladý, ale již se zúčastnil nebezpečných akcí. Jednou se mu podařilo spolu s dalšími partyzány zajmout Němce a předat je velitelství. V Srbsku pak působili tzv. četnici, kterým se dokonce podařilo v západním Srbsku v roce 1941 vytvořit tzv. Užickou republiku.[1] Ovšem již během tohoto období se u četniků objevily první případy kolaborace a od roku 1942 se po boku Němců a Italů účastnili bojů proti partyzánským skupinám. Veselín Starčevič vzpomíná, že právě v Užici probíhaly mezi partyzány a četniky tvrdé boje (stejně jako s Němci). Jakmile se Rusové dostali do Bělehradu a Němci se stáhli z Balkánu, mohli partyzáni slavit konec války.

V Novém Pazaru

Veselín Starčevič odevzdal své zbraně a v lednu 1945 odešel s otcem do Nového Pazaru: „Jenomže on jel na koni a já jsem ještě s jedním šel pěšky. Ten byl starší než já, o pět nebo o šest let. A je to dost daleko z Prijepolje do Sjenice a ze Sjenice do Nového Pazaru. Navíc bylo chladno, byl konec ledna. Ale pokračovali jsme. (...) Dostali jsme se k [domu] a on říká: ‚[Řekneme si o] chleba a sýr. Nebo špek.‘ Otevřeli jsme dveře a vypadl jeden se sekyrou. Byl to muslimský dům a on říká: ‚Nemůžete dovnitř, tady jsou ženy odkryté.‘ ‚Tak já chci jenom chleba a trochu špeku.‘ ‚My maso nejíme.‘ ‚Tak mi dejte sýr.‘ Dal nám sýr a chleba, a tak jsme pokračovali. Došli jsme do Sjenice a čekali jsme na náklaďák, kterým jsme odjeli do Nového Pazaru.“

Tam se Veselín Starčevič setkal s Albánci, se kterými se organizovala služba proti albánským a jugoslávským kolaborantům. Sloužil ve vězení a hlídal vězně: „Kdo byl lehčeji odsouzený, tak k němu chodili příbuzní, nosili potraviny a my jsme to prohlíželi, jestli tam není pilník nebo nějaká zbraň. Pak jsme jim to dávali. Soud vězně soudil a oni byli víceméně osvobozeni.“

V Novém Pazaru byl otec jmenován velitelem milicí pro Černou Horu, kam následně odešel. Pamětník zůstal ve městě a začal chodit do školy. Vlakem pak odjel do Bělehradu: „Nevím, jak to udělali, že nás všechny vzali a odjeli jsme do Bělehradu. Že budeme pokračovat ve školách v Bělehradě. Chtěli z nás udělat budoucí důstojníky nebo policajty. Také jsme dostali americké letecké bundy.“ Veselín Starčevič docházel v Bělehradě do gymnázia.

V Československu

Shodou okolností poté odjel do Československa v rámci pomoci jugoslávským mladíkům. V nové zemi se měli mladí „Jugoslávci“ vyučit řemeslu. „Původně jsem šel do Československa kvůli tomu, že jsem nechtěl dělat vojenskou kariéru. Už jsem totiž viděl, jak to chodí. Nebylo to ono. A potom jsem byl takový nedisciplinovaný.“ 

Někteří přijeli přímo do Československa a někteří do Subotici, kam přišli ještě Slovinci a Chorvaté. Veselín Starčevič překročil s prvním transportem hranice Československa v březnu 1946 a odjel k lázním u Prachatic: „Tam nám určovali, kdo do jakého řemesla půjde. Dělali jsme technické zkoušky, nebo jak se to říká, kdo se k čemu hodí. Já jsem šel do Avie. Tam skončila letecká výroba a začala výroba autobusů. Učil jsem se soustružníkem.“

Poté se však politická situace změnila a přišla jugoslávsko-sovětská roztržka. Veselín Starčevič vzpomíná, že během války se většina mladíků naučila politicky myslet, a proto souhlasili s politikou Sovětského svazu, respektive s rezolucí Informbyra. Z jugoslávské ambasády je však přišli přesvědčovat: „V debatě prohráli oni, nikoliv my. Oni šli s nacionalismem. Říkám: ‚Potvrzujete, že ta rezoluce je pravdivá. A vy říkáte, že není. V rezoluci se píše, že Komunistická strana Jugoslávie podléhá nacionalismu, a vy nás přesvědčujete nacionalismem.‘ Ten velvyslanec zbledl, podíval se na své spolupracovníky, zmlkl a omlouval se, že je to nedorozumění.“

Přesto rezoluce Informbyra znamenala návrat některých mladých „Jugoslávců“ do jejich vlasti. Tam je však čekalo překvapení, podle vzpomínek Veselína Starčeviče byli kvůli souhlasu s rezolucí Informbyra uvězněni na ostrově Goli otok. I proto se pamětník odmítl do vlasti vrátit. 

„My jsme potom věděli, že se organizovala příprava dělníků na vysoké školy. Tak jsme se přihlásili, vzali nás a odjeli jsme do Mariánských Lázní, kde jsme za jedenáct měsíců udělali jakousi takousi maturitu. Potom jsem se, to byl rok 1951, zapsal na filozofickou fakultu, na historii.“ Původně chtěl jít studovat průmyslovou školu a vysokou školu zaměřenou na techniku, ale všechno bylo jinak. V rámci oboru pamětník složil malý doktorát a poté vyučoval na lékařské fakultě a na Večerním učení marxismu a leninismu (VUML): „Za Rakouska bylo náboženství nebo nějaká jiná společenská výuka, ale tady byla výuka povinná na všech fakultách. Tak jsem byl na medicíně nebo na přírodovědě. Střídalo se to.“

Veselín Starčevič odešel do důchodu před dosažením šedesáti let v roce 1991: „Když mě vyhodili z fakulty, tak jedna žena ze sociálního odboru zařídila, že jsem šel do penze. Tak jsem šel do penze o rok dříve, než mně bylo šedesát.“

Tatínek, maminka i sourozenci zůstali v Jugoslávii, otec pracoval jako smírčí soudce a poté znovu odešel sloužit do armády. Nakonec celá rodina zamířila do Bosny. Ve válce zemřel nejstarší pamětníkův bratr (narozený v roce 1927) na tyfus a další sourozenci válku přežili. Jeden bratr dnes žije v Sarajevu a další sourozenci v Bělehradě. Veselín Starčevič po roce 1989 vícekrát navštívil Jugoslávii i svůj rodný kraj. V současnosti žije v Praze.   

„Byl to trpký život, ale nelituji toho. Zase se člověk v životě vyznal.“

[1] V Sandžaku se ovšem žádná snaha o autonomii neobjevila.